Na ostrově s poetickým názvem Santa Rosa žije, kromě jiného, i šest rostlinných endemitů, mezi které patří i nejmenší zástupce dudleí, se jménem stejně zajímavým, jako jméno ostrova, odkud pochází. Dudleya gnoma, to je zřejmě už oficiální jméno. Gnómové, česky skřítkové nebo trpaslíci, u nás známí z pohádek a mýtů. Tajemné malé bytosti, které jsou spjaté se zemí a s přírodou. Další anglický název je Munchkin liveforever. Slovo Munchkin, vyslovující se mančkin bylo pro mě neznámé. Moudrý internet mně vysvětlil dvojí význam tohoto slova. V hrách je Munchkin hráč, který hraje tak, aby zvítězil. Nebo je také Munchkin krátkonohá mutace koček, tedy nízkého vzrůstu, stejně jako tato dudlea. A liveforevez – žijící navždy, to je vlastnost všech dlouhověkých dudleí, které se, jak jsem se dočetl běžně dožívají věku kolem stovky let. Myšleno zřejmě v přírodě, nebo v botanických zahradách za příznivých podmínek.
Ještě se vrátím k ostrovu Santa Rosa, který se nachází v Kalifornii, západně od Los Angeles. Je to druhý největší kalifornský ostrov a od roku je součástí Národního parku Channel Islands ( Národní park Normanské ostrovy ). To, co jsem se o ostrovu dozvěděl, bylo přeloženo pomocí automatického překladače, doufám, že nebudu dál šířit nějaké mylné informace. Tak pokud to bylo správně přeloženo, na Santa Rose žil kdysi trpasličí mamut, nějaká obří myš a zřejmě nějaká nelétající husa, překladačem přeložena coby bezkřídlá. Dnes je největším původním savcem endemická liška. Jedním z dalších vzácných rostlinných druhů je vzácná borovice, Pinnus torreyana. Na ostrově se také našly archeologické nálezy, dokazující přítomnost lidí na ostrově už před 13 000 lety.
Dudleya gnoma byla v roce 1950 oficiálně objevena Reidem Moranem (to ještě neměla dnešní jméno). V té době patřil ostrov dvěma rodinám, které zde chovali dobytek a lovnou zvěř. V roce 1986 byl ostrov prodán Národnímu parku. Chov dobytka a lovné zvěře pokračoval do roku 1996, kdy byl z ostrova odvezen skot. Postupně od roku 2011 byly sníženy stavy nepůvodních losů a jelenů. V roce 1993 na ostrově pracovali botanici Národního parku Mc Cabe a Sarah Chaney. V té době byla část rostlin díky pasoucímu se skotu v dost špatném stavu. Těch rostlin bylo na ostrově napočítáno 3400. Tedy nevím, jak přesný je to údaj, ale na to, že jich na celém světě více nebylo, je to dost malé číslo.
Když Dudleyu gnomu neohrožoval skot, stali se pro ni v místě jejího výskytu sběratelé rostlin. Tady začala pomoc Arboreta UCSC v Santa Cruz, což je arboretum místní university. Tady je místními odborníky rostlina pěstována a rozmnožována, aby se mohla dostat k místním nadšeným pěstitelům rostlin a sukulentů. Výpěstky arboreta jsou každý rok prodávány zájemcům. Snad se podaří uspokojit zájem a poptávku po této krásné miniatuře a na ostrově Santa Rosa budou i v budoucnu tyto krásné malé rostliny růst.
Ta má je vzácný dar (opět) od Radky Matulové, která k té své přišla v nějaké německé pěstírně. Z toho je patrné, že už Dudleya gnoma překročila oceán a začala dobývat srdce a pozornost i evropských pěstitelů sukulentů. Myslím, že by nadchla i jiné pěstitele rostlin. Je otázkou, jak rychle ji pěstitelé a obchodníci dokážou namnožit, nebo dovézt, aby se dočkala širšího rozšíření mezi botanickými nadšenci.
