Monanthes polyphylla kvetoucí

V úterý jsem v práci vyfotil rozkvetlý Monanthes polyphylla k dnešnímu článku. Ve čtvrtek jsem navštívil jedny ze svých oblíbených e-stránek manželů Jandových, kde v jednom ze dvou nejčerstvějším článků byla právě tato rostlina. Ale co, monanthesů není nikdy dost.

Konečně Monanthes polyphylla, který na fotkách vidíte pochází právě od pana Jandy. Ještě před tím nějaký předek této rostliny pocházel z Kanárských ostrovů, jako ostatně všechny druhy monanthesů.

Rostliny ve své domovině rostou na skalách, kde asi vypadají podstatně jinak, než jak vypadají u mě v květináči. Konečně i ty, které pěstují Jandovi vypadají víc kompaktně a zřejmě jsou mnohem podobnější těm v přírodě. Konečně zmínění pěstitelé se za nimi na Tenerife vydali, jak se můžete dočíst na stránkách, www.sukulenty.estranky.cz, které jsou jistě většině z vás dobře známy. Na těchto stránkách se o těchto rostlinách také můžete dozvědět nejvíc.

Monanthes polyphylla je vděčná rostlinka. Roste na okně na západ, kde slunce svítí v pozdějším odpoledni. Nejprve byl v jediném květináči, ze kterého se přesunul do dvou sousedních a časem si je zabral pro sebe. Jeho jednotlivé rostlinky působí dost křehce, ale jsou jak jsem se přesvědčil docela životaschopné. Jsou zasazené v běžné zemině pro kaktusy a sukulenty. Zalévám jednou týdně, v zimě menším množstvím vody.

Když nekvete, to větší množství jeho světle zelených růžic působí kompaktním dojmem. Když jsem ho rozkvetlý, tak jak ho vidíte ukázal kolegyni, pravila, že se jí na něm ty květy nelíbí. Pravda, možná můžou narušit právě onu kompaktnost.

Pro mě mají ty malé, hvězdičkám, nebo sluníčkům podobné kvítky své kouzlo. Na první pohled nenápadné, lépe vyniknou trochu zvětšené.

Zajímavé je, že další dva monanthesy, které v práci mám tu kvetly jen první rok, potom už se jim kvést nechtělo, maximálně tak jeden, dva ojedinělé květy. To Monanthes polyphylla kvete v tomto období pravidelně. Možná je příčinou absence kvetení u těch dvou ostatních fakt, že je zde celý rok teplota nad 20°C, žádné chladnější období nemají.

Jak vidíte na fotkách, ostatní dva monanthesy jsou zas trochu jiné, jsou ve tmavším odstínu zelené a ještě k tomu tu zelenou na spodní straně listů doplňuje fialová.

O monanthesech jsem už jednou na těchto stránkách psal a myslím, že mohu jenom zopakovat, že tyto malé rostlinky by si v českých bytech mezi ostatními sukulenty zasloužily větší zastoupení.

http://youtu.be/s3bRl5fx8Eo

Dischidia hirsuta

Dischidie jsou epifytní liány pocházející tropických oblastí Číny, Indie a Filipín, odkud je i dnešní Dischidia hirsuta. Jsou blízce příbuzné známějších Hojí. Mělo by jich být něco kolem osmdesáti druhů. Zřejmě časem ještě některá přibude.

foto (c) Martin Hetto

Dischidia hirsuta ke mně přišla se zásilkou jiných epifytů jako dárek, myslím tak před sedmi lety. Na první pohled mě neokouzlila, ale jak se u mě zabydlovala, byla mi víc a víc sympatická a dnes bych ji označil za jednu z rostlin, která patří mezi nejoblíbenější. 

foto (c) Martin Hetto

Žije stále na stejném kolíku z černého bezu, na kterém je připevněno trocha mechu, ze kterého její stonek vyrůstá. Ze začátku se stále prodlužoval, přirůstaly nové, světle zelené, trochu chlupaté listy u kterých je nejzajímavější jejich jakoby plastický povrch.

foto (c) Martin Hetto

Už si nevzpomínám, kdy se objevily první květy, vzhledem k jejich dischidiové velikosti spíš kvítky. První rok to nebylo, spíš tak druhý, třetí. Stejně jako u velké části voskovek, zřejmě i dischidie potřebuje dorůst do určité velikosti, aby začala kvést. Většině dischidií, stejně jako u hojí naroste „květní stopka“ (tak to zřejmě neodborně, ale snad výstižně nazývám já), ze které opakovaně vykvétá menší, či větší počet květů. Tak je to u většiny těchto rostlin.

