Hoya kanyakumariana

To, co nás zaujme v dětství někdy přetrvá i do dalších let našeho života. V tom mém přetrvalo zaujetí přírodou i rostlinami, které s námi mohou žít v bytech. V době, kdy jsem byl školákem jsme bydleli šest let v Přešticích, menším, ale pěkném městečku asi dvacet kilometrů od Plzně. Tady jsem byl mnohem blíž přírodě než před tím v Plzni. Asi nikdy nezapomenu, jak mě v oknech tehdejších domků fascinovaly dvě rostliny, obě liány namotané kolem drátu dokola. Obě s květy , které se mi tenkrát a vlastně i dnes zdají dokonalé. Voskovky a mučenky.

foto (c) Martin Hetto

Po nějakém tom roce jsem pěstoval „nezničitelnou“ voskovku hoyu carnosu, i mučenku. Mučenka sice krásně kvetla, ale lákala svilušky, takže jsem se s ní vždy po čase rozloučil. Hoya carnosa mě zatím neopustila. I když ona hlavním hrdinou dnešního článku být nemá, přesto o její vytrvalosti a skromnosti pár vět napíšu. Moje babi, která už patnáct let není na tomto světě někdy možná před dvaceti, pětadvaceti lety dala do zavěšené vázy na stěně pár ustřihnutých větviček této voskovky. Celou tu dobu dostávají jen vodu z vodovodu. Přirůstá jen nepatrně, moc listů nemá, ale každý rok od jara do podzimu několikrát kvete.

Před několika roky jsem se na internetu setkal s nabídkou voskovek pana Hojného (psát se Hoyný, bylo by to symbolické) který je nejen pěstitelem voskovek, ale i ostatních sukulentů. Začal jsem se víc zajímat, kolik těch voskovek vlastně je. V nabídce jich tehdy bylo pár desítek, jak jsem po čase zjistil, je jich daleko víc. A jak jsem se už měl možnost sám přesvědčit, ne všechny jsou tak odolné a vděčné, jako známá carnosa. Jsou velké i malé, s různou barvou květů. Na rozdíl od carnosy, která svou vůní neoslní jsou i jiné, které voní opravdu dobře. Zkrátka voskovky-hoyi jsou po tilandsiích mou velmi oblíbenou skupinou rostlin. Dnes už má pan Hojný v pěstování voskovek konkurenta z Nového Města na Moravě (Hoya plants), který nabízí i jiné druhy, u nás zatím dost vzácně pěstované.

Když jsem se rozhodl, že z těch několik voskovek co mám postupně nějaké představím, bylo mi hned jasné, která z nich bude první. Hoya kanyakumariana. Mám ji rád, protože má krásné malé listy, tvrdé, s vlnitými okraji. Svým tvarem téměř připomínají srdce. Dlouhé jsou většinou kolem dvou centimetrů, široké do dvou centimetrů. Jejich zelená barva je moc příjemná, občas je na nich světlejší skvrna. Jednou se mi jeden z těch lístků ulomil, ale protože byl tak pěkný, bylo mi ho líto vyhodit. Položil jsem ho na zem do květináče vedle rostliny. Za nějaký týden koukám, narostl mu kořínek. Zasadil jsem ho zvlášť do malého květníku. Nová rostlina z něj nevyrostla, ale byl pěkný ještě aspoň dva roky. Před Valentýnem v  některých obchodech můžete narazit na pěkný, tuhý list ve tvaru srdce, v malém květináči. Je to také list voskovky –hoyi keryii. Celou rostlinu z něj asi nikdy nevypěstujete.

Květy jsou sice velmi malé, za to krásné a slabě, příjemně vonící. Ve své domovině kvetou od dubna do léta, v kultuře v našich podmínkách koncem léta a velkou část podzimu. A kde je kanyakumariana doma? Na nejjižnějším cípu indického kontinentu v Kanyakumari. Jistě zajímavé místo obklopené na jihu Indickým oceánem, na západě Arabským mořem a na východě Bengálským zálivem. Kousek na jih je ostrov Srí Lanka. Místo i rostlina jsou pojmenovány po bohyni Devi Kanya Kumari. Zřejmě to bude jediná voskovka s božským jménem. To rozhodně neznamená, že ty ostatní nejsou stejně pěkné. Kanyakumariana by se měla ve své domovině nacházet na místě 600m.n.m.

