Jovibarba heuffelii

Netřesky mám rád už od dětství. Byly jednou z rostlin, na které jsem se od doby, co jsem zaznamenal jejich existenci díval s velkým potěšením. Asi to je jejich tvar, sukulentní listy, celý vzhled, který alespoň na mě působil vždy velmi pozitivně. Krásné umělecké malé dílo přírody. Moje prarodiče měli květináč s tím nejobyčejnějším druhem na balkoně. Díky netřeskům jsem si také brzy začal všímat skalek na zahradách a vždy jsem si přál mít velkou skalku plnou netřesků.

foto (c) Martin Hetto

Některá přání se plní, jiná ne, nebo zatím ne, ale já se netřesků nechtěl vzdát ani v paneláku. A tak už několik desetiletí rostou na balkoně v bytě u mích rodičů netřesky. Některé jsou stálice, jiným se zas tak dobře nedaří. A tak nakonec zůstávají ty nejvytrvalejší, které se sami prosadí. Tak trochu přirozený výběr.

Ze začátku pro mě byl netřesk jako netřesk, až když jsem začal zjišťovat, že některé se mi líbí víc než jiné, začal jsem o nich hledat nějaké informace. Ty ostatně dnes díky internetu snadno najdete také a tak tedy jen ve stručnosti.

Pravé netřesky patří k rodu Sempervivum, název je možno přeložit jako stále živý. Rod Jovibarba je nejbližší příbuzný a název se překládá jako Jupiterovo vousy. Myslím, že většina z nás oba tyto rody považují za netřesky, tedy za rostliny, které za svůj název vděčí středověkým pověrám, že na které střeše roste netřesk, tam netřískne hrom a blesk. Netřesky většinou rostou někde na horách, na skalách, v místech, kde by se ostatním rostlinám moc nedařilo. Tedy v Evropě a v Maroku v Africe. Pokud rostou jinde, je to zásluhou pěstitelů, kteří jim propadli. A to asi ve velké části světa, kde mají pro ně příznivé podmínky. Jsou vlastně docela skromné, na balkoně dlouhodobě vydrží, i když jak jsem se sám přesvědčil, některé na přímém slunci trpí a chtějí trochu zastínění. Zemina pro sukulenty s příměsí písku nebo pemzy je docela vhodná. Zálivka podle roční doby a tepla spíše mírná, v zimě téměř žádná.

foto (c) Martin Hetto

Netřesky, ať už Semperviva nebo Jovibarby se poměrně snadno množí. Jejich život je v mnohém podobný třeba agávím nebo tilandsiím. Jedinec roste a na konci života vykvétá a po odkvětu jeho pozemský čas končí. Ještě před tím zajistí pokračování života početným potomstvem které vyrůstá většinou na kratších či delších výběžcích, stolonech. Nové rostlinky jdou většinou velmi dobře oddělit a tak se u pěstitelů netřesků můžeme setkat s poměrně velkou nabídkou mnoha různých druhů a kultivarů.

Existuje jedna výjimka a tou je právě Jovibarba heuffelii. I když jsem měl netřesky dlouho rád a věděl jsem o existenci krásně zbarvených kultivarů, o této rostlině jsem neměl ani ponětí. Dočetl jsem se o ní až z knihy Netřesky od Petra Horáčka.

Když jsem měl potom možnost navštívit sbírku jedné z našich největších pěstitelek netřesků, jel jsem k ní už s předsevzetím, že si od ní nějakou Jovibarbu heuffelii koupím. Tak tedy ještě k tomu, co je na ní tak zajímavého. Ona vypadá tak trochu atypicky, zvlášť, když je trochu starší a narostlá do „trsu“. Ten kompaktní trs může tvořit víc rostlin, které jsou tak nějak srostlé. Konečně, něco vám napoví pár mých amatérských fotek a pár Martinových fotek téže rostliny z roku 2008, když už jsem ji měl nějaký rok doma.

Jako malá rostlina vypadá zmíněná J.heuffellii jako takový bytelný netřesk. Vidíte ji na dvou fotkách, na jedné je s mateřídouškou, kterou mám na balkoně také už pěkných pár let. Tak nějak vypadala, když jsem ji uviděl poprvé. Když se zvětší, začnou za některými listy vyrůstat nové rostliny, stále v jednom kompaktním celku. Pokud by se někdo pokusil o jejich rozdělení, zřejmě by to pro ně moc dobře nedopadlo. Teprve když rostlina rozkvete a odkvete a původní „hlava“ začne odumírat, trs se sám od sebe začne rozpadat. To se u toho mého stalo až v loňském roce, hned jsem si udělal náhradní rostliny, protože o tento „netřesk“ bych moc nerad přišel. Tenkrát u té paní pěstitelky byla jedna J.heuffellii k mání. Tu jsem si koupil. Ale u ní byly ještě dvě malé trochu jinak barevné. Byla to jedna z těch kytkových lásek na první pohled a já prosil tak dlouho, až to mi jednu ta hodná paní pěstitelka prodala. Ta kytka je mým velkým oblíbencem dodnes.

foto (c) Martin Hetto

Od té doby jsem viděl na fotkách mnoho dalších krásně zbarvených kultivarů této rostliny. Sen o skalce plné netřesků se poněkud vzdaluje. Nedá se nic dělat, vyplnilo se spoustu jiných kytkových snů. Ale dokud bude balkon, nebo aspoň venkovní parapet okna, nějaký ten netřesk se mnou určitě bude. A kdyby měl zbýt jediný, pravděpodobně to bude ten, kterému patřil dnešní příspěvek.