sobota 27. července 2013

Hosta (návštěva Zámeckého zahradnictví Ctěnice)

Ano, nepřepsal jsem se. Tentokrát to nebude Hoya, ale Hosta. Podobný název, rozdílné rostliny.
Najde se i něco, co mají společného. Početnou řadu fanoušků, obě mají kluby svých příznivců a narůstá počet pěstitelů, kteří jim věnují část svého času i prostoru.


Jak jsem se dostal k Hostám, nebo li Funkiím, Bohyškám? Ještě jsem se dozvěděl další pěkný název, Jitrocelová lilie. Znám je už hodně dlouho, mnohem dřív, než jsem se dozvěděl, jak se jmenují. Co pamatuji, patří mezi stálice našich zahrad, a nejen u nás. I na dovolené na Korfu na zahradě rostla a kvetla.


Dočetl jsem se, že host je něco mezi 23 až 45 druhy. Pochází z Číny, z Japonska, z Korejského poloostrova. Ten velký rozptyl v počtu druhů bude daný snad tím, že všechny hosty až na jednu výjimku mají stejný počet chromozomů a dají se vzájemně křížit. Toho už jistě v dávné minulosti využili tamní zahradníci. A co teprve ti dnešní. Dnes má Hosta 1600 registrovaných kultivarů, podle jednoho zahraničního zahradnictví dokonce 3000.

Mně se hosty na zahradách vždy líbily, kdybych měl zahradu, určitě by tam nějaká nechyběla. Před pár lety jsem v jednom katalogu zahradních rostlin uviděl fotku miniaturní hosty. Hosta Blue Mouse Ears, u které bylo uvedeno, že se dá pěstovat i v nádobách. Letos na jaře jsem opět narazil na nějaké stránky, které se hostám věnují a kde je popisují jako nenáročné, nevymrzající kytky, jejichž malé druhy se dají pěstovat i na balkoně. Ty „Modré myší uši“, jak zní překlad názvu té malé hosty by se mně na balkon také ještě vešly.


Jak se mi takový nápad usadí v hlavě, je jasné, že to nemůže dopadnout jinak, než jak to dopadlo. Pěkných pár hodin jsem si na internetu vyhledával stránky věnující se hostám.


Byl jsem překvapený, kolik krásných kultivarů bylo vyšlechtěno. Asi nic pro milovníky botanických druhů, ale toto šlechtění má své oprávnění. Různé barvy, tvary listů, velikosti. To už nejsou jen nějaké nevýrazné listy někde na zahradě, ale dominanty a ozdoby zahrad. Pokud se chcete podívat na to, co mám na mysli, zkuste si zadat http://buddgardens.com a proklikejte se po jejich PhotoGallery. Stačí se jen podívat na tyto stránky, nebo nějakého jiného nějakého zahradnictví, které se věnuje jejich pěstování. Zahraniční nebo i naše.

Nemohl jsem nenarazit na www.hosta.cz, které patří pod Zámecké zahradnictví Ctěnice. Když jsem zjistil, že je na kousek za Prahou, téměř na trase, kudy pravidelně několikrát do roka projíždíme, bylo rozhodnuto. Už po prvních krocích za bránou mi bylo jasné, že jsem na správném místě, přesně na takovém, kde se mi líbí a kde bych se vydržel dlouho procházet a jenom se dívat na ty pěkné kytky kolem. K zahradnictví přiléhá zámecká zahrada, která je také moc pěkným místem.


V zahradnictví byla ochotná paní, která mě provedla zahradnictvím a ukázala krásné hosty, kterých tam pěstují několik stovek druhů a kultivarů. Od těch trpasličích, které jsou oproti těm větším a velkým stále ještě ve značné menšině. Měl jsem z těch prohlížených internetových stránek vypsané ty malé druhy, chtěl jsem i nějakou s pestřejším zbarvením listů.


Nakonec jsem si kromě miniaturní Blue Mouse Ears koupil ještě Hostu Hig Society. Ta první je mladá rostlina, tedy jejich pěkný trs. Výška rostlin je zatím do 10cm. Jednotlivé listy na krátkém stonku jsou dlouhé 3 až 5cm, široké tak 2-3cm. Na to, jak jsou malé mají poměrně velké a výrazné květenství. Tato mladá rostlina zatím moc nekvete, jak vidíte z fotky, má jedno květenství s několika květy. Pokud jak doufám přežije zimu, bude snad už příští rok květů víc.


