sobota 29. června 2013

Hoya campanulata

Hoya campanulata je jednou z těch, která způsobila, že se voskovky staly po tilandsiích mým velkým zájmem, jestli je zájem to správné slovo. Znal jsem ji jen z fotek a už mi bylo jasné, že se ji budu snažit sehnat. Její květy připomínaly průsvitný čínský porcelán. Malé šálky na čaj, nebo třeba zvonky, ty má přímo ve jménu. V nabídce u nás před pár lety nebyla a tak jsem se smiřoval s tím, že možná, až ji u nás někdo z těch pěstitelů, co nabízejí voskovky začne pěstovat ... Dnešní doba má mnoho kladů a záporů, přinesla mnoho novinek a jednou z nich je internet. V tomto případě je pro mě internet zajisté věc velmi dobrá, protože díky němu mám velkou část svých nejoblíbenějších rostlin.
 

Můžu za jeho pomoc děkovat i za Hoyu campanulatu. Našel jsem ji v nabídce jednoho švédského pěstitele. Tehdy v té nabídce byla sice uvedená jako vyprodaná, ale po mém nesmělém dotazu, zda bych si ji mohl na příští rok rezervovat mi nabídl, že mi ji pošle hned. Byla to má první objednávka kytek v zahraničí, s campanulatou tenkrát přišly i další voskovky.


Tedy jejich nezakořeněné řízky, jak se velmi často voskovky prodávají. Pokud je správné roční období, světlo a teplo, většinou zakoření velmi dobře. Buď ve vodě, nebo rovnou v dobře prolité zemině, v tom případě je dobré dát na květináč nějaký průhledný poklop, nebo igelit s malými otvory pro přísun vzduchu. Ten zajistí vyšší vlhkost, při které řízky snáze zakoření a začnou růst. Někdo používá stimulanty k růstu kořenů, já s tím nemám moc zkušeností.


Všechny voskovky z té zásilky jsem zasadil rovnou do zeminy namíchané z lesní hrabanky, rašeliny, a zeminy pro pokojové rostliny. Byly pod igelitem, kde měli asi tu správnou vlhkost a protože to bylo v létě, během několika málo týdnů jim začali růst kořeny (byly vidět i na povrchu země) i nové výhonky s listy. Tedy takto rostly všechny až na jednu. Hoya campanulata, větvička se čtyřmi listy, které mě připomínaly nejvíce listy kávovníku se ani nehnula.

Je to už pár let, nepamatuji si to přesně, ale myslím, že první viditelný přírůstek jsem zaznamenal až tak za dva měsíce, možná za čtvrt roku. Už mi bylo jasné, že toto nebude zrovna úplně skromná a nenáročná kytka. Měl jsem ji tenkrát v práci, kde je mnohem větší světlo a teplo, než jsem ji mohl poskytnout doma. Ale přes zimu tak nějak viditelně chátrala, že jsem měl obavy, aby nedochátrala úplně. Rozhodl jsem se pro poslední pokus, převést ji domů. Kolega z práce jel autem, tak to byl bezproblémový převoz, přesto při něm z campanulaty opadaly téměř všechny listy.


Ona měla už tehdy takový zvláštní způsob růstu. Vedle staré větve, která nepřirůstala vypustila hned od země novou. A když i ta nebyla moc k životu, vypustila další. Když jsem tu opelichanou kytku dovezl, napadlo mě, že bych mohl z jedné z těch starších větví, na které zbyl nějaký ten list udělat záložní rostlinu. A jak jsem z celé té kytky byl přešlý, podařilo se mi s tou větví ustřihnout i tu nejnovější, která právě začínala růst.


