Tillandsia narthecioides

Od té doby, kdy má okna začaly zaplňovat tilandsie, začínám vždy na začátku jara, někdy už koncem zimy přemýšlet o tom, která z toho početného množství ještě chybí k mé spokojenosti a štěstí. Letos došlo na dvě tilandsie, z nichž jedna má zvláštní jméno: „Narthecoides“.

foto (c) Martin Hetto

Jistě by to mohlo vyvolávat asociace s narkotiky, nebo narkózou. Vlastně nevím, proč je tak pojmenovaná. Ale zjistil jsem, kdo ji pojmenoval český lékař a především botanik Karel Bořivoj Presl, už v roce 1827. Sám sice v Jižní Americe nebyl, zmíněnou tilandsii nikdy pravděpodobně živou neviděl. V tehdejším Vlasteneckém (dnes Národním) muzeu třídil a pojmenovával rostliny z herbářů z pozůstalosti jiného českého botanika, objevitele (mimo jiné i Viktorie královské), lékaře, etnografa, kartografa, cestovatele a zřejmě také pořádného dobrodruha Tadeáše Haenkeho. A mezi jinými rostlinami byly i tilandsie a také ta, kterou pojmenoval narthecioides.

foto (c) Martin Hetto

Mám ji pár dnů a proč o ni píšu tak brzy má jeden hlavní důvod. Kytku mám od jednoho vynikajícího pana pěstitele a když přišla v balíku s několika dalšími rostlinami, mile mě překvapila dvěma zvláštními květními klasy, příslibem brzkého kvetení. A když už byla vyfocena, proč ji neukázat? Květy jsou totiž jednou z největších zvláštností této tilandsie. Podle toho, co jsem o ní věděl by měla kvést v noci bílými květy a pěkně vonět. No, to ve mně trochu vyvolalo představu, že ta vůně způsobí narkózu….

foto (c) Martin Hetto

S některými rozkvétajícími kytkami se nesmí pohnout, jinak je po kvetení. To mi udělala jedna poupaty obsypaná voskovka v loňském roce při stěhování. Nevykvetl jediný květ. Tilandsie na nějaké přesuny tak háklivé zřejmě nebudou, T.narthecioides jsem totiž ve čtvrtek vybalil z balíku, zalil a hned druhý den, v pátek, když jsem přišel z práce byly vykvetlé první bílé květy na zvláštním, žebříčkovém květním klasu. Hned jsem k nim začal čuchat a dostavilo se mírné zklamání. Po nějaké vůni, ať příjemné, nebo nepříjemné nebylo ani stopy. Ale za nějakou tu hodinu, tak po sedmé , se květy ještě víc otevřely, jejich tři bílé cípy se tak nějak rozvolnily a trochu zkroutily, už nebyly tak „kompaktní“, jak vidíte na fotkách. A začaly výrazně vonět. U těch prvních květů jsem se nemohl rozhodnout, jestli je to vůně příjemná, nebo nepříjemná. Když kvetla už poněkolikáté, a přivykl jsem si na ni, začala mě připadat velmi příjemná. Musí být příjemná hlavně nočním motýlům, lidově můrám, které ji opylují. Bílá barva květu jim v té tmě orientaci jistě usnadňuje.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie narthecioides je typická zelená tilandsie. Její růžice by mohly připomínat trs nějaké trávy, jsou ale pevnější. Mají krásnou zelenou barvu, dlouhé jsou tak kolem třiceti až pětatřiceti centimetrů. Květenství je ještě delší, přes čtyřicet centimetrů. Na jednom z klasů by mělo být třicet květů, pokud všechny vykvetou, na druhém je jich o pár méně. To květenství dává této tilandsii takový zvláštní moderní, řekl bych nadčasový vzhled. Každá kytka je takovým uměleckým dílem přírody, některé patří mezi ty hodně zajímavé a toto je podle mě právě ten případ.

