Hoya pachyclada

Hoya pachyclada by mohla být ideální voskovka pro všechny příznivce sukulentů. Většina hoyí působí více či méně sukulentním dojmem, k sukulentům jsou řazené. Pachyclada působí sukuletně víc, než většina jejích příbuzných. 

Jméno pachyclada údajně znamená silná větev. Stonek je opravdu silný (necelý cm v průměru)a listy na něm za ním nezaostávají. Jsou téměř kulaté, mají sametový povrch a jejich okraje se na slunci mohou zbarvit do červena. Délka listů je většinou kolem sedmi, osmi centimetrů, šířka o trochu méně. Rostou hned za sebou, celá rostlina působí kompaktním dojmem.

Hoya pachyclada pochází z Thajska a Barmy, kde by měla růst v tamějších listnatých lesích. Má ráda slunce, teplo, roste relativně pomalu. Nevypouští dlouhé a ovíjivé výhony jako některé jiné voskovky. Na druhou stranu její větve určitě budou těžší a nějaká opora, nebo podpora se jim časem jistě bude hodit.

Další velkou výhodou pachyclady je její hezký, výrazný květ. Ta má, myslím, prvně vykvetla už druhým rokem a ve třetím už kvetla s malými přestávkami od jara až do podzimu. Květy vidíte na fotkách, jsou bílé, možná trochu nažloutlé. Na internetu na fotkách jsem viděl i květy s červeným středem. Jejich slabá vůně neurazí, ani nenadchne.

Hoya pachyclada má ráda teplo a světlo, jinak je to naprosto skromná a vděčná kytka, která za jedno až dvě zalití týdně bude dobře růst i kvést.

Tillandsia araujei 2

O této brazilské tilandsii jsem už psal a zřejmě ještě psát budu. Mám ji ve vícero provedení, abych tak napsal, když nevím, zda by bylo správnější napsat formách, nebo variantách.

foto (c) Martin Hetto

Ta dnešní araujei je trochu jiná tím, že její prodlužující se tělo má profil jako písmeno U, jenže takové širší. Listy rostou souměrně podle jedné osy, shora je tilandsie otevřená. Za devět let, co se u mě na okně pomalu prodlužuje se protáhla ze sympatických šesti, sedmi centimetrů na bezmála centimetrů devadesát. To by možná vedlo ke správné otázce, zda je takto dlouhá tilandsie vhodná pro pěstování v bytě. Začnu s tím proč ano.

foto (c) Martin Hetto

Jako malá vypadala mimořádně pěkně. To vypadá celkem i teď, kdy už za ty roky několikrát kvetla a o hodně přirostla do délky a díky odnožování po odkvětu i do šířky. Jednotlivé odnože mají stále stejně dlouhé tuhé listy, hustě, kompaktně rostoucí, i stejnou šířku. Další výhoda je výhodou všech tilandsií s prodlouženým stonkem. I když od počátečního konce odumírají a usychají, na tom druhém, kde přirůstají nejnovější listy jsou stále jako nové.

foto (c) Martin Hetto

Možná mám zbytečné obavy araujei zkrátit. Zatím se na své místo ještě složí, časem ji to určitě nemine. Další výhoda, celkem pravidelně, jednou až za dva roky pěkně kvete. Myslím, že mohu napsat, že je jednou z těch bezproblémových tilandsií. Teď v zimě ji rosím dvakrát týdně, aby přirůstala co nejpomaleji, až bude víc světla, tak o jednou týdně víc. Chce co nejvíc světla i když s přímým sluncem za oknem jsem opatrnější. Ranní a večerní by ji určitě nevadilo.

foto (c) Martin Hetto

A ta nevýhoda, což je její relativní délka může být pro někoho i výhodou. Možná by si někdo přál jen několik výrazných, pozornost poutajících tilandsií a tou tato tilandsie určitě je.  