foto (c) Martin Hetto

U některých hojí a jak je vidět na příkladu hirsuty i u dischidií je květ na takové stopce někdy jen jeden, občas dva. Za to na stejném místě vyroste během roku těch květů několik. Když začala Dischidia hirsuta poprvé kvést, za ten první rok, kdy kvetla by se počet kvítků dal spočítat na jedné, maximálně dvou rukou.

foto (c) Martin Hetto

S každým dalším rokem se ale počet květů zvyšoval a doba kvetení se prodlužovala. Předloni už nerostly nové listy, vyrůstaly jen nové květy. V loňském roce několik listů přirostlo, ale ne moc. Možná tak dva, tři páry. Jakoby ta malá rostlina věděla, jak omezené místo k růstu na tom kousku dřeva má.

foto (c) Martin Hetto

Za to kvetla možná s jednou malou přestávkou od května až do prosince, kdy květů už moc nebylo.

Letos začalo kvetení v dubnu a současně je rostlina obsypána třemi až čtyřmi desítkami květů.

foto (c) Martin Hetto

Čím jsou ty květy tak zvláštní? Líbí se mi jejich tvar, a jejich dva odstíny jedné barvy, konečně, vidíte sami na fotkách. Aby si každý mohl udělat představu o velikosti, listy jsou většinou kolem dvou centimetrů na délku, jeden a půl na šířku. Květ dosahuje délky sedmi, osmi milimetrů a ta jeho spodní širší a tmavší část má průměr půl centimetru.

foto (c) Martin Hetto

Čím se jí za to od jara do zimy téměř stálé kvetení odvděčuji? Své místo má na okně, kde má dost světla a za slunných dnů i něco ranního slunce. Od počátku jara až do doby, kdy přestane kvést ji rosím každé ráno, dnů, kdy v tomto období vynechám je minimum. V zimě ji trochu vláhy dopřeji

tak třikrát, čtyřikrát týdně.

http://youtu.be/XEdsxMOQWqk

Hoya elliptica

Tento týden uplynul rok od chvíle, kdy jsem rozbalil první balíček od Edyty z Polska. Byly v něm dva řízky, dvě formy Hoye ellipticy.

Mohla za to úplně jiná rostlina, Hoya griffithi, voskovka, kterou jsem prostě „musel“ mít a tak jsem na internetu vyhledával všechny informace o ní. Jedna ze stránek, kde se o této zatím nepříliš často pěstované rostlině nacházela nějaká zmínka měla adresu hoyapassion.blogspot.cz. Hojová vášeň, tak to je jistě něco, co hledám. Podle koncovky jsem předpokládal, že stránky jsou z Čech. No, byly kousek dál, z Polska.

O hledané voskovce byla velmi krátká zmínka, ze které bylo patrné, že je paní Edyta její šťastnou majitelkou. Když už jsem zmíněné stránky navštívil, podíval jsem se i na její poslední články. Podíval jsem napsal správně, protože v jejích článcích mají krásné fotky nezastupitelné místo. V tom v té době posledním psala o Hoje elliptice Philippines, krásné voskovce. Na jedné fotce vedle této hoji byla ještě další, pro srovnání. Hoya elliptica splash, tedy alespoň pod tímto názvem je na internetu k dohledání.

Hoya elliptica splash, foto (c) Martin Hetto

Na tu jsem zíral víc a víc, až jsem zapomněl na H.griffithii (alespoň na krátký čas) Byl to přesně ten moment, kdy máte pocit, že právě tuto kytku musíte mít, a dokud jí mít nebudete, nebude klid. Doufám, že to má mnoho lidí nakloněných kytkám zrovna tak, že nejsem takový blázen jen já.

Hoya elliptica splash, foto (c) Martin Hetto

Nevím, jestli to bylo hned ten den, nebo až den následující, kdy jsem psal paní Edytě poprvé. Nesměle jsem se ptal, zda by někdy v budoucnu byl na prodej řízek Hoji ellipticy splash. Mile, přímo velmi mile mě překvapila okamžitá odpověď, ve které mi byl za příznivou cenu nabídnutý zakořeněný řízek žádané voskovky a také nezakořeněný řízek té druhé ellipticy z Filipín.

Do týdne jsem je měl doma. H.e.splash byla hned zasazena do země, H.e.Philippines do vody, kde velmi rychle zakořenila, už za dva týdny byla také zasazena do svého květináče, kde začala růst takovou rychlostí, že už koncem roku z ní byla „hotová“ kytka, taková, jak ji vidíte na fotce, tam, kde ještě nekvete.

