sobota 25. ledna 2014

Tillandsia edithae

Když jsem o Tilandsii edithae (někdy uváděno také edithiae) psal poprvé na Zelených listech  před více než pěti lety, byla to nádherná kytka, která poprvé vykvetla. Následovalo ještě další kvetení, po roce, nebo dvou. Při tom množství kytek si to nejde ani pamatovat.


Za tu dobu se  z ní stala hodně velká, přesněji hodně dlouhá, často odnožující  kytka. Ve starém bytě byla pověšena přímo u prosklených dveří francouzského okna, které byly od jara do podzimu nejméně pootevřené. Užívala si světla, čerstvého vzduchu i rozdílných teplot ve dne a v noci.
To vše ji viditelně dělalo dobře. Možná už to také znáte, když s nějakou kytkou žijete léta, poznáte na ní,  kdy se má dobře a kdy strádá.


V novém bytě byla umístěna také na nejsvětlejší  okno,  až nahoru, kde jsou zavěšené tilandsie, pod nimiž jsou regály s dalšími tilandsiemi.  Jenže aby nebyl průvan, který vždy porážel tilandsie v horních regálech, se už tak často, jako v minulém bytě okno neotvírá. Edithae je tak ve stálém, relativně větším teple a také má méně světla, než dříve. To je problém všech větších kytek, které se hned tak někam nevmáčknou.
Je na ní vidět, že už není v tak dobré kondici jako dřív. Už jí docela chybí to načervenalé zabarvení, které dřív jako by prosvítalo listy. Teď zřejmě hned tak nepokvete.


Nejsem natolik zkušený pěstitel, abych rozdával rady, nakonec ani se mě nikdo na nic  neptá. Pokud můžu za těch víc jak deset let společného života s touto tilandsií napsat, co potřebuje ke spokojenému životu, je to dostatek světla i slunce (kromě toho přes poledne), čerstvý vzduch, střídání teplot a rosení  přiměřené ke světlu a teplu, v bytech podle období dva až třikrát týdně.


Tilandie edithae pochází z Bolívie, jméno dostala podle ženy „svého“ objevitele, německého pěstitele A. Blasse  Edity. Dnes je už k sehnání občas i v zelené, nebo kompaktněji rostlé formě.


Doufám, že se ještě někdy naživo dočkám kvetení, které vidíte na fotkách. Jsou z prvního kvetení, z doby, kdy měla lepší podmínky k životu, než dnes. Časy se mění, jak kdysi zpíval Bob Dylan a po něm i tehdy populární trio Kubišová, Neckář a Vondráčková. I  jejich vztahy jsou určitě důkazem, že časy se mění, nejen v životech našich oblíbených kytek.


Na závěr dnešního příspěvku bych chtěl upozornit na první letošní nabídku tilandsií firmy Kakteen Ing .Heřtuse. Kromě jiných pěkných tilandsií je v ní i Tilandsie kirschneckii. Tedy doufám, že se jedná o totožnou s kirschnekii (bez toho „c“).  Na internetu jsou u stejné kytky názvy oba dva. Každopádně tato kytka se dost těžko shání a zvlášť pro ty, kdo mají rádi malé, výrazně kvetoucí tilandsie je to vhodný objekt zájmu.

Říká se, konec dobrý, všechno dobré, tak tady máte odkaz na Agnes Obel. Věřím, že se vám bude líbit.
http://youtu.be/5NmjJeNFUVU
http://youtu.be/DACBM1JB9ks

neděle 19. ledna 2014

Srpovice - Cyrtomium falcatum – cesmínová kapradina

Dnes nebude žádná tilandsie, nebo suchomilný sukulent, ale naopak vlhkomilná kapradina. Kapradiny mě provázejí dá se tak napsat většinu života. Jedna z nich, Nephrolepis nebo li ledviník je spolu s jedním atypickým ibiškem už pomalu třicet pět let připomínkou mého prvního zaměstnání. Z té malé větvičky ibišku je keř ze silným kmínkem. Atypické jsou u něj listy, takové podlouhlé s vlnitými okraji a ještě trochu strakaté. Ta kapradina přežívá ve svých potomcích, vypouští takové tenké šlahouny, které se občas uchytí ve vedlejších květináčích a po jejich zakoření se vytvoří další odnože.