foto (c) Martin Hetto

Hoya heuschkeliana

Další voskovkou, kterou bych chtěl představit je opět jedna z těch malých, po aklimatizaci celkem dobře rostoucích – Hoya heuschkeliana. To zvláštní jméno dostala po Dexterovi Heuschkelovi, sběrateli hoyí. Pochází z Filipín, podle toho, co jsem našel na internetu konkrétně z provincie Sorsogon. Tam se vyskytuje na malém území, na úpatí sopky Bulusan.

foto (c) Martin Hetto

To nejzajímavější, co na této malé voskovce je, jsou její květy. Velmi malé, tak 3 nebo 4mm velké. Jejich krása a neobvyklý tvar vynikne především na zvětšených fotografiích. Tím tvarem připomínají květy některých dischidií, ale jak jsem se dočetl, botanické znaky květů heuschkelianu řadí k voskovkám. Nakonec dischidie a hoyi jsou blízké příbuzné, jak příslušností k čeledi Asclepiadaceae (klejichovité), tak i místem výskytu a způsobem života.

foto (c) Martin Hetto

I tato voskovka ke mně dorazila ze Švédska, které má zřejmě početnou základnu pěstitelů hoyí. Pokud se podíváte na stránky www.myhoyas.com můžete tam najít voskovku z tohoto článku hned ve třech různých provedeních. S růžovými květy, které jsou zřejmě nejrozšířenější. Potom žlutokvětou Hoyu heuschkelianu cajanoae, která má mít květy o něco větší. A nakonec heuschkelianu s panašovanými listy, jejíž květy jsou také růžové, ale výrazně tmavší. Prý i výrazněji vonící.

foto (c) Martin Hetto

Tedy ty květy by měly údajně vonět jako karamel, nebo med. Já u těch mých necítil nic. Možná to bylo tím, že zatím nekvetla v takovém množství. Když jsem o ní četl na stránkách několika pěstitelů, získal jsem dojem, že kvete téměř nepřetržitě a roste velmi rychle.

foto (c) Martin Hetto

Ta má se po zakořenění a zasazení první rok aklimatizovala, další rok jen pomalu přirůstala. Rychleji rostla až třetím rokem, kdy se také koncem léta objevil první květ, který byl pro ten rok i poslední. V loňském roce kvetla sice celé léto a podzim, ovšem bylo to vždy tak po jednom, dvou, možná jednou i po třech těch minitrsících. Květ vydrží asi týden. On je ten květ tak malý, někdy trochu schovaný za listem, že pokud nejste přímo u rostliny, nemusíte si ani všimnout, že kvete. Přesto je to má oblíbená hoya. Možná i pro své malé, hladké, někdy trochu prohnuté lístky moc příjemné zelené barvy(délka nejčastěji kolem 5cm, šířka2,5cm). Další živý pozdrav ze vzdáleného, exotického místa.

  

Tillandsia bryoides

Tilandsie bryoides je určitě jedním z nejperspektivnějších adeptů v soutěži o nejmenší tilandsii. Už jeho název, který znamená mechu podobný o něm něco napovídá. Konkrétně by měl být podobný mechu Bryum, jehož zřejmě nejznámějším a kosmopolitně rozšířeným zástupcem je Bryum argeneum- Prutník stříbrný, se kterým se můžeme často potkat i v našich lesích. Takových polštářů, jaké zmiňovaný mech v přírodě udělá se u Tilandsie bryoides při pěstování v bytě hned tak nedočkáte.