foto (c) Martin Hetto

Včera jsem měl dovolenou a tak jsem už od rána mohl sledovat průběh celého kvetení. Kvetly zas další tři květy. Ráno se na konci toho špricle (žebříku květního klasu) objeví kousek bílého poupěte. Odpoledne se začne rozvíjet a kolem třetí už je docela pěkný. Plně rozvinutý je kolem šesté, po sedmé ucítíte i jeho zajímavou vůni. Má ale přímo jepičí život. Hned příští ráno už uvadá a během dne už je jeho krása ta tam. Přímo na něm můžete vidět jak běží čas, jak vám stárne před očima. Naštěstí jsou v zásobě další.

foto (c) Martin Hetto

Narthecioides pochází z Kolumbie a Ekvádoru, kde roste v níže položených lesích. Jako zelená tilandsie uvítá častější rosení a větší vlhkost. Na světlo není tak náročná, stačí ji místo kousek od okna. Dal jsem jí na místo, kde na ní ráno chvíli svítí slunce, to jí jistě nevadí. Na internetu jsem ji viděl zasazenou v zemině v květníku, to prý není nezbytně nutné. Podle pana pěstitele, od kterého ji mám je potřebné, aby se do listových „kapes“ při rosení dostala voda. Tak ji rosím ráno i večer. Až odkvete, bude stačit jednou denně, možná i nějaký den v týdnu vynechám. Co jsem se ještě dočetl na internetu, má ráda teplo. Takže byt pro ni může být optimální.

foto (c) Martin Hetto

Většinou píšu o kytkách, se kterými mám odžito už pár let. U kterých mám tak trochu podíl na tom, jak vypadají. Na tomto nejnovější přírůstku zatím nemám žádné zásluhy. Mám ale jedno předsevzetí, pěstovat ji tak, aby zůstala tak pěkná, jak se ke mně dostala.   

Tillandsia kirschnekii

Tilandsie kirschnekii pochází z jižního Peru z oblasti Apurimac. Název v řeči místních indiánských domorodců znamená něco jako „místo, kde mluví bohové“. Peru má jistě zajímavou historii a také především krásnou přírodu, ve které se dá najít mnoho krásných tilandsií.

foto (c) Martin Hetto

Když jsem se snažil dopátrat se na internetu něco o Tilandsii kirschnekii, moc úspěšný jsem nebyl. Najdete tam sice její fotografie, ale nějaké podrobnější zmínky o ní zatím chybí. Možná to bude i tím, že nepatří k těm nejznámějším tilandsiím, a v nabídkách obchodníků s tilandsiemi ji najdete spíš výjimečně.

foto (c) Martin Hetto

Poprvé jsem se s jejím jménem a fotografíí setkal v nabídce našeho největšího obchodníka s tiladsiemi . No, na fotce mě moc neoslovila, ještě k tomu byla tehdy ještě zima. S přicházejícím jarem (tak jako každý rok) ve mně narůstala chuť objednat si nějakou novou tilandsii a tak jsem se k té nabídce vrátil a začal si ty neznámé tilandsie prohlížet na internetu. Kde jsem uviděl i T.kirschnekii kvetoucí. Celkem nenápadná, malá a na první pohled nepříliš zajímavá tilandsie je majitelkou vzhledem ke své velikosti poměrně velkého a výrazného květu. Hned jsem si ji chtěl objednat. Jenže mnohem víc pěstitelů tilandsií bylo znalejší než já, vědělo, že tato vzácnost se moc často nenabízí. Byla už vyprodaná.

foto (c) Martin Hetto

Asi patřím k těm bláznům, kterým když se nějaká kytka usadí v hlavě, nedají pokoj, dokud ji neseženou. Když se mně pár let nedařilo sehnat zmíněnou kytku u nás, začal jsem hledat v nabídce pěstitelů tilandsií v zahraničí. Přísloví kdo hledá, najde je už trochu otřepaná fráze, ale pořád platí. Byla v nabídce rakouské pěstitelky a jedné z největších odbornic na tilandsie, paní Lieselotte Hromadnik a díky její ochotě jsem za nějaký týden na začátku loňského léta z malého balíčku vybaloval dlouho chtěnou tilandsii ještě s jednou další miniaturou, ale o té zas někdy příště. Přiznávám, když jsem ji vybalil, sám sebe jsem se ptal, co na ní vlastně je tak zvláštního, že jsem ji musel mít.