Hig Society je pomalu rostoucí kultivar, který by měl mít na jaře žlutý střed zelených listů, měnící se časem v bílou. Pár dnů potom, co jsem je dovezl se v jeho středu začalo vyvíjet květenství. To nepřesahuje výšku listů. Hosta Hig Society je už o poznání větší, výška téměř 25cm, konce listů v největší vzdálenosti od sebe jsou něco přes 40cm. Jako hosta s bílým, nebo žlutým listem snese víc dopoledního slunce. Hosty jsou jinak spíš stínomilné, ty zelené a modrozelené vyžadují větší přistínění, než ty pestrolisté. Dřív byly řazené mezi liliovité, dnes mezi chřestovité.



Hosty jsou mrazuvzdorné trvalky, které se každým rokem obnovují. Jejich oddenky přezimují v zemi. Ty pěstované v nádobách by měli zimu také vydržet, určitě bude záležet i na tom, jaká je nádoba, kde je umístěná. Zřejmě je na zimu obalím papírem, tak by na balkoně měli přežít. Pokud to dobře dopadne, zřejmě se ještě někdy ve Ctěnicích, kde se mně velmi líbilo pro nějakou stavím. 

  
Vystavil v 1 komentář:

neděle 21. července 2013

Tillandsia harrisii

Tilandsie harrisii patří k sedmi druhům zařazeným na seznam Cites, tedy druhům vyžadujícím celosvětovou ochranu. T. harrisii pochází z Guatemaly. To její zařazení k rostlinám v přírodě vzácným a ohroženým mělo a má zřejmě i jednu světlou stránku. Pěstírny tilandsií i evropští pěstitelé ji dokázali namnožit v takovém množství, že byla a snad i doposud je stálicí v nabídce tilandsií a tak se kvůli ní nikdy nemusí trmácet do Guatemaly a riskovat, že bude při jejím trhání chycen.


To, že je relativně dobře dostupná a nepatří mezi nejdražší by ale v žádném případě nemělo snižovat její hodnotu coby krásné a dobře rostoucí tilandsie. Pěkná je růžice jejích téměř „bílých“ listů, jejichž šupinky jim dávají téměř sametový povrch.


Ta má harriska je u mě tak pět, šest let. Dorazila sympaticky malá kytka s vyvíjejícím se květenstvím. To se ale nějak nedovyvinulo, zakrnělo, místo květů jsem se dočkal jedné odnože. Ta se měla k světu a za chvíli velikostí původní rostlinu překonala. Byla v minulém bytě na okně ve druhé řadě za jinou tilandsií a jak se tak stále zvětšoval, nějak se už nemohla vejít. To mělo za následek pár opakovaných pádů, díky kterým jsem poznal, jak snadno se její listy zlomí.


Nakonec jsem to už nevydržel a našel jí jiné místo u francouzského okna, dostala takové malé štokrle, ze kterého se mi ji při mé „šikovnosti“ opět podařilo shodit. Opět to odnesla zlomeným listem. Přiznám se, že už mi při manipulacemi s tilandsiemi mnohá spadla a odnesla to zlomeným listem. Má T.harrisii v tom však drží smutné prvenství. Ale ani to ji neodradilo a rostla dál a víc. Možná to bylo i tím, že jsem z těch jejích pádů měl špatné svědomí a snažil jsem se jí to vynahradit zvýšenou péčí.


V novém bytě si na regálu na okně spolu s T.ixioides pro sebe zabrali šířku jednoho křídla okna s přesahem do druhého. Před nějakým měsícem jsem viděl, že se chystá kvést. Její zvláštní klas se docela rychle vyvíjel. Byl nejprve zelený, potom oranžový a nakonec zčervenal. Minulou sobotu se objevily první květy, fotky jsou z neděle.

Celá tilandsie i s květenstvím má na délku bezmála padesát centimetrů. Jednotlivé, zahnuté listy měří kolem 25cm. Stonek květenství je dlouhý téměř 20cm. Asi jsem ji docela vykrmil.


Na internetu jsem toho opět moc nezjistil. Jedna zajímavost se týká jejího jména. Byla pojmenována po Billu Harrisovi, kanaďanovi, kterého nadchla Guatemala na tolik, že se do ní přestěhoval. Nějak spolupracoval s americkým pěstitelským podnikem Rainforest Flora, který se zabývá pěstováním tilandsií a bromélií. Ta Guatemala se mu stala osudnou, začátkem roku 1986 tam byl zavražděn. Asi je slabou útěchou, že po něm byla pojmenována tato pěkná tilandsie.