Hoya elliptica splash, foto (c) Martin Hetto

To kvetení, to bylo další překvapení, které se konalo začátkem letošního dubna. Nejdřív H.e.Philippines, která měla dvě květenství a další dvě budou v nejbližších dnech následovat. H.e.splash nerostla tak rychle jako její filipínská příbuzná, ale i ona koncem dubna vykvetla jedním květenstvím.

Květy obou nepříliš silně, jemně a příjemně voní. Filipínská je má víc sametové, ta stříkaná, nebo flekatá, jak by se dalo přeložit „splash“ je má zas lépe vybarvené. Velikost jednotlivých květů je kolem centimetru.

Hoya elliptica splash, foto (c) Martin Hetto

A listy? Splash je má menší, ty největší jsou tak sedm dlouhé, tři široké. Té z Filipín dosahují osm na délku, pět na šířku. Už podle názvu je patrné, že jsou eliptického tvaru. Kromě uvedených Filipín je domovem Hoje ellipticy Thajsko a Malajsie.

Při pěstování má ráda dostatek světla, častější, přiměřenou zálivku. Neměla by vysychat, ale ani by neměla stát ve vodě. Uvítá nějakou oporu, po které by se mohla pnout.

Na Hoju griffithii jsem si počkal do loňského září. Také ji mám jako ještě několik dalších u nás zatím méně rozšířených voskovek od Edyty. Pokud jste příznivci hojí a ještě jste nenavštívili její stránky, neváhejte. Jsou zdrojem inspirace i s případnou možností nákupu u nás zatím nedostupných druhů.

http://youtu.be/WQILvRxj7rs

Jarní probouzení na lodžii

Musím přiznat, že když jsem si v loňském roce v Zámeckém zahradnictví Ctěnice kupoval dvě menší hosty, měl jsem trochu obavy, zda na lodžii vydrží přes zimu. Nakonec zima byla mírná a když měly být trochu větší mrazy, květináče byly zabalené do novinového papíru.

Už s prvními teplejšími dny se probudila Hosta High Society. Když jsem ji kupoval, byla zeleno bílá. Na jaře je místo bílé žlutá, která se až časem mění v bílou.

Hosta Blue Mouse Ears, krásná miniatura, která stejně jako výše uvedená být ozdobou pro každého kytkomilného bezzemka, vlastnící alespoň balkon, nebo lodžii začala rašit až o nějaké dva, tři týdny později. Nemá sice pestré listy, zato jejich zelenomodrá je opravdu pěkná a malé listy jsou i dobře tvarované.

Když jsem po zimě viděl, jak jsou pěkné, měl jsem opět tisíc chutí zastavit se letos ve zmíněném zahradnictví, které je jen kousek za Prahou, ale hosty nejsou jedinými stálými obyvateli lodžie. Už pěkných pár let tu mají své místo netřesky, které se před nějakými osmi lety značně obměnily a rozšířily. Přibyl i jeden orostachys, pro kterého sice lodžie není to pravé ořechové, ale zatím se drží.

Netrvám na botanických netřescích, líbí se mi i jejich kultivary, které jsou obzvláště v této době krásně vybarvené. Netřesky považuji za jedny z nejkrásnějších, ne li vůbec nejkrásnějších mrazuvzdorných sukulentů.

Na lodžii rostly vždy dobře i když i u nich bylo patrné, že některé jsou daleko odolnější a životaschopnější, než jiné. Zůstaly tedy ty odolnější. Je to má chyba, kdybych se jim víc věnoval, přesazoval je a víc si všímal, jak se jim daří, asi by přežily všechny. Jenže při jejich rozrůstání by je už nebylo kam dát.

Vlastně jsem si je pořídil i kvůli odolnosti, tak to byl svým způsobem přírodní výběr. Časem přibylo i pár rozchodníků . Ty sice na lodžii nerostou tak dobře jako netřesky, přírodní výběr také zapůsobil, ale vlastně kromě dvou druhů přežily všechny a rostou, některé víc, jiné hůř.

Dalším zimovzdorným sukulentem je Delosperma alpina, která zatím těch pár zim u mě vždy úspěšně přežila a v těchto dnech vždy potěšila i malými, bílými kvítky. Než přijdu z práce, většinou už jsou zavřené, tyto jsou focené v sobotu kolem poledne.

