Euphorbia francoisii

Ve stejný den, kdy jsem si koupil před nějakým časem zmíněnou Euphorbii cylindrifolii jsem si také pořídil i Euphorbii francoisii.

foto (c) Martin Hetto

Její malé semenáčky s několika málo lístky se nacházely poblíž, možná hned vedle zmíněné cylindrifolie. Zaujalo mě, že každý z nich měl trochu jiné listy. Rostlinku, která měla podle mě na listech ten nejhezčí vzor jsem si přivezl domů. Dnes mohu říct, tedy napsat, že jsem si tehdy před šesti lety vybral dobře.

foto (c) Martin Hetto

Euphorbia francoisii je pěkná malá rostlina které nechybí zajímavý vzhled. Milovníky kaudexů může určitě potěšit ztloustlým stonkem, nebo spíš kmínkem. Její listy jsou také zvláštní, každý z nich jako by byl originál jak svým zelenošedým vzorem, tak i svým tvarem. Některý je protáhlý, jiný širší a hranatější.

foto (c) Martin Hetto

Sympaticky zelené květenství je svým tvarem typickým pro euphorbie, takže záleží na tom, zda se vám jejich květy líbí, nebo nelíbí.

foto (c) Martin Hetto

Euphorbia francoisii pochází z Madagaskaru, na internetu jsem se dočetl, že roste v tamějších lesích. Možná tak není vystavena přímému slunci, ale myslím, že v našich podmínkách dostatek světla uvítá.

foto (c) Martin Hetto

Na okenním parapetu zatím rostle bez problémů, zalévám ji jako všechny ostatní sukulenty, v létě jednou týdně, v zimě jednou za čtrnáct dnů.

foto (c) Martin Hetto

Tradescantia sillamontana

Nevím, jestli to tak má hodně lidí, ale já si ze svých dovolených kromě zážitků, nějakého suvenýru, kamenů a fotek většinou, spíš pravidelně, přivezu i něco živého. Ne zvíře, ale rostlinu. Buď semena, nebo sadičku. Protože jsem nebyl dál než na nějakém řeckém, nebo italském ostrově, není to pochopitelně nic exotického.

foto (c) Martin Hetto

Mezi vzpomínku na řecké Korfu, konkrétně na Paleokastritsu patří i poměrně známá rostlina, patřící do skupiny ještě známějších voděnek. Tradescantia sillamontana. Možná jsem tam kousek jednoho výhonku utrhl i díky vzpomínkám na dětství. V mé rodině kromě mě není na kytky nikdo zatížený, ale kousek voděnky v nějaké zavěšené nádobě s vodou doma téměř vždy byl. Takové voděnce stačilo opravdu jen trochu vody a pokud se jí nezapomněla dolít, vegetovala tak třeba celé roky. Stačilo ji jen občas zkrátit a konce dát do vody k opětovnému zakořenění. Některá za to dokonce i kvetla.

foto (c) Martin Hetto

Tradescantia sillamontána je přece jen trochu jiný případ. Ne, že by nebyla skromná. Stačí ji docela málo, ale patří mezi několik tradescantijí, které se pěstují podobně jako sukulenty. Už to, že pochází ze suchých oblastí severního Mexika tomu napovídá.

foto (c) Martin Hetto

V té Paleokastritsy, kde rostla v truhlíku před nějakým hotelem mě tenkrát zaujala jak svými chlupatými, téměř bílými listy, tak poměrně výraznými, růžovými květy. Na tom řeckém slunci je jí dařilo opravdu dobře, v bytě se tak bílých, huňatých lístků stěží dočkáme. Přesun do Čech ten malý výhonek přežil dobře, v zemi smíchané s pískem pod poklopem z průhledného kelímku celkem snadno zakořenil.

foto (c) Martin Hetto

Na jaře vypustil pár výhonů, které vždy v druhé polovině srpna začnou kvést a kvetou většinou celé září. Jednotlivé kvítky vydrží jen jeden den, za to jich ze stejného místa vyroste opravdu dost. Po odkvětu začnou tyto roční výhonky odumírat, rostlina začne na spodní části stonku blízko u země vypouštět nové. Ty sice pořádně začnou růst až na jaře, ale do toho srpna vyrostou dost na to, aby opět vykvetly.