Mám i další kapradiny, které s námi žijí už pěkných pár let. Ta dnešní je u nás vlastně nejkratší dobu, za to má zase jiná nej. Je živou vzpomínkou na jedno krásné červnové slunné dopoledne na italském ostrově Ischia, které jsme prožili při druhé návštěvě tamní krásné zahrady La Mortella. Rostly tam nádherné, velké exempláře této kapradiny. Na spodních stranách listů měly už pěkně zralé výtrusnice, ze kterých jsem setřel do ubrousku jejich spory.


Po návratu domů jsem provedl „botanický pokus“. Vlastně to nebylo poprvé, kdy jsem takto cíleně množil kapradí. V práci mám už pěkných pár let Netík – Adiantum. Pokud jsem z něj chtěl novou rostlinu, stačilo pod něj dát květináč s vlhkou zemí. Spory tam napadaly a za nějakých pár měsíců byly nové rostliny. Tentokrát jsem se mohl přesvědčit, že spory vydrží i pár dnů na suchu. Nasypal jsem je do květináče se zemí pro pokojové květiny smíchanou s nějakým výsevním substrátem. Ta zem byla předem pěkně zalitá. Na květináč jsem postavil průhledný plastový kelímek od piva, jako takový nouzový „skleník“, tady spíš umělohmotník. Vodu jsem doplňoval spodem do misky. A čekal.


Už za nějaký týden se povrch země pokryl něčím, co připomínalo mech. Delší dobu potom se nic zvláštního nedělo a až začátkem dalšího roku začaly vyrůstat lístky, které listy dospělé srpovice vůbec nepřipomínaly. Ty byly postupně nahrazovány dalšími, většími, stále ještě jinými, než zdobí dospělou rostlinu. Dnes už z těch „dětských“ listů zbývá jediný, ostatní jsou už takové, jaké mají dospělé rostliny.


I když té mé budou za půl roku čtyři, je to ještě rostlina mladá. Listy dosahují délky něco přes čtyřicet centimetrů. Jak už jeden z jejích názvů napovídá, trochu mohou připomínat cesmínu. Oproti jiným kapradinám jsou tvrdší, tužší a krásně lesklé. Cyrtomium je jak jsem se dočetl kapradina vhodná i pro méně zkušené pěstitele. Má ráda světlá a polostinná místa. V zimě je doporučená teplota pod patnáct stupňů, ta má roste i při teplotě o pár stupňů vyšší. Zemina, ve které roste by neměla vysychat, ale ani by neměla být přemokřená.


Možná to máte podobně jako já, pokud něco vypěstujete ze semínka a vidíte růst rostlinu od prvních lístků, je pro vás cennější než ta, která se k vám dostane jako už dospělá. Tady nebylo semínko, ale spory malé jako jemný prach a to že z nich vyrostla poměrně velká kytka je dalším důkazem, jakým je příroda zázrakem.


Cyrtomium je původem z východní Asie, Afriky, Madagaskaru a ostrovů v tichém oceánu. Je ho něco mezi patnácti až dvaceti druhy, jak jsem se dočetl na internetu. A právě Cyrtomium falcatum, o kterém dnes píšu se rozšířilo z Asie i do míst v Evropě a Severní Americe, do míst s mírným klimatem. Dva druhy srpovice prodává i jedno naše zahradnictví, jeden z nich je právě Cyrtomium falcatum, druhý Cyrtomium fortunei. Uvádí je jako mrazuvzdorné. V knize o pokojových kapradinách je uvedeno, že Cyrtomium falcatum snese krátkodobě pokles teploty ke 2°C. Kapradiny jsou takové žijící fosilie a i když už mají zřejmě jinou podobu, než jejich předci z doby karbonu, jistě mohou být dlouholetými společníky i pro nás, v našich bytech.


