čtvrtek 28. března 2013

O rituálech, zeleném nadšení a relativních možnostech


V posledních týdnech v sobotu a v neděli otravuji Martina s tím, aby mi dal nový článek s jeho fotkami na tyto stránky. Jsou našim společným dílkem, bez jeho jak to tak nejlépe nazvat technické podpory by nikdy nevznikly. Také mé kytky vděčí Martinovy za jejich regály, které pro ně sám navrch a vyrobil.
Na druhou stranu každodenní starost o kytky je už na mně. V dobách, kdy ji bylo podstatně méně to byla taková krátkodobá, nárazová činnost, když už na kytkách bylo viditelné, že potřebují zalít. S příchodem tilandsií ve větším množství a potom v ještě větším už to chtělo nějakou pravidelnost. Tilandsie mi nějak víc než ostatní kytky, které mám také rád přirostly k srdci a tak jsem chtěl, aby se měli co nejlépe, aby měli v rámci těch bytem omezených možností co nejvhodnější podmínky.
Giardini La Mortella, Ischia

Každé ráno, dřív než ve všední den odejdu do práce si postupně odnáším tilandsie z jednoho okna do koupelny, kde je pořádně ze všech stran rosím. To mi připomnělo, jak jsem se právě dnes trápil s rozprašovačem, ze kterého vytékalo víc vody všude kolem, než kolik jich v podobě drobných kapek dopadalo na tilandsie. Sehnat dobrý a levný rozprašovač, který vydrží víc než pár týdnů je někdy problém. Před pár lety měla takové IKEA, ale už delší čas jsem je tam neviděl. Rozprašovač je pro všechny pěstitele tilandsií velmi důležitou pomůckou, ale zpět k těm rituálům. Tedy každý den ráno, nejen v ty všední dny začínám půllitrem zeleného čaje a tilandsiemi. Za těch pár let je to tak zažité, že když jsem na dovolené, nebo mimo domov, mám ráno silný pocit, že mi chybí něco pro můj život docela důležitého. Při tom rosení držím tilandsie postupně v ruce (občas se při mé šikovnosti stane nehoda, vypadne mi z ruky, zlomí se nějaký ten list, tady je snad výhoda pro ty šikovné, co mají tilandsie upevněné napevno na nějaké větvi, nic jim nepadá a neláme se) pozorně je prohlédnu, vidím, co je nebo není nového. Tem dotek a tou blízkost je možná jednou z těch ingrediencí, proč se mně staly tilandsie bližší, než ostatní rostliny. I tím ranním rituálem, který by byl zřejmě příjemnější, kdyby těch kytek nebylo tolik.
Giardini La Mortella, Ischia
Ale to už jsme u zájmů, které náš život činí pestřejším, smysluplnějším, radostnějším. Někdy mohou přejít až v mírnou, nebo větší závislost. Na druhou stranu myslím, že pěstování rostlin je velmi pěkný zájem. Jsou jiné mnohem dražší, náročnější a nebezpečnější.
Tím se tak nějak oklikou dostávám ještě k jedné věci. Tento týden jsem se coby čtenář podíval na naše stránky. Myslím tím mé jako pisatele a pěstitele a „zeleného blázna“ a Martina, téměř výhradního fotografa ještě k tomu zajišťujícího chod stránek. Při vkládání článků se sice vidím číslo, udávající počet návštěv, může mě potěšit i návštěva z nějaké daleké, nebo exotické lokality. Ale až teď jsem si všiml i několika komentářů, za které děkuji a na něž i se zpožděním reaguji.
Giardini La Mortella, Ischia
Paní Evě E. přeji, aby ji tilandsie rostli jen k radosti, to ostatně všem, kteří je pěstují. Díky za typ, jak upravovat vodu, ale myslím, že při množství, které ji na tilandsie spotřebuji, by to bylo dost náročné. Musí se spokojit s tou převařenou, a stejně jako já i se životem v paneláku.
Prohlédl jsem si i fotky tilandsií a rostlin pana Václava B.. Máte je moc pěkné, myslím, že se musí líbit i Vaší paní. A pokud Vám vyčítá, že se jim věnujete až moc, měla by si uvědomit, jak je vše relativní. Někdo má koníček, že leze po skalách, nebo se potápí se žraloky. To už bych chápal, že se jeho protějšku nemusí líbit. V každém případě máte výhodu, myslím že i paní Eva, že máte zahradu, kde mohou tilandsie od jara až do podzimu vegetovat bez větší péče o ně. A pokud je přece jen sucho, dají se postříkat všechny pohromadě, bez starosti, že polijete, co nemáte. A jak takové vyletnění udělá kytkám dobře, to si dovedu představit. Stačí pár sukulentů, které mám v bytě u rodičů. V květnu dávám po zimě přichcíplé rostliny na balkon. V září, někdy i začátkem října, před tím, než je dám zpět do bytu jsou to krásné kytky. Přes zimu zas živoří…To je koloběh kytek v panelákových podmínkách.
Giardini Ravino, Ischia
Tím nechci v žádném případě vzbudit dojem, že tilandsie jsou pro pěstování v paneláku nevhodné a diskriminovat nás bezzemky ještě ochuzením o pěstování exotických rostlin, které naopak mohou i z takového bytu udělat zajímavé místo. Jen musí správně odhadnout možnosti pěstovaných rostlin a také možnosti své.
Než se dnes rozloučím, chtěl bych poděkovat všem návštěvníkům našich stránek za jejich návštěvu. Za ty náhodné a především, za ty opakované. Tak ať se nám i našim kytkám daří a ať se konečně dočkáme pořádného jara, slunce a tepla.
Giardini Ravino, Ischia