foto (c) Martin Hetto

Rostlinu stejně jako ostatní sukulenty zalévám jednou týdně, v zimě opatrně jednou za čtrnáct dnů. Přes zimu ji svědčí nižší teplota, měla by být minimálně desetistupňová. Myslím, že tradici mít doma nějakou voděnku budu asi hlavně s ohledem na jejich nenáročnost dodržovat.

foto (c) Martin Hetto

Tillandsia mauryana

Tilandsie mauryana patří mezi několika málo tilandsií, které se dostaly na seznam CITES.

Tedy na seznam ohrožených druhů rostlin. Tím se jistě zvýšila její atraktivita pro pěstitele tilandsií. Asi je to pro lidskou přirozenost typické, co je nedostupné je víc lákavé.

foto (c) Martin Hetto

Naštěstí pro mauryanu jsou profesionální pěstitelé dost šikovní a tak se zmíněná vzácnost pravidelně vyskytuje v nabídce tilandsií i u nás. Možná není v nabídce úplně vždy, ale kdo o ni má zájem, má vysokou pravděpodobnost, že ji za nějaký čas sežene. To je i můj případ.

foto (c) Martin Hetto

Poprvé jsem si koupil relativně velmi levnou mauryanu myslím před nějakými osmi lety jako mladý semenáček vypěstovaný v Evropě. Takové tilandsie se často doporučují jako vhodnější, už víc navyklé na naše podmínky. Možná je to jen má zkušenost, možná je to u každé jednotlivé tilandsie jinak, ale musím napsat, že mám i dobré zkušenosti s rostlinami dovezenými z amerických pěstíren.

foto (c) Martin Hetto

Konkrétně ta má evropská mauryana mi v prvních letech rostla- nerostla, nevypadala příliš dobře. Ale mohlo to být jen tím konkrétním jedincem. A tak když se naskytla možnost koupit mauryanu z americké pěstírny, neodolal jsem, i když byla podstatně dražší. Investice to špatná nebyla, jak se ukázalo, když dorazila nesrovnatelně krásnější a větší rostlina. Je pravda, že si nějaký čas zvykala. S tím mám zkušenost i s několika jinými tilandsiemi, které dorazily z té dálky. Někdy třeba rok nerostou, jako by přivykaly novým, evropským podmínkám. Ještě v bytě k tomu, docela chápu ten šok. Většinou to ale tak dlouho netrvá a po nějakém měsíci, kdy se nic neděje začnou viditelně přirůstat.

foto (c) Martin Hetto

Té mauryaně, co přišla z Ameriky to přivykání trvalo možná ten rok, ale potom začala opravdu dobře růst. Myslím, že už třetí rok vykvetla a já po delší době, po které se vyvíjely její květní klasy mohl obdivovat její malinké, ale krásně zelené květy. Před nějakým časem jsem se zmínil o Tilandsii atroviridipetale. Tu cibulovitá mauryana trochu připomíná. I když má přece jen širší listy než atroviridipetala.

foto (c) Martin Hetto

Po odkvětu se za pár měsíců na rostlině vytvořily tobolky, u květů zřejmě dochází k samoopylení. Asi po dalším roce praskly a z nich vypadávala malá, ochmýřená semena. Několik jsem jich záměrně nechal na rostlině. A za pár týdnů se objevily miniaturní zárodky nových rostlin. Bral jsem to jako pokus, pěstovat tilandsie ze semen je zdlouhavé a ne vždy úspěšné. Ale když malé rostlinky přežily první rok, začal jsem rostlinu od jara do konce podzimu rosit při pěkném počasí téměř každé ráno, aby ta miniaturní mláďata netrpěla suchem a žízní. Dnes jsou jim už jistě tři roky, jsou pořád miniaturní, ale už je vidět, že mají pár lístků. Kytka letos kvetla podruhé a už se jí vyvíjejí další tobolky se semeny. A také mauryana III., zase jen jediný následovník. Jak jsem se dočetl, mauryany jich většinou víc nemají.