foto (c) Martin Hetto

Vzácnost je vzácnost a tak se jí dostalo jednoho z nejlepších míst na okně i náležité péče. Kirschnekii je hodně malá tillandsie, taková ta co se prodlužuje a tak na jejím stonku bylo už jedno uschlé květenství. To jsem zvědav, jestli mi také pokveteš, říkal jsem si kolikrát. Vždyť kvůli tomu květu jsem se do ní zakoukal. Na začátku letošního roku bylo jasné, že se rozhodla splnit mé přání. Květní klas na tilandsii celkem rychle přirůstal a před měsícem se objevil první květ. Samotná tilandsie je dlouhá devět centimetrů, průměr tak dva a půl. Jednotlivé tenké listy mají délku kolem čtyř centimetrů. Samotný květ má průměr něco přes jeden a půl centimetru.

foto (c) Martin Hetto

Někde na internetu jsem se dočetl, že tato tilandsie kvete blankytně modrými květy, myslím, že jsem viděl i nějakou fotku, která to potvrzovala. Buď ta fotka měla divnou barvu, nebo by muselo jí t o formu s jinak vybarveným květem, ta má měla květ fialový, takový, jak vidíte na fotkách. Jak stárne, mění se trochu barva, je tak trochu fialovočervená. Jeden květ vydrží týden, poté uvadá ale začíná kvést nový, který ho hned nahradí. Po týdnu se vše opakuje a tak teď dokvétá čtvrtý květ a já čekám, zda bude ještě pátý. I kdyby už nebyl, čtyři týdny rozkvetlá tilandsie, to už je slušná doba. V období, kdy vidím, že bude tilandsie kvést, rosím ji častěji, třeba i každý den.

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie kirschnekii nezklamala. Ten květ za to stál. Naše fialka má asi hezčí květ, ještě k tomu krásně vonící, ale exotika je exotika, asi ji všichni občas trochu potřebujeme. Navíc fialka (pokud není africká) v paneláku dlouho nevydrží.      

Deuterocohnia brevifolia

Deuterocohnia brevifolia se ještě před několika lety jmenovala Abromeitiella (podle německého botanika Johannesa Abromeitiella) a jak je uváděno v Encyklopedii sukulentů, patřila to tříčlenného rodu. Nevím, jestli už tehdy existoval rod Deuterocohnia, který dnes i s příslušníky bývalého rodu Abromeitiella zahrnuje rostlin dvanáct. Jsou mezi nimi jak malé rostliny jako ta, o které se dnes chci zmínit, tak i větší, výrazněji kvetoucí rostliny, připomínající spíše Hechtie, nebo Dyckie. Abych nezapomněl, všechny jmenované patří k čeledi broméliovitých, do které patří i tilandsie.

foto (c) Martin Hetto

Deuterocohnia brevifolia patří k těm nejmenším příslušníkům broméliovitých, tedy její jednotlivé rostlinky. Průměr dospělých jednotlivých růžic té mé rostliny je tak maximálně 2-2.5cm. Protože ale relativně rychle odnožují, mohou vytvořit pořádné trsy i víc než metr v průměru. Tedy nevím jak v našich podmínkách, myslím, že za nějaké desetiletí bychom se také dočkali. Snáz by jste měli možnost takové trsy vidět v jejich domovině, ve vysokohorských polohách And v Bolívii a severní Argentině.

foto (c) Martin Hetto

Vzpomínám si, jak jsem před pár lety poprvé uviděl rostliny Deuterocohnie brevifolie v jednom přízemním okně jedné pěstitelky sukulentů. A v témže roce nebo o rok později byla na prodej na výstavě kaktusů. Byl to přesně ten případ, kdy rostlina padne do oka a při jejím výběru nezaváháte ani na chvilku. Tehdejší čtyři rostlinky jsem přesadil do trochu většího květníku, ve kterém jsou po těch šesti letech dodnes, i když jak můžete vidět z fotek, jejich množství už je poněkud větší. Deuterocohnia má poněkud svérázný způsob rozmnožování, nebo chcete-li, odnožování, rozrůstání.