foto (c) Martin Hetto

Roste velmi, velmi pomalu, což především ocení příznivci miniatur, rarit a pěstitelé, kteří opravdu moc místa nazbyt nemají. Jak vyrostla za čtyři roky můžete posoudit z fotek, mezi prvním a současným focením utekla právě taková doba. Mezi tím tilandsie stačila dvakrát kvést, ale musím přiznat, že alespoň u této mé konkrétní tilandsie jsem téměř žádné květy neviděl. Něco miniaturního a světlejšího jsem na konci výhonků sice zpozoroval, čekal jsem, že se z toho nějaký viditelný kvítek vyklube. To, že šlo opravdu o kvetení mi až za nějaký měsíc potvrdily vyrůstající tobolky. Nějaké z miniaturních ochmýřených semen uvízlo i na klacíku, na kterém je Tilandsie bryoides přirostlá. Po dvou letech je asi tak dva až tři milimetry dlouhá, na zvětšené fotografii se tak malá nezdá.

foto (c) Martin Hetto

Z toho usuzuji, že když jsem ji před pěti lety na výstavě tilandsií koupil, měla už pár let života za sebou. Její tehdy nevětvené výhonky, nebo proutky, když už má být podobná mechu prutníku měli tak něco mezi jedním až dvěma centimetry na délku, jejich průměr bych odhadl na to samé v milimetrech. Výhonky se po odkvětu „rozvětvily“, správně by mělo být stará tilandsie vícenásobně odnožila. Ze středu rostliny stále vyrůstají nové odnože, tilandsie má tak trochu podobu zelené polokoule o průměru dnes kolem šesti centimetrů.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu jsem se dozvěděl, že Tilandsie bryoides žije jako epifyt na stromech a kaktusech. Domovem jsou jí údolí a svahy And v Bolívii a Argentině v dost značném výškovém rozpětí, od 800 až po 2600m nad mořem.

foto (c) Martin Hetto

V bytě ji mám umístěnou na okně, myslím že dostatek světla ji dělá dobře, jako každé tylandsii. Vzhledem k tomu, jak je malá a příliš sukulentním dojmem nepůsobí, ji přílišným suchem netrápím. Rosím ji třikrát týdně a v létě klidně každý den. Ona za to pomalu, ale jistě přirůstá.

foto (c) Martin Hetto

Tillandsia ionantha var.vanhyningii

Dnešní tilandsie nás opět zavede do mexického státu Chiapas, konkrétně do úzkého a hlubokého kaňonu Sumidero. Protéká jím řeka Grijalva. Na některé z kolmých skalních stěn byla v dubnu 1957 objevena Mulfordem B.Fosterem a Van Hyningem nová tilandsie. Mulford B.Foster je přezdíván otcem bromélií, objevil jich velké množství, mezi nimi jsou i tilandsie. Snadno si o něm najdete něco k přečtení na internetu. O druhém objeviteli tilandsie, Van Hyningovi jsem vlastně nic nenašel, přesto je právě po něm tilandsie pojmenována.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie ionantha var.vanhyningii není moc typická ionantha. Roste ve velkých trsech na skalách na těžko přístupných místech. Je to tilandsie s prodlouženým stonkem. Má sice podobný květ, jako ostatní ionanthy, sama jim až tak moc podobná není. To vlastně vidíte i na jejích fotkách.

foto (c) Martin Hetto

Patří k těm vzácnějším ionanthám. Jak jsem vyčetl z knihy Pěstujeme tilandsie, nejvíc ji tam kde roste škodí prach z nedaleké cementárny. Když si najdete fotky kaňonu Sumidero, jistě vás napadne, jak krásné místo to musí být. I když je druhým nejvýznamějším turistickým místem v Chiapasu a nachází se v Národním parku Sumidero Canyon, řeka Grijalva je jednou z nejznečištěnějších řek v Mexiku.

foto (c) Martin Hetto

Naštěstí pro ionanthu var. vanhyningii i pro všechny obdivovatele tilandsií ji už dnes v některých pěstírnách dovedou vypěstovat a tak se vždy po nějaké době objevuje i v nabídce našeho největšího obchodníka s tilandsiemi. Vděčím mu i za tu, co mám na okně.

foto (c) Martin Hetto

Jsou to už dva noví potomci té původní. Mám ji na nejsvětlejším okně, rosím ji tak třikrát týdně. Před nějakým týdnem kvetla první odnož a myslím, že ta druhá se na kvetení také chystá. Možná tam, kde je doma vytváří velké trsy, ta má je zatím docela malá a ani moc rychle nepřirůstá. Ideální tilandsie pro všechny, kdo chtějí nějakou malou, zajímavou i docela vzácnou kytku.

