Posledních pár let začátkem června,
když se blíží další výstava plzeňského Klubu kaktusářů,
stávám se víc a víc rozpolcený, jako by dva ve mně bojovali,
zda letos jít, nebo vynechat. Ta část mého odpovědnějšího já
říká, kytek máš víc než je zdrávo, starej se o ně a
nepřidělávej si nové starosti, stejně už je nemáš kam dát.
Ten druhý, méně rozumný smlouvá, tak se jenom půjdu podívat, v
nejhorším přibude jedna, dvě kytky. Pro ty se místo vždy
najde.
V loňském roce jsem se pro jednou
ovládl, pokochal se vystavenými a nabízenými rostlinami a koupil
jen příručku o pěstování sukulentů, o tom jsem psal téměř
před rokem. Jedna nabízená malá zemní bromélie, (možná
Hechtie) mě tam ale padla do oka, bojoval jsem s pokušením vrátit
se pro ni. Nevrátil jsem se, ale v hlavě mi zůstala. Čím víc se
blížila letošní výstava, tím víc jsem dostával chuť jít se
přesvědčit, jestli tam na stolech s nabízenými výpěstky a
přebytky zase nebude.
Shodou okolností jsem si včera
objednal tři rostliny, které jsem měl na předních příčkách
ve svém pomyslném seznamu a které se právě včera objevily v
jedné zahraniční nabídce. Tak mám vystaráno, myslel jsem si a o
nějaké návštěvě výstavy se mi může jen zdát. V noci se
probudím, hlavou mi proběhne myšlenka na objednané kytky a
vzápětí si vzpomenu na tu loňskou bromélii.
Ten kytkovej závislák zase vyhrál a
já už půl hodiny před devátou, kdy výstava oficiálně začínala
koupil lístek a hnal se nejdřív prohlížet nabízené výpěstky
pánů pěstitelů zdejších kaktusářů. Bylo tam toho víc než
dost a nemít všechna místa u oken téměř dokonale zaplněná,
asi bych se pořádně odvázal. Ale už se opravdu snažím
dodržovat alespoň rozhodnutí, že nové kytky budou z 99%
tilandsie, případně jiné bromélie nebo voskovky.
Prohlížím ty krásné sukulenty a
kaktusy, všechny jsou za cenu až neuvěřitelně nízkou. Dlouho
nevidím tu, kvůli které jsem přišel. Až najednou, mezi malými
agávemi jsou dvě, jen dvě dotyčné bromélie.
Oproti loňskému roku o něco větší,
chvíli váhám, zda je to opravdu ta kytka, kvůli které jsem
přišel.
Hned beru tu, co mně padla do oka o
trochu víc, než ta druhá a nechávám si jí v úschově u paní,
která zastává funkci pokladní a s kolegyní kaktusářkou účtují
návštěvníkům za jejich trnité a sukulentní trofeje, které si
z výstavy odnášejí.
Teď se mohu v klidu pokochat
vystavenými výstavními exempláři. Na rostliny určené k prodeji
už raději ani nepohlédnu. Obdivuji krásné sukulenty a kaktusy,
nechávají mě v klidu, protože vím, že v paneláku neporostou.
Ale potom zahlédnu bromélii, která mě naprosto dostane. Čtu
jméno pana pěstitele, už je mi jasné, že si musím zjistit jméno
rostliny i možnosti, zda by mohla být k mání. K pomyslnému
seznamu zřejmě přibude další jméno.
Pokud to máte s kytkami podobně,
cítím s vámi. Není to jednoduché. Na druhou stranu je tu jedna
útěcha, jsou mnohem horší a víc zhoubnější druhy závislostí.
Výstava jako obvykle stojí za
návštěvu. I s tím rizikem, že si domů přinesete dalšího
zeleného spolubydlícího. Výstava je ode dneška 15.6. 2013 do
středy 19.6. Víc informací případný zájemce o její návštěvu
najde na stránkách plzeňských kaktusářů.
1 komentář:
Ta tenka, tmava je krasna. Byla jsem dnes v Troji a byla jsem v pohode, chtela jsem Sansevieru, o kterych jste tak pekne psal, nasla jsem francisii, tak. Chtela jsem nejakou stapelii nebo huernii, sehnala jsem obe a konec. Ovsem behavku dostal manzel, co mam hledat, rekni a ja to najdu. Nic. No neco si chtela. To uz mam, Ne nejakou lobivii. Uz ji nechci. Jak se jmenovala. Famataensis. Frnk a je pryc. A za chvili tahne korist. Lobivii a Pachypodium succulentum. Vrat to, to mame. Tak budou dve. Mame dve. No vratil, ale pridal Euphorbii stelatu a Operculicaryi. Mozna nekdo rekne idealni manzel, ale ja to musim nekam vtesnat a starat se a po zime rekne: Kde je ta Operculicarye. Chcipla. Jak je to mozna? Stala tolik penez. Tak. Eva Egertova
Okomentovat