foto (c) Martin Hetto

Každý rok se jednotlivé růžice rostliny rozdělí na několik nových, další rok se vše opakuje. Za pár let je z jedné, nebo několika málo rostlin zelený polštář, který tak jen vypadá. Je docela tuhý a pichlavý, spíš by se o něj někdo mohl popíchat, nebo odřít. Deuterocohnia brevifolia kvete jednoduchým zeleným květem, takovou tou „trubkou“, tvarem podobnou květu, jako má například tilandsie ionantha, jenže kratším. Mě za celou tu dobu nekvetla ani jednou.

foto (c) Martin Hetto

Možná to bude podmínkami, které jsou v bytě asi podstatně jiné, než v horských polohách tam, odkud pochází. Květy ale nejsou asi tím hlavním, proč tuto podle mě krásnou miniaturu pěstovat. A jak ji pěstovat? Mohu mluvit, tedy psát jen za sebe. Mám ji na okně s tilandsiemi a vždy když je rosím, vezmu i květináč se zmíněnou kytkou a pořádně postříkám i její trs, až voda proteče mezi jednotlivými rostlinkami na zem v květníku. Zem je ta pro sukulety, co je běžně k dostání v obchodech. Snažím se tak napodobit mlhu, kterou si v horách jistě v dostatečné míře užije. Zdá se mi, že na listech rostliny jsou také takové „šupinky“, kterými by možná Deuterocohnia mohla vstřebávat vlhkost podobně jako tilandsie. Možná to tak není, ale kytce se viditelně daří. V minulém cihlovém bytě přezimovala vždy na parapetu okna, kde mohlo být tak kolem deseti stupňů, teď v paneláku je teplota jistě vyšší, tak kolem dvaceti. Někde na internetu jsem četl, že by měla snášet mráz kolem tří pod nulou, osobně bych to nezkoušel.

foto (c) Martin Hetto

Také jsem četl, že ji někdo považuje za kytku se zimním růstem, že ji zalévá v tomto období, od jara do podzimu ji poskytuje udržovací zálivku. Logiku to má, je z obrácené strany zeměkoule, kde mají léto v naší zimě- proto část tilandsií právě v zimě kvete. Mně se ale zdá, že roste celý rok a tak ji tím svým způsobem zalévám tak dvakrát, třikrát týdně celý rok. To, že se ji snažím poskytnout co nejvíc světla je samozřejmé.

foto (c) Martin Hetto

Deterocohnia brevifolia se dělí na D.b.ssp brevifolia a na D.b.ssp chlorantha. Brevifolia znamená krátkolistá, to jsou obě, chlorantha zelenokvětá. To by měly být také obě. Jejich listy se liší množstvým miniaturních „ostnů“, těch má chlorantha, víc. Myslím, že ta má je podle toho právě ssp chlorantha.

foto (c) Martin Hetto

Musím se přiznat, že jméno Deuterocohnia se mi pro tak sympatickou rostlinu moc pěkné nezdá. Hezčí byla ta Abromeitiella, v tom slyším trochu ty bromélie. No, na jméně nezáleží, to je důležité nejvíc pro to, abychom věděli, jak se jmenují kytky, které se nám líbí a které třeba sháníme. Trochu se divím, že tuto krásnou, vděčnou a nenáročnou rostlinu nenabízejí květinářství. Spíš se s ní setkáte na prodejních výstavách kaktusů a sukulentů. Myslím, že jsem ji viděl i v nabídce na internetu. Větší reklamu by si jistě zasloužila, proto jsem napsal i tento článek.

foto (c) Martin Hetto

Tillandsia kautskyi

Mezi většími příznivci tilandsií se zřejmě najde málokdo, kdo by neznal tuto tilandsii. Krásná, zvláštní, malá (8, maximálně 9cm na výšku a podobný je i průměr růžice) ,a někdy i těžko sehnatelná tilandsie, jedna z CITESových tilandsií.