Tillandsia chiapensis

V době, kdy jsem měl na nové tilandsie ještě místo, objednával jsem jich vždy víc, aby poštovné nebylo dražší, než tilandsie. Objednat si jednu, nebo dvě tilandsie se mi zdálo málo. Tak aspoň tři. Bylo to téměř před šesti lety, dvě, které jsem chěl už byly vybrané, tak namátkou podle fotek ještě jednu.

foto (c) Martin Hetto

Ta třetí byla právě Tilandsie chiapensis. Hned jak dorazila, padla mi do oka mnohem víc než ty, pro které jsem objednal novou zásilku. Vlastně ty dvě mě nakonec nějak moc nenadchly – možná jsem od nich příliš očekával. Chiapensis bych naopak zařadil mezi mé nejoblíbenější.

foto (c) Martin Hetto

Čím mě tak nadchla? Už jako relativně malá, ač jistě už několik let stará, ze semene vypěstovaná tilandsie měla pěkný tvar listové růžice, díky hustým šupinkám sametový povrch a hlavně v době, kdy bylo víc světla a slunce měli její listy takovou hezkou barvu. Trochu do růžovohněda, ale jen takový odstín, který se zvýraznil, když byla rostlina mokrá.

foto (c) Martin Hetto

Původně malá rostlina, možná tak o průměru pěti centimetrů se pomalu a jistě zvětšovala. Ne, chiapensis nepatří k nejmenším tilandsiím (dnes průměr růžice kolem 30cm) , to jí ale rád prominu. Ta její sametová, zajímavě zbarvená a pěkně rostlá růžice to plně vynahradí. A když po těch několika letech, loňského srpna ukázala ve svém středu kousek vyvíjející se ho květenství, bylo to další příjemné překvapení. Květní klas, a v tomto případě označení klas opravdu sedí se pomalu zvětšoval a prodlužoval pár měsíců. Na internetu jsem se dočetl, že by rostlinu měl zdobit až rok. Za to samotné květy, ty pro velkou část tilandsií typické tmavofialové trubičky vydrží jen dva, tři dny než zvadnou. Bylo jich sice víc, sedm, ale na květenství této tilandsie je zajímavější víc květní klas, než květy samé.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie chiapensis je mexický endemit, pochází z nejjižnějšího mexického státu Chiapasu. Je to jedna z nejchudších oblastí Mexika, obyvatelé jsou většinou indiáni, příbuzní s Mayi. V tomto státu se kromě mnoha přírodních krás, kaňonů a vodopádů nachází i mnoho archeologických pokladů. Nejznámější jsou možná mayské chrámy v Palenque.

foto (c) Martin Hetto

V jaké nadmořské výšce roste Tilandsie chiapensis nevím, předpokládám, že na jihu Mexika je slunce a světla a tepla dostatek. To bychom ji měli dopřát i v našich podmínkách. Umístění na okně, nebo co nejblíž oknu. Ranní a odpolední slunce, polední raději ne. Rosím ji dva až třikrát týdně, podle roční doby, světla a tepla. V současném bytě přezimuje při teplotách kolem 20°, v tom minulém tak
kolem 17°.

foto (c) Martin Hetto

Za zmínku stojí i zajímaví kříženci této tilandsie. Madre, Majestic, Padre, Silver Trinket a Silverado. Kdo se chce dozvědět, kdo je jejich druhým rodičem a podívat se jak vypadají, najde je na fcbs.org v galerii kultivarů tilandsií.