Dnes jsem pro vás vybral dvě ukázky z CD terapeutky, kartářky, numeroložky a skladatelky, paní Ladislavy „Písničky“ Svobodové Strom života.
Objevil jsem je zcela náhodou, i když náhody možná neexistují a přímo jsem si je zamiloval a po pár dnech, kdy jsem si je na níže uvedených adresách pouštěl stále dokola jsem si CD objednal.

Je moře relaxační a léčivé hudby. Ne každá ale tomuto označení odpovídá. Při poslechu tohoto CD mám pocit, že patří k těm, kterým nechybí ty účinky, pro které je posloucháme.

neděle 12. ledna 2014

Tillandsia sprengeliana x ?

Než začnu psát o dnešní tilandsii, chci poděkovat paní Evě za její poslední komentář. Fotky u příspěvku Podzim jsou z Plzně a jejího nejbližšího okolí. První tři a poslední je z plzeňské ZOO a botanické zahrady. Ty první tři jsou z japonské zahrady, která je součástí botanické, jejíž další část je na poslední fotce. Ty další fotky jsou z míst, kde Berounka opouští Plzeň. V těchto místech je na obou stranách řeky tak krásná příroda, že vám ani nepřijde, že jste jen hodinu chůze za městem.


Není tak úplně pravdou, že bych odstrčil tilandsie. Vlastně to není ani možné, protože se s nimi každé ráno babrám nejméně hodinu. Jenže omezení třemi okny je dost velkým omezením co se počtu rostlin týká. Jsou ještě tilandsie, které jsem nepředstavil, ale musím s nimi trochu šetřit, aby nedošly moc brzo.


A teď už k dnešní tilandsii, o které jsem před nějakým tím rokem psal na Zelených listech. Tenkrát jsem ji představil jako Tilandsii sprengelianu, ale v komentářích její „čistokrevnost“ někteří zkušenější pěstitelé zpochybnili. Mohl bych napsat, jak jsem koupil, tak prodávám, ale přiznávám, že mně chybí patřičné znalosti a zkušenosti, abych tuto tilandsii přesně a správně botanicky určil.


Pokud to tedy není nějaká forma sprengeliany, myslím, že alespoň jeden z jejích rodičů této tilandsie sprengeliana byla. Jestli k jejich zkřížení došlo v přírodě, nebo v kultuře nevím a myslím, že bych se toho stejně už nedopátral. Vlastně mě to ani nikdy netrápilo.


Jména rostlinám dáváme mi lidé, stejně tak jako si můžeme cenit, nebo necenit „čistokrevných“ a lokalitních kytek. Jen by mě zajímalo, zda se lokalitní kytka týká jen jedinců přivezených z konkrétní lokality, nebo i jejich potomků? Podle mě by už druhá generace měla být z místa, kde začal její život. Možná s poznámkou, že její předci pocházeli z té a té lokality.


Tak tedy dnešní tilandsie, která je pro mě možná nesprávně stále sprengeliana ke mně dorazila před devíti lety z Moravy. Některý z jejích předků pocházel z východní Brazílie a jistě by bylo zajímavé sledovat, jakými cestami se dostal jeho potomek až do jednoho plzeňského paneláku.


Bohužel, musím konstatovat, že svá nejlepší léta už má za sebou. Hned připojím vysvětlení. Jak se v mé oblíbené knize Pěstujeme tilandsie o sprengelianě píše: „Problémy v kultuře nastávají po odkvětu, kdy rostliny z dosud neznámých příčin často odumírají.“


Tak se stalo, že v předloňském roce mě ta má sprengeliana potěšila dvojitým, velmi krásným kvetením. Bylo to už asi její čtvrté kvetení. Dvě velké odnože kvetly v témže roce. Ta první měla asi největší květ, jaký ta má kytka měla. Asi jsem zažíval velký pocit uspokojení, jak krásně ta tilandsie u mě roste. Znáte to, pýcha předchází pád. A kytky nás také učí něco o životě.


Tak se po tom kvetení zřejmě vyčerpala, k tomu ta loňská zima s minimem světla. Vypadalo to, že se se mnou už definitivně rozloučí. Utíkaly měsíce, obě odnože rostoucí vedle sebe víc a víc uvadaly, ani stopa po nějakém potomkovi.