Na jihu Indie určitě zima nebude, myslím, že prostředí našich bytů je celkem vyhovující, někde jsem četl, že chce světlo, jinde, že chce mírné zastínění. Já ji mám kousek od okna, na kterém jsou tilandsie, tak žije tak trochu v jejich stínu. Zdá se, že jí to nevadí. Není to příliš rychle rostoucí voskovka. V době, kdy jsem ji sháněl v nabídce našich pěstitelů nebyla, mám ji až ze Švédska. Řízek ve vodě dobře zakořenil. Myslím, že jsem tehdy měl kupovanou zeminu pro pokojové rostliny a palmy, do které jsem ji zasadil. Nejspíš rostla opravdu pomalu, asi až po dvou letech začala růst rychleji, po třech možná poprvé rozkvetla. Její větve spíš visí, než aby měly snahu se pnout. Na internetu najdete více jejích fotek, na kterých jsou i velké, starší rostliny. Zalévám ji v létě tak dvakrát týdně, v zimě jednou.

Jak se dnes rozloučit? Asi touto větou. Trochu živé exotiky z jihu Indie v českých bytech rozhodně neuškodí.             

Tillandsia carminea

Před pár lety, když jsem díky internetu začal objevovat, kolik různých druhů tilandsií existuje, sestavoval jsem si podle jejich fotek pomyslný seznam těch, které bych rád měl. Tak jsem také narazil na fotku T.carminei a dotyčná rostlinka mně ihned padla do oka a dostala se na jedno z prvních míst zmíněného seznamu. V té době jsem o tilandsiích nevěděl kromě načtených informací téměř nic. A tak jsem zavolal pana pěstitele, od kterého pochází většina mých prvních tilandsií a optal se, zda by Tilandsie carminea byla k mání. "To myslíte tu vzácnost?", zněla odpověď.

1. fotka, foto (c) Martin Hetto

Carminea patří mezi takzvané pěstitelské špeky, nebo šperky (představa kazícího se šperku někde na okně mi moc lákavá nepřipadá), což jsem nevěděl. I když mi to podle jejích obrázků mohlo být jasné.
Carmineu jsem tedy coby nedostupnou vzácnost ze seznamu svých přání vyřadil. Buď to byl osud, nebo šťastná náhoda, za nějaký rok, dva, nebo tři mi byla tím samým panem pěstitelem nabídnuta, sehnal ji od jiných pěstitelů v zahraničí. Byla za vyšší cenu,  ale za tu radost, kterou jsem z ní tehdy měl a tak nějak stále mám to stálo.

... když kvetla poprvé, foto (c) Martin Hetto

Od té doby se T.carminea začala v nabídce našeho v současné době bezkonkurenčního a největšího obchodníka s tilandsiemi Ing.H. pravidelně jednou za čas objevovat. Jeho nabídka tilandsií je podle mě na světové úrovni.

Zpět ke carminey. Vlastně to ode mě byla docela drzost, objednat si takovou vzácnost, aniž bych o ní něco věděl. Ale ani na internetu toho o ní moc není. Jednou se mi do ní daly svilušky, ještě napadly i T.atroviridipetalu, zmiňoval jsem to už v článku o T.atroviridipetale. Nejdřív jsem je neviděl a myslel si, že vadnou z přílišného rosení. Tak jsem je víc sušil, ony vadly dál. A potom jsem si naštěstí všimnul těch sviluščích pavučinek. Téměř dokonalou carmineu potom hyzdilo pár nepovedených listů.

Před pár lety jsem se dočkal i prvního květu, rostlina po odkvětu odnožila a její pomalu rostoucí odnože vytvořily pěkný kompaktní trs. V současné době je 10cm široký, 9cm na výšku a 8cm dlouhý. No, když se nad tím zamyslím, většina lidí by na něm možná nic krásného neviděla, ale pro mě a podobné tilandsiové nadšence to jistě krása je. Nedlouho po podzimním stěhování se na jedné z odnoží ukázal vyvíjející se květní klas a na začátku roku se objevil i první z pěti postupně vykvetlých kvítků. Bylo zataženo, ale Martin i v těchto nepříznivých podmínkách tento první kvítek vyfotil.

letošní kvetení, foto (c) Martin Hetto

Při hledání informací o Tilandsii carminee jsem se toho o ní na internetu moc nedozvěděl, přesto jsem ale našel něco, co mně tuto tilandsii zas o něco víc přiblížilo. Tak tedy, tato malá tilandsie, podle fotek na skalách rostoucí a v nadmořské výšce téměř  2000m.n.m. žijící je endemitem z Brazílie. Konkrétně z parku Serra dos Orgaos v Teresopolis. To je místo relativně blízko Riu de Janeiru a Atlantického oceánu.