foto (c) Martin Hetto

A co ta první evropská mauryana? Ta také „kvetla“, tedy narostl ji květní klas, ale zelený kvítek se neukázal žádný. Nová odnož už je ale větší a právě se začíná vyvíjet nové květenství. Tilandsie mauryana pochází ze středního Mexika, kde roste na skalách. Pojmenována byla po tamějším botanikovy P. Maurymu. A kromě toho, že je CITESová, je také sympaticky malá a pěkná. A jak je vidět, docela se jí může dařit i na okně v českém bytě.

foto (c) Martin Hetto

Tillandsia reichenbachii

Říká se do třetice všeho dobrého (někdy i zlého) a tak po dvou tilandsiích s voňavým květem bude následovat ještě jedna. I když tady je to na vkusu, nebo spíš nosu každého z nás. Pro mě je její vůně už docela silná. Dokonce jsem zjistil, že na ni má zřejmě menší alergii. Mám ji umístěnou v pokoji kde spím a jakmile začne kvést, v noci se probudím s ucpaným nosem. Sotva reichenbachianu odnesu vedle do kuchyně, dýchá se mi opět dobře. Naneštěstí, i když jinak na štěstí, tato tilandsie kvete opravdu dlouho a tak jsem jí letos takto přenášel pomalu dva měsíce. Jak jsem zapomněl, připomněla se mi v noci sama.

foto (c) Martin Hetto

Tillandsie reichenbachii je taková atypická. Mohou za to její dvakrát lomené listy, ohýbající se směrem dolů. Může trochu připomínat známější Tilandsii duratii, která je přibližně stejného typu, za to podstatně větší.

foto (c) Martin Hetto

Také ji mám doma už pár let, za tu dobu docela přirostla, přitom zůstává stále kytkou rozumných rozměrů. Během těch pár let se „rozvětvila“, a tak v letošním roce vykvetly tři vrcholy. Květenství tvoří složený klas. Někdy složený z docela velkého počtu klasů a ty postupně vykvétají modrofialovými květy s bílým okem uprostřed. Proto kvetení trvá tak dlouho.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu ani v knihách jsem toho o Tilandsii reichenbachii moc nenašel. Mezi státy, kde by měla růst bývají uvedeny Bolívie, konkrétně její jižní část, v Argentině by se měla vyskytovat naopak na severu. Posledním, někdy jmenovaným státem, kde se má vyskytovat je Paraguayi. Obývá nadmořské výšky mezi 200 a 2300metry nad mořem. Z toho by mohlo i vyplývat, že je docela přizpůsobivá.

foto (c) Martin Hetto

Jak tilandsie vypadá vidíte na fotkách. Zalomené listy jsou u stonku většinou pět až osm milimetrů široké, nejdelší dlouhé kolem deseti centimetrů. Zužují se do špičky a jejich profil tvoří drážku, zřejmě pro snadnější zachycení deště a rosy. T.reichenbachii je typickou světlomilnou „stříbrnou“ tilandsií, ranní nebo pozdně odpolední slunce ji určitě udělá dobře.

foto (c) Martin Hetto

V současné době už se častěji objevuje v nabídce internetových obchodů s tilandsiemi. Dá se říct, že je velmi doporučeníhodná, tedy pokud s ní v době kvetení nemusíte sdílet ložnici.

Tillandsia mallemontii

Člověk by měl vnímat svět kolem sebe všemi smysli. Myslím, že ten, který nám od dob našich předků nejvíc zakrněl je čich. Ale i s tím co zbylo, můžeme občas ucítit něco příjemného. Myslím, že vůně některých rostlin je velmi příjemná. Přiznávám, že květy, které voní, rostlinám zajišťují docela velké plus.

