Při větším až velkém množství
kytek v bytě většinou stále nějaká kvete. Dnes jsem vyfotil
květy dvou, dá se napsat klasických pokojových kytek. Clerodendrum thompsoniae, česky zvaný
blahokeř, je liána pocházející ze západní Afriky, ze Senegalu,
Kamerunu. Tedy tak jsem to vyhledal na internetu, podle mé staré
knihy „Pokojové rostliny“ z roku 1979 by měla pocházet z
Polynésie, Sundských ostrovů a Nové Guineje. Tato dnes už starší
kniha, častým používáním téměř rozpadlá ale uvádí, že
blahokeřů je 275 druhů. Informace na internetu jich uvádí ještě
víc, kolem čtyř stovek. Tak možná některé rostou v Africe,
některé na zmíněných ostrovech.
Clerodendrum thompsoniae, anichž bych
znal jeho název mě upoutal už před lety, v okně nějakého bytu
kvetl a byl nepřehlédnutelný. Před nějakým rokem mi byl řízek
nabídnut kolegyní Zuzkou z Brna a když jde o kytky, většinou
neumím říkat ne. Malou rostlinu jsem postavil k většímu
fíkusu, aby se měla o co opírat a ovíjet. Brzy vytáhla do více
než metrové délky. Také jsem brzy zjistil, že je dost žíznivá.
Stačilo jednou vynechat pravidelné zalévání a listy byly
svěšené, zvadlé. Snažil jsem se na ni nezapomínat. Čekal jsem,
že se odvděčí tím svým bíločerveným květem, díky kterému
je jedním z názvů rostliny „krvácející srdce“. Nevykvetla a
nevykvetla.
Tak jsem ji, dá se tak napsat, trochu
odepsal z okruhu rostlin jimž věnuji větší pozornost. Následek
toho na sebe nenechal dlouho čekat. Jednou jsem ji chtěl zalít a
koukám, listy nejsou zvadlé, jsou všechny suché, včetně
nejmladší části výhonku. Nejméně týden jsem na ní zapomněl.
Vypadalo to, že už se se mnou rozloučila, na další zalévání
nereagovala, žádné obrůstání novými listy. To bylo letos na
jaře. Vlastně to byly asi nějaké výčitky,
jak jsem na ni zapomněl. I když pár měsíců na stonku nebyl ani
jediný list,každý týden jsem ji trochu zalil. Ten stonek mi stále
připadal živý. Začátkem srpna se má snaha dočkala odměny.
Začaly růst dva nové výhonky. A ke všemu jsem za nějaký týden
objevil i malá poupata, která tento týden dospěla do květu.
Z toho co jsem napsal je jistě patrné,
že rostlina k úspěšnému přežití potřebuje celkem vydatnou
zálivku. Dostatek světla a tepla, v zimě přezimuje i při snížené
teplotě, prý ji stačí kolem patnácti stupňů. Jak dospět ke
kvetení, kromě této mé drastické metody, to nevím. Ale určitě
to půjde i jinak.
Další pokojovou kytkou, která mě
překvapila svým květem je Schefflera arboricola, česky šeflera,
jiný název – deštníkový strom. Tuto známou kytku, která se
pěstuje pro své pěkné listy zná asi každý, kdo se o kytky jen
trochu zajímá. Já už ji mám s malou přestávkou
pomalu třicet let a za tu dobu se mi ani jednou nestalo, že by
kvetla. Květ jsem sice viděl, myslím, že na Sicílii, kde rostla
jako velký keř v zahradě, na jihu je v zahradách občas vidět.
Schefflera pochází z Austrálie,
Tchajwanu, Nové Guineje a dnes se jako pokojová kytka pěstuje
možná po celém světě. Tam, kde mají podmínky ji pěstují i
jako keř na zahradách. Jako pokojová kytka je celkem nenáročná.
Nejhezčí je mladá, později ji od spoda opadávají listy.
Má
jednu dobrou vlastnost. Pokud v menším květináči doroste do
určité velikosti, kdy si už říká o přesazení, ale přesazená
není, přirůstá potom velmi pomalým tempem. To je asi i případ
té, která nakonec vykvetla. Květ není příliš okouzlující,
ale protože je to po těch letech společného života první
kvetení, docela potěší.
Žádné komentáře:
Okomentovat