Když jsem se díky zmiňované knize
Pěstujeme tilandsie dozvěděl, kolik že je druhů tilandsií
(netuše, že je jich ještě mnohem víc), sestavil jsem si pomyslný
seznam druhů, které jsem chtěl sehnat.
Byl jsem asi ještě rozumnější než
teď, vybíral jsem si rozměrově velmi přiměřené tilandsie.
Tedy ty malé, které se „vždy někam vejdou“. Pokud se takových
ale nahromadí velké množství, problém je tady stejně.
Na seznamu se na jednom z předních
míst ocitla i Tilandsie atroviridipetala. Z toho, co jsem o ní
přečetl jsem pochopil, že by se do jejího středu, ze kterého
vyrůstají mladé listy neměla dostat voda, nebo alespoň ne na
delší čas.
Tillandsia atroviridipetala - průměr růžice cca 10 cm
foto (c) Martin Hetto
foto (c) Martin Hetto
Má první atroviridepetala (její
jméno má spojitost s tmavozelenou barvou květu) mě nadchla
na první pohled. I když jsem ji nenamontoval hlavou dolů, nebo
aspoň šikmo jak kniha doporučovala, seděla na svém místě se
středem mířícím přímo nahoru, rosil jsem ji natolik opatrně,
že ve středu nikdy moc vody neměla. Hezky přirůstala, i když
v jejím případě to mohlo znamenat tak akorát toho, že se
velmi mírně zvětšila na průměr tak šest, sedm centimetrů.
Potom se jí ale zřejmě něco nelíbilo, možná se do jejího
středu voda přece jen dostala. Z jejího středu přestaly
růst nové listy, natož aby se objevil květ. Naštěstí se blízko
jejího středu objevily tři malé rostlinky. Vše začalo nanovo,
opatrné rosení, celkem patrný růst mladých růžic. A když už
byly růžice docela velké, začal jejich střed opět odcházet.
Tillandsia atroviridipetala, foto (c) Martin Hetto
Náhodou ještě jedna tilandsie, hned vedle atroviridipetaly začala
mít stejné problémy a já přesvědčen, že je to přílišným
zaléváním kytky sušil a sušil. Nějak to nepomáhalo a když
jsem si je jednou celý nešťastný pořádně prohlížel, všiml
jsem si téměř nepatrných pavučinek v jejich středech. Ano,
byla to sviluška, která se tam nějak dostala otevřeným oknem a
pochutnávala si drze na mých pokladech. To sucho jí jistě velmi
vyhovovalo, ne tak následný postřik Fastem K, nebo jaký přípravek
proti parazitům to tehdy byl. Dvojí postřik tímto přípravkem a
následné vydatnější rosení obě rostliny zachránilo. A musím
zaklepat, svilušky si od té doby daly pokoj. Jak vypadá ta má
první atroviridipetala dnes, vidíte na první a druhé fotce shora. Zatím nikdy
nekvetla, ale třeba se také dočkám.
Tillandsia atroviridipetala - průměr cca 15cm, foto (c) Martin Hetto
Na výstavě v Chotči jsem si dva
roky po sobě koupil další atroviridipetaly, ta mladší má delší listy, pokud se tak dají ty tenounké výběžky
nazvat. Ta už kvetla, je to zdokumentované a i když jsou její
kvítky opravdu miniaturní, jsou pěkně zelené. Potom jsem si ze Sibřiny objednal
ještě jinou formu atroviridipetaly. Dva malé semenáčky, které
ani nijak opatrně nerosím, voda jde i na střed a ony pěkně a
viditelně rostou. Ale k těm se dostanu, až ještě trochu víc
povyrostou a třeba i rozkvetou. Jak je vidět, cibulovité
miniaturní tilandsiové poklady -atroviridipetaly pocházející ze
suchých oblastí Mexika, se mohou zabydlet i v našich
českých bytech.
Tillandsia atroviridipetala, foto (c) Martin Hetto
Žádné komentáře:
Okomentovat