Průměrné teploty v této oblasti jsou 13 až 23 stupňů, ty extrémní nejnižší -5, nejvyšší 38. Podle výšky. Podle nadmořské výšky se v  parku se nachází do 500m deštný prales se stromy až 30m vysokými, 500-1500m horský les se stomy až 40m vysokými. Nad 1500m se nachází lesy v časté mlze, často ponořené v mracích. Stromy 5až 10 m vysoké jsou pokryté vrstvou mechů a epifytů s velkou koncentrací orchideí a bromélií.
I ve výšce nad 2000m by se mělo vyskytovat 347 rostlinných druhů, z toho 66 endemických.

Celkově se v parku  Vyskytuje  aspoň pro mě nepředstavitelných 2800 druhů rostlin, 462 druhů ptáků, 105 druhů savců, 102 druhů obojživelníků, 81 druhů plazů, 500 bezobratlých, ale pouze 6druhů ryb, ty jsou zde zřejmě vzácnější.

V tomto místě jsou velké srážky, 1700- 3600mm. Nejvíc jich spadne v tamním letním období, což je na jižní polokouli od prosince do března. Ve vyšších polohách jsou již zmíněné časté mlhy, vlkost vzduchu 80-90%. Z toho je patrné, že T.carminea, která se nachází ve výškách kolem 1900m uvítá co nejvíce světla, častější rosení, přizpůsobené bytovým teplotám.

Pokud si název parku zadáte do vyhledávače, najdete jak jeho stránky, tak i fotky, které vám to krásné místo mohou přiblížit. Podle fotek to bude velmi krásné, zatím snad i neporušené místo. I když se tam v tomto životě na 99,99% nepodívám, mám docela příjemný pocit, že jsem se o něm díky snaze napsat článek o jedné malé, odtud pocházející tilandsii alespoň něco málo dozvěděl.

Pachypodium brevicaule

Před sedmi lety jsem si koupil dva truhlíky a objednal asi patnáct druhů semen sukulentů. Koncem února jsem truhlíky naplnil kupovanou zeminou pro sukulenty a semena opatrně zahrabal pár milimetrů pod povrch. Zem jsem pravidelně „zaléval“ vodou z rozprašovače a čekal, zda něco vyleze, nebo ne. Vylezlo toho nad očekávání. Snad jen z jedno aloe nevyrostla ani jediná rostlinka. Většina z toho se se mnou časem rozloučila, pár odolných jedinců přežívá dodnes. Mezi nimi i dvě, ze tří semen vyrostlé rostliny Pachypodium brevicaule.

Protože pravokořené semenáče této rostliny nemají pověst právě dobře a snadno rostoucích sukulentů, bylo pro mě příjemné překvapení, že ty dvě rostlinky vyrostly a stále se zvětšovaly, rozšiřovaly. Vydržely až dodnes, a i když jednu nevýhodu mají, celkem chutnají vlnatce, kterou z nich občas obírám, nevypadají, že by se chtěly loučit.

Naopak začátkem každého roku začnou přivolávat ještě vzdálené jaro svými žlutými květy. Letos ty první otevřely 19. nebo 20.ledna. V pondělí 21., když jsem přišel do práce kde je mám už byly naplno rozkvetlé. Nakonec je vidíte na mých amatérských fotografiích. Rostlina je v misce průměru 12cm. Příznivcům sukulentů toto atypické pachypodium jistě nemusím představovat. Pro ty, kdo by o něm náhodou nic nevěděli napíšu, že pochází jako spoustu jiných sukulentních klenotů z Madagaskaru. Tím je dáno, že by ani v zimě nemělo přezimovat při nízkých teplotách.