Ještě pár slov k jejímu pěstování. Už její vzhled napovídá, že vyžaduje co nejvíce světla. A také dostatek zálivky. V bytových podmínkách při obvyklých teplotách se jí docela daří. Ale pozor na ty lámavé listy.

Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 20. července 2013

Hoya imperialis

Hoya imperialis je vznešená už svým názvem. Nemá nic společného s imperialismem, ani s impériem, její název se dá přeložit jako Hoya císařská. Těch rostlin, které toto slovo mají ve svém názvu je víc, vždy jsou hodně nápadné, nepřehlédnutelné.


Hoya imperialis se ke mně dostala nečekaně, jako jedno velké překvapení. Jeden rok jsem si objednal pár voskovek ve Švédsku, doufám, že to dnes opakuji už naposled. Druhý rok jsem si chtěl objednat další, ale ten internetový obchod už byl mimo provoz. Trochu , spíše víc než trochu, jsem z toho byl rozladěný. Už jsem se celou zimu připravoval a těšil na nové voskovky a ono nic. Nepoužil jsem na konci věty některé z těch výstižnějších slov.

Tak jsem začal hledat na internetu a jako zjevení tam na mě na www.rostliny.net vypadla nabídka Hoya plants pana pěstitele Ladislava Kopáčka. Přiznávám, že jsem na jeho nabídku přímo zíral, a nějak nemohl uvěřit, že už u nás někdo pěstuje a nabízí takové extra pěkné druhy. Jako je třeba zmíněná Hoya imperialis. A zdaleka nejen ta. Nabídka je průběžně doplňována o další druhy, které jsou u nás nové a hodně vzácné. Pan Kopáček má v nabídce zejména velmi výrazné a krásně kvetoucí druhy, některé patří mezi největší a nejatraktivnější voskovky. Patří mu můj obdiv a uznání, jako každému z těch našich pánů pěstitelů, kteří dokáží nějaké pěkné a dříve nedostupné kytky poslat dál do světa, tedy spíš do našich domů, bytů, skleníků. Co kdo má.

Hoye imperialis jsem pochopitelně neodolal, a protože jsem dost nerozhodný a v té době byly ze tří nabízených forem, nebo variant dostupné dvě, koupil jsem řízky obou. Těch forem je víc, liší se méně, nebo více intenzivním zabarvením květů, snad také větší a menší velikostí listů. Existuje i bíle a růžově kvetoucí Hoya imperialis.

Už jako ty řízky se dvojicí velkých listů mně padly do oka. Bylo mi jasné, že to nebudou žádné maličkosti, a že takové vzácnosti si zaslouží nějaké pěkné místo. Odnesla to okna v pokoji u mých rodičů, kam jde velkou část odpoledne a během celého večera slunce. To těmto teplomilným kytkám dělá dobře.


Hned po zakořenění ve vodě, které při vhodné teplotě začátkem června proběhlo bez problémů a po zasazení do větších květináčů začaly rychle přirůstat. Už první rok na podzim se objevil květní svazek, který přes zimu uvadl. Podobné neúspěšné pokusy následovaly další rok. Letos na jaře se ty náznaky květenství objevily opět, k mému překvapení neopadávaly ani nestagnovaly. Zvětšovaly se až bylo jasné, že se těch květů, které jsem znal jen z fotek dočkám také.


Zajímavá byla už poupata, která se pomalu tři měsíce zvětšovala, až toto pondělí některá rozkvetla. V úterý už bylo otevřených všech sedm květů. Včera se otevřely i dva ze tří květů u té druhé H.imperialis, které ale na fotkách nejsou, protože jsou umístěny tak, že je nemůžu pořádně vyfotit. Jak se od sebe ty dvě liší? Ta „menší“ má o poznání menší listy i květy. Její listy mají okraje zvlněné. Ale i tak je dost velká. Listy té velké jsou opravdu velké, ty největší jsou až 20cm dlouhé, 9cm široké. Listy jsou lesklé, hladké, stonek je docela silný. V mládí, než zdřevnatí, má sametový povrch. Pokud se neohne jako mladý, později ho už zamotáte těžko. Jednotlivé květy, které vidíte na fotkách dosahují 9cm v průměru, celé květenství zabírá tak 20cm. Na každé z nich se vyvíjejí alespoň tři květenství, letos mi to tedy za minulé dva roky plně vynahradí.


