Když jsem o Tilandsii edithae (někdy uváděno také edithiae) psal poprvé na Zelených listech před více než pěti lety, byla to nádherná kytka, která poprvé vykvetla. Následovalo ještě další kvetení, po roce, nebo dvou. Při tom množství kytek si to nejde ani pamatovat.
Za tu dobu se z ní stala hodně velká, přesněji hodně dlouhá, často odnožující kytka. Ve starém bytě byla pověšena přímo u prosklených dveří francouzského okna, které byly od jara do podzimu nejméně pootevřené. Užívala si světla, čerstvého vzduchu i rozdílných teplot ve dne a v noci.
To vše ji viditelně dělalo dobře. Možná už to také znáte, když s nějakou kytkou žijete léta, poznáte na ní, kdy se má dobře a kdy strádá.
V novém bytě byla umístěna také na nejsvětlejší okno, až nahoru, kde jsou zavěšené tilandsie, pod nimiž jsou regály s dalšími tilandsiemi. Jenže aby nebyl průvan, který vždy porážel tilandsie v horních regálech, se už tak často, jako v minulém bytě okno neotvírá. Edithae je tak ve stálém, relativně větším teple a také má méně světla, než dříve. To je problém všech větších kytek, které se hned tak někam nevmáčknou.
Je na ní vidět, že už není v tak dobré kondici jako dřív. Už jí docela chybí to načervenalé zabarvení, které dřív jako by prosvítalo listy. Teď zřejmě hned tak nepokvete.
Nejsem natolik zkušený pěstitel, abych rozdával rady, nakonec ani se mě nikdo na nic neptá. Pokud můžu za těch víc jak deset let společného života s touto tilandsií napsat, co potřebuje ke spokojenému životu, je to dostatek světla i slunce (kromě toho přes poledne), čerstvý vzduch, střídání teplot a rosení přiměřené ke světlu a teplu, v bytech podle období dva až třikrát týdně.
Tilandie edithae pochází z Bolívie, jméno dostala podle ženy „svého“ objevitele, německého pěstitele A. Blasse Edity. Dnes je už k sehnání občas i v zelené, nebo kompaktněji rostlé formě.
Doufám, že se ještě někdy naživo dočkám kvetení, které vidíte na fotkách. Jsou z prvního kvetení, z doby, kdy měla lepší podmínky k životu, než dnes. Časy se mění, jak kdysi zpíval Bob Dylan a po něm i tehdy populární trio Kubišová, Neckář a Vondráčková. I jejich vztahy jsou určitě důkazem, že časy se mění, nejen v životech našich oblíbených kytek.
Na závěr dnešního příspěvku bych chtěl upozornit na první letošní nabídku tilandsií firmy Kakteen Ing .Heřtuse. Kromě jiných pěkných tilandsií je v ní i Tilandsie kirschneckii. Tedy doufám, že se jedná o totožnou s kirschnekii (bez toho „c“). Na internetu jsou u stejné kytky názvy oba dva. Každopádně tato kytka se dost těžko shání a zvlášť pro ty, kdo mají rádi malé, výrazně kvetoucí tilandsie je to vhodný objekt zájmu.
Říká se, konec dobrý, všechno dobré, tak tady máte odkaz na Agnes Obel. Věřím, že se vám bude líbit.
http://youtu.be/5NmjJeNFUVU
http://youtu.be/DACBM1JB9ks
Tillandsie a další zelená havěť která s námi může žít v bytě, k našim velkým radostem, nebo také starostem.
sobota 25. ledna 2014
neděle 19. ledna 2014
Srpovice - Cyrtomium falcatum – cesmínová kapradina
Dnes nebude žádná tilandsie, nebo
suchomilný sukulent, ale naopak vlhkomilná kapradina. Kapradiny mě
provázejí dá se tak napsat většinu života. Jedna z nich,
Nephrolepis nebo li ledviník je spolu s jedním atypickým ibiškem
už pomalu třicet pět let připomínkou mého prvního zaměstnání.
Z té malé větvičky ibišku je keř ze silným kmínkem. Atypické
jsou u něj listy, takové podlouhlé s vlnitými okraji a ještě
trochu strakaté. Ta kapradina přežívá ve svých potomcích,
vypouští takové tenké šlahouny, které se občas uchytí ve
vedlejších květináčích a po jejich zakoření se vytvoří
další odnože.
