Tilandsie andreany jsem se dlouhou dobu
bál. Ne, že bych čekal že nějak ona ublíží mně, přesně
naopak, že nějak i když nechtěně ublížím já jí. A tak jsem
se jí dlouho vyhýbal. Poprvé jsem ji uviděl už někdy
kolem roku devadesát minulého století. Zapůsobila na mě jako
zjevení a nemohl jsem pochopit, jak může žít jen tak přichycená
na větvi. Jen tak z ničeho nic. O tilandsiích jsem v té době
téměř nic nevěděl a tak mě i napadlo, jestli není umělá.
Toho pána, co ji pěstoval jsem považoval téměř za čaroděje.
Na výstavě v Chotči jsem po letech
viděl opět andreanu na živo. Byly v nabídce, dovezené odněkud z
Ameriky a byly opravdu nádherné. Jenže mě čekala čtrnácti
denní dovolená v Řecku a představa, že když já sám nevím
pořádně, co s ní, že mi přežije čtrnáct dnů, kdy mi kytky
bude opatrovat ještě větší amatér než já, nedávala andreaně
moc šancí na přežití. Od té doby uteklo nějaký ten rok a
já na tuto tilandsii stále nemohl zapomenout. Ani nevím, kolikrát
jsem zalitoval, že jsem si tu krásnou andreanu nekoupil, že by
byla ty dva týdny přežila. Znáte to, je na to to známé úsloví
„Pozdě bycha honiti“. Nějak mě mezi těmi mými tilandsiemi
stále chyběla.
Život nám dává stále nové a nové
šance a tak, když začátkem loňského roku přišla do Sibřiny
opět z nějaké vzdálené země za oceánem nová zásilka
tilandsií a byla mezi nimi i andreana, nezaváhal jsem. Protože
jsem měl stále představu křehké, jemné a tím pádem snadno
zničitelné rostliny, objednal jsem si hned dvě. Snad to alespoň
jedna se mnou vydrží.
Posuzovat podle vzhledu je často
zavádějící a to jak je vidět nejen v případě lidí, ale někdy
i tilandsií. V tomto případě bylo milým překvapením zjištění,
že andreána není o nic choulostivější a náročnější, než
ostatní tilandsie. Tedy abych to nepřehnal, je mezi těmi
protekčními a snažím se ji poskytnout vše, o čem si myslím, že
potřebuje ke spokojenému životu. To znamená od jara do podzimu,
především ve slunečných dnech ji rosím každé ráno. Když je
zataženo, nebo na podzim a v zimě, zálivku dostane nejméně
třikrát týdně, důležité je, aby po rosení vždy brzy oschla.
Andreana je teplomilná tilandsie, myslím, že teploty v bytě,
které neklesají pod dvacet stupňů ji vyhovují.
Tilandsie andreana pochází z
Kolumbie, někdy se uvádí i Venezuela. Roste jako epifyt na
stromech, některé stránky na internetu uvádí i jako saxikola na
skalách. Našel jsem fotku, kde rostou v pěkných trsech na kmenu
nějakého stromu. Kniha Pěstujeme tilandsie uvádí, že v kultuře
a hlavně ze semen vypěstované rostliny jsou víc zelené. Také
pro to jsem čekal na rostlin, vypěstovanou v Americe, v podmínkách
které se snad dostatkem světla blíží těm, které má v přírodě
a kdy je víc „stříbrná“. Někde se píše, že má ráda
slunce, jinde, že dává přednost polostínu. Protože mám
andreany dvě, zkusil jsem jednu dát na místo, kam jde víc
odpoledního slunce. Je to ta o něco nižší s kratšími listy. Ta
druhá, pěstovaná prakticky na stejném regále nejsvětlejšího
okna, akorát v místě, kam slunce přímo nesvítí je vyšší, má
o něco delší listy. Srovnání vidíte na fotce, kde jsou obě. Ta
z více slunečného místa je na pravé straně. To pěstování na
slunci by asi mělo být při postupném „otužování“.
Červený květ andreany, hodně
podobný květu Tilandsie funckiany vám zatím nepředstavím,
vlastně doufám, že ještě delší dobu nepokvetou a porostou, aby
si užily svého tilandsiového života. Tak snad někdy za nějaký
čas. Snad ještě na konec zmínka k názvu tilandsie. Pojmenována
byla podle pana Andrého, významného znalce bromélií, o kterém
se mně bohužel na internetu nepodařilo nic najít.
Žádné komentáře:
Okomentovat