Nebudu to moc prodlužovat. Ustřižená větev zakořenila ve vodě. Stará kytka pustila další větev, která se konečně trochu rozrostla, i když žádná sláva. Už ten rok se objevovaly snahy o kvetení, ale malá poupata vždy opadala. Tak to šlo i další rok. Ta záložní rostlina přes zimu téměř zašla. Stará rostlina v loňském roce poprvé vykvetla. Byl to zážitek, odpustil jsem jí za to to její nemožné chování. Potom přestala růst a do draceny , která stojí za ní vypustila asi dva až tří metrový holý šlahoun. Na něm se na jaře objevilo květenství. Vzhledem k tomu, že bylo ve stínu, nedával jsem mu šanci, ale ono i v tom stínu rozkvetlo. Na druhé straně draceny obrácené k oknu vyrostla větev s několika listy na jejím konci se objevilo další květenství. Chtěl jsem ho vyfotit, ještě dříve než úplně rozkvete, ale nějak jsem to nestihnul. Na fotkách vidíte právě se otvírající se květy a potom květy už plně rozkvetlé. Nemůžete ale cítit tu krásnou, svěží vůni, které je patrná už když vejdete do pokoje. Když si přivoníte zblízka, je to přesně takové, jako když si čichnete k čerstvě rozříznutému citronu nebo k limetce. Květy voněly jen první tři dny a to ještě až od pozdního odpoledne. Pátý den už bylo po kráse. Naštěstí na tom květním uzlu, kde kvetla na jaře už rostou nové květy. 

Tak nevím, jestli je to kytka, kterou bych měl doporučit. Mě za těch pár dnů, kdy tak zajímavě kvete stojí, ale já jsem asi blázen. Ještě nějaké rozměry. Květy jsou necelé 2 cm v průměru, teď jich bylo rovných dvacet. Listy jsou tak přibližně 13cm dlouhé, 5cm široké. Hoya campanulata je ze západní Malaisie, Indonezie a Filipín. Kromě nažloutlé barvy květu může mít i bílou barvu, nebo i jiný odstín. Podobné jsou jí Hoya wallichi a H.danumensis, liší se větším květem a trochu i tvarem.
Vzhledem k nevelkým úspěchům při jejím pěstování moc rad rozdávat nemohu. Zřejmě bude důležitý výběr místa, kde ji pěstujeme. Dostatek světla, ale zřejmě ne přímé slunce. Dostatek vody, ne přelévání. Vyšší vzdušná vlhkost bude zřejmě plus. Teplota v bytě asi vyhovuje, v zimě možná trochu nižší, tak 18-20°C, při dostatku umělého osvětlení i víc.


Co vím, jeden z našich největších pěstitelů voskovek ji už na letošní podzim plánoval zařadit do své nabídky. (Asi bych nákup řízků doporučil koncem jara až začátkem léta.)
Pokud se mu to podaří, případní zájemci už campanulatu nebudou muset objednávat v cizině.




Vystavil v 1 komentář:

sobota 22. června 2013

Červené máky, modré chrpy v řepkovém poli

Čím víc roků nám přibývá, tím rychleji utíká čas. Nebo to tak aspoň připadá a díky tomu si můžeme uvědomit, že čas je jednou z největších vzácností. Bohužel v naší kultuře a civilizaci toho víc musíme než můžeme a toho času, který bychom prožívali podle našich představ někdy moc není.


Každý den si chci prožít alespoň kousek podle sebe, a jedním z těch momentů je i kus ranní cesty do práce. Vystoupím o pár stanic MHD dřív a udělám si dvacetiminutovou procházku. Mám to štěstí, že mohu jít cestou do kopce, ze kterého je pěkný výhled na město i na lesy a kopce v okolí. Cesta vede mezi poli, pravidelně se v posledních letech střídá řepka s obilím. Už od konce zimy očekávám skřivana, jehož ranní zpěv nad polem je vždy znovu a znovu zážitkem.


A s končícím jarem a přicházejícím létem pravidelně přichází i další oblíbený čas, kvetou vlčí máky a polní chrpy. Všechno zlé je k něčemu dobré, jak praví přísloví a tak letošní deště přinesly tolik vody, že po nich krásně vyrostla nejen řepka na poli, ale i plevel v ní. Krásný plevel, který obdivuji každé ráno a nedalo mi to, ty máky i chrpy, jsem hned ráno vyfotil.