Tak tomu je i při výběru tilandsií a tak to bylo i s Tilandsií mallemontii o které jsem se dočetl jak v knize, tak i na internetu, že její modré, nebo fialové květy příjemně voní.

foto (c) Martin Hetto

Když byla v nabídce, objednal jsem ji. Myslím, že byla z nějaké americké pěstírny, možná i díky delší cestě se ke mně dostal malý trsík jemných, nepříliš dlouhých větviček a lístků zdánlivě téměř bez života. Stačilo pár dnů každé ráno vydatně rosit a ukázalo se, že všechny rostlinky jsou živé. Tilandsie vydrží víc, než se na pohled zdá.

foto (c) Martin Hetto

První rok se nic moc nedělo. Druhý rok v létě se objevilo několik tenkých stonků květenství a já čekal na to, až se květy otevřou, zda budou modré, nebo fialové. Jak jistě vidíte na fotkách a jak jsem viděl i já, byly bílé. To je také pěkná barva. Zpočátku to bylo mírné zklamání, jako když něco očekáváte a dostanete něco jiného. Za těch pár let jsem si už na ty malé, bílé a opravdu příjemně i když slabě vonící kvítky zvykl a každé léto je už očekávám. Na každém jednotlivém stonku bývají většinou dva po sobě rozkvétající květy.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu jsem někde četl, že Tilandsie mallemontii kvete téměř neustále. Možná tak ve své domovině, v Brazílii, kde by měla růst v trsech coby epifyt v deštných pralesech. Ona má snahu kvést ještě během zimy. Vytvoří květní klasy, ale květy se nikdy nevyvinou do opravdového kvetení. Mají příliš málo světla. Tato bíle kvetoucí forma je dost malá, nevím, zda se vyskytuje v přírodě, nebo zda jde o kultivar.

foto (c) Martin Hetto

Po nějakém čase jsem si koupil ještě jednu, podstatně větší formu této tilandsie. I když docela dobře přirůstá a větví se, zatím ještě nekvetla.Co o této dvouřadé, subtilní tilandsii ještě napsat. Na internetu jsem četl, že má ráda častější rosení, po kterém by měla co nejdřív oschnout. Má ráda čerstvý vzduch, jako každá tilandsie. V létě by měla mít ochranu před přímým sluncem, zvlášť kolem poledne. Měla by vydržet teploty od deseti do třiceti stupňů. Já ji rosím podle ročního období tak dva až třikrát týdně. V létě, když se chystá kvést téměř každé ráno.  

Tillandsia crocata

Za těch devět let, co mám tilandsii crocatu stačila z malého trsu vyrůst v trs pořádný. Má to i své výhody, takový větší trs mnohem víc kvete. A tato tilandsie je myslím zajímavá hlavně díky svým pěkně žlutým a příjemně vonícím květům.

Trs: výška 25cm, šířka 30cm, foto (c) Martin Hetto

Ty se jednotlivě objevovaly už od jara, ale k „hromadnému“ kvetení dochází alespoň u té mé rostliny během srpna. Málem jsem ji nestihl podstrčit Martinovi k focení, došlo k němu ve chvíli, kdy byly málem všechny květy odkvetlé. Ale myslím, že si crocata také svou fotku a pár řádek zaslouží. Jednak kvůli těm sympatickým kvítkům. Také proto, že je jednou z prvních tilandsií, které mám, první s voňavými květy a která za těch devět let ani jednou nezapomněla vykvést.

Průměr květu cca 1cm, foto (c) Martin Hetto

Vděčná „stříbrná“ tilandsie, která už svým vzhledem napovídá, že potřebuje ke spokojenosti co nejvíc světla. Jednotlivé rostliny s poměrně tenkými, ve dvou řadách rostlými listy po odkvětu ochotně odnožují a celý trs dobře přirůstá.Umístěná je na okně, kam svítí i na pár odpoledních hodin slunce. A to je od jara do podzimu podle počasí i na pár hodin, někdy i na pár týdnů nepřetržitě pootevřené. Čerstvý vzduch dělá dobře všem tilandsiím a tak se ho alespoň částečně snažím dopřát i těm v bytě.

foto (c) Martin Hetto

Tiladdsie crocata roste na skalách v Bolívii, Brazílii a Uruguay a její název podle knihy o tilandsiích znamená šafránový. Ta barva je určitě podobná barvě žlutých krokusů, jenom nevím, zda-li krokusy také tak pěkně voní.

