Tillandsia capitata var. Domingensis

Tillandsia capitata var. Domingensis jak už její název napovídá pochází z Dominikánské republiky. Pokud zrovna nemáte atlas po ruce, nebo nebyl ve škole zeměpis vaším oblíbeným předmětem, napovím, že je to stát v Karibském moři, který se rozkládá na východní části ostrova Hispaniola v souostroví Velké Antily. Ve druhé, západní části je Haiti. (To se mi to hraje na chytrého, když jsem to před chvílí vyčetl z internetu.)

foto (c) Martin Hetto

On je totiž internet, co se týká informací o T. capitatě. var. Domingensis víc než skoupý. A tak jsem alespoň začal s ostrovem, odkud pochází. Hispaniolu „objevil“ Kryštof Kolumbus, za což mu domorodci byly jistě velmi vděční a otroci z Afriky, které tam následně dovezli ještě víc. Ale to už je relativně dávná minulost i když Haiti dodnes patří k nejchudším státům ve světě. Dnes se do této oblasti jezdí na luxusní dovolenou, Kryštof Kolumbus prý toto místo označil rájem na zemi. Každopádně podnebí je vlhké, tropické. Průměrné teploty jsou mezi 16 a 30°C. Roční úhrny srážek jsou také vysoké.

foto (c) Martin Hetto

Z toho můžeme odvodit, co bude mít dnes zmiňovaná tilandsie ráda. Teplo, vlhko a samozřejmě co nejvíce světla. A teď už konečně k této tilandsii. Jak jsem na internetu vyrozuměl, jsou trochu nejasnosti o platnosti jejího názvu, protože z tohoto ostrova by měla pocházet nejméně jedna další capitata. Var. Domingensis se ale vztahuje k té, která je známá jen z jedné lokality, na vápencové skále zvané El Penon v jihovýchodní části ostrova. Tato tilandsie se vyznačuje nižším vzrůstem, úzkými listy. A tím, co jí dělá tak zajímavou a atraktivní. „Vínovou“ barvou, kterou si uchovává i v našich evropských podmínkách. Tedy tak je to napsáno na internetu, i s tou barvou. Konečně na fotkách vidíte a posoudíte sami. Její barva sice více vynikne na mokrých listech, mně se líbí ten zvláštní odstín za sucha.

foto (c) Martin Hetto

K té své T.capitatě var. Domingensis jsem přišel před osmi lety na první návštěvě u pana Ing. Heřtuse v Sibřině. Nejprve mě právě tou pro tilandsie atypickou barvou zaujal jeho sbírkový exemplář. Když jsem viděl, že jsou momentálně na prodej i malé rostliny tohoto druhu, po chvíli váhání jsem si také jeden koupil.

foto (c) Martin Hetto

Musím přiznat, tak úplně mi na první pohled do oka nepadla, byla až tou poslední tilandsií, kterou jsem si ten den vybral. Dnes ale už patří k mým nejoblíbenějším. Dá se říci i k těm nejprotekčnějším. Má velmi dobré místo na tom nejsvětlejším okně a ve dnech, kdy je teplo a slunce ji rosím každý den.

foto (c) Martin Hetto

Nemůžu vám zatím představit její květ. Ta první rostlinka hned před těmi osmi lety vypadala, že bude kvést. Ale opravdové kvetení se nekonalo, neukázal se žádný květ. Na druhou stranu začalo růst víc odnoží, to jsou ty, ze kterých se skládá vyfocený trs. Tři, které směřují přímo k oknu jsou větší a výrazněji zbarvené. Dvě menší na zadní straně trsu jsou víc do zelena. I v tomto případě se ukazuje, jak je dostatek světla pro tilandsie (a nejen pro ně) důležité. V nejširším místě je trs široký třicet centimetrů, výškou ale nedosahuje ani polovinu. Jednotlivé listy mají na délku nejvíc kolem dvanácti, třinácti centimetrů, list má na šířku ve své širší části tak půl centimetru.

foto (c) Martin Hetto

Takto narostla za těch pět let a nějaký měsíc. Řekl bych, že patří mezi ty pomalu rostoucí tilandsie.

foto (c) Martin Hetto

Dá se říci, že by mohla tato krásná tilandsie díky svým úzkým listům někomu připomenout třeba trs nějaké zajímavě zbarvené trávy. Proč ne, nic proti trávě, ale v tom případě jde o opravdu moc krásný trs, který bude určitě ozdobou nejen temperovaných skleníků, ale i světlých a slunných oken.