Myslím, že těm mým rostlinám se daří tak dobře, protože velké okno na kterém žijí je na jih, dostanou tedy co nejvíce světla a slunce. Rostliny zalévám celý rok jednou týdně, opatrně vždy trochu do podmisky. Teď přes zimu, kdy jim opadaly od jara celkem bujně rostoucí zelené lístky ještě opatrněji. Zasazené jsou ve směsi kupované zeminy pro sukulenty, pemzy a písku.

K rostlinám a stromům, které si vypěstujeme z malého semínka mají mnozí z nás vřelejší vztah než k rostlinám, které k nám přijdou už „hotové“. Navíc je docela pěkný pocit, že i naším přičiněním to zdánlivě neživé semínko ožije. Ať už patří sukulentu, nebo jakékoliv jiné rostlině.

Tillandsia caput-medusae

Hlava Medusy, tak by se dalo přeložit jméno této tilandsie. Kdo na Medusu, postavu ze starořeckých bájí pohlédl, zkameněl. Místo vlasů měla hady, jistě to znáte z filmu "Souboj titánů". Tilandsie, jejíž jméno na zmíněnou bájnou postavu odkazuje její hlavu připomíná opravdu velmi vzdáleně. Není strašná, ani odpudivá, naopak je sympaticky zvláštní, originální a exotická.

Tillandsia caput-medusae, foto (c) Martin Hetto

Tak působila už před více než dvaceti lety, kdy jsem si ji spolu s Tilandsií ionanthou, coby své první tilandsie, přinesl domů. No, za těch dvacet let se dost změnilo. Ono dvacetileté soužití pravděpodobně vždy něco mění, byť jde o vztah s kytkou. Po těch dvaceti létech vám i ta nejexotičtější rostlina bude připadat naprosto normální. Také je to jistě i tím, že před dvaceti lety zas tak moc exotických rostlin v obchodech nebylo a možnost shánět rostliny na internetu před dvaceti lety byla ještě nulová.

Tillandsia caput-medusae, foto (c) Martin Hetto

V té době, kdy jsem ještě komolil slovo tilandsie. Ani jsem si nedovedl představit, kolik tilandsií je a jak rozmanitého vzhledu mohou být. Tehdejší Tilandsie ionantha se se mnou po pár letech jednou v zimě rozloučila, caput-medusae kupodivu, vlastně to považuji tak trochu za zázrak, přežila do dnešních dnů. Tedy přesněji její následující generace, už ani nevím, jaká v pořadí. Pátá? Nebo už šestá? Před těmi dvaceti lety by mě také nenapadlo, jak moc mě během následujících let tilandsie okouzlí a prakticky se stanou součástí mého života. Ale zpět ke zmíněné „hlavě medusy“.

Tillandsia caput-medusae, foto (c) Martin Hetto

Jedinou informaci, kterou jsem při její koupi v květinářství obdržel bylo, že ji mám občas orosit. Někde jsem vyštrachal nějakou sklenici s rozprašovačem a tilandsii jsem třeba i několikrát denně rosil. Byla nová, neokoukaná a tak musela vydržet i zvýšený zájem, který se projevoval právě tou častou zálivkou. I to přežila. Tehdy se ke mně ještě žádný návod, jak pěstovat tilandsie nedostal, nebyla ani kniha tilandsiím věnovaná.

Tillandsia caput-medusae, foto (c) Martin Hetto

Když se se mnou rozloučila ionantha a zbyla jen caput-medusae, která také nevypadala úplně spokojeně, rozhodl jsem se, že jí zkusím zasadit do země. Viděl jsem, že má kořeny, tak mně to přišlo i logické. Nevěděl jsem, že nejpodstatnější funkcí jejích kořenů je přidržovat se podkladu, v jejím případě kmene, nebo větve, ne kusu kamenu, ke kterému byla přilepená. Vlastně na to zasazení došlo právě kvůli odlepení od toho kamene.

Tillandsia caput-medusae, foto (c) Martin Hetto

Méně jsem rosil, o to víc jsem zaléval. Po několika týdnech začaly hnít spodní listy u země. Tilandsie caput- medusae byla ze země vytažena a zavěšena na šňůru od rolety. Dnes už rolety nejsou, nahradily je žaluzie. Tam se vzpamatovala. Potom se ale nějak nemohl prodrat poslední list, rostoucí z jejího středu a já ve snaze mu pomoci jsem zlomil málem celý její střed. Naštěstí přežila i to a vydržela až do chvíle, kdy jsem zakoupil knihu o tilandsiích a dopracoval se mírné gramotnosti, co se jejich pěstování týká.