Dalším, výraznějším květem, který na lodžii aktuálně kvete je Habrantus robustus. To není v žádném případě rostlina mrazuvzdorná, ale je to rostlina stěhovavá. Tedy jedna ze stěhovavých rostlin. Od jara do konce září je na lodžii, od prvních podzimních mrazíků se stěhuje do kumbálu. Vlastně je to jediná rostlina, která tam přezimuje naprosto bez vody. Potom stačí pořádně zalít a vidíte, co udělá. Další květ ve stádiu poupěte se schovává za tím, co vidíte.

Na balkoně mám vždy i nějaký stromek. Stromky jsem vždy rád sázel. Dům jsem nepostavil, syna nezplodil, tak alespoň strom občas zasadil. Některé z nich, tedy pochopitelně ty z nich, které se přestěhovaly na nějakou zahradu jsou už několikametrové stromy. Na fotce je malý jinan, vypěstovaný se semen které se ke mně dostaly až z Brna, od tamější kolegyně Zuzky.

Poslední jsou dva malé, bílými jeřabinami plodící jeřábky. Tyto malé semenáče zatím ani nekvetly.

Tak to byla dnes troch inspirace pro příznivce zelených kamarádů žijících v bytech s balkony a lodžiemi, pro případ, že by také chtěli mít celoročně nějakou kytku na balkoně.

http://youtu.be/BwCitgDib-g

Výlet za sleziníkem červeným a podbílkem šupinatým

Některé z mých oblíbených rostlin nemám doma, kde by ani růst nemohly. Když je chci vidět, musím jít za nimi, na místa, kde rostou a kde se jim daří.

Tak už si pravidelně několikátý rok po sobě koncem dubna udělám výlet na celé dopoledne na má oblíbená místa kousek za město, na místa kolem řeky Berounky.

V tuto dobu už se listnáče v lese většinou zelenají, ptačí zpěv mě doprovází celou cestu. Dřív jsem chodil delší trasu, dnes mě stačí její část, která končí u malé skály, v jejích štěrbinách roste malá, ale výrazně pěkná kapradina, sleziník červený (Asplenium trichomanes).

Není to zas taková vzácnost, ti, kdo si v přírodě všímají rostlin si ji určitě už kolikrát všimli. Někdy roste i na starých zdech, dlouho jsem ji vídal na dvou místech, kde v Plzni rostla. Ale stará zeď bývalých kasáren se opravila a starý dům na kterém rostla dostal novou fasádu.

U skály to naštěstí nehrozí a tak když k ní po zimě dojdu, malé kapradiny jsou stále na svých místech. Musím přiznat, že je obdivuji. V těch svislých skalních štěrbinách se moc země a prachu neuchytí. Deště už také nebývají tak vydatné jako v minulosti, ale díky blízké řece je tu zřejmě dostatek vláhy z mlhy.

Na toto místo chodím víc jak třicet let a vždy se u té skály zastavím. Někdy mi napadne, jak dlouho už tu tento malý sleziník, nebo jeho dřívější generace roste. Jasně že víc, než desítky let, možná stovky nebo třeba nějaký ten tisíc? Netroufám si odhadnout. Jen doufám, že alespoň stejně tak dlouhou dobu má před sebou.

Další rostlinou, kterou se při této dubnové vycházce snažím nepřehlédnout je podbílek šupinatý

(Lathraea squamaria), zvláštní parazitická rostlina bez chlorofylu. Dá se nalézt jen v období květu, to je podle příchodu jarních dnů v období března až května. Letos v zeleni okolní vegetace už téměř nebyla vidět a nevědět o místě, kde se nachází, asi bych ji minul.

Květy podbílku jsou velmi zvláštní, trochu, jako z jiného světa. Větší část této vytrvalé rostliny tvoří tlustý a až padesát centimetrů dlouhý oddenek, který jsem ale nikdy neviděl. Jeho kořeny, nebo vlákny proniká do kořenů okolních stromů, ze kterých si bere živiny.

Nebýt tvaru oddenku s květy, svou barvou by mě podbílek šupinatý ani kytku moc nepřipomínal.

Na internetu jsem našel stránky, kde jsou zobrazena i místa výskytu této rostliny u nás. Kromě tohoto místa vím ještě o dalším, přímo v Plzni, kousek od jedné z dalších plzeňských řek, kde podbílek parazituje na kořenech starých javorů.

Jak sleziník červený, tak i podbílek šupinatý jsou doma nejen u nás, ale i na mnoha dalších místech v Evropě.

A na závěr přidám ještě jeden další květ kdoulovce japonského, který krásně kvetl už v místech, kde začíná město na jedné autobusové zastávce.

http://youtu.be/xsF-26Fs5qw

http://youtu.be/BnvKRIk6AxM

http://youtu.be/OojabW1IU3c