Hoya pubicalyx „Pink Silver“

Hoyu pubicalyx „Pink Silver“ jsem dostal hned dvakrát. Vždy přišla se zásilkou jiných voskovek jako dárek od dvou našich pěstitelů. Jednu jsem si nechal v práci, kde díky prosklené stěně, velkým oknům a většímu teplu (jsme pod střechou a v letních dnech se teplota pohybuje ke 30° C) rychle roste, kvete, stále vyhání nové dlouhé šlahouny.

Doma je ta, která je myslím o rok mladší. Roste si na vyšší skříni, kde má oproti té první méně světla i tepla. Díky tomu roste znatelně méně, tak nějak rozumně. Ale zatím nekvete. Hoya pubicalyx, ať už „Pink Silver“, „Red Button“, „Chimera“, „Royal Hawaiian Purple“, jak se podle zbarvení květů odlišují je jedna z těch snadno pěstovatelných, ochotně a opakovaně kvetoucích, dá se napsat bezproblémových voskovek. Možná by se dala přirovnat svou nenáročností ke známé carnose, oproti ní má i jednu výhodu. Její květy mají příjemnější vůni, jsou i větší a výraznější. U formy „Pink Silver“ je květ v jednotné, spíš načervenalé než růžové barvě. U některých dalších forem je barva tmavší, tmavošedé až černé v kombinaci s červenou, někdy jsou na jedné stopce květy různého zbarvení. Snad proto má jedna z forem název „Chimera“. Hoya pubicalyx pochází z Filipín a jak přišla k těm různě vybarveným květům, jakou zásluhu na nich mají pěstitelé a jakou sama příroda, to nevím. Jak jsem se dočetl, na zbarvení květů může mít vliv i dostatek, nebo nedostatek světla a slunce.

Nejtmavší a vzácnější, v přírodě nalezená forma se jmenuje „Black Dragon“ a jejím opakem je „White Dragon“, kvetoucí bílým květem. Tato rozmanitost barev květu činí Hoyu pubicalyx velmi zajímavou. Z našich pěstitelů má největší nabídku vysoké úrovně různobarevných květů Hojí pubycalyx pan Kopáček (Hoya plants na www.rostliny.net).

Musím přiznat, že v letošním roce mezi přibyvšími rostlinami výrazně vedou právě Hoje. Ne, že bych zanevřel na tilandsie, ale co se týká tilandsií, většinu přání a snů jsem si už splnil. U voskovek jsem si jich také velkou část splnil, ale jich ještě pár zbývá.

Dnes se ještě zmíním o jednom letošním objevu, díky kterému se mně také několik těch Hojových přání splnilo. Jednou večer, někdy koncem dubna, nebo začátkem května jsem se věnoval své oblíbené činnosti, prohlížel jsem na internetu fotky Hojí. Když mě nějaká zaujme, navštívím i stránky, odkud je. Tak jsem se dostal na stránky hoyapassion.blogspot.cz které patří zřejmě jedné z největších pěstitelek v Evropě, paní Edytě Kubiczek. Jak jsem si pomocí překladače pročítal její stránky, plné krásných fotografií voskovek, objevil jsem jednu, která mě padla do oka tak, že jsem hned další den Edytě napsal a optal se jí, zda by náhodou nebyl řízek dotyčné voskovky na prodej. Do týdne dorazil, jednak díky šťastné náhodě, že měla právě jeden zakořeněný, hlavně ale díky její ochotě a vstřícnosti.

Na těchto stránkách jsem se setkal s pojmem hoyomaniak. Tomu velmi dobře rozumím, toto se netýká jen Hojí, vlastně jsem rád, když se alespoň prostřednictvím internetu dozvím o nějakém takovém dalším maniakovi. Nemusím si potom připadat tak nepatřičně a co se týká podobné kytkové vášně osamoceně.