Habranthus robustus

Dost často se mně zdá o kytkách. Asi už mám zelený mozek, ale jinak, než se toto spojení myslí a užívá. Někdy se opakuje sen, ve kterém najdu napůl uschlou kytku, na jejíž existenci jsem v tom snu zapomněl. Ty kytky ve snech nejsou totožné se skutečnými. I tak je příjemné, když se probudím a uvědomím si, že si nemusím připisovat další kytku, kterou mám na svědomí.

Ale to jsem si jenom myslel. Nedávno, je to docela čerstvé, v poslední srpnový týden jsem si prohlížel fotky mých kytek z balkonu u mých rodičů z minulého roku. Najednou jsem si uvědomil, že kytka v jednom z květníků na balkoně v letošním roce chybí, že jsem na ni jednoduše naprosto zapomněl. No, nevím, co mě víc vyděsilo, zda stupeň mé sklerózy, nebo osud nebohé kytky. Tu fotku přikládám jako první. Zmíněná rostlina je v tom květníku v pravo vzadu za aloí, ty tenké listy, co tak trochu připomínají trávu.

 Onou postiženou byla na zimu zatahující „cibulovina“ Habranthus robustus, nesprávně označovaný jako Zephyranthes robusta. Také má název Dešťová lilie, což je zřejmě její název nejhezčí. No, to že ji na zimu nechávám zatáhnout a uklidím ji z balkonu, kde by v zimě zmrzla do kumbálu na chodbě v meziposchodí by mohlo být vysvětlením, ne však omluvou.

Alespoň že jsem nezapomněl, kam jsem ji dal a tak jsem ji hned dva dny na to vytáhl, naprosto vyschlou zem, které se voda netkla deset měsíců pořádně prolil a i když jsem si nedělal žádné naděje, přece jen jsem zkusil, zda přece nějakým zázrakem kytka sucho nepřežila….. To se stalo ve středu a ten samý týden v neděli se cosi, jako nějaký pupen začalo klubat ze země. Další zálivka a krásné slunné a teplé dny k tomu udělaly své, takřka způsobily ten nečekaný a zároveň i očekávaný zázrak a v dalším týdnu se objevil krásný květ, kvůli kterému jsem si Habrantus objednal.

Habrantus robustus pochází z Brazílie. Jako okrasná kytka se rozšířil i jinde po světě. Tam, kde nejsou chladné a mrazivé zimy může být pěknou, do roka i vícekrát kvetoucí ozdobou zahrad a parků. U nás se jeho cibule také prodávají. Může coby hrnková rostlina vegetovat třeba i na balkonu, pokud na něj jeho majitel nezapomene tak, jako já. Ty jeho tenké, páskové listy samy o sobě moc parády nenadělají, když ale vykvete, jistě se víc vryje do paměti. Myslím, že příští rok už na něj nezapomenu, na druhé straně by mě toto opomenutí mělo povzbudit k vážným úvahám, zda těch kytek v mé blízkosti není přece jen nějak moc.

Tillandsia brachycaulos var. multiflora

Tato tilandsie ke mně přišla jako bezejmenná. Nepřišla. Přinesl jsem si, ještě přesněji koupil jsem ji asi před jedenácti lety v květinářství coby tilandsii, která mě zaujala tím, jak byla malá.

Tillandsia brachycaulos var. multiflora, foto (c) Martin Hetto

V té době jsem o tilandsiích moc nevěděl, šlo o předčasně oddělenou odnož, která kupodivu přežila. Přežila, pomalu přirůstala, až mi došlo, že nijak malá nebude. Přineslo to jakési ponaučení, které nijak důsledně nedodržuji, že je lepší vědět, jak málo a hlavně jak hodně tilandsie, kterou si chci pořídit poroste.

Tilandsie brachycaulos rostla asi z důvodu předčasného oddělení dost pomalu, to mohu posoudit zvlášť dnes, kdy mi pokvete její potomek, který zůstal na mateřské rostlině.