Ty vlčí máky jsou právě ráno nejkrásnější. Čerstvě otevřené, čtyři okvětní lístky ještě trochu krepové, malinko zmuchlané. Mají krásnou barvu která během dne bledne. Krása, která dlouho nevydrží, ale každým dnem se otvírají nové. V příznivých podmínkách, kdy by bylo teplo ještě na podzim by mohli kvést ještě v říjnu, ale tyto vydrží do doby, než je spolu s řepkou sklidí.


Co o vlčím máku napsat? Je to jednoletá rostlina, rozšířená po celé Evropě, malé Asii a severní Africe. Zavlečená byla do Severní Ameriky, dostala se i na Nový Zéland a do Austrálie. Z jedné rostliny může dozrát až 20 000 semen, která jsou dost životaschopná. Žádná vzácnost, chtělo by se říct, ale když je vidíte ráno u cesty na okraji pole, zdají se být jejich květy jedněmi z nejkrásnějších.


To chrpa polní už je vzácnější. Nesnáší herbicidy a chemii v zemi a tak se z kdysi obtížného plevelu
stala pomalu vzácná rostlina. Není u nás původním druhem. Pochází z jihu Evropy a k nám se dostala v době kamenné spolu s obilím. Je také jednoletá, případně ozimá, tak jako ozimé obilí nebo řepka. Na podzim začne růst, přezimuje a druhý rok kvete, plodí a končí svůj životní cyklus.


Chrpa zaujme svou modrou barvou, ale na první pohled se může zdát, že atraktivitě květu vlčích máků nemůže konkurovat. Možná ne, ale když se dobře podíváte ze shora na její květ, budete žasnout nad tím uměleckým dílem matky přírody nebo jiného stvořitele, který to tu má na své božské svědomí.


Pokud by někoho zajímala květomluva, chrpa prý znamená „jsem šťastný“ a vlčí mák „neprozraďme svou lásku“. Květ vlčího máku se stal symbolem památky vojáků padlých v 1.světové válce.



Pokud byl někdo zklamaný, že se dnes nedostalo na rostlinu z exotických krajů, dnes právě jedna začíná kvést, napravím to příští týden. Dnešním článkem jsem chtěl připomenout krásu domácích a zdomácnělých známých kytek. Možná by pro nás mohly být ještě milejší, protože patří k našemu kraji, k našim domovům a tím pádem i k nám.

Vystavil v 1 komentář:

sobota 15. června 2013

Výstava plzeňského Klubu kaktusářů

Posledních pár let začátkem června, když se blíží další výstava plzeňského Klubu kaktusářů, stávám se víc a víc rozpolcený, jako by dva ve mně bojovali, zda letos jít, nebo vynechat. Ta část mého odpovědnějšího já říká, kytek máš víc než je zdrávo, starej se o ně a nepřidělávej si nové starosti, stejně už je nemáš kam dát. Ten druhý, méně rozumný smlouvá, tak se jenom půjdu podívat, v nejhorším přibude jedna, dvě kytky. Pro ty se místo vždy najde.


V loňském roce jsem se pro jednou ovládl, pokochal se vystavenými a nabízenými rostlinami a koupil jen příručku o pěstování sukulentů, o tom jsem psal téměř před rokem. Jedna nabízená malá zemní bromélie, (možná Hechtie) mě tam ale padla do oka, bojoval jsem s pokušením vrátit se pro ni. Nevrátil jsem se, ale v hlavě mi zůstala. Čím víc se blížila letošní výstava, tím víc jsem dostával chuť jít se přesvědčit, jestli tam na stolech s nabízenými výpěstky a přebytky zase nebude.


Shodou okolností jsem si včera objednal tři rostliny, které jsem měl na předních příčkách ve svém pomyslném seznamu a které se právě včera objevily v jedné zahraniční nabídce. Tak mám vystaráno, myslel jsem si a o nějaké návštěvě výstavy se mi může jen zdát. V noci se probudím, hlavou mi proběhne myšlenka na objednané kytky a vzápětí si vzpomenu na tu loňskou bromélii.