Hoya imperialis pochází z Malajsie, Bornea, Sumatry. Co mohu za ty dva roky a pár měsíců soudit, je to vděčná voskovka. Možná až moc, protože opravdu „roste jako z vody“. Tedy do té vody pravidelně přidávám hnojivo, aby měla z čeho čerpat sílu na ten bujný růst. Vypije ji celkem dost, což je u opravdu velké kytky samozřejmostí. Zalévat pravidelně, ale nepřelévat, aby nestála ve vodě. Chce teplo, někde jsem četl, že by teplota neměla klesat pod 20°C, i když myslím, že ty mé mají někdy přes zimu i o stupeň, dva méně. Chce co nejvíc světla, snad i slunce, to polední bych ale raději vynechal.



Pokud tedy máte volné okno na nějakou příhodnou světovou stranu a chcete ho zaplnit nějakou liánou z malajské džungle, Hoya imperialis by mohla být vhodným adeptem. Málem bych zapomněl, také voní. Sice nevím, k čemu bych její vůni přirovnal, ale zdá se opravdu příjemná. Voní však jen v noci a v časných ranních hodinách.     
Vystavil v 1 komentář:

neděle 14. července 2013

Hoya obscura

V letošním roce mi přes všechna předsevzetí, že už si další kytky kupovat nebudu opět několik nových přibylo. A mezi nimi s převahou vedou voskovky. Také dnes představím jednu, které se konečně zachtělo potěšit mě svým květem. Jmenuje se obscura a kvůli tomu květu jsem si ji i před třemi, nebo čtyřmi lety jako zakořeněný řízek koupil.


Dřív, než jsem si nějakou voskovku objednám, snažím se přečíst si o ní pár příspěvků ze stránek hoyových nadšenců. Jsou to stránky v psané většinou v jiných jazycích, překladač všechno přesně nepřeloží, ale dost podstatného se dá dozvědět. Hoyu obscuru většina pěstitelů a pěstitelek chválilo pro dobrý a rychlý růst. Ten je ovšem podmíněný optimálními podmínkami.


Lehkou, propustnou půdou, dostatkem světla, někdo doporučuje i slunce. V přiměřeném dávkování samozřejmě, listy se potom vybarví trochu do červena. Také častou zálivkou, ale také přiměřenou, aby kytka neměla kořeny ve vodě. Já měl obscuru prvních pár měsíců v práci na místě, kam šlo docela dost dopoledního slunce. Listy měly opravdu pěkný, načervenalý odstín. Teď ji mám ve svém pokoji, kus od okna na místě, kam jde slunce jen na chvíli ráno. Listy jsou zelené, ty největší jsou tak 13cm dlouhé, 5cm široké. Tato voskovka nemá snahu se někde ovíjet, spokojeně si visí.


Obscura opravdu rychle přirůstá, i když v minulém bytě ji asi nesvědčil relativní chlad přes zimu, nejnovější výhony v tomto období pozvolna opadávaly a usychaly. Od jara do podzimu byla pěkná, dokonce brzy začala nasazovat na květenství, z kterých bohužel nikdy nic nebylo. Až letos začalo jedno vyrůstat a za chvíli bylo větší než všechna ta předchozí, co předčasně opadala dřív, než vykvetla. Trvalo to dost dlouho, jistě déle než měsíc, možná i víc, než konečně rozkvetla. Bylo to cítit už na dálku. Ano, to byl jeden z důvodů, proč jsem se rozhodl i pro tuto voskovku. Kromě toho, že se její pěstitelé shodovali v tom, že dobře roste, shodovali se i v názoru, že dobře voní. Jak jsem se dočetl na jedněch stránkách, tato z Filipín pocházející voskovka má více klonů a kromě toho, že mají i trochu jiné zbarvení květů od žluté po oranžovou, také se možná budou lišit trochu svou vůní. Někdo psal o vůni citrusů, někdo o levanduli, někdo o vůni medu s kořením. Tak to poslední by mně přišlo u té mé nejvýstižnější. Každopádně to byla příjemná, ale docela silná vůně. Vydržela tak tři dny- tedy výraznější byla odpoledne, večer a v noci. Za šest dnů už dokvetla. Jednotlivé květy dosahovaly v průměru tak centimetr. Kolik jich bylo, to vidíte na fotce.