Já dostal od Radky právě se rozdělující růžici, která po několika týdnech v substrátu z pemzy a zeminy pro sukulenty zakořenila. Na květináči byl postaven kelímek „nahrazující“ skleník. Možná by zakořenila i ve vodě, ale nechtěl jsem riskovat.
Nemůžu napsat, že by rostla úplně bez problémů. Největším problémem byla vlnatka, která se zabydlela ve starších, usychajících lístcích na vytvářejícím se stonku, nebo snad kmínku rostlinky. Postřik Fastem M nebo Spruzitem možná trochu pomohl, ale zároveň smyl voskový povrch lístků, který této rostlině dává nezaměnitelnou barvu. Myslím, že doopravdy pomohlo a rostlinu možná zachránilo až mnohokrát opakované zalití vodou s rozpuštěným Careem. Když rostlina vstřebala dost jedu, stala se pro vlnatku neatraktivní.
Bez vlnatky roste dá se říct bez problémů. Jak jsem se dočetl, většina dudleí ve svém přirozeném prostředí roste víc v zimě, v létě, ve velkých teplotách jejich kořínky ztrácejí schopnost přijímat vodu a při větších zálivkách mohou uhnít. Rostlinu tedy zalívám každý týden, ale vždy dost opatrně. Podle mého, zatím jen něco méně než čtyřletého soužití s ní bych napsal, že nejlépe roste na jaře a na podzim. Na druhou stranu, ze dvou vrcholových růžic jsou už čtyři, důkaz, že roste pomalu, ale přece. Místo má na okně v mém pokoji, na nejsvětlejším místě, kam jde pokud svítí pár hodin dopoledne slunce. Protože mám v pokoji kytek víc, než je zdrávo, snažím se mít pootevřené až otevřené okno v noci prakticky po celý rok, takže nedostatkem čerstvého vzduchu snad netrpí. Průměr květináče, ve kterém je umístěna je šest a půl centimetru, podle toho si můžete udělat představu o velikosti rostliny.
Nezbývá doufat, že ze i tato miniaturní dudleya u nás rozšíří. Před nějakým rokem jsem viděl v Baumaxu prodávat její větší příbuzné, tři druhy včetně krásné Dudley brittonii ve výprodeji za 60Kč. Snad se během času dostane do prodeje i tato zřejmě nejhezčí malá dudleya. Zasloužila by si to. Přeji jí, aby jako správný Munchkin zvítězila v boji o život, jak na ostrově Santa Rosa, tak i na všech nových místech, kde ji příznivci nejen sukulentních rostlin poskytnou ty správné podmínky k životu a ať se jim za to, co by gnóm, skřítek domácí odvděčí coby strážce pohody pěstitelů i jejich oblíbenců.
http://youtu.be/YYc9NPiVw7c
Tillandsie a další zelená havěť která s námi může žít v bytě, k našim velkým radostem, nebo také starostem.
pondělí 30. června 2014
sobota 21. června 2014
Kalanchoe orgyalis
Existenci Kalanchoe orgyalis jsem
poprvé zaznamenal před nějakými devíti lety, sukulenty kromě
tilandsií téměř do té doby nedotčený, při prohlížení
Encyklopedie sukulentů. Stačila jedna malá fotka, která ukázala
zvláštní, krásnou barvu jeho listů a já měl ihned další z
mnohých kytkových přání, mít tuto kalanchoi jednou doma na
okně.
Co se týká kytkových přání, na
jejich plnění mám kliku hodně velkou. Před šesti lety napsala
Radka Matulová o této rostlině do Zelených listů. Zmínila i to,
že má i malolistou formu této rostliny. Když jsem se potom na
návštěvě u nich ve skleníku zmínil, jak moc bych tu kytku také
jednou chtěl, dostal jsem dva lístky s tím, že u kalanchoí
stačí k namnožení i list.
