Zimu nemám rád a nejsem sám. Nemají
ji rády ani kytky v bytech. Nemůžu psát za všechny, ale na těch
mých je vidět, jak jim už chybí slunce a světlo. Čim víc jsem
se během let se svými zelenými spolubydlícími sžíval, tím se
i pro mě zima stávala obdobím, které bych nejraději prospal.
Dnes jsem se opět rozloučil s další
tilandsií. Byla trochu moc přerostlá, na okně by zabírala hodně
místa jiným a tak byla asi půl metru od okna. Což ji viditelně
nedělalo dobře, ale nebyla z těch úplně nejoblíbenějších a
zůstávala na svém místě, až ji nějak přešla chuť k dalšímu
vegetování.
To je jeden z největších problémů
pro takové zelené maniaky, jako jsem já. Co už mě nadchlo a
okouzlilo rostlin, které mi chyběly k úplnému štěstí a které
v průběhu let zaplňovaly všechna volná místa na oknech, u
oken, blíž i dál od světla, podle toho, jak byly zrovna důležité.
Tato posedlost, závislost a nadšení
rostlinami je dá se napsat nekonečné. Svět rostlin je tak
rozmanitý, je jich tolik zajímavých a je jich tolik, které v nás
v okamžiku, kdy je získáme vzbuzují podobný pocit, jako když
jsme v dětských letech pod vánočním stromkem našli právě ten
nejmilejší dárek.
V bytech bohužel není tolik vhodného
místa, jako mají majitelé skleníků, zimních zahrad nebo domů s
desítkou oken. Ono se to léty roztřídí samo. Vydrží ty
nejodolnější kytky spolu s těmi, kterým jsme vybrali ta nejlepší
místa a o které jsme se nejlépe starali. I když podle zákona
schválnosti se s námi někdy rozloučí ta nejoblíbenější
kytka. Asi je pravda v úsloví, že láska je lék, ale z každého
léku podávaného ve velkém množství se stává jed. Takže všeho
přiměřeně.
Rostlinu, kterou dnes představuji na
Martinových fotkách jsem si přivezl z jedné výstavy rostlin, kde
jsem žádnou masožravou kytku nechtěl kupovat, ale padla mi do
oka, a vůbec, taky to znáte, asi proto vyhledáváte stránky o
kytkách.
Sarracenia, česky špirlice pochází
ze Severní Ameriky. Ta má byl nějaký kultivar, přiměřené
velikosti. Její listy, proměněné v pasti byly pravým uměleckým
dílkem matky přírody. O jejím zvláštním květu se dá napsat
to samé.
Dva roky rostla moc pěkně, dokonce
kvetla. Důkazy jsou na fotkách. Pak při jedné dlouhé zimě
začala chřadnout a ztrácet chuť k životu. Masožravých rostlin
se u mě moc nevystřídalo, jen tři.
Jedna rosnatka, druhá byla mucholapka
podivná, která u mě žila pár let. Kvetla, dařilo se jí až do
doby, kdy jsem ji chtěl ještě víc zpříjemnit život a dal ji na
léto na lodžii. Tu změnu prostředí nepřežila. Tato špirlice -
Sarracenia byla možná posledním pokusem o sblížení se s těmito
zajímavými rostlinami. Zůstalo po ní jen těchto pár fotek, ale
jak se píše na věnce těm, se kterými se loučíme – nikdy
nezapomeneme.
Žádné komentáře:
Okomentovat