Ten kytkovej závislák zase vyhrál a já už půl hodiny před devátou, kdy výstava oficiálně začínala koupil lístek a hnal se nejdřív prohlížet nabízené výpěstky pánů pěstitelů zdejších kaktusářů. Bylo tam toho víc než dost a nemít všechna místa u oken téměř dokonale zaplněná, asi bych se pořádně odvázal. Ale už se opravdu snažím dodržovat alespoň rozhodnutí, že nové kytky budou z 99% tilandsie, případně jiné bromélie nebo voskovky.

Prohlížím ty krásné sukulenty a kaktusy, všechny jsou za cenu až neuvěřitelně nízkou. Dlouho nevidím tu, kvůli které jsem přišel. Až najednou, mezi malými agávemi jsou dvě, jen dvě dotyčné bromélie.


Oproti loňskému roku o něco větší, chvíli váhám, zda je to opravdu ta kytka, kvůli které jsem přišel.
Hned beru tu, co mně padla do oka o trochu víc, než ta druhá a nechávám si jí v úschově u paní, která zastává funkci pokladní a s kolegyní kaktusářkou účtují návštěvníkům za jejich trnité a sukulentní trofeje, které si z výstavy odnášejí.

Teď se mohu v klidu pokochat vystavenými výstavními exempláři. Na rostliny určené k prodeji už raději ani nepohlédnu. Obdivuji krásné sukulenty a kaktusy, nechávají mě v klidu, protože vím, že v paneláku neporostou. Ale potom zahlédnu bromélii, která mě naprosto dostane. Čtu jméno pana pěstitele, už je mi jasné, že si musím zjistit jméno rostliny i možnosti, zda by mohla být k mání. K pomyslnému seznamu zřejmě přibude další jméno.

Pokud to máte s kytkami podobně, cítím s vámi. Není to jednoduché. Na druhou stranu je tu jedna útěcha, jsou mnohem horší a víc zhoubnější druhy závislostí.



Výstava jako obvykle stojí za návštěvu. I s tím rizikem, že si domů přinesete dalšího zeleného spolubydlícího. Výstava je ode dneška 15.6. 2013 do středy 19.6. Víc informací případný zájemce o její návštěvu najde na stránkách plzeňských kaktusářů.


Vystavil v 1 komentář:

sobota 8. června 2013

Tillandsia dyeriana

Tilandsie dyeriana patří určitě k nejkrásnějším tilandsiím. A to hlavně díky nezaměnitelnému květenství, na které se se zalíbením podívá i ten, komu jsou kytky docela lhostejné. Samotná světlezelená růžice s občasným, červenohnědým tečkováním není až tak atraktivní. Může připomínat jiné méně výrazné bromélie.


O této tilandsii jsem napsal článek už před čtyřmi roky do Zelených listů, o tom, jak mě okouzlila, když jsem poprvé uviděl její fotografii na obálce knihy „Pěstujeme tilandsie“. Jak se mi před těmi čtyřmi léty splnil další kytkový sen a já si dyerianu přivezl z výstavy tilandsií. Když jsem psal ten článek, měl jsem ji jen pár dnů, možná nějaký týden. Článek končil nějak tak, že snad se mnou ještě nějaký čas vydrží- nebyl jsem si jistý, jak dál poroste.

Hlavní důvod k těmto pochybám byla její růžice z listů, které se zdají takové měkké, choulostivé. Nevím jak bych to vysvětlil, snad přirovnáním k rozdílu mezi listy ostřice a kukuřice, listy té druhé se zdají také zranitelnější. Musím napsat, že to tak zlé není, spíše naopak. Dyeriana pořád žije, opět kvete a já mohu už mohu napsat o nějakých zkušenostech ze života s ní.


V minulém bytě měla své místo necelý metr od okna, bylo to docela světlé místo, odpoledne i se sluncem. Od jara do zimy rostla zcela bez problémů, v zimě se vždy její listy díky nedostatku světla ohnuly. Co mě překvapilo, bylo to, jak rychle mladá odnož přerostla mateřskou rostlinu. Došlo mi, že v obchodech se většinou prodávají buď mladé, ne zcela dospělé rostliny, s uměle navozeným květenstvím, nebo že semenáče z pěstíren poprvé kvetou menší, z menším květenstvím. Možná bude pravda někde uprostřed.


