Tilandsie peiranoi je dalším malým
tilandsiovým klenotem. Jak jsem se dočetl, pochází z Argentiny.
Konkrétně z její severozápadní
části, z místa s pro nás poněkud exotickým názvem Quebrada de
las Conchas. Toto rozsáhlé území zahrnuje jak horské pouště,
tak subtropický les. A někde tam na skalách ve výšce
800-900m.n.m roste bíle kvetoucí Tilandsie peiranoi varianta alba a
o nějaký ten metr výš, 1200 až 1400m.n.m. modrofialově
kvetoucí Tilandsie peiranoi. Oblast má vlhké subtropické klima,
vlhké a horké léta a suché, chladné zimy.
Tilandsii peiranoi jsem sháněl
několik let. Podobné vzácnosti pochopitelně nebývají ani v
nabídkách těch nejlepších pěstitelů, nebo obchodníků s
tilandsiemi jak bych tak napsal na skladě, takže jsou dvě
možnosti. Čekat a doufat, že se jednou v nabídce objeví, nebo
začít shánět i u pěstitelů v zahraničí. Asi nemám nejlepší
trpělivost a tak jsem si nakonec tuto tilandsii objednal v Německu.
A protože tam nabízejí jak tu známější, fialově kvetoucí,
tak i bíle kvetoucí variantu alba, objednal jsem obě dvě. Byly
trochu dražší a ještě ke všemu se po velmi krátkém čase
objevily mnohem levněji i ve dvou nabídkách u nás. Ale nelituji,
dorazily opravdu krásné, kvalitní dospělé kytky, jedna dokonce
už s květním klasem.
Přesto, že dospělé a téměř
kvetoucí, byly velmi malé, tak kolem tří, čtyř centimetrů na
výšku a zhruba i na šířku. Dnes jsou tak dvakrát větší,
Jejich listy jsou pevné, poměrně široké, trochu sukulentní.
Mají jakoby pruhovaný povrch, jak jsou vidět jejich cévy.
Jak vidíte na fotce, varianta alba je
o něco světlejší. Je možná i trochu vyšší a připadá mi i o
něco choulostivější. Její bílé květy mají někdy trochu
nafialovělý nádech.
foto (c) Martin Hetto - vlevo var. alba
Fialově, nebo modrofialově kvetoucí
peiranoi má při rozkvětu tmavší květ, který postupně bledne.
Oba květy velmi příjemně, byť
vzhledem ke své titěrnosti, slabě voní. V letošním roce po
stěhování se vytvořily relativně krátké květní klasy s
menším počtem po sobě vykvétajících květů. Nejlepší
květenství měly zřejmě před dvěma lety, kdy té fialové
rozkvetlo během měsíce deset květů a varianta alba měla
květenství dokonce rozvětvené. Jako naschvál z té doby zřejmě
žádná fotka není.
Na fotkách je na okrajích listů
vidět vysrážené usazeniny z vody z vodovodu. Ale i přes tento
nedostatek tato malá a vzácná tilandsie z daleké Argentiny v bytě
pomalu, ale docela dobře roste a každý rok v tomto jarním období
i kvete. Na okně je umístěna v první řadě, užije si i nějaké
to odpolední slunce. Rosení třikrát týdně snad vyhovuje, v zimě
by stačilo možná i dvakrát, s menší intenzitou. To podle
teploty, já ji mám bohužel v paneláku i v zimě přes dvacet
stupňů, tak ji nechci moc sušit.
Dnešní sympatický tilandsiový
trpaslík je možná dalším typem pro všechny, kteří těmto
rostlinám propadly a kteří budou mít dost trpělivosti i úsilí
při jejím shánění. Nakonec, takové vzácnosti za nějaký ten
rok čekání stojí.
2 komentáře:
Mate pravdu, nemusim mit vsechno hned. Eva Egertova
Pěkně se tvoje komentáře čtou a fotky jsou překrásné. Kdysi jsem byl služebně v Německu a na tržišti jsem viděl pozoruhodné kytky v téměř duhových barvách. Tak jsem tři koupil. Jednu červenou, jednu modrou a jednu žlutou. Něco fascinujícího. Trvalo tuším rok, než jsem pochopil, že to byly ionanthy nastříkané barvou. Ale jejich potomky mám dodnes. Zhruba v té době jsem také dostal bez komentáře kytku od jakési příbuzné. Ono je to vlastně téměř třicet let. Celou tu dobu jsem si myslel, že to je jakýsi peruánský druh T. paleacea. Vegetativně se slušně množila a nesčetně jsem jich rozdal. Ale za celou dobu mi nezakvetla. Teprve letos vyrazil z desítek stvolů jediný květ a to ještě manželce ve škole. Podle květního stvolu (květ si dává na čas) jsem si téměř jist, že se jedná o T. diaguitensis. Tillandsie pěstuji už tedy docela dlouho. Přes léto si vcelku užívají na zahradě, ale v zimě je to bída. Teplo, málo světla, nedbalá zálivka. Musím se polepšit. Chtěl jsem ale vlastně napsat komentář k tvojí zmínce "Na fotkách je na okrajích listů vidět vysrážené usazeniny z vody z vodovodu." Kdysi jsem se s tím setkával také docela hodně. Teď, když jsou kytky půl roku venku, tak už to tolik nepozoruji. Ale již dříve jsem dospěl k závěru, že se nejedná o usazeniny. Nikde se o tom nezmiňují, ale domnívám se, že spousta tillandsií nadbytečné minerály na koncích listů prostě sama vylučuje. Což je v rostlinné říši vcelku zajímavé. Nevidím totiž důvod, proč by se krustičky měly vytvářet především na špičkách listů, které jsou mnohdy směrem vzhůru a mají z profilu listu absolutně nejmenší plochu.
Ty fotky jsou opravdu super, jak to ten Martin dělá?
Ať se daří
Pavel
Okomentovat