sobota 30. srpna 2014

Tillandsia flabellata var.rubra

Tillandsii flabellatu nemám moc dlouho. Něco přes rok. Byla to jedna z těch kytek, u kterých jsem váhal, zda ji mám objednat. Na první dojem mě překvapila svými na pohled jemnými, měkkými nesukulentními listy, pravým opakem listů „stříbrných, tvrdých listů“ suchomilnějších  tilandsií.


Tillandsie flabellata , ještě přesněji její varianta rubra si mě ale každým dalším týdnem získávala víc a víc. Jednak tím, že i jako nekvetoucí je zase trochu jiná, potom tím, jak má docela pěkně tvarované listy,které se u této varianty na slunci  pěkně vybarvují. Jistě by se v příhodných podmínkách na větším světle vybarvovaly i víc, i když větší sucho a na plné slunce by pro ni asi to pravé také nebylo.


Mám ji na východním okně v druhé řadě za jinou tilandsií, slunce na ni během dopoledne také trochu posvítí, v době od jara do podzimu to stačí na to, aby její listy trochu zčervenaly. Flabellata dobře přirůstala, v  jejím případě, hlavně v teplejší a světlejší polovině roku  jsem ji rosil čtyřikrát týdně tak, aby trochu vody zůstalo i v jejím středu jako u cisternovitých tilandsií, nebo bromélií.


Ve druhé polovině letošního jara se flabellata rozhodla vykvést. Nejprve se v jejím středu objevilo sedm krátkých, zelených tenkých klásků, které se tou pomalou rychlostí, vlastní tilandsiím  postupně prodlužovaly, sílily a v průběhu léta se i zbarvovaly do hezké  červené barvy.


Škoda, že mě dřív nenapadlo ten vývoj zdokumentovat, na fotkách je flabellata minulou sobotu ve chvíli, kdy naplno rozkvetl její první květ. Taková ta typická fialová „trubka“. Samotný květ dlouho nevydrží, tak dva, tři dny, ale na každém ze sedmi květních klasů jich naroste několik, tak to zřejmě nějaký týden potrvá.
Když si k tomu přičtete, že už nejméně měsíc, nebo spíš dva před samotným květem tyto klásky rostlinu pěkně zdobí, vyjde z toho velmi pohledná a zajímavá tilandsie.


Flabelata pochází z Mexika a z dalších států Střední Ameriky jako je Kolumbie, Guatemala, Honduras a Nikaragua. Stejně jako ostatním pěkným tilandsiím, ani jí nic nebrání v dalším rozšiřování se do námi obydlených míst v našem civilizovaném světě.


http://youtu.be/WPS1zdjHwpE

sobota 23. srpna 2014

Dorstenia foetida, případně crispa

Tak dnes vám představím dorstenie, které jsem vysel před osmi lety a pár měsíci. Ale přesně neřeknu, které to jsou. Tehdy jsem si objednal semena Dorstenie crispy, Dorstenie foetidy a ještě nějaké sp., myslím Somálsko.

Zasetá semínka vzešla od všech tří. Nějaký čas jsem si pamatoval, jaký název jim patří. Musím přiznat, že mě ty dorstenie až tak nenadchly a tak jsem je pustil z hlavy, díky čemuž dnes nevím, která je která.


Na druhou stranu musím uznat, že rostly všechny ty roky na okraji mého zájmu a dostalo se jim pozornosti prakticky jen jednou týdně při zalití, rostly celou tu dobu vděčně a bezproblémově. Což mě následně zaujalo na tolik, že jsem si v práci, kde je všechny ty roky mám, dvě rostliny druhé generace postavil přímo na stůl.


Druhá generace je dá se říci nechtěná, ale ta semínka, které dorstenie vystřelují dost často vzklíčí v sousedních květináčích u jiných rostlin a pokud je včas nevytrhnu, je mi potom líto už pěkně přirůstající rostlinu vyhodit.

Také se mi líbí jejich zelené, květy, připomínající dětskou kresbu slunce. Působí docela optimisticky. Ty tři mé druhy se od sebe přece jen trochu liší. Jedna přirůstá více do výšky, to bude zřejmě Dorstenia crispa. Druhé dvě se drží víc při zemi, odlišují se tvarem květu, které je u jedné podobný kulatému sluníčku, zatímco ta druhá má takové neforemnější slunce.


Abych nebyl za úplného pitomce, tak přidám alespoň pár vyčtených faktů. Dorstenie pochází z čeledi morušovníkovité. Jak název napovídá, zahrnuje i morušovník, ale také třeba chlebovník, fíkovník smokvoň a ostatní fíkusy. Dorstenie byly pojmenovány po německém lékaři Theodoru Dorstenovi (1492 – 1552).