Věřím, že se voskovky ve větším druhovém zastoupení prosadí i v českých domácnostech. Potěšilo mě, že se nedávno objevily i v nabídce firmy Lukscheiter. V té nabídce je i pár do nedávné doby těžko sehnatelných druhů. Zakořeněné řízky za velmi dobrou cenu. No, neodolal jsem a dvě si ještě s nějakou tilandsií objednal. Dorazily hned druhý den, pěkné kytky, profesionálně zabalené. Jen vás při pěstování některých druhů nesmí odradit, že moc rychle nepřirůstají a na květ si třeba i nějaký rok počkáte. Ale stojí to zato. Nakonec na internetu se o případném, vámi vytipovaném druhu dnes už můžete většinou něco málo až docela dost dozvědět.
Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 13. července 2013

Tillandsia loliacea

O této tilandsii jsem toho na internetu moc nenašel. Možná to bude tím, že je malá, nenápaná, nenápadně kvetoucí. Už její název odkazuje na podobnost s trávou jílkem, latinsky Lolium.
A jílek, to je také taková nenápadná tráva. Ta podobnost se týká květů. Podél stonku jílku jsou miniaturní klásky rozmístěny cik cak proti sobě, stejně jako kvítky loliacey. Nevím jak ostatním příznivcům tilandsií, u kterých se tato malá tilandsie zabydlela, ale u mě většinou naroste květní klas s „poupaty“. Tím to většinou končí, žluté kvítky z nich vykouknou málokdy, čímž je tilandsie trávě ještě podobnější.

Minulý týden se ale tilandsii zachtělo vykvést naplno, květ byl vyfocen a Tilandsie loliacea může být krátce představena. Aby byla představena ve své velikosti, uvedu, že celý trs složený z nějaké desítky, nebo dvou desítek rostlin je jedenáct centimetrů široký, přibližně stejně vysoký a asi deset centimetrů silný. Kolik těch rostlin v něm je, nejde přesně poznat. Nejdelší jednotlivé listy jsou tak maximálně čtyři centimetry dlouhé, většinou kratší. Před devíti lety, kdy ke mně dorazil to byl malý trsík a nevzpomínám si už, z kolika rostlin se skládal. Nejméně ze čtyř až sedmi.


Jak šel čas, jednotlivé rostlinky vykvétaly, odnožovaly, ty nejstarší se po pár letech rozloučily. Ty, co rostli na trsu úplně nejdál od okna také někdy odešly. Trs jako správný žijící a vyvíjející se organismus trochu měnil tvar, stárnul, „mohutněl“, zároveň se zmlazoval novými rostlinami.


Z toho mála, co jsem o loliacee našel na internetu je to, odkud pochází. Z Bolívie a z Brazílie. Kniha, ze které beru znalosti o tilandsiích „Pěstujeme tilandsie“ uvádí ještě Paraguayi a Argentinu.
Tak velké území by mohlo být příčinou trochu odlišných forem této rostliny. Měla by růst jak na stromech, tak i na skalách.


I když je tato tilandsie zdánlivě nenápadná, patří mezi mé oblíbené a je na tom „protekčním“ okně, kam jde nejvíc světla. To ke svému životu jistě potřebuje. Zálivku dostane tak třikrát týdně. Při pěstování v bytech žije samozřejmě v rozmezí teplot našich bytů. Podle toho, jak roste bych napsal, že ji docela vyhovují. A jak se s ní rozloučit? Zřejmě větou, že co je malé, to je milé je i u této tilandsie docela na místě.

Vystavil v Žádné komentáře:

neděle 7. července 2013

Jovibarba heuffelii

Netřesky mám rád už od dětství. Byly jednou z rostlin, na které jsem se od doby, co jsem zaznamenal jejich existenci díval s velkým potěšením. Asi to je jejich tvar, sukulentní listy, celý vzhled, který alespoň na mě působil vždy velmi pozitivně. Krásné umělecké malé dílo přírody. Moje prarodiče měli květináč s tím nejobyčejnějším druhem na balkoně. Díky netřeskům jsem si také brzy začal všímat skalek na zahradách a vždy jsem si přál mít velkou skalku plnou netřesků.


Některá přání se plní, jiná ne, nebo zatím ne, ale já se netřesků nechtěl vzdát ani v paneláku. A tak už několik desetiletí rostou na balkoně v bytě u mích rodičů netřesky. Některé jsou stálice, jiným se zas tak dobře nedaří. A tak nakonec zůstávají ty nejvytrvalejší, které se sami prosadí. Tak trochu přirozený výběr.