Mám i další kapradiny, které s námi
žijí už pěkných pár let. Ta dnešní je u nás vlastně
nejkratší dobu, za to má zase jiná nej. Je živou vzpomínkou na
jedno krásné červnové slunné dopoledne na italském ostrově
Ischia, které jsme prožili při druhé návštěvě tamní krásné
zahrady La Mortella. Rostly tam nádherné, velké exempláře
této kapradiny. Na spodních stranách listů měly už pěkně
zralé výtrusnice, ze kterých jsem setřel do ubrousku jejich
spory.
Po návratu domů jsem provedl
„botanický pokus“. Vlastně to nebylo poprvé, kdy jsem takto
cíleně množil kapradí. V práci mám už pěkných pár let Netík
– Adiantum. Pokud jsem z něj chtěl novou rostlinu, stačilo pod
něj dát květináč s vlhkou zemí. Spory tam napadaly a za
nějakých pár měsíců byly nové rostliny. Tentokrát jsem se
mohl přesvědčit, že spory vydrží i pár dnů na suchu. Nasypal
jsem je do květináče se zemí pro pokojové květiny smíchanou s
nějakým výsevním substrátem. Ta zem byla předem pěkně zalitá.
Na květináč jsem postavil průhledný plastový kelímek od piva,
jako takový nouzový „skleník“, tady spíš umělohmotník.
Vodu jsem doplňoval spodem do misky. A čekal.
Už za nějaký týden se povrch země
pokryl něčím, co připomínalo mech. Delší dobu potom se nic
zvláštního nedělo a až začátkem dalšího roku začaly
vyrůstat lístky, které listy dospělé srpovice vůbec
nepřipomínaly. Ty byly postupně nahrazovány dalšími, většími,
stále ještě jinými, než zdobí dospělou rostlinu. Dnes už z
těch „dětských“ listů zbývá jediný, ostatní jsou už
takové, jaké mají dospělé rostliny.
I když té mé budou za půl roku
čtyři, je to ještě rostlina mladá. Listy dosahují délky něco
přes čtyřicet centimetrů. Jak už jeden z jejích názvů
napovídá, trochu mohou připomínat cesmínu. Oproti jiným
kapradinám jsou tvrdší, tužší a krásně lesklé. Cyrtomium je
jak jsem se dočetl kapradina vhodná i pro méně zkušené
pěstitele. Má ráda světlá a polostinná místa. V zimě je
doporučená teplota pod patnáct stupňů, ta má roste i při
teplotě o pár stupňů vyšší. Zemina, ve které roste by neměla
vysychat, ale ani by neměla být přemokřená.
Možná to máte podobně jako já,
pokud něco vypěstujete ze semínka a vidíte růst rostlinu od
prvních lístků, je pro vás cennější než ta, která se k vám
dostane jako už dospělá. Tady nebylo semínko, ale spory malé
jako jemný prach a to že z nich vyrostla poměrně velká kytka je
dalším důkazem, jakým je příroda zázrakem.
Cyrtomium je původem z východní
Asie, Afriky, Madagaskaru a ostrovů v tichém oceánu. Je ho něco
mezi patnácti až dvaceti druhy, jak jsem se dočetl na internetu. A
právě Cyrtomium falcatum, o kterém dnes píšu se rozšířilo z
Asie i do míst v Evropě a Severní Americe, do míst s mírným
klimatem. Dva druhy srpovice prodává i jedno naše zahradnictví,
jeden z nich je právě Cyrtomium falcatum, druhý Cyrtomium
fortunei. Uvádí je jako mrazuvzdorné. V knize o pokojových
kapradinách je uvedeno, že Cyrtomium falcatum snese krátkodobě
pokles teploty ke 2°C. Kapradiny jsou takové žijící
fosilie a i když už mají zřejmě jinou podobu, než jejich předci
z doby karbonu, jistě mohou být dlouholetými společníky i pro
nás, v našich bytech.
Dnes jsem pro vás vybral dvě ukázky
z CD terapeutky, kartářky, numeroložky a skladatelky, paní
Ladislavy „Písničky“ Svobodové Strom života.