Tillandsia globosa


Tilandsie globosa působí už na první pohled jemně, křehce, přesně nevím, jak to pojmenovat. Taková malá (10cm na výšku, průměr růžice o málo víc) růžice jemných, trávě podobných listů svěží zelené barvy. S trochou červeného odstínu na okrajích listů při pěstování v dobrých světelných podmínkách. Nejhezčí je v období květu, kdy se směle může řadit k těm nejhezčím tilandsiím.
Tilandsie globoza pochází z Brazílie a Venezuely, pravdě podobně z vlhčích lesů, na jejichž stromech roste coby epifyt. Kromě základní, červeně kvetoucí formy je známá i bíle kvetoucí T.globosa var. alba.
Globosu mám asi tři roky. Padla mně do oka hned jak dorazila i když z jejího právě popsaného zevnějšku mně bylo patrné, že se o ni budu muset dobře starat. Místo jsem vybral co nejsvětlejší, samotné slunce tam zasvítilo až v pozdní odpoledne. Ve dnech kdy bylo světlo a teplo jsem rosil téměř každý den. Tilandsie globosa pěkně přirůstala a v loňském roce se odvděčila i kvetením. Květní klas zdobil tilandsii už nějaký týden před tím, než se ukázaly první květy.
Po přestěhování v loni na podzim se dostala s největšími oblíbenci na protekční, nejsvětlejší okno. Před tím, po odkvětu ale ztratila tu pěknou, svěží zelenou barvu. Nakonec to už bylo v době, kdy se ukázaly dvě malé odnože, pokračování života tilandsie. Jenže letošní zima neměla právě příznivý průběh, slunce v této zimě bylo nejméně z a posledních 93 let a to se projevilo i na některých kytkách. Globosa měla také na mále. Těm malým odnožím začaly uvadat listy a vypadalo to, že se se mnou má oblíbená tilandsie rozloučí.
Nevím, zda pomohlo to, že jsem ji na tom nejsvětlejším okně přemístil na ještě něco světlejší místo. Spíš pomohlo, že se začal přece jen prodlužovat den a světla bylo trochu víc. Ty malé odnože se na poslední chvíli přece jen vzpamatovaly a i když je na jejich listech toto krizové období znát, začaly zas přirůstat.
Myslím, že po letošní zimě se na slunce a teplo spolu s námi těší i všichni naši zelení kamarádi. Nezbývá než věřit, že se už brzy dočkáme.

neděle 24. března 2013

Tillandsia tenuifolia II.


Jednu ze dvou Tilandsií tenufolií, tenuifolii va. vaginatu jsem představil před několika měsíci, dnes se dostává i na tu druhou. Dostala se ke mně pod označením T.tenuifolia f. Ametyst. Když jsem ale vyhledával fotky tilandsií na internetu, našel jsem podle mě tu samou pod označením T.tenuifolia var.strobiliformis. Ať už je to forma Ametyst, nebo varieta strobiliformis, je to opět moc pěkná a docela nenáročná tilandsie.