Byla to pro mě nová informace a moc
jsem nevěřil, že zrovna já bych dovedl z listu vypěstovat tak
pěknou rostlinu. Z jednoho jsem ji opravdu nevypěstoval, druhý ale
po nějaké době z listové stopky z místa, kde byl odlomen pár
kořínků vypustil. Byl opatrně zasazen a k mému velkému
překvapení z něj začala vyrůstat malá rostlinka.
Rostla velmi dobře, možná až moc
dobře. Už druhý rok se její listy zvětšovaly daleko víc, než
byly ty z mateřské rostliny. Možná kytky moc vykrmuji, prostě
nedá mi to trápit je hladem a žízní, to ať jsou raději trochu
větší.
No, dnes je ta má první Kalanchoe
orgyalis dvaatřicet centimetrů vysoká, její listy na délku měří
kolem osmi centimetrů. A teď k mé druhé Kalanchoi orgyalis. To jsem si jednou všiml, že jeden ten její „velký“ list je spadlý v květináči a už má v místě odlomení také pár kořínků. Asi je to nějaký reflex, věřím, že nejsem jediný, kdo je jím obdařen. Jak vidím nějakou sazenici, nebo něco, co chce růst, většinou to zasadím, nebo se to alespoň snažím někomu vnutit, aby to zasadil někdo jiný. Aby další rostlina mohla růst.
Tak tento list jsem si odnesl do práce
a zahrabal ho do truhlíku, kam jsem většinou dával rostliny,
které nevěděli, jestli budou ještě růst, nebo jestli to to tady
už zabalí. Rostlince ze zmíněného listu se zjevně růst chtělo,
dokonce vypustila dva stonky. A co bylo úplně nejlepší, tedy co
je zatím stále to nejlepší, zmíněná rostlinka má malé listy,
tak do těch tří centimetrů, jako byla ta, ze které mi Radka ty
dva listy věnovala. Mám ji na okně, přímo před sebou, ty
nejmilejší kytky chci mít vždy nejblíž u sebe. Můžu se i díky
nim trochu víc těšit do práce.
Co ještě o Kalanchoi orgyalis napsat.
Pochází z Madagaskaru, tak jako mnoho dalších krásných
sukulentů. V nabídce pěstitelů sukulentů se občas objeví,
takže nepatří k nedostupným rostlinám.
Ty mé dvě rostliny můžou posloužit
jako důkaz, že jde pěstovat i v bytě.
Zalévám ji jednou týdně, v zimě
podstatně menším množstvím vody. Doma i v práci jsou obě
rostliny na okně co nejblíže skla, aby měly co nejvíce světla a
slunce. Díky tomu mají v zimě relativně chladno, aby v tomto
období buď vůbec nepřirůstaly, nebo alespoň přirůstaly
minimálně. Té starší „velké“ rostlině už odspoda opadalo
dost listů, možná by stálo za to uříznout její vršek a dát
ho znovu zakořenit, ale ještě to asi nějaký rok počká.
sobota 14. června 2014
Po roce zas další návštěva výstavy Klubu kaktusářů Plzeň
Rok utekl zase jako voda a já už
třetí rok po sobě píšu o návštěvě výstavy plzeňského
Klubu kaktusářů. Říká se do třetice všeho dobrého, tak bych
měl pár roků možná vynechat, abych se každý rok neopakoval.
Češi a kaktusy, to jde k sobě. V
pěstování kaktusů máme tradici a i když na oblibě získávají
více a více i jiné druhy rostlin, kaktusy zřejmě stále na celé
čáře vedou. Nakonec by se asi našlo velmi málo lidí, kteří
jsou naklonění pěstování rostlin, a kteří v životě
nepěstovali alespoň jednou, jediný kaktus.
Jak jsem zjistil z
internetu, těch Klubů kaktusářů je u nás víc než sedmdesát.