Tillandsia caput-medusae, foto (c) Martin Hetto

Ve třech prvních generacích nahradila vždy jediná odnož odkvetlou rostlinu, potom se odnoží urodilo víc a dnešní trs vidíte na fotce. Podle toho, co jste si právě přečetli vám musí být jasné, že tato tilandsie opravdu hodně vydrží. Neberte to jako návod, ale jako odstrašující příklad. Caput-medusae se nachází na území států Guatemaly, Hondurasu, Kostariky, Mexika a Salvadoru. Na stromech roste ve velkých trsech. Možná i díky velkému území, na kterém se vyskytuje se její rostliny liší ve velikosti. Ta by se podle knihy měla lišit výškou rostliny mezi 15 až 40cm. Ta moje bohudík patří k těm menším.

Moudřejší se poučí z cizích chyb

A kdo se nepoučí z cizích, poučí se pravděpodobně ze svých.  Já patřím asi mezi ty těžko poučitelné. Svůj zájem o rostliny se mně podařilo dovést napsal bych až do extrému. Jak v počtu rostlin, kterých jsem s ohledem na prostorové omezení dané bytem víc než je dobré. Tak i časem, který jim věnuji.

Tillandsia sucrei, foto (c) Martin Hetto

Propadnout nějakému hezkému zájmu se jistě jeví jako dobré, pozitivní, život obohacující. Tilandsie jsou rostliny zajímavé, je jich velké množství, jedna zajímavější než druhá. Snadno podlehneme jejich kouzlu a pořizujeme si další a další. A stále je nějaká, která nám ještě chybí a když se jí dočkáme, hned se se objeví nějaká další bez které se zdá ta naše sbírka tak nějak neúplná. Rostlin je už nějak víc než dost, ta péče o ně už nejde stihnout v tak krátkém čase co dřív(to už dávno ne) a po pár letech to začne být už docela únavné.
Pokud tedy dáte na rady druhých, tady jich několik bude.

Už vás tilandsie, nebo nějaké úplně jiné rostliny zaujaly na tolik, že je vám jasné, že je jen otázkou času, kdy si je do bytu pořídíte.

• Neškodí si o nich přečíst nějakou zajímavou knihu, zjistit například kolik druhů tilandsií existuje, vyhledat jejich fotky a vybrat si, které z nich chceme nejvíc.
• Začínat s menším množstvím a vyzkoušet si, kolik času denně jejich rosení zabere. V přijatelném množství se to může stát velmi příjemným rituálem.
• Zjistit, kolik místa na oknech svými rostlinami mohu obsadit. Počítat s tím, že kolikrát i menší rostlina se rozroste do několikrát většího trsu. Určitě je lepší mít pár krásných kytek než řadu přežívajících a živořících.

Tillandsia sprengeliana? Foto (c) Martin Hetto

Je na každém z nás, kolik rostlin si pořídí a nepořídí. Pokud máme v životě určitý pocit prázdna, nezaplní to ani tisíce rostlin, nebo jiných věcí. Rostliny v tom pravém množství nám jistě mohou život zpříjemnit, obzvláštnit. Mohou pro nás být radostí, zelenými kamarády, bytostmi, s nimiž sdílíme svůj prostor i čas.
To optimální množství snad nakonec většina z nás, příznivců rostlin nakonec najde. Byť i za cenu chyb a ztrát.

Trochu delší odmlka, než jsem původně plánoval

Původně jsem nepředpokládal, že bude mezera v psaní příspěvků o tilandsiích tak dlouhá. Myslel jsem tak týden, čtrnáct dnů. Ale myslet znamená ..., konec úsloví je vám jistě znám. Tilandsie a jiné rostliny které by stály za zaznamenání a vyfocení ještě nedošly, ještě nepřestaly kvést, byť nastal podzim a začátek zimy. Postihlo nás něco, co se občas stává a co není příjemné (většinou) ani pro nás, ani pro naše rostliny. Stěhování. 