 
Od tenuifolie var. vaginata kterou mám se liší dost podstatně, asi by málokoho napadlo, že jde o různé variety jedné a té samé tilandsie. První má krátké, řídce rostlé listy, druhá relativně dlouhé, hustě rostlé. Liší se i květenstvím, nakonec podle fotek můžete posoudit sami.
Tato tenuifolie je víc zelená, suchem ji rozhodně netrápím. Mezi prvním a druhým kvetením uteklo pár let, mezi druhým a třetím „jen“ dva roky, kvetla na konci loňského podzimu.
I když tenuifolie rostou relativně pomalu, dnes, po deseti letech je z této druhé tenuifolie docela velká, rozvětvená kytka. Délka něco přes třicet centimetrů, průměr jednotlivých růžic kolem patnácti centimetrů.
U této formy se dá říct, že je to růžicovitá, trávolistá tilandsie. Ještě s prodlužujícím se stonkem k tomu. Mě spíš než trávu ale stejně připomíná větev nějaké borovice s hustě rostoucími jehlicemi. Ale ta borovice určitě tak pěkně nekvete.

sobota 23. března 2013

Tillandsia ixioides


Přesně už si nepamatuji, jak dlouho Tilandsii ixioides mám. Sedm let určitě. Za tu dobu se z jedné tilandsie velmi přijatelné velikosti stal pořádný trs, který zabírá docela dost místa. A zabírat bude i dál, protože za těch pár let se tato tilandsie velmi osvědčila.
Je to asi takový typ tilandsie, který jsem dřív považoval za ideál. Pěkně rostoucí růžice tuhých listů. Vždy, když ten trs beru při rosení do ruky a cítím ty tvrdé a ostré špičky listů, napadne mě často, že do podobného trsu bych někde v přírodě spadnout nechtěl. Asi to má nějakou souvislost na dobu, kdy jsem se jako malý kluk prodíral různým píchajícím křovím. Tilandsie, ani žádné tuholisté bromélie u nás nerostou, je to jenom taková trochu ulítlá představa, ale možná vám ixioides trochu přiblíží.
Pokud by chtěl někdo přece jen vidět Tilandsii ixioides v přírodě, musel by se za ním vydat do zemí Jižní Ameriky, do Argentiny, Bolívie, Paraguaye, Uruguaye . Ve výšce nad dva tisíce metrů tam roste na tamějších, také jistě zajímavých stromech.
Ixioides má povrch listů hustě pokrytý šupinkami, díky kterým má pěknou barvu- vidíte na fotografiích. Už podle ní se jedná o tilandsii světlomilnou. Na okně ji mám v první řadě. Vždy jsem ji rosil tak třikrát týdně, v létě i častěji. Teď se to snažím omezit, aby už tak velký trs ještě rychleji nepřirůstal (dnes má celý trs dost kompaktně rostlý přibližně rozměry 40cm délka, 30cm šířka, 23 cm výška) a příliš bohatě neodnožoval. Minimum v její zálivce je pro mě dvakrát týdně.
Květ Tilandsie ixioides je také velmi pěkný. Z delšího, převislého klasu který má takový hezký, téměř stříbrný odstín vykvétají jasně žluté květy. Vykvétají postupně, tak týden, dva jsou docela výraznou ozdobou této tilandsie. V posledních letech, kdy je v trsu víc rostlin kvetla každý rok.
Myslím, že Tilandsie ixioides určitě patří k rostlinám, které přiměřenou péči, kterou jim věnujeme odvděčí dobrým růstem i květem.