Vzhledem k tomu, že spoustu lidí s kladným vztahem ke kaktusům
může být spíš méně společenského založení a netouží se
sdružovat, může být úsloví co Čech, to kaktusář možná
výstižnější než co Čech, to muzikant.
Dnešní výstava kromě kaktusů
pochopitelně zahrnovala i další sukulenty, ale kaktusy měly
převahu. Nakonec je to jejich výstava.
Já se přišel hlavně podívat, spíš
abych náhodou nepromeškal šanci koupit nějakou kytku, „která
by významným způsobem obohatila můj život“. Jenže takových
kytek už jsem si během roků nakoupil tolik, že bych teoreticky
mohl až do konce života vystačit s těmi, co mám.
Přesto jsem ani letos neodešel s
prázdnou, nakonec, znáte to, nekupte to za tu cenu. Dyckie za
třicet, co kdyby to byla konečně ta, která mi konečně poroste.
Ač tyto rostliny obdivuji, úspěch s nimi zatím nemám. Potom
hechtie za čtyřicet, jedna větší se spoustou odnoží. Jednu
hechtii jsem si přinesl z loňské výstavy, s tou jsem úspěšný
až moc, už je dvakrát tak velká, než byla. Tato je zas trochu
jiná a možná tak rychle neporoste. Poslední rostlinou, která
dnes přibyla je krásná Gasterie batesiana, tu jsem tam prostě
nemohl nechat.
Tak takovým někdy nenápadným
způsobem se rozšiřují naše sbírky. Ke slovu sbírka mám
výhrady a zvláštní vztah. Pokud se týká něčeho neživého, co
se dá uskladnit, založit, strčit někam do skříně, do sklepa,
nebo na půdu, něco, co se bez nás obejde třeba i roky, prosím.
Ale sbírka kytek, nebo třeba exotického ptactva, hmyzu, plazů,
něčeho živého, co potřebuje každodenní péči a nás čas.
To už je něco jiného, než sbírka
známek, mincí nebo třeba pivních tácků. Ty neživé věci jde
sbírat do nekonečna, nebo alespoň velmi dlouho. Nebo než dojdou
peníze. Ale u sbírky čehokoli živého jsou mnohem větší
limity. Limity prostoru, času, naší energie a únavy. Z toho by
vyplývalo, že ty nejlepší sbírky nebudou moc veliké, tedy
vlastně by to možná ani žádné sbírky nebyly, jen přiměřený
počet pěkných rostlin (nebo zvířat) na místech pro jejich
nejvhodnějších. Znáte někoho, kdo něčemu doopravdy propadl,
kdo toto dokáže?
Já měl při koupi těch další tří
přírůstků výčitky svědomí, pocit, že zas dělám, něco, co
bych neměl. Na těchto výstavách pravidelně sleduji, jak někteří
lidé nakupují ve velkém. No, asi to bude podobné, jako u
kolegyně, která si vždy na výstavě kaktusy nakoupila, druhý rok
po zimě jejich pozůstatky vyhodila a tak to několik let opakovala,
až se nakonec rozhodla, že už na výstavu nepůjde.
Třeba to ve většině případů
končí daleko optimističtěji, kaktusy novým majitelům utěšeně
rostou a ty z velké radosti další rok koupit ještě nějaké, aby
ty z loňska nebyly tak osamělý.
Nakonec, když se podíváte na tu
krásnou nabídku, vidíte, že kaktusů není nikdy dost. Musím
přiznat, že jsem dnes také dostával chutě nějaký kaktus
zakoupit. Ale kaktusy a panelák, to k sobě moc nejde. Navíc ta má
„sbírka“ má to své optimum už dávno za sebou a vhodného
místa pro další světlomilné kytky je vzácnější než šafrán.
Řešení? Asi na internetu začnu vyhledávat kytky, kterým svědčí
stín a málo světla. Nebo bude lepší začít sbírat známky?