V současném bytě dostala dyeriana místo přímo na okně. I s těmi „polehlými“ listy byla už znatelně větší než její předek, který na rozdíl od jiných tilandsií, které vedle svých potomků žijí ještě pěkných pár let asi po roce, možná po dvou úplně „odešel“. Přes tu velikost ani náznak, že by se měla k nějakému kvetení.


Květní klas se začal vyvíjet až začátkem letošního roku. Nejdřív jen takový stonek, na jehož konci jsem marně hledal náznak toho krásného klasu, kvůli kterému asi většina pěstitelů tuto tilandsii pěstuje. Rostl až příliš do výšky, za chvíli se kytka nevešla do svého regálu na okně a musela být přestěhována na stoličku pod okno, tak, aby měla co nejvíc světla a slunce, kterého je letos opravdu poskrovnu.


Bylo moc pěkné pozorovat těch pár měsíců, kdy se květní klas vyvíjel, začal se vybarvovat, kdy se objevil první květ. Stonek květenství je dlouhý 50cm, potom následuje samotný rozvětvující se klas dlouhý dalších 20cm. Ten větší je široký kolem 7cm. A samotná růžice dyeriany má listy kolem 40cm dlouhé, většinou jsou ohnuté, tak to není tak hrozné. Jejich šířka je kolem 3cm. Růžice má takový nepravidelný tvar, v nejširším místě tak 30cm, v nejužším 20cm.


Tilandsie dyeriana pochází z Ekvádoru. Ekvádor leží na rovníku, španělské slovo Ecuador přímo znamená rovník. Je to druhý nejmenší stát jižní Ameriky a také patří k nejchudším. A jak všechno souvisí se vším, tato chudoba ohrožuje i dyerianu. Její domovské prostředí je ve dvou oblastech, v mangrovových lesích blízko Pacifiku, v pobřežních oblastech provincií Esmeraldas a Guayas. Hlavním vývozním artiklem Ekvádoru je kakao, káva, květiny, balza, banány a garnáti. Kvůli posledně jmenovaným, garnátům vzalo za své už víc než polovina mangrovů. Počet dyeriány v přírodě stále klesá, byla zařazena mezi kriticky ohrožené druhy. Nevyskytuje se v žádném chráněném území, je možné a pravděpodobné, že bude stále vzácnější.


V místech, kde se vyskytuje je průměrná teplota 26°C a dá se předpokládat i značná vlhkost. Teploty v našich bytech jsou pro pěstování dyeriany vyhovující. Na internetu jsem vyčetl, že snáší teploty v rozmezí 10-30°C. Pokud to jde, i v zimě by měla mít teplotu alespoň kolem 18°. Podle teploty jsem ji také rosil, k letních měsících i denně. Stejně tak i teď v době, kdy se vyvíjelo květenství a teď už i nová odnož. Čekal jsem, že vzhledem k velikosti rostliny by jich mohlo být víc, ale je zas jedna jediná.


Pokud by někoho Tilandsie dyeriana zaujala, občas se objevuje v květinářstvích a obchodech typu Baumax, OBI, Hornbach... Většinou je ale v podobě malé růžice s krátkým květním klasem, dopěstovat do větší podoby si ji musíte v její další generaci sami. Celkem pravidelně se jednou za čas objevuje v nabídce u Lukscheiterů, z jejich výstavy je i ta má. Květenství dyeriány je trvanlivé. To současné už tilandsii zdobí alespoň čtvrt roku a myslím, že ještě nějakých pár týdnů vydrží. Stálo za to si na něj ty čtyři roky počkat.



Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 1. června 2013

Hoya obovata

Hoya obovata patří mezi větší až velké voskovky. Kromě toho patří i mezi ty nejkrásnější a dobře rostoucí. Za ty čtyři roky, co ji mám, vyrostla z malého zakořeněného řízku, který měl dva, nebo čtyři listy, do dnešní docela rozměrné podoby, zabírá celé jedno okno na výšku a jeden šlahoun se roztahuje i do šířky, nad ostatními kytkami na parapetu okna.