Kromě toho, že se na jejích krásných stránkách můžete inspirovat, nebo se dozvědět, kolik krásných Hojí existuje, pro ty, kteří by chtěli mít nějakou u nás nesehnatelnou, nebo těžko sehnatelnou Hoju doma je připraven každý pátek Hojowy bazarek, kde paní Edyta prodává přebytky, zakořeněné i nezakořeněné řízky. Velkou výhodou je, že na fotkách vidíte přesně ten řízek rostliny, která se nabízí. Na vícero fotkách, někdy i s odkazem ne fotografii květu. Někdy jsou mezi nimi i naprosté novinky. Pro ty, kdo mají PayPal může být objednávka snadná a rychlá. Poštovné z Polska je 20 zlotých, to je podobné, nebo i levnější než u nás. Zásilka poslaná z Polska v pondělí, nebo v úterý je většinou ve středu, nebo ve čtvrtek v pořádku doručena.

Je pochopitelné, že než se z malého řízku Hoji stane velká, atraktivně vyhlížející kytka, tak jak si je můžete prohlédnout na fotkách paní Edyty, uteče někdy delší doba. Jak se říká, i ta nejdelší cesta začíná prvním krokem. Pro mě je to docela zajímavý zážitek, sledovat celý proces zakořeňování, potom růstu prvních listů až do doby, kdy je rostlina už pořádně rozrostlá a začíná kvést. U Hojí je to různé. Z některých jsou velké kytky už po roce, po dvou, jiným to trvá déle. Záleží to i na místě, kde rostou, kolik mají světla a jiných okolností, které je v růstu povzbudí, nebo přibrzdí. Pro mě jsou nejen Hoje, ale i jiné kytky, které si vypěstuji od „mala“ ty nejoblíbenější.

I pokud si nechcete žádnou Hoju koupit, stránky paní Edyty jsou moc pěkné a stojí za návštěvu. Pokud si projdete články z minulých roků a měsíců, určitě najdete pár kytek, které vás zaujmou. Já její stránky navštěvuji několikrát týdně, těším se na každý nový článek. A také na pátek, kdy už krátce po poledni hledám novou nabídku. Tentokrát jsem opět neodolal a těším se na dva nové přírůstky.      

Clerodendrum thomsoniae a Schefflera arboricola

Při větším až velkém množství kytek v bytě většinou stále nějaká kvete. Dnes jsem vyfotil květy dvou, dá se napsat klasických pokojových kytek. Clerodendrum thompsoniae, česky zvaný blahokeř, je liána pocházející ze západní Afriky, ze Senegalu, Kamerunu. Tedy tak jsem to vyhledal na internetu, podle mé staré knihy „Pokojové rostliny“ z roku 1979 by měla pocházet z Polynésie, Sundských ostrovů a Nové Guineje. Tato dnes už starší kniha, častým používáním téměř rozpadlá ale uvádí, že blahokeřů je 275 druhů. Informace na internetu jich uvádí ještě víc, kolem čtyř stovek. Tak možná některé rostou v Africe, některé na zmíněných ostrovech.

Clerodendrum thompsoniae, anichž bych znal jeho název mě upoutal už před lety, v okně nějakého bytu kvetl a byl nepřehlédnutelný. Před nějakým rokem mi byl řízek nabídnut kolegyní Zuzkou z Brna a když jde o kytky, většinou neumím říkat ne. Malou rostlinu jsem postavil k většímu fíkusu, aby se měla o co opírat a ovíjet. Brzy vytáhla do více než metrové délky. Také jsem brzy zjistil, že je dost žíznivá. Stačilo jednou vynechat pravidelné zalévání a listy byly svěšené, zvadlé. Snažil jsem se na ni nezapomínat. Čekal jsem, že se odvděčí tím svým bíločerveným květem, díky kterému je jedním z názvů rostliny „krvácející srdce“. Nevykvetla a nevykvetla.