Objevil jsem je zcela náhodou, i když
náhody možná neexistují a přímo jsem si je zamiloval a po pár
dnech, kdy jsem si je na níže uvedených adresách pouštěl stále
dokola jsem si CD objednal.
Je moře relaxační a léčivé hudby.
Ne každá ale tomuto označení odpovídá. Při poslechu tohoto CD
mám pocit, že patří k těm, kterým nechybí ty účinky, pro
které je posloucháme.
neděle 12. ledna 2014
Tillandsia sprengeliana x ?
Než začnu psát o dnešní tilandsii,
chci poděkovat paní Evě za její poslední komentář. Fotky u
příspěvku Podzim jsou z Plzně a jejího nejbližšího okolí.
První tři a poslední je z plzeňské ZOO a botanické zahrady. Ty
první tři jsou z japonské zahrady, která je součástí
botanické, jejíž další část je na poslední fotce. Ty další
fotky jsou z míst, kde Berounka opouští Plzeň. V těchto místech
je na obou stranách řeky tak krásná příroda, že vám ani
nepřijde, že jste jen hodinu chůze za městem.
Není tak úplně pravdou, že bych
odstrčil tilandsie. Vlastně to není ani možné, protože se s
nimi každé ráno babrám nejméně hodinu. Jenže omezení třemi
okny je dost velkým omezením co se počtu rostlin týká. Jsou
ještě tilandsie, které jsem nepředstavil, ale musím s nimi
trochu šetřit, aby nedošly moc brzo.
A teď už k dnešní tilandsii, o
které jsem před nějakým tím rokem psal na Zelených listech.
Tenkrát jsem ji představil jako Tilandsii sprengelianu, ale v
komentářích její „čistokrevnost“ někteří zkušenější
pěstitelé zpochybnili. Mohl bych napsat, jak jsem koupil, tak
prodávám, ale přiznávám, že mně chybí patřičné znalosti a
zkušenosti, abych tuto tilandsii přesně a správně botanicky
určil.
Pokud to tedy není nějaká forma
sprengeliany, myslím, že alespoň jeden z jejích rodičů této
tilandsie sprengeliana byla. Jestli k jejich zkřížení došlo v
přírodě, nebo v kultuře nevím a myslím, že bych se toho stejně
už nedopátral. Vlastně mě to ani nikdy netrápilo.
Jména rostlinám dáváme mi lidé,
stejně tak jako si můžeme cenit, nebo necenit „čistokrevných“
a lokalitních kytek. Jen by mě zajímalo, zda se lokalitní kytka
týká jen jedinců přivezených z konkrétní lokality, nebo i
jejich potomků? Podle mě by už druhá generace měla být z místa,
kde začal její život. Možná s poznámkou, že její předci
pocházeli z té a té lokality.
Tak tedy dnešní tilandsie, která je
pro mě možná nesprávně stále sprengeliana ke mně dorazila před
devíti lety z Moravy. Některý z jejích předků pocházel z
východní Brazílie a jistě by bylo zajímavé sledovat, jakými
cestami se dostal jeho potomek až do jednoho plzeňského paneláku.
Bohužel, musím konstatovat, že svá
nejlepší léta už má za sebou. Hned připojím vysvětlení. Jak
se v mé oblíbené knize Pěstujeme tilandsie o sprengelianě píše:
„Problémy v kultuře nastávají po odkvětu, kdy rostliny z dosud
neznámých příčin často odumírají.“
Tak se stalo, že v předloňském roce
mě ta má sprengeliana potěšila dvojitým, velmi krásným
kvetením. Bylo to už asi její čtvrté kvetení. Dvě velké
odnože kvetly v témže roce. Ta první měla asi největší květ,
jaký ta má kytka měla. Asi jsem zažíval velký pocit uspokojení,
jak krásně ta tilandsie u mě roste. Znáte to, pýcha předchází
pád. A kytky nás také učí něco o životě.
Tak se po tom kvetení zřejmě
vyčerpala, k tomu ta loňská zima s minimem světla. Vypadalo to,
že se se mnou už definitivně rozloučí. Utíkaly měsíce, obě
odnože rostoucí vedle sebe víc a víc uvadaly, ani stopa po
nějakém potomkovi.