Po jejích větvích se do výšky pne i Hoya caudata, možná bude vidět na nějaké fotce mezi kulatými listy obovaty i nějaký její list. Ze začátku mého nadšení pro voskovky jsem měl snahu vybírat jen ty malé, nezabírající příliš místa. Myslím, že když někdo propadne těmto rostlinám a zjistí, kolik různých a krásných, byť velkých druhů je, vidí, že vybírat je jen podle velikosti dost dobře nejde.

Obovatu jsem kupoval s vědomím, že nebude nijak malá, spíš naopak. Ale nemohl jsem si pomoci. Ty kulaté listy na fotkách se mně moc líbily a květy také nevypadaly vůbec špatně. Ve skutečnosti jsou ještě hezčí. Téměř kulaté, docela sukulentní. Některé jsou kulatější víc. Délka většinou od šesti do deseti centimetrů, šířka o něco méně. Obovata je v nabídkách s listy čistě zelenými , tak se žlutozelenými listy. Já měl to štěstí a dorazila mě forma s kropenatými listy, ta se mně líbí asi nejvíc. Světlých (bělavých) skvrn je na listech někdy méně, jindy docela dost, možná podle toho, kolik světla a slunce měly, když právě rostly.

Stonek obovaty je vzhledem k listům také přiměřeně tlustý, myslím, že tuto voskovku by mohli mít rádi i příznivci sukulentů. Hoya obovata pochází z Indonesie, dále z ostrovů Sulawesi a Celebes, z toho posledního, jak jsem se dočetl pochází obzvláště pěkná forma H.obovata IPPS 167.
Tato voskovka byla popsána v roce 1844 a jak je patrné ze stránek pěstitelů těchto rostlin, je díky nim už rozšířená v jejich sbírkách ve velké části světa. U nás je nabízená také už několik let jedním z našich největších pěstitelů voskovek, dokonce v různých variantách vybarvení listů.

První rok obovata jen rostla. Většinou nejprve vyžene dlouhý, holý stonek, který hledá nějakou oporu. Postupně na něm vyrůstají listy a později i i květenství. Druhý rok jí narostlo pár květenství, která se záhy přestala vyvíjet. V loňském roce už kvetla, možná měla pět květenství. V letošním roce těch květenství bylo už nejméně patnáct a další se ještě vyvíjejí. Květy jsou růžové s tmavějším středem a k večeru začínají docela příjemně, sladce vonět. Jednotlivá květenství vydrží něco kolem týdne a produkují větší množství čirého nektaru. Někde jsem četl, že v dobrých světelných podmínkách kvete s přestávkami po většinu roku. Jinde, že hlavním obdobím kvetení je květen. To je spíš pro ty příznivce rostlin, kteří od kytek očekávají kvetení. Hlavní předností této voskovky jsou její krásné listy a ty má celý rok.

Jaké má nároky na pěstování? Vzhledem ke své velikosti má trochu větší květináč. Zem pro pokojové rostliny a palmy, nebo nějaká jiná, propustná. Má ráda dost vody, zalévám menším množstvím a častěji, aby v misce pod květináčem nestála voda . Podle teploty, jednou až třikrát týdně. Ona taková velká kytka něco vypije. Přes zimu je v pokoji tak kolem 20°C.

Voskovky začínají ve světě patřit mezi oblíbené a často pěstované pokojové rostliny. Jejich příznivci mají své spolky, vychází i časopisy, věnované těmto rostlinám. I u nás je možné
v současné době sehnat druhy, o jejichž existenci nemělo mnoho lidí ani ponětí. Při tom nové druhy voskovek se stále nacházejí a některé na své objevení ještě čekají. V místech, kde se vyskytují často dochází k devastaci jejich přirozeného prostředí. A i když je to útěcha velmi malá, snad se zachovají alespoň ve sbírkách jejich příznivců.



Vystavil v Žádné komentáře:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)