Nakonec všechno v životě uteče, já si té kytky za těch pár let užil dost. I když patřila mezi ty úplně nejoblíbenější tilandsie, člověk nemá na ničem moc lpět. Lehce se to řekne, nebo napíše. Tak jsem ty dvě odumírající odkvetlé tilandsie té možná nepravé sprengeliany stejně stále nepřestával rosit, až se u jedné z nich objevila nová miniaturní odnož. Nerostla tak pěkně a rychle jako ty předchozí, které byly za rok schopné vyrůst a vykvést.

Je to takové neduživé mládě, takový chcípáček. Nevím, jestli z něj vyroste ještě pořádná kytka, jako byly ty předešlé. Jsme na tom asi stejně, nejlepší léta máme už za sebou. Přesto je tu pořád naděje, že ještě nějaké to období, nějaký ten den bude stejně pěkný, jako to bývalo v těch nejlepších časech.


Při tom posledním kvetením Martin udělal i této tilandsii pár experimentálních fotek.
Tak vám představuji tuto tilandsii i v moderním, opět trochu jiném pohledu.


Když jsem vám představil pro mě mimořádně oblíbenou tilandsii, představím i jednoho z mých nejoblíbenějších umělců. Pro mě pan mistr, který už pěkných pár desetiletí tvoří písně, které rozhodně nejsou zbožím s krátkodobou spotřebou. Leonard Cohen, dnes už starší pán, kterému se život otiskl do jeho stále charismatického hlasu a ukázky z jeho posledního CD Old Ideals.



sobota 4. ledna 2014

Deuterocohnia brevifolia a další loňské květy

Na květ Deuterocohnie brevifolie, dříve Abromeitielly brevifolie jsem si počkal sedm let. Vykvetla v dnes už loňském létě a z téměř stovky malých růžic se ukázal květ na jedné, jediné. Asi mně zmíněná rostlina chtěla udělat radost a tak i v podmínkách paneláku, které pro její rozkvět zřejmě nebudou příliš příznivé alespoň ten jeden pro ukázku předvedla. Radost mně tím pochopitelně udělala a tak jsem ho nechal zvěčnit, pro případ, že už by nikdy víc nevykvetla.

Když jsem psal článek o Tillandsii atroviridipetale, zmínil jsem se v něm o tom, že ta má úplně první ještě nikdy nekvetla. Tak i ta v loňském roce po deseti letech vykvetla. Přesněji její odnož myslím už třetí generace. Ty z dvou předchozích generací se se mnou vždy rozloučily bez kvetení, alespoň, že ještě předtím stačily odnožit.

Jak deutercohnia, tak atroviridipetala mají malé květy, u té druhé je ještě mnohem menší. Nevím proč, ale ta jejich zelená, pro květy celkem netypická barva se mně moc líbí.


A třetí v loňském roce zaznamenané kvetení je u Tilandsie xiphioides, které probíhalo trochu zvláštním způsobem. U obou nových odnoží začalo růst ve stejné době. Nevím z jakých důvodů, ale u jedné se přestalo vyvíjet a rostlo jen na jedné, která někdy v prvních měsících roku vykvetla. Po pár měsících se začalo zvětšovat i u té druhé a někdy začátkem léta vykvetla. Z těch velkých a velmi příjemně vonících květů mám radost pokaždé.

Když srovnám, jak se tilandsiím a sukulentům dařilo v cihlovém bytě a jak se jim daří v paneláku, musím přiznat, že v tom minulém se dařilo víc. Možná, že podstatnější, než stavební materiál bylo to, že v bytě bylo možná víc světla.

V loňském roce jsem se nedočkal ani jednoho květu na jindy několikrát za rok kvetoucí Tilandsii albertianě, ani drobných květů na několika formách Tilandsie capillaris, které ve starém bytě pravidelně koncem a začátkem roku hojně kvetly.


I přesto si myslím, že hodně druhů tilandsií je pro život i v panelákových bytech docela dobře uzpůsobena.


http://youtu.be/ywpqSQnOXBE