foto (c) Martin Hetto

Když jsem poprvé otevřel knihu Pěstujeme tilandsie, začal jsem nejdřív prohlížením barevných fotografií zmiňovaných rostlin. Na 24 stranách této fotopřílohy mě padla do oka nejedna z nich, více než všechny ostatní právě Tilandsie kautskyi. Hned mi bylo jasné, že právě tu bych chtěl nejvíc, vůbec jsem netušil, že jsem si vybral právě jednu z těžko sehnatelných vzácností.

foto (c) Martin Hetto

Pár let jsem si musel počkat, což bylo dobře. Mohl jsem si zkusit pěstovat jiné, lépe sehnatelné a posbírat tak nějaké zkušenosti, ty vlastně sbíráme celý život. Když jsem se konečně po pár letech díky ochotě jednoho pana pěstitele, jemuž vděčím za řadu krásných tilandsií zmíněnéko kautskyiho dočkal a dal si ho na dlaň, zažíval jsem v květnu, nebo jaký měsíc to byl druhé vánoce. Krásná, dospělá, malá tilandsie, která zaujala kompaktní růžicí listů, které připomínají tak trochu nějaký zvláštní jemný papír.

foto (c) Martin Hetto

Pochopitelně jsem ji vybral pěkné místo, tedy myslel jsem si, že je to pěkné místo. Jenže odpolední slunce bylo tenkrát až moc silné a rostlinka se docela výrazně spálila. Možná v tom hrál úlohu i fakt, že nějaký ten den cestovala potmě, v balíku, před tím byla také možná ve stínu. A najednou světla a slunce bylo příliš. Nadávat si a vyčítat si nepomohlo, kautskyi šel do stínu, kam měl jít alespoň na období aklimatizace hned. Tilandsie se sice trochu zmátořila, ale dost listů bylo viditelně poškozených. Doufal jsem, že narostou nové, ale na místo toho se ve středu růžice začalo vyvíjet květenství. První kvetení proběhlo ten samý rok, kdy se ke mně kautskyi dostal, někdy na podzim. Jak jsem se dočetl, to jak se květenství vybarví záleží na dostatku, nebo nedostatku světla. Tehdy to byl jak bych tipoval mírný nedostatek.

foto (c) Martin Hetto

Po odkvětu se kousek za květenstvím začalo vyvíjet pět malých odnoží. Měl jsem obavy, jak to dokáže spálením handicapovaná rostlina utáhnout, ale malá rostlinky k mé velké radosti sice pomalu, ale jistě přirůstaly. Za nějaký rok, v zimě jedna z těch pěti, co rostla „co nejdále od okna“ ve stínu svých sourozenců uhynula. Možná to je přirozený výběr- byla z nich nejslabší, možná naše někdy moc tmavé zimy.

foto (c) Martin Hetto

Krátce po loňském stěhování se k mé radosti objevilo ve středu jedné z odnoží květenství. Proč se objevilo jen u jedné, která nebyla ani tou největší nevím. Asi to bylo štěstí. Průběh letošní zimy znáte, světla byl velký nedostatek. Květní klas zůstal téměř zelený, ani samotné květy neměly ten správný odstín. A zatímco jsem očekával nové odnože, kytka to dost rychle zabalila. Naštěstí pro mě jen ta odkvetlá odnož. Možná ji to kvetení vyčerpalo, možná je to z nějakého jiného, mě neznámého důvodu.

foto (c) Martin Hetto

Díky svým jemným, zřejmě choulostivějším listům patří Tilandsie kautskyi k náročnějším tilandsiím, pro které panelák a voda z vodovodu nebudou zrovna to pravé ořechové. Na druhé straně i amatér s trochou zkušeností jako já navzdory výše uvedeným chybám a nedostatkům udržel kautskyiho, nebo alespoň jeho většinu při životě sedm let a doufám, že další ještě budou následovat. Na některých tilandsiích jsou vidět stopy vodovodní vody víc, než na jiných. Na jemné struktuře listů této tilandsie jsou docela vidět . Možná by taková vzácnost chtěla v zimě víc světla, jistě jí udělá dobře i dostatek čerstvého vzduchu.