Tak jsem ji, dá se tak napsat, trochu odepsal z okruhu rostlin jimž věnuji větší pozornost. Následek toho na sebe nenechal dlouho čekat. Jednou jsem ji chtěl zalít a koukám, listy nejsou zvadlé, jsou všechny suché, včetně nejmladší části výhonku. Nejméně týden jsem na ní zapomněl. Vypadalo to, že už se se mnou rozloučila, na další zalévání nereagovala, žádné obrůstání novými listy. To bylo letos na jaře. Vlastně to byly asi nějaké výčitky, jak jsem na ni zapomněl. I když pár měsíců na stonku nebyl ani jediný list,každý týden jsem ji trochu zalil. Ten stonek mi stále připadal živý. Začátkem srpna se má snaha dočkala odměny. Začaly růst dva nové výhonky. A ke všemu jsem za nějaký týden objevil i malá poupata, která tento týden dospěla do květu.

Z toho co jsem napsal je jistě patrné, že rostlina k úspěšnému přežití potřebuje celkem vydatnou zálivku. Dostatek světla a tepla, v zimě přezimuje i při snížené teplotě, prý ji stačí kolem patnácti stupňů. Jak dospět ke kvetení, kromě této mé drastické metody, to nevím. Ale určitě to půjde i jinak.

Další pokojovou kytkou, která mě překvapila svým květem je Schefflera arboricola, česky šeflera, jiný název – deštníkový strom. Tuto známou kytku, která se pěstuje pro své pěkné listy zná asi každý, kdo se o kytky jen trochu zajímá. Já už ji mám s malou přestávkou pomalu třicet let a za tu dobu se mi ani jednou nestalo, že by kvetla. Květ jsem sice viděl, myslím, že na Sicílii, kde rostla jako velký keř v zahradě, na jihu je v zahradách občas vidět.

Schefflera pochází z Austrálie, Tchajwanu, Nové Guineje a dnes se jako pokojová kytka pěstuje možná po celém světě. Tam, kde mají podmínky ji pěstují i jako keř na zahradách. Jako pokojová kytka je celkem nenáročná. Nejhezčí je mladá, později ji od spoda opadávají listy.

Má jednu dobrou vlastnost. Pokud v menším květináči doroste do určité velikosti, kdy si už říká o přesazení, ale přesazená není, přirůstá potom velmi pomalým tempem. To je asi i případ té, která nakonec vykvetla. Květ není příliš okouzlující, ale protože je to po těch letech společného života první kvetení, docela potěší.

Avonia quinaria ssp. quinaria

Před pár lety, když vyšla Encyklopedie Sukulenty pánů autorů Zdeňka Ježka a Libora Kunteho, stala se pro mě na hezkých pár měsíců nejprohlíženější knihou. Každý den jsem jí alespoň na chvíli prolistoval, zastavil se u sukulentů, které se mně nejvíc líbily a četl si o nich stále dokola a dokola. Jasnými favority byly Haworthie. Ale kromě této celé početné skupiny jsem si ještě do svého zatím pomyslného seznamu řadil i jednotlivce různých čeledí.

Ten seznam z mých přání a představ se v průběhu pár let podařilo do velké míry zrealizovat. Jenže s nějakou koupenou, nebo přes internet objednanou rostlinou došla jako bonus vlnatka, nebo kořenovka, je už jedno jak se těm mrchám říká. Podstatné je, že se na rostlinách, které mám v práci, než jsem ji vůbec zaregistroval, rozšířila na všechny sukulenty a domů jsem ji nechtěně přinesl také.

Teď jsem trochu odbočil. Jednou z rostlin, kterou jsem „objevil“ ve zmíněné Encyklopedii a která byla byla pár let mým snem byla karmínově kvetoucí Avonia quinaria ssp. quinaria, ještě trochu vzácnější než bíle kvetoucí Avonia quinaria ssp. alstonii.

Ale jak to v našem zrychleném světě v posledních letech je, o co je zájem, toho se někdo šikovný chopí, a tak se i takové dříve těžko sehnatelné vzácnosti objeví v nabídce pěstitelů a obchodníků s rostlinami. Druhou stranou věci je, že některé kytky nemají pověst snadno a dobře rostoucích. Ale blázna jako já to neodradilo a objednal jsem si jak levnější semenáčky bíle kvetoucí Avonia quinaria ssp. alstonii , tak i dražší, starší a vzácnější rostlinu Avonia quinaria ssp. Quinaria .

