Než začnu psát o dnešní tilandsii,
chci poděkovat paní Evě za její poslední komentář. Fotky u
příspěvku Podzim jsou z Plzně a jejího nejbližšího okolí.
První tři a poslední je z plzeňské ZOO a botanické zahrady. Ty
první tři jsou z japonské zahrady, která je součástí
botanické, jejíž další část je na poslední fotce. Ty další
fotky jsou z míst, kde Berounka opouští Plzeň. V těchto místech
je na obou stranách řeky tak krásná příroda, že vám ani
nepřijde, že jste jen hodinu chůze za městem.
Není tak úplně pravdou, že bych
odstrčil tilandsie. Vlastně to není ani možné, protože se s
nimi každé ráno babrám nejméně hodinu. Jenže omezení třemi
okny je dost velkým omezením co se počtu rostlin týká. Jsou
ještě tilandsie, které jsem nepředstavil, ale musím s nimi
trochu šetřit, aby nedošly moc brzo.
A teď už k dnešní tilandsii, o
které jsem před nějakým tím rokem psal na Zelených listech.
Tenkrát jsem ji představil jako Tilandsii sprengelianu, ale v
komentářích její „čistokrevnost“ někteří zkušenější
pěstitelé zpochybnili. Mohl bych napsat, jak jsem koupil, tak
prodávám, ale přiznávám, že mně chybí patřičné znalosti a
zkušenosti, abych tuto tilandsii přesně a správně botanicky
určil.
Pokud to tedy není nějaká forma
sprengeliany, myslím, že alespoň jeden z jejích rodičů této
tilandsie sprengeliana byla. Jestli k jejich zkřížení došlo v
přírodě, nebo v kultuře nevím a myslím, že bych se toho stejně
už nedopátral. Vlastně mě to ani nikdy netrápilo.
Jména rostlinám dáváme mi lidé,
stejně tak jako si můžeme cenit, nebo necenit „čistokrevných“
a lokalitních kytek. Jen by mě zajímalo, zda se lokalitní kytka
týká jen jedinců přivezených z konkrétní lokality, nebo i
jejich potomků? Podle mě by už druhá generace měla být z místa,
kde začal její život. Možná s poznámkou, že její předci
pocházeli z té a té lokality.
Tak tedy dnešní tilandsie, která je
pro mě možná nesprávně stále sprengeliana ke mně dorazila před
devíti lety z Moravy. Některý z jejích předků pocházel z
východní Brazílie a jistě by bylo zajímavé sledovat, jakými
cestami se dostal jeho potomek až do jednoho plzeňského paneláku.
Bohužel, musím konstatovat, že svá
nejlepší léta už má za sebou. Hned připojím vysvětlení. Jak
se v mé oblíbené knize Pěstujeme tilandsie o sprengelianě píše:
„Problémy v kultuře nastávají po odkvětu, kdy rostliny z dosud
neznámých příčin často odumírají.“
Tak se stalo, že v předloňském roce
mě ta má sprengeliana potěšila dvojitým, velmi krásným
kvetením. Bylo to už asi její čtvrté kvetení. Dvě velké
odnože kvetly v témže roce. Ta první měla asi největší květ,
jaký ta má kytka měla. Asi jsem zažíval velký pocit uspokojení,
jak krásně ta tilandsie u mě roste. Znáte to, pýcha předchází
pád. A kytky nás také učí něco o životě.
Tak se po tom kvetení zřejmě
vyčerpala, k tomu ta loňská zima s minimem světla. Vypadalo to,
že se se mnou už definitivně rozloučí. Utíkaly měsíce, obě
odnože rostoucí vedle sebe víc a víc uvadaly, ani stopa po
nějakém potomkovi.
Nakonec všechno v životě uteče, já
si té kytky za těch pár let užil dost. I když patřila mezi ty
úplně nejoblíbenější tilandsie, člověk nemá na ničem moc
lpět. Lehce se to řekne, nebo napíše. Tak jsem ty dvě
odumírající odkvetlé tilandsie té možná nepravé sprengeliany
stejně stále nepřestával rosit, až se u jedné z nich objevila
nová miniaturní odnož. Nerostla tak pěkně a rychle jako ty
předchozí, které byly za rok schopné vyrůst a vykvést.
Je to takové neduživé mládě,
takový chcípáček. Nevím, jestli z něj vyroste ještě pořádná
kytka, jako byly ty předešlé. Jsme na tom asi stejně, nejlepší
léta máme už za sebou. Přesto je tu pořád naděje, že ještě
nějaké to období, nějaký ten den bude stejně pěkný, jako to
bývalo v těch nejlepších časech.
Při tom posledním kvetením Martin
udělal i této tilandsii pár experimentálních fotek.
Tak vám představuji tuto tilandsii i
v moderním, opět trochu jiném pohledu.
Když jsem vám představil pro mě
mimořádně oblíbenou tilandsii, představím i jednoho z mých
nejoblíbenějších umělců. Pro mě pan mistr, který už pěkných
pár desetiletí tvoří písně, které rozhodně nejsou zbožím s
krátkodobou spotřebou. Leonard Cohen, dnes už starší pán,
kterému se život otiskl do jeho stále charismatického hlasu a
ukázky z jeho posledního CD Old Ideals.
Žádné komentáře:
Okomentovat