Dnešní příspěvek nebyl myšlen
zcela vážně. Za to jsou míněné vážně fotky kaktusů (i
ostatních sukulentů) a jejich květů z dnešní výstavy, které
ukazují jejich krásu. Nedá se jim to upřít, když se kaktus
povede, k dokonalosti mu nic nechybí. To se ale netýká jen
kaktusů, stejně tak jsou na tom i naši ostatní zelení oblíbenci.
Hudba, stejně jako svět rostlin má
jednu velkou výhodu. Dokud žijeme, máme z čeho vybírat, stále
můžeme něco nového objevovat.
Minulý týden jsem zase objevil
jednoho zpěváka, jehož písničky se mi moc líbí, pokud máte
zájem, můžete si je také poslechnout na uvedené adrese:
sobota 7. června 2014
Anthurium sp. Kolumbie
Když jsem si před sedmi lety objednal
epifytně rostoucí malé anturium připevněné na dřevěném
kolíku, zřejmě z vinné révy, byla jedna z prvních myšlenek,
jak dlouho může tato rostlinka na tom svém kousku dřeva přežívat.
Zkušenosti s pěstováním ostatních
epifytů, když nepočítám tilandsie jsem měl nulové. Co je dobré
pro tilandsie, bude dobré i pro ostatní epifyty, takže jsem ze
začátku pravidelně každé ráno a večer anturium rosil jako
tilandsie. To večerní zalití byl nadstandard, který jsem asi po
půl roce na počátku první zimy zrušil a víc už neopakoval. No
jo, kytek přibývalo, sil a času nikoliv.
Zkoušel jsem rosit i méně často,
ale odnesly to nějaké listy a i ty „vzdušné“ kořeny, jedna
ze zajímavostí této rostliny se začaly příliš scvrkávat a to
bylo znamením, že jedno pořádné rosení denně v bytových
podmínkách je žádoucí. Možná při pěstování někde ve
skleníku, nebo ve vitríně, kde je vyšší vlhkost vzduchu není
každodenní opečování takového anturia nutností.
Na druhé straně, když se o nějakou
rostlinu musíte každý den starat, jistě se na ni při tom i
díváte a prohlížíte si ji. Tak vám neunikne žádná změna,
vidíte jak přirůstá každý nový list. Už po pár dnech
poznáte, jestli přirůstá nový list, nebo květ, u této rostliny
je to asi tak nastejno, možná i těch květů je během roku víc.
Sledovat průběh takového kvetení je
také celkem zajímavé. Toto botanická anturia sice nemají kolem
svých květů barevné a trvanlivé toulce jako u těch, co známe z
květinářství. Květy jsou malé, zelené až zelenohnědé,
přesto svým způsobem pěkné. Toulec se po jakémsi na pohled oku
neviditelném kvetení obrátí o téměř 180 stupňů a samotné
květenství se několikanásobně prodlouží.
Potom se začnou zas takovým zajímavým
způsobem objevovat plody, červené kuličky, vidíte je na fotce.
Ty jsou snad nejvýraznější ozdobou této rostliny. Pokud netrpí
suchem, zdobí ji dost dlouho.
Z těch červených bobulí se dají
snadno vypěstovat další malé anturia. Postup je přesně popsán
v knize Rostliny pro vzdušné zahrady velkého pěstitele epifytních
rostlin, pana Ing. Zdeňka Ježka, od kterého mámí i dnes
představené anturium.
I když jsem si ze semen vypěstoval
rezervní anturium, které pěstuji v květináči ve směsi
rašeliny,
bukovky a mechu, zdá se, že anturiu
na jeho dřevěném kolíku se daří asi lépe. To v té zemině má
sice víc větších listů, nejsou ale tak tuhé a celá rostlina
nevypadá tak zajímavě, jako ta visící na okně.
Některé rostliny si zvolily způsob
života nad zemí a i když se dostanou hodně daleko od místa svých
domovů, život na kousku českého dřeva jim zřejmě docela
vyhovuje.