Majitel bytu kde jsme byli v pronájmu se rozhodl byt prodat. Byl nám přednostně nabídnut. V tom bytě se dobře dařilo kytkám, to byla pro mě jeho největší přednost. Starý cihlový byt se silnými stěnami, okna se širokými parapety, v mém pokoji francouzské okno téměř přes celou stěnu, taktéž s řádně širokým parapetem, na kterém se poskládalo kytek. Na druhou stranu ten byt byl přímo v ulici kde celý den jezdila a parkovala auta, přímo na proti popelnice na tříděný odpad, takže mě kolikrát budil třískot rozbíjejícího se skla. Rozjaření lidé odcházející z hospody. Všechna okna byla umístěna na západ. Dost světla a odpoledního slunce pro kytky, ale v létě až moc horka pro nás. V bytě bylo vše původní, téměř šedesát let staré, v průběhu sedmi let, kdy jsme tam bydleli měnili jen stará okna za plastová. Cena byla dost vysoká vzhledem k tomu,kolik by bylo zapotřebí do jeho úprav investovat.

Nebudu to už více rozepisovat. Koupili jsme jiný byt ve čtvrti, kterou mám moc rád, kde je kousek do přírody a z vyššího patra je i pěkný pohled na město. Je to panelák a nově vyměněná plastová okna jsou samozřejmě bez parapetů. Byt je zateplený a tak i když téměř netopíme, i tak je tu 21, 22 stupňů. Martin mi ke každému oknu vyrobil stojany s policemi na tilandsie a ve spodu se silnějším prknem, na květníky. Po špatných zkušenostech s mou kytkovou roztahovačností, kdy ani ve svém pokoji nemohl pořádně otevřít polovinu okna, aniž by předtím nemusel uklidit z parapetu podmisku z truhlíku (pro snadnější přenášení) plnou malých květníků se sukulenty a několik květníků sólo, které se na ni už nevešli, si dal za podmínku, že vždy jedna část okna v novém bytě bude volná a k větrání použitelná.

A to bych měl ještě pro pobavení případných čtenářů popsat, jaké manévry jsem každý večer a každé ráno v období největších veder prováděl já, když jsem si chtěl v tom dnes již bývalém pokoji nechat na noc otevřené dveře francouzského okna. Tak tedy nejprve sundat a přenést do kuchyně pár před oknem visících tilandsií. Potom dát stranou dvě řady kytek před parapetem a nakonec ještě odklidit kytky na parapetu. A

ráno zpět aby nepřišly o svou denní dávku světla. Chápu, že si můžete myslet něco o tom, že bych patřil do blázince, nebo že nemám pořádné starosti ...

No, ze stěhování jsem měl opravdu strach, zvlášť z toho, jak přestěhuji ta kvanta kytek. Díky praktickému Martinovi se vše přestěhovalo. Tilandsie se mi podařilo naskládat na jejich nová místa. Většinu sukulentů na ty nejspodnější police a ostatní s dalšími kytkami co nejblíž k oknům. Dvě okna jsou na východ, jedno na západ. To na západ mně připadá nejsvětlejší a tak na něm skončily ty nejvíce oblíbené tilandsie. Jenže několik let postupně tvořená skládanka, kde každá kytka měla své osvědčené místo ve starém bytě se najednou rozpadla. Možná, že na tom okně, které teď považuji za nejlepší bude v létě až moc velké horko. Bude to chtít víc času, než se vše zas nějak ustálí. Každopádně mi v současné době rosení kytek a péče o ně zabírá daleko víc času než dřív.

Jak sukulenty v paneláku přečkají zimu, to se ukáže za nějaký ten měsíc. Některé se pravděpodobně rozloučí. Tilandsie sice protekčně obsadily nejlepší místa, ale na některých je patrné, že se na nich změna začíná podepisovat. Možná i období kolem stěhování a brzy po něm, kdy některé byly pár týdnů dál od okna. Odnesla to nejvíc tilandsie usneioides, tedy dvě její větší formy. Měl jsem je ve třech velkých, krásných,bohatých, víc jak metr dlouhých trsech zavěšených ve starém bytě místo záclon na oknech.
V novém bytě byly nějaký týden pověšené dál od okna a jsem rád, že jsem na poslední chvíli zachránil pár cancourků, snad základu pro trsy příští. Také jsem měl možnost si uvědomit (znovu si připomenout), co je při pěstování tilandsií a jiných zelených oblíbenců v bytě nejdůležitější. Ale o tom až v dalším článku.