O této rostlině si na internetu
můžete přečíst články od našich odborníků na rod Sedum paní
Dagmar Petrlíkové (Krása netřesků) a pana Jiřího Jandy
(sukulenty.estranky). Oběma vděčím za několik pěkných rostlin,
panu Jandovi i za to dnešní Sedum suaveolens.
Co napsat o rostlině, o které to, co
je známé bylo už napsáno. Ale jak se říká, opakování je
matka moudrosti. To podstatné, co mě a jistě i většinu ostatních
lidí s kladným vztahem k rostlinám na této kytce zaujme je růžice
jejích sukulentních listů. Váhám, jakou barvu bych jim
přiřadil. Šedozelenou, trochu do modra, konečně z fotek
posoudíte sami.
Sedum suaveolens je určitě jeden z
nejkrásnějších rozchodníků a zřejmě bude i rozchodníkem,
který rozchodníky připomíná nejméně. Jasná echeverie, zdálo
by se. Až do doby, kdy vykvete.
No, když vykvete svými bílými
kvítky, už je z nich podobnost s květy rozchodníků trochu
patrnější i když podle mého jsou originál sám o sobě.
Suaveolens jak jsem se dočetl znamená sladce vonící. Možná ve
své domovině, v Mexiku, kde bylo poměrně nedávno tato krásná
a zvláštní rostlina objevena a kde může růst i ve větších
trsech, být cítit vůně jejích květů.
Ono ji ucítíte i v našich
středoevropských podmínkách, pokud máte dobrý čich a ke květům
si přivoníte z úplné blízkosti. Vůně je to opravdu příjemná,
ale podle mé zkušenosti i opravdu slabá.
Květy na mé rostlině rozkvetly už
opakovaně, většinou koncem zimy, jednou i v létě.
To její objevení v lednu 1976 pány
Mironem Kimnachem z Huntingtonské botanické zahrady v Kalifornii a
Hernandem Sánchezem Mejoradou z mexické university v západní
části Sierra Madre bude mít za dva roky čtyřicáté výročí.
Za tu dobu se Sedum suaveolens stačilo rozšířit z místa svého
objevu přes Huntingtonskou botanickou zahradu rozšířit do mnoha
míst na světě, k lidem, kteří jsou nadšeni a okouzleni každým
takovým novým objevem, zlášť, když je tak pěkný.
A ještě bych měl připomenout jednu
zvláštnost, která je v článcích o Sedu suaveolens zmiňována.
Je to její vysoký počet chromozomů, údajně nejvyšší, jaký
byl u žijícího organismu zjištěn.
A teď i něco o jejím pěstování.
Když ke mně coby pěkná, menší odnož víc jak před třemi lety
dorazila, měl jsem pochopitelně obavy, jak ji udržím při životě.
Bylo to začátkem léta, zasadil jsem ji do propustného substrátu,
směsi kupované země pro sukulenty, pemzy a písku. Dal jsem ji
hned na lodžii. Pokud svítí slunce, dostane dopoledne svou dávku.
Vodu dostává v tomto „venkovním“ období jednou týdně v
množství závislém na teplotě a dostatku, nebo nedostatku slunce.
Začátkem října se stěhuje na okno,
kde je relativně také dostatek světla. Horší je to s teplotou.
Ta je v paneláku kolem těch dvaceti stupňů. Někde jsem četl, že
by měla přezimovat při teplotách vyšších, než 4,5°C. Myslím,
že těch 10 až 15 může být při velmi omezené zálivce ideální.
Já ji při té panelákové teplotě alespoň jednou za čtrnáct
dnů trochu zaliji. Je pravda, že těsně před tím, než ji
začátkem května opět přestěhuji na čerstvý vzduch, nevypadá
zrovna nejspokojeněji, ale během pár týdnů je už zas ve formě.
Nezbývá, než rostlině popřát
dlouhý a spokojený život, jak v místech jejího přirozeného
výskytu, tak i v nových domovech u všech botanických nadšenců
na celém světě.
Žádné komentáře:
Okomentovat