Ze dvou bíle kvetoucích Avonií se jedna dobře uchytila, druhá se nějak nemohla vzchopit a asi za dva měsíce svůj boj o místo na slunci vzdala. Ten rok jsem dostal ještě jeden červeně, nebo jak se uvádí karmínově kvetoucí semenáček od Radky Matulové. Kaudex měl „tlustý“ jako silnější tuhu do krajonu, takové ještě mimino. Ta mladší z obou „červenokvětých“ kvete opravdu tmavší červenou, možná karmínovou, ta starší spíš růžovou.

Hlavním problémem při pěstování této rostliny, pocházející z oblasti hranic Namibie a Jihoafrické republiky je jednak namíchat správnou zeminu, spíše vhodný minerální substrát. Písek, pemzu, lávu, já do této směsi přimíchal trochu zvláštní zeminy, kterou jsem si přivezl z olivového sadu na Korfu. Dával jsem ji jen nejprotekčnějším sukulentům, bylo jí opravdu málo.

Abych kytku nepřelil, na což má být choulostivá, zprvu jsem je každý týden rosil postřikovačem na tilandsie. Podle Encyklopedie je vhodná teplota pro přezimování deset až patnáct stupňů. Při přezimování v bytě s ústředním topení a následně v paneláku, kde se teplota i v zimě pohybuje kolem dvaceti stupňů jsem rosil i v zimě. Při té vyšší teplotě jsem zem kolem kaudexu rosil málo, ale pravidelně každých čtrnáct dnů. Také bych měl zmínit, že při pěstování je zajisté vhodné vybrat místo na okně, kam jde co nejvíce světla a slunce.

Po roce se se mnou rozloučila, aniž by kdy vykvetla bíle kvetoucí avonie. Nebylo to v zimě, ale na konci léta. Když jsem ji vytáhl ze země, byla příčina jasná. Vlnatka, kořenovka, jak se ten zákeřný, vytrvalý nepřítel většiny sukulentů i jiných pokojových rostlin jmenuje. I když v bytě chemii nemusím a vyhýbal jsem se tomu, jak to šlo, v letošním roce jsem na doporučení vyzkoušel tyčinky Careo. Trochu jsem si upravil způsob jejich používání. Vhodím je do dvoulitrové plastové lahve od piva. Běhet týdne se ve vodě rozpustí a tím roztokem, který je zároveň i hnojivem zalévám. Možná to ty škůdce úplně nevyhubí, ale nejsou vidět. I jedna havortie, kterou jsem měl za neživou ožila. Přípravek není nejlevnější, ale co se dá dělat.

Ta mladší, červeno kvetoucí avonie, která kvetla poprvé už v minulém roce kvetla, kvetla v letošním roce už dvakrát. Po dvou letech má kaudex silný jako slabší tužku. Ta starší, v loňském roce docela často kvetoucí, letos měla také docela dost poupat, ale kupodivu ani jedno nerozkvetlo. Že by vedlejší účinek Carea? Za to má už pěkný, na neširším místě víc jak tří centimetrový kaudexík. Ten má na výšku dva centimetry, jednotlivé, jakoby zelenostříbrné proutečky měří na délku kolem dvou centimetrů. On ten květ je sice pěkný, ale moc dlouho nevydrží. Odpoledne se otevře, večer zavře. Vydrží tak šest, sedm hodin.

Musím přiznat, že to nadšení pro většinu sukulentů mě možná z velké části i díky zmíněné vlnatce opustilo. Ty, které mám si ponechávám, ale můj zájem se v současné době soustředí na tilandsie a čím dál víc na voskovky- vlastně i tyto rostliny se řadí mezi listové sukulenty a bohužel i voskovky vlnatce chutnají. Nevím, jak dlouho u mě mé avonie vydrží. Některé rostliny si časem zvykají na podmínky ve kterých jsou pěstované, i když mají od podmínek míst jejich přirozeného výskytu hodně daleko. Jiné pomalu, nebo rychleji degenerují a časem se rozloučí. Jak to bude v tomto případě, ukáže čas.