Rod Dorstenia zahrnuje asi 105 druhů pocházejících z Afriky, Jižní Ameriky, Srí Lanky a Sokotry.Jsou mezi nimi jak sukulentní, tak nesukulentní rostliny. Ty o kterých dnes píšu jsou mezi pěstiteli sukulentů asi nejrozšířenější. Jak už jsem se i zmínil, asi i nejvděčnější. Za světlé a slunné místo na okně budou vděčné a při přiměřené zálivce budou tloustnout, tak jak to mají sukulentáři rádi a ochotně kvést.



sobota 16. srpna 2014

Kalanchoe thyrsiflora

Kalanchoe thyrsiflora je velmi pohledná, sukulentní kytka. Občas jsem ji zahlédl v Baumaxu, OBI a podobných obchodech. Se zalíbením jsem se a ni podíval a šel vždy dál. Pro její rozměry mě ani nenapadlo, že bych ji chtěl mít doma.

Ale znáte to, člověk míní, život mění. Tak jsem se jednoho letního dne před třemi lety s trsem této rostliny setkal na Ischii, kde si rostla v jedné zahradě pod širým nebem. V tom trsu byla jedna rostlina odkvetlá. Na jejím stonku se za listy tvořilo něco podobné mladým rostlinám. Dva malé, sotva dvoucentimetrové listy, které šly snadno odlomit. Moje botanické zaujetí, nebo také posedlost mi v té chvíli zatemnily rozum a já za chvíli, bez uvažování držel ty dva lístky v ruce.

Co s nimi, když už jse je ulomil…..Přečkaly dalších pár dnů na Ischii, potom i dlouhou cestu autobusem. Než jsem se dostal domů, rána na ministonku spojujícím ty dva malé listy zaschla a tak jsem je rovnou zasadil do zeminy pro sukulenty a protože byl konec června, dal jsem je rovnou na balkon.

A od té doby roste, pomalu a jistě se zvětšuje. Až trochu moc, ale za tu dobu jsem si na ni zvykl. Co si budeme povídat, i když není úplně malá a skladná, je to velice pěkná kalanchoe. Alespoň do doby, než začne vytahovat na květ. Pěstuje se také dobře. Přes zimu je v kumbále, kde se ji snažím zalévat minimálně, aby v té době nerostly nové listy. Občas nejstarší list uschne, ale na jaře nebo v létě naroste další. Od května do konce září je na balkoně a v tu dobu je vždy nejhezčí a zalévám ji jednou týdně. Doufám, že ještě nějaký čas nebude chtít kvést, protože jak jsem se dočetl, kvetení ji může zcela vysílit, zvlášť v našich podmínkách. Řešením je začínající květenství uříznout.

Co o Kalanchoi thyrsifloře ještě napsat? Pochází z Jižní Afriky. Thyrsiflora znamená mnoho květů . Tam, odkud pochází má název „meelplakkie“. Meel znamené mouka, voskový povrch listů, který se někdy může z rostliny sypat vytváří zdání, že je posypaná moukou. Myslím, že to platí hlavně tam, pod africkým sluncem, kterému se právě tímto voskovým povlakem na listech brání. V našich podmínkách, ještě když jde na rostlinu slunce jen pár hodin ráno a to ještě když není zataženo zas tak „posypaná“ nebude, přesto je na listech patrný každý případný dotek.

Nevím, jak dlouho u mě toto kalanchoe vydrží. Záleží to hlavně na jeho velikosti. Každopádně je to pěkná rostina, která udělá radost každému pěstiteli s dostatkem světlého a slunného místa. Tedy pokud o ni bude stát.




neděle 10. srpna 2014

Aloe bellatula

Aloe bellatula si mě získala svým květem. Bellatula znamená krásná a jistě se bude vztahovat ke květenství této rostliny, protože v nekvetoucím stavu je toto aloe rostlinou docela nenápadnou.


Aloe bellatula je jednou z prvních rostlin z mého sukulentářského nadšení, které se u mě dostavilo před devíti lety. Jak už jsem se v některém minulém příspěvku zmínil, společně se sukulenty jsem se seznámil i s vlnatkou a kořenovkou, které toto nadšení velmi významně utlumily.


Aloe bellatula moc pěkně rostla, odnožovala. Brzy jsem ji měl ve třech květináčích, ale potom začala chřadnout, hynout. Zůstala jen jediná rostlina, kterou mám v práci a která právě teď kvete.
Důvod, proč zbyla jen tato jediná uhádnete. Ten podlý červec, vyskytující se na kořenech rostlin.
Dřív jsem se nekompromisně bránil použít chemické přípravky proti škůdcům rostlin v bytě, nakonec jsem rezignoval a díky tomu přežila i tato aloe.