Nakonec všechno v životě uteče, já
si té kytky za těch pár let užil dost. I když patřila mezi ty
úplně nejoblíbenější tilandsie, člověk nemá na ničem moc
lpět. Lehce se to řekne, nebo napíše. Tak jsem ty dvě
odumírající odkvetlé tilandsie té možná nepravé sprengeliany
stejně stále nepřestával rosit, až se u jedné z nich objevila
nová miniaturní odnož. Nerostla tak pěkně a rychle jako ty
předchozí, které byly za rok schopné vyrůst a vykvést.
Je to takové neduživé mládě,
takový chcípáček. Nevím, jestli z něj vyroste ještě pořádná
kytka, jako byly ty předešlé. Jsme na tom asi stejně, nejlepší
léta máme už za sebou. Přesto je tu pořád naděje, že ještě
nějaké to období, nějaký ten den bude stejně pěkný, jako to
bývalo v těch nejlepších časech.
Při tom posledním kvetením Martin
udělal i této tilandsii pár experimentálních fotek.
Tak vám představuji tuto tilandsii i
v moderním, opět trochu jiném pohledu.
Když jsem vám představil pro mě
mimořádně oblíbenou tilandsii, představím i jednoho z mých
nejoblíbenějších umělců. Pro mě pan mistr, který už pěkných
pár desetiletí tvoří písně, které rozhodně nejsou zbožím s
krátkodobou spotřebou. Leonard Cohen, dnes už starší pán,
kterému se život otiskl do jeho stále charismatického hlasu a
ukázky z jeho posledního CD Old Ideals.
sobota 4. ledna 2014
Deuterocohnia brevifolia a další loňské květy
Na květ Deuterocohnie brevifolie,
dříve Abromeitielly brevifolie jsem si počkal sedm let. Vykvetla v
dnes už loňském létě a z téměř stovky malých růžic se
ukázal květ na jedné, jediné. Asi mně zmíněná rostlina
chtěla udělat radost a tak i v podmínkách paneláku, které pro
její rozkvět zřejmě nebudou příliš příznivé alespoň ten
jeden pro ukázku předvedla. Radost mně tím pochopitelně udělala
a tak jsem ho nechal zvěčnit, pro případ, že už by nikdy víc
nevykvetla.
Když jsem psal článek o Tillandsii
atroviridipetale, zmínil jsem se v něm o tom, že ta má úplně
první ještě nikdy nekvetla. Tak i ta v loňském roce po deseti
letech vykvetla. Přesněji její odnož myslím už třetí
generace. Ty z dvou předchozích generací se se mnou vždy
rozloučily bez kvetení, alespoň, že ještě předtím stačily
odnožit.
Jak deutercohnia, tak atroviridipetala
mají malé květy, u té druhé je ještě mnohem menší. Nevím
proč, ale ta jejich zelená, pro květy celkem netypická barva se
mně moc líbí.
A třetí v loňském roce zaznamenané
kvetení je u Tilandsie xiphioides, které probíhalo trochu
zvláštním způsobem. U obou nových odnoží začalo růst ve
stejné době. Nevím z jakých důvodů, ale u jedné se přestalo
vyvíjet a rostlo jen na jedné, která někdy v prvních měsících
roku vykvetla. Po pár měsících se začalo zvětšovat i u té
druhé a někdy začátkem léta vykvetla. Z těch velkých a velmi
příjemně vonících květů mám radost pokaždé.
Když srovnám, jak se tilandsiím a
sukulentům dařilo v cihlovém bytě a jak se jim daří v paneláku,
musím přiznat, že v tom minulém se dařilo víc. Možná, že
podstatnější, než stavební materiál bylo to, že v bytě bylo
možná víc světla.
V loňském roce jsem se nedočkal ani
jednoho květu na jindy několikrát za rok kvetoucí Tilandsii
albertianě, ani drobných květů na několika formách Tilandsie
capillaris, které ve starém bytě pravidelně koncem a začátkem
roku hojně kvetly.
I přesto si myslím, že hodně druhů
tilandsií je pro život i v panelákových bytech docela dobře
uzpůsobena.
http://youtu.be/ywpqSQnOXBE