Zatím co jí trvalo dlouhých osm let, než se dostala do květu, její potomek to zvládl téměř přesně za tři roky a k tomu je ještě větší, než jeho rodič. Dnes má průměr listové růžice víc jak třicet centimetrů, na výšku pár přes dvacet.

Z toho je patrné, že oddělovat odnože tilandsií předčasně není moc dobré. Je otázkou, zda je to vůbec dobré, nebo prospěšné, tedy pokud nás to neživí, nebo prostorově příliš neomezuje.

Pokud v přírodě některá tilandsie roste v trsu, bude ji v trsu zřejmě lépe i v náhradním domově. A ty tilandsie, které mívají jediného potomka, jejich předek, někdy i předci asi lépe vyživí, než když bude už jako mladá odnož oddělen.

Jméno brachycaulos jak jsem se dočetl se vztahuje ke krátkému stonku květního klasu. Už když se objeví ve středu ještě zelené růžice, je na co se těšit.

Nakonec Martin nafotil průběh celého letošního kvetení, které probíhalo od začátku srpna a i když teď v polovině září už pomalu končí, nějaký květ možná ještě vykvete. Jeho fotky jsou jistě přesvědčivějším důkazem, proč si tilandsie zaslouží pozornost.

Fotky jsou samozřejmě přesvědčivější, než psaná slova, ovšem být přítomen kvetení nějaké tilandsie je zas o něco víc působivější. U Tilandsie brachycaulos by to být problém neměl, je to jedna z nejdostupnějších, dobře pěstovatelných tilandsií. A jak sami vidíte, také jedna z nejpěknějších.

Tillandsia atroviridipetala

Když jsem se díky zmiňované knize Pěstujeme tilandsie dozvěděl, kolik že je druhů tilandsií (netuše, že je jich ještě mnohem víc), sestavil jsem si pomyslný seznam druhů, které jsem chtěl sehnat.

Byl jsem asi ještě rozumnější než teď, vybíral jsem si rozměrově velmi přiměřené tilandsie. Tedy ty malé, které se „vždy někam vejdou“. Pokud se takových ale nahromadí velké množství, problém je tady stejně.

Na seznamu se na jednom z předních míst ocitla i Tilandsie atroviridipetala. Z toho, co jsem o ní přečetl jsem pochopil, že by se do jejího středu, ze kterého vyrůstají mladé listy neměla dostat voda, nebo alespoň ne na delší čas.

Tillandsia atroviridipetala - průměr růžice cca 10 cm
foto (c) Martin Hetto

Má první atroviridepetala (její jméno má spojitost s tmavozelenou barvou květu) mě nadchla na první pohled. I když jsem ji nenamontoval hlavou dolů, nebo aspoň šikmo jak kniha doporučovala, seděla na svém místě se středem mířícím přímo nahoru, rosil jsem ji natolik opatrně, že ve středu nikdy moc vody neměla. Hezky přirůstala, i když v jejím případě to mohlo znamenat tak akorát toho, že se velmi mírně zvětšila na průměr tak šest, sedm centimetrů. Potom se jí ale zřejmě něco nelíbilo, možná se do jejího středu voda přece jen dostala. Z jejího středu přestaly růst nové listy, natož aby se objevil květ. Naštěstí se blízko jejího středu objevily tři malé rostlinky. Vše začalo nanovo, opatrné rosení, celkem patrný růst mladých růžic. A když už byly růžice docela velké, začal jejich střed opět odcházet.

Tillandsia atroviridipetala, foto (c) Martin Hetto

Náhodou ještě jedna tilandsie, hned vedle atroviridipetaly začala mít stejné problémy a já přesvědčen, že je to přílišným zaléváním kytky sušil a sušil. Nějak to nepomáhalo a když jsem si je jednou celý nešťastný pořádně prohlížel, všiml jsem si téměř nepatrných pavučinek v jejich středech. Ano, byla to sviluška, která se tam nějak dostala otevřeným oknem a pochutnávala si drze na mých pokladech. To sucho jí jistě velmi vyhovovalo, ne tak následný postřik Fastem K, nebo jaký přípravek proti parazitům to tehdy byl. Dvojí postřik tímto přípravkem a následné vydatnější rosení obě rostliny zachránilo. A musím zaklepat, svilušky si od té doby daly pokoj. Jak vypadá ta má první atroviridipetala dnes, vidíte na první a druhé fotce shora. Zatím nikdy nekvetla, ale třeba se také dočkám.