Co o ní napsat. Pochází jako mnoho jiných pěkných sukulentů z Madagaskaru, kde se nachází ve výškách 1500 až 2000 metrů. Listy dosahují až 25 cm délky, jsou tenké, jemně zubaté. Konečně vidíte na fotce.


Než si na ní začaly pochutnávat zmínění červci, rostla naprosto bezproblémově. Protože neměla chladné přezimování, byla zalévána pravidelně, jednou týdně. V zimě symbolicky, od jara do konce podzimu přiměřeně.

Umístění na okně, na světle a slunci. Těch pěkných květů jsem se někdy dočkal i vícekrát za rok. Snad ta poslední Aloe bellatula vydrží, pokud se nějaký škůdce objeví, Careo doufám opět pomůže.


Jedny z prvních fotek květů této aloe jsou od Martina. Květy na nich jsou zvětšené, přesně tak, aby dostály svému názvu.






sobota 9. srpna 2014

Hechtia sp.

Před dvěma lety mě na výstavě Klubu plzeňských kaktusářů zaujala jedna rostlina z čeledi broméliovitých. Na výstavu jsem šel s předsevzetím, že domů nepřinesu žádnou novou kytku a to předsevzetí, ač jsem se tomu sám divil jsem dodržel. Ta kytka se mě nějak dostala do hlavy, vlastně už když jsem se vrátil z oné výstavy domů, podléhal jsem nutkání vrátit se pro ni. Během dalších dvanácti měsíců, než opět následovala další výstava kaktusářů jsem si na zmíněnou rostlinu mnohokrát vzpomněl.


Jak se blížil termín další výstavy, vzrůstala i chuť jít se přesvědčit, zda dotyčnou rostlinu bude ještě její pěstitel nabízet. No, myslím že to byly ty samé rostliny, které tam na mě pár minut před oficiálním zahájením výstavy čekaly. Byly tam dvě, pro mě znamení, že už nemám váhat. Za symbolickou cenu, myslím čtyřiceti korun, opět přibyla další kytka.


Uběhl rok a dva měsíce a já poprosil Martina, aby ji vyfotil. Tedy co? Rostlina neměla označení a musím přiznat, že mě to ani moc netrápilo. Na 99% je to Hechtie, zemní broméliovitá rostlina vyskytující se hlavně v Mexiku, Střední Americe a Texasu. Hechtie jsou odolné rostliny, přizpůsobené životu v suchých podmínkách. Ve Wikipedii jsem našel 67 uvedených druhů hechtií, kromě jednoho, jsou všechny dvoudomé. Samičí a samčí květenství se vytváří na oddělených rostlinách. Na pojmenování hechtií má zásluhu Julius Gottfried Conrad Hecht, což byl zřejmě kromě jiného i botanik, Wikipedie mu přisuzuje i úlohu rádce pruského krále, kdo ví, ten pán není bezmála dvě stovky let mezi živými.


Hechtie nezklamala. Možná roste až moc rychle, připadá mi, že je o hodně větší, než před rokem. Při tom, jak jsem se dočetl má růst pomalu. Možná v přírodě, kde se jí nedostává od jara do podzimu pravidelné zálivky, jako té mé. V této době je také na balkoně, na místě, kde má i dostatek dopoledního slunce. Tedy upřesním, je tam od dnů, kdy nehrozí nízké noční teploty. Zimu přečkala v kumbálu v meziposchodí, u okna. Tady je asi nejnižší teplota, kterou ji mohu v paneláku v tomto období poskytnout, něco kolem 15°C.


Zmíněná hechtie zatím neodnožila. Na letošní výstavě jsem opět neodolal a zakoupil další. Té co vidíte na fotkách je podobná, i když bych řekl, že je malinko jiná. Ta nová, která bude třeba příští rok také představená, celkem bohatě odnožuje. A jak se na ni teď dívám, má již nejméně šest odnoží.





sobota 2. srpna 2014

Agáve a jeho miniatury

Jedna z mých vzpomínek, na které nikdy nezapomenu je má první dovolená u moře na ostrově Hvar, tehdy ještě v Jugoslávii. Nejvíc mě okouzlilo moře, ale hned za ním následovala příroda středomořského ostrova. Jednou z rostlin, která mě tam zaujala, i když to nejsou původní rostliny, byly mohutná agáve. Jejich podstatně menší, u nás vyrostlé rostliny jsem je znal už dříve. Malé sazenice agáve byly oblíbenými suvenýry z