foto (c) Martin Hetto

Tillandsia aeranthos „Mini Purple“

Ve stejnou dobu, kdy kvetla tilandsie z předchozího článku vykvetla i Tilandsie aeranthos „Mini Purple“. Přiznávám, že nevím, zda to „Mini Purple“ je označením formy, varianty, nebo dokonce kultivaru. Vlastně mě to netrápí, jen chci upozornit, že tato konkrétní tilandsie byla kupována pod tímto jménem. V nabídce se setkáte s několika aeranthosy pod různými názvy.

foto (c) Martin Hetto

Aeranthos „Mini Purple“ zas tak úplně miniaturní není, je sympaticky malý a ten můj je i ochotně kvetoucí. Mám i další aeranthos mini, ten je menší, víc se mu prodlužuje stonek a poprvé rozkvetl až po pár letech, kdy vyrostl do většího trsu.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie aeranthos „Mini Purple“ je sympatická rostlina i když nekvete. Jednotlivé růžice stříbrných, tenčích listů dosahují průměru kolem patnácti centimetrů. Mezi prvním a druhým kvetením, kdy starou tilandsii nahradily tři nové uplynuly dva roky. Už pěkných pár týdnů před kvetením rostlinu zdobily zvětšující se květní klasy, které se na rozdíl od mnohých podobně kvetoucích tilandsií příliš neprotahují. Osobně to beru jako výhodu, pokud zrovna tilandsie nevisí, mohou dlouhá květenství i trochu překážet.

foto (c) Martin Hetto

Teď budu zas citovat znalosti vyčtené z knihy Pěstujeme tilandsie. Jméno aeranthos se dá přeložit jako vzdušný květ. Musí být krásné, vidět jeho rozkvetlé trsy někde na větvích stromů v Argentině, Brazílii, Uruguay a Paraguay, kde žije. Ono je pěkné vidět ji rozkvetlou třeba na okně v paneláku. Tilandsie aeranthos jsou považované za nenáročné, odolné. Když si k tomu přičtete i jejich hezký vzhled, jsou to kytky, které by mohly udělat radost nejen milovníkům tilandsií a bromélií.   

foto (c) Martin Hetto

Tillandsia jucunda var. viridiflora

Viridiflora znamená zelenokvětá a hlavně pro tyto zelené květy dostala tato tilandsie protekční místo na nejsvětlejším okně. Možná z  vděčnosti za krátký čas ukázala květní klasy a pár týdnů před koncem roku i květy samotné.

Jejich barva není tmavozelená, jako u mauryany nebo atroviridipetaly, spíš jasně zelená. Nejzelenější je u právě rozkvetlých květů, jak stárnou, začínají být spíš žlutozelené. Ta paráda nevydrží víc než týden, dva. Odkvetlé tilandsie po nějakém čase odnoží a za nějaké dva roky, možná tři, asi podle toho, jaké bude mít podmínky (já na opětovné kvetení čekal ty dva roky) se na ty zelené květy můžeme znovu těšit.

Co o Tilandsii jucundě napsat. Její základní forma kvete žlutě a údajně příjemně voní, podle knihy podobně jako jasmín. Možná i podle toho získala svůj název. Jucunda znamená příjemná, milá. Žlutokvetoucí formu také mám, zatím nekvetla, tak nemohu posoudit. Ale zelenokvětá nevoní.

Domovem jucundy je Argentina a Bolívie, u varianty viridiflora jsem na internetu našel jen Bolívii.

Tato tilandsie má dobrou pověst. Měla by se snadno pěstovat, ochotně kvést a hodně vydržet. Podle toho je to vhodná rostlina pro každého, kdo s tilandsiemi nemá velké zkušenosti.

Stačí kousek světlého místa u okna, ještě lépe přímo na okně, několikrát týdně v závislosti na teplotě a světle rosit a za nějaký čas se dočkáte květů, jaké vidíte na fotkách.