foto (c) Martin Hetto

Tam, odkud pochází, má světla jistě dostatek, stejně jako proudění čerstvého horského vzduchu a větru. Brazilský stát, nebo jak mají tamní území rozdělené, kde se v přírodě s kautskyim můžete potkat se jmenuje Espirito Santo, v překladu přímo Duch svatý. Ještě konkrétněji v horských svazích části lesa, spíš hustého horského deštného pralesa který má v angličtině také moc sympatický název – Atlantic Forest. V nadmořské výšce 700-1200m.n.m., na stromech, kde žije jako epifyt.

foto (c) Martin Hetto

Myslím, že i přes uvedené překážky nepřestane být kautskyi pro příznivce tilandsií velkým přáním a kytkovým snem. V posledních letech se díky našemu největšímu a bezkonkurenčnímu obchodníku s tilandsiemi objevuje celkem pravidelně v nabídce. Může být problém, že je k dostání někdy sice už několik let stará, ale stále ještě docela malá rostlina, která vyžaduje trochu větší péči, nebo správné umístění v optimálních podmínkách. Jaké to jsou, na to si musí podle svých možností přijít každý sám.

foto (c) Martin Hetto

Tillandsia araujei var. minima

K Tilandsii araujei se vracím už po třetí. Z toho můžete usoudit, že patří mezi mé oblíbené tilandsie. Zároveň i to, že se v bytě dobře pěstuje. Tilandsie araujei var. minima má pro pěstování v bytě i další předpoklad. Na rozdíl od dvou v minulých článcích představených poměrně větších, lépe napsáno delších forem je minima opravdu taková, jak vystihuje její jméno- malá.

foto (c) Martin Hetto

Nedá mi to nevzpomenout na jeden okamžik z mládí, starý už hodně let, kdy mi na Šumavě přímo učaroval porost plavuně. Už tehdy mě rostliny velmi přitahovaly a já chtěl zkusit pěstovat plavuň v bytě. Nasbíral jsem si její výtrusy, vysypal na zem do květníku. Nic nevyrostlo. Pokud přemýšlíte, proč to píšu, tak asi pro to, že některé miniaturní tilandsie mohou připomínat mechy. A araujei var. minima mně docela připomíná plavuň. Plavuň by v bytě asi opravdu nerostla, tato tilandsie ano. A ještě má oproti plavuni jednu výhodu- hezky kvete. (No, někomu může před rozvětvením třeba připomínat šupinatého zeleného hada. Ale hodně malého.)

foto (c) Martin Hetto

Tilandsie araujei var. minima během sedmi let, co jí mám kvetla jen dvakrát. To není moc, ale na druhou stranu je její pomalý růst v bytových podmínkách spíše předností. Po každém kvetení se rozvětvila. Vypěstovat nějaký pěkný „trs“, to by byla otázka pěkných pár let, potom by kvetení možná bylo častější.

foto (c) Martin Hetto

Za těch sedm let se tato tilandsie prodloužila z nějakých deseti centimetrů na třicet, při čemž od starého konce postupně pomalu usychá. Průměr kolem 1,5cm. Ještě před prvním kvetením na tomto konci vyrostly dvě miniaturní odnože. Ty jsem po nějakém čase, když už byl starý stonek uschlý oddělil a dost dlouhou dobu jim aspoň od jara do podzimu dopřával každodenní rosení. To měly na délku tak centimetr. Vlastně přesně nevím, jak jsou staré, tři roky nejméně, možná čtyři. Dnes mají na délku tak těch pět centimetrů. To ty pokračovací odnože, které narostou v místě kvetení rostou podstatně rychleji.

foto (c) Martin Hetto

Květ této formy je také bílý, jako u ostatních araujei, i když ne tak docela. Má taková nepatrně fialový odstín. Kde přesně je tato forma doma nevím, ale jsem přesvědčen, že při přiměřené péči může být doma i na oknech našich bytů, kde vystačí i s docela malým prostorem.

foto (c) Martin Hetto