Tillandsia atroviridipetala - průměr cca 15cm, foto (c) Martin Hetto

Na výstavě v Chotči jsem si dva roky po sobě koupil další atroviridipetaly, ta mladší má delší listy, pokud se tak dají ty tenounké výběžky nazvat. Ta už kvetla, je to zdokumentované a i když jsou její kvítky opravdu miniaturní, jsou pěkně zelené. Potom jsem si ze Sibřiny objednal ještě jinou formu atroviridipetaly. Dva malé semenáčky, které ani nijak opatrně nerosím, voda jde i na střed a ony pěkně a viditelně rostou. Ale k těm se dostanu, až ještě trochu víc povyrostou a třeba i rozkvetou. Jak je vidět, cibulovité miniaturní tilandsiové poklady -atroviridipetaly pocházející ze suchých oblastí Mexika, se mohou zabydlet i v našich českých bytech.

Tillandsia atroviridipetala, foto (c) Martin Hetto

Tillandsia aurea

Mít ve svém názvu jméno spojené se zlatem může být jak zavazující, tak i zavádějící. Pro rostlinu, která takové jméno vlastní to může znamenat i větší zájem ze strany potenciálních pěstitelů.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Malý květ malé Tilandsie aurey má opravdu pěknou barvu i pěkný tvar. Na fotkách, kde je zvětšený je výrazně pěkný až krásný. Navíc květů je na delším stonku víc, rozkvétají postupně, takže rostlinu zkrášlují i několik týdnů.

Tillandsia aurea - před prvním kvetením, foto (c) Martin Hetto

Aureu se ke mně dostala někdy před pěti lety. V té době to byla docela vzácná tilandsie. Dnes se v nabídce objevuje častěji, ale mezi nejrozšířenější tilandsie zřejmě patřit nebude. Nekvetoucí je docela nenápadná, malá. A ještě menší. Aspoň tak to probíhalo u té mé.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

rozměr jednotlivého květu 1-1,5 cm

Její snaha kvést každým rokem měla za následek podstatné zmenšení nových generací, které jakoby měli zakódované, že musí začátkem podzimu začít tvořit květenství. To se vyvíjí téměř půl roku a potom konečně nastane těch několik zlatých týdnů. U menších odnoží je i to květenství menší a tak asi nejkrásnější květ byl hned ten prvý.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Možná se blýská na lepší časy. Minulý rok měla aurea tři odnože, ale ta jedna byla tak malá, že letos nevykvetla. Místo toho i v letošním roce pěkně přirůstala a tak i když nedosahuje velikosti první aurey, zaujme určitě pěkné druhé místo.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Aurea pochází z Peru, z nadmořských výšek kolem 2600m. To je na vysoko položené Peru možná běžná výška, pro nás je ale zajisté úctyhodná. Tomu budou odpovídat i patřičné nároky rostliny na co nejvíce světla a slunce. Doma za oknem toho ranního, nebo odpoledního.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

Zalévám ji stejně často jako ostatní, jen v zimě trochu opatrněji, tedy snažím se, aby se voda nezdržovala, nebo se nedostávala přímo do jejího středu, kde se v té době většinou vyvíjí její květenství. V době, kdy už jsou „poupata veliká“, tedy před kvetením a v jeho průběhu rosím o poznání intenzivněji, aby byly květy co největší a co nejdéle vydržely. Ve skutečnosti jsou docela malé, ale i tak jsou „zlaté“.

Tillandsia aurea, foto (c) Martin Hetto

celý trs dnes, rozměry: délka 12cm, šířka 11cm, výška 8cm