neděle 17. března 2013

Tillandsia latifolia f.nigra


Tilandsie latifolia je rostlinou mnoha forem a variet. Na své si tak přijdou jak příznivci rozměrných rostlin, tak i těch docela malých. Tilandsie pocházející z Peru a Ekvádoru roste jako epifyt na stromech, roste také na skalách ale nejčastěji na zemi. Spíš v písku, v pouštích na pobřeží Tichého oceánu. Vyskytuje se v nížinách i ve výšce téměř 3000 m.n.m.
Její latinský název podle knihy znamená široce listnatý. Nevím, jestli se to týká šířky listů. Možná to bude platit u některých forem. Ty, které mám doma mají listy spíš úzké a patří k těm malým a hodně malým formám.
Latifolia f. nigra je docela pěkná tilandsie. I když po většinu času je taková docela obyčejná, nenápadná. Na větším světle mají její listy temnější odstín, v přírodě budou jistě ještě o něco tmavší. Jak nové listy přirůstají, její stonek se prodlužuje. Zároveň nejstarší listy odumírají (alespoň u toho mého jedince), takže nedosahuje nějaké nepatřičné délky.
Myslím, že byla tak kolem patnácti centimetrů dlouhá, když to vypadalo, že bude poprvé kvést. Vypadalo to na tenký, načervenalý květní klas, z něhož ale nevykoukl ani jediný květ. Na místo toho na jeho konci začala vyrůstat nová rostlinka.
V té době začaly vyrůstat i další odnože téměř za každým listem. Vyvíjely se ale výrazně pomaleji než ta rostlina na konci „květenství-nekvětenství“. Za dva a půl roku už Tilandsie latifolia f.nigra II. znovu začala „kvést“ a na konci toho nepravého květního klasu vyrůstá už T.l.f.n III.. Už delší dobu roste po samovolném odlomení samostatně. Její příbuzenstvo vyrostlé na dnes už zaschlém stonku mateční rostliny je několikanásobně menší, dost velké množství odnoží uhynulo. Na fotce vidíte čtyři největší, dvě menší jsou v zákrytu.
Schopnost vytvářet na konci květenství, nebo nepravých květenství rostliny je jedna z největších zajímavostí latifolií. Možná je to geniální schopnost této rostliny, jak omladit sama sebe, možná je to snaha o co největší reprodukci. Má Tilandsie latifolia f.nigra je ve druhé generaci znatelně menší, než ta první. Jaká bude ta třetí, těžko říct. Život ji právě začíná.

sobota 16. března 2013

Hoya serpens


Další voskovka, kterou chci představit je opět jednou z nejmenších, Hoya serpens. Možná také mohu napsat, že je jednou z nejkrásnějších, alespoň v okamžiku, kdy začne kvést. V tom okamžiku si na své může přijít i náš nos, aspoň pro mě má její květ velmi sympatickou vůni. No, abych ji nepřechválil, za těch pár let co ji mám rozkvetla jen jednou jedním jediným květem. Myslím, že tato rostlina tu typickou nezničitelnost známé Hoyi carnosy postrádá. Ona už na první pohled vypadá oproti většině voskovek víc subtilně. Na tenkých, jemných výhoncích rostou malé oválné nebo téměř kulaté zelené lístky. Jejich velikost většinou nedosahuje jeden a půl centimetru, šířka je ještě o něco menší. Květy jsou oproti listům relativně velké, jak vidíte na fotce. Jsou sametové, zvláštně bílozelené. Ten zelený odstín je nejvíc patrný u čerstvě rozkvetlých kvítků.
Podle toho, co jsem našel na internetu na stránkách zahraničních pěstitelů voskovek, ji většina z nich považuje za jednu z těch choulostivějších. Na druhou stranu se shodují a v tom s nimi naprosto souhlasím, že je to velmi pěkná rostlina, o jejíchž pěstování je třeba se aspoň pokusit.
A když už to zkusíme, je dobré si o ní těch informací najít co nejvíc. Hoya serpens byla nalezena v horách Sikkimu v himalajské oblasti v západní Indii. Tyto oblasti mají dostatek mlhy a deště, je v nich relativně chladno. V Austrálii se vyskytuje také na jedné lokalitě, tam budou podmínky zřejmě jiné.
Tak na čem se pěstitelé shodnou. Rostlina by měla být zasazena do propustného substrátu, (směs zeminy a rašeliny, drcená kůra) květináč se doporučuje spíš mělčí. Substrát by neměl vysychat, zároveň by rostlina neměla stát ve vodě, aby neuhnily kořeny. V zimních měsících omezit zálivku podle tepla, já ji nikdy neměl ve větší zimě než 16-17°C; Potřebuje co nejvíce světla, ne však přímé slunce. Vhodné je jižní okno, nebo jeho blízkost. Hnojení se doporučuje v období růstu jednou měsíčně. A ještě jedno upozornění, Hoya serpens, ostatně tak jako většina voskovek chutná vlnatce.
Jsem zvědav, jestli se v letošním roce dočkám zas alespoň toho jednoho květu. Nevím, co té mé kytce chybí, květenstvích narostlo větší množství, ale kromě toho jediného květu se vždy po krátké době přestala vyvíjet. Asi to bude tím velkým množstvím rostlin, pro které chybí čas zaměřit se víc na jednotlivce a zjistit, co potřebuje. Tím se ale nenechte odradit.

neděle 10. března 2013

Tillandsia tectorum


Tilandsie tectorum se mně líbila už pár let před tím, než jsem si ji přivezl z jedné výstavy tilandsií. Měl jsem obavy, že to není právě ideální tilandsie pro pěstování v bytě. Na té výstavě byla ale jednou z nejhezčích nabízených a tak jsem to risknul.
Proč jsem se jí obával? Asi pro to, co je její největší předností. Díky většímu množství výrazných a odstávajících šupinek je povrch jejích tenkých listů ještě bělejší a chlupatější než u jiných „stříbrných“ tilandsií, listy téměř připomínají ptačí prachové peří a to ji činí mimořádně atraktivní a nepřehlédnutelnou. Ten bílý povrch listů má svůj účel. Chrání rostlinu rostoucí na skalách před sluncem a ultrafialovým zářením. Jenže i převařená voda z vodovodu obsahuje nějaké to množství minerálních solí a vápníku, které se na rosených listech více či méně usazují. Na některých tilandsiích výrazněji než na jiných a já měl obavy, že to ty šupinky Tilandsie tectorum nějak slepí, a rostlina se udusí a neschopná vstřebávat vodu uschne. Taká jsem se obával, zda ji při svém zvyku tilandsiím dopřávat relativně hojnou zálivku neumořím a neuhnije.
S tou vodou z vodovodu ty obavy byly na místě. Naštěstí jen tak trochu. Ty soli z vody se tak nějak vysrážejí až na konci listů, konce listů tedy nevypadají úplně nejlépe, naštěstí je to jen pár posledních milimetrů na poměrně dlouhém listu. Ale i s tímto handicapem vypadá tectorum hodně dobře. Osvědčilo se i stejně časté rosení, jako u ostatních tilandsií. V zimě dvakrát týdně, v létě třikrát. V posledních týdnech ji rosím častěji. Začátkem prosince se tilandsie rozhodla vykvést.
Květenství se vyvíjelo poměrně rychle, první květy se ukázaly minulý týden. Přesto, že bylo málo světla a slunce, květenství se aspoň relativně vybarvilo, při větším světle a slunci by to bylo jistě výrazněji zbarvené. Myslím, že tak po čtyřech společně prožitých létech, jak dlouho rostla před tím, no jistě také pěkných pár let. Dnes se průměr její růžice pomalu blíží třiceti centimetrům, když jsem si ji přinesl, byla tak poloviční. Na okně je v první řadě, aby měla co nejvíce světla a ranního slunce.
Její zajímavé květenství je trs patnácti menších klásků růžové barvy na delším stonku, z nichž vyrůstají malé, světlé, modrofialové květy. Barvy levandulové, jak jsem se dočetl. Ty moc dlouhou trvanlivost nemají, je jich ale víc a vykvétají postupně, nějaký čas určitě vydrží.
Jednotlivé klásky jsou dlouhé většinou mezi 2,5-3cm, průměr celého květenství má necelých 6cm. Na fotkách vidíte první květ a potom květenství po osmi dnech od rozkvětu toho prvního. Protože se v týdnu ukázalo slunce, klásky se ještě trochu víc vybarvily. Odkvétající kvítky ztmavly do bordového odstínu.
Ještě k názvu- tectorum. Ten se vyskytuje u více rostlin, například Semprevivum tectorum (netřesk střešní) nebo Bromus tectorum (sveřep střešní-tráva z čeledi lipnicovitých). Tak tedy tilandsie střešní, prý je v Peru a Ekvádoru pěstována na střechách. V uvedených státech roste na skalách ve výšce do 2700m.n.m.
Forem, nebo variet je víc, liší se velikostí, některé z nich mají výrazně prodloužený stonek. Některé menší formy rostou i jako epifyty na stromech. 

sobota 9. března 2013

Tillandsia punctulata


Kdybych měl vybírat tilandsie se zajímavým, atraktivním květenstvím, Tilandsie punctulata bude určitě jednou z nich. Její vybarvené květenství je kombinací oranžové a zelené barvy květního klasu a tmavofialového trubkovitého květu s bílým okrajem k tomu.
I samotná tilandsie je docela pohledná. Růžice listů, které jsou ve spodní části širší a hnědě zbarvené přechází v tenké, prohnuté zelené listy. Ještě před tím než vykvetla, začala za některými nejstaršími listy odnožovat pomocí výhonků (stolonů). Nejstarší odnož byla v době kvetení už prakticky dospělou rostlinou a díky své váze se od mateční rostliny sama odlomila. V přírodě se zřejmě přichytí svými kořeny na větvích a kmenech stromů na kterých žije nedaleko svých předků.
Punctulata má dost velký rozsah výskytu- Mexiko, Belize, Kostarika, Salvador, Guatemala, Honduras, Nikaragua a Panama. Možná se rostliny z jednotlivých lokalit budou v nějakých detailech odlišovat. To, co je pro pěstování této tilandsie v bytě asi nejdůležitější je malá forma této tilandsie. Byla nalezena v Guatemale a její rostliny zřídka přesahují výšku 20cm. Podle zaměstnankyně GardenWorld Tanyi Maree Ryal dostala své jméno Tilandsia punctulata „Tanya Maree“.
Nevím, jestli je ta má právě tato forma, na výšku má právě kolem těch 20cm, na šířku se i s odnožemi roztahuje zhruba stejně. Pro Tilandsii punctulatu se udávají rozměry růžice 25 – 45 cm, podle toho usuzuji, že by to mohla být její menší forma.
Je to vlhkomilnější tilandsie, v knize o tilandsiích se píše, že se jí daří v polostínu. Já ji mám na okně, ale vždy až v druhé řadě, aby byla trochu zastíněná. Zálivkou nešetřím, v letním horku ji myslím snese rosení téměř každý den. Pokud někomu nebude vadit, že v létě, kdy je větší světlo a teplo vyžaduje častější rosení, je to pro byt docela vhodná tilandsie.
Po odkvětu původní rostlina začala pomalu ztrácet na kráse. Svou energii vložila do svých potomků a sama začala od nejstarších listů usychat. Odnoží má pět, z toho dvě už jsou docela velké a tak se za nějaký rok zas dočkám jejího pěkného a docela trvanlivého květenství.

neděle 3. března 2013

Tillandsia sucrei


Letošní zima je dlouhá, slunce se na obloze často neukazuje. Vždy, když se se mnou nějaká tilandsie rozhodla rozloučit, bylo to v zimním období. Ona je zima někdy otravná i pro nás, na tož pro naše exotické spolubydlící, jejichž předchozí generace pochází z míst, kde je v tuto dobu více tepla a hlavně světla.
Tou poslední, která letošní zimu nepřežila je Tllandsia sucrei.
Patřila k mým nejoblíbenějším, taková malá, velmi hezky kvetoucí tilandsie, jedna ze sedmi CITESových. Těch pár dnešních řádků bude tak napsáno symbolickým rozloučením se s ní a příležitostí ukázat vám ji na několika fotkách.
Tilandsie sucrei pochází z Brazílie, z nižších nadmořských výšek do 500m.n.m.. Už na první pohled působila dost křehce, jestli je to ten pravý výraz v popisu tilandsií. O to větší z ní byla radost, když začala přirůstat a po roce i poprvé vykvetla. Po odkvětu přirostlo pár nových odnoží, které po dvou letech opět vykvetly. Potom už z ní byl celý trs z menších potomků, mezi kterými se vyjímala jedna podstatně větší odnož.
Po přestěhování dostala sucrei místo na nejsvětlejším okně, ale během listopadu a prosince začala viditelně chřadnout. To už ty malé odnože odcházely. Oddělil jsem tu největší, ale i ta, jako by už neměla chuť k životu.
V knize Pěstujeme tilandsie je stať o této tilandsii zakončena větou: Někdy bez zjevných příčin podléhají hnilobám. Nevím, jestli i se to stalo i té mé, nebo jestli je příčina jiná. Možná víc nepříznivých okolností najednou. Málo světla, byť převařená, stále jen voda z vodovodu, sušší vzduch v paneláku. Možná mají některé z těch malých, zelených bytostí víc než jiné v sobě zakódováno prostředí, v němž generace jejich předků tisíciletí žila. Světlo a čerstvý vzduch, paprsky slunce pronikající přes větve stromů,vítr, nebo jen slabý vánek. Déšť a mlha, energie lesa, nebo jiného místa. Když se dlouhodobě nedočkají podobných podmínek, po čase začnou chřadnout a odcházet.
Nemám takové znalosti, abych to mohl posoudit. I když mě ztráta této rostliny mrzela, jsem na druhou stranu rád, že mě dělala radost víc než pět let. Člověk může být vděčný za každé hezké setkání, byť „jen“ s rostlinou.