Ze začátku pro mě byl netřesk jako netřesk, až když jsem začal zjišťovat, že některé se mi líbí víc než jiné, začal jsem o nich hledat nějaké informace. Ty ostatně dnes díky internetu snadno najdete také a tak tedy jen ve stručnosti.

Pravé netřesky patří k rodu Sempervivum, název je možno přeložit jako stále živý. Rod Jovibarba je nejbližší příbuzný a název se překládá jako Jupiterovo vousy. Myslím, že většina z nás oba tyto rody považují za netřesky, tedy za rostliny, které za svůj název vděčí středověkým pověrám, že na které střeše roste netřesk, tam netřískne hrom a blesk. Netřesky většinou rostou někde na horách, na skalách, v místech, kde by se ostatním rostlinám moc nedařilo. Tedy v Evropě a v Maroku v Africe. Pokud rostou jinde, je to zásluhou pěstitelů, kteří jim propadli. A to asi ve velké části světa, kde mají pro ně příznivé podmínky. Jsou vlastně docela skromné, na balkoně dlouhodobě vydrží, i když jak jsem se sám přesvědčil, některé na přímém slunci trpí a chtějí trochu zastínění. Zemina pro sukulenty s příměsí písku nebo pemzy je docela vhodná. Zálivka podle roční doby a tepla spíše mírná, v zimě téměř žádná.


Netřesky, ať už Semperviva nebo Jovibarby se poměrně snadno množí. Jejich život je v mnohém podobný třeba agávím nebo tilandsiím. Jedinec roste a na konci života vykvétá a po odkvětu jeho pozemský čas končí. Ještě před tím zajistí pokračování života početným potomstvem které vyrůstá většinou na kratších či delších výběžcích, stolonech. Nové rostlinky jdou většinou velmi dobře oddělit a tak se u pěstitelů netřesků můžeme setkat s poměrně velkou nabídkou mnoha různých druhů a kultivarů.


Existuje jedna výjimka a tou je právě Jovibarba heuffelii. I když jsem měl netřesky dlouho rád a věděl jsem o existenci krásně zbarvených kultivarů, o této rostlině jsem neměl ani ponětí. Dočetl jsem se o ní až z knihy Netřesky od Petra Horáčka.


Když jsem měl potom možnost navštívit sbírku jedné z našich největších pěstitelek netřesků, jel jsem k ní už s předsevzetím, že si od ní nějakou Jovibarbu heuffelii koupím. Tak tedy ještě k tomu, co je na ní tak zajímavého. Ona vypadá tak trochu atypicky, zvlášť, když je trochu starší a narostlá do „trsu“. Ten kompaktní trs může tvořit víc rostlin, které jsou tak nějak srostlé. Konečně, něco vám napoví pár mých amatérských fotek a pár Martinových fotek téže rostliny z roku 2008, když už jsem ji měl nějaký rok doma.


Jako malá rostlina vypadá zmíněná J.heuffellii jako takový bytelný netřesk. Vidíte ji na dvou fotkách, na jedné je s mateřídouškou, kterou mám na balkoně také už pěkných pár let. Tak nějak vypadala, když jsem ji uviděl poprvé. Když se zvětší, začnou za některými listy vyrůstat nové rostliny, stále v jednom kompaktním celku. Pokud by se někdo pokusil o jejich rozdělení, zřejmě by to pro ně moc dobře nedopadlo. Teprve když rostlina rozkvete a odkvete a původní „hlava“ začne odumírat, trs se sám od sebe začne rozpadat. To se u toho mého stalo až v loňském roce, hned jsem si udělal náhradní rostliny, protože o tento „netřesk“ bych moc nerad přišel. Tenkrát u té paní pěstitelky byla jedna J.heuffellii k mání. Tu jsem si koupil. Ale u ní byly ještě dvě malé trochu jinak barevné. Byla to jedna z těch kytkových lásek na první pohled a já prosil tak dlouho, až to mi jednu ta hodná paní pěstitelka prodala. Ta kytka je mým velkým oblíbencem dodnes.



Od té doby jsem viděl na fotkách mnoho dalších krásně zbarvených kultivarů této rostliny. Sen o skalce plné netřesků se poněkud vzdaluje. Nedá se nic dělat, vyplnilo se spoustu jiných kytkových snů. Ale dokud bude balkon, nebo aspoň venkovní parapet okna, nějaký ten netřesk se mnou určitě bude. A kdyby měl zbýt jediný, pravděpodobně to bude ten, kterému patřil dnešní příspěvek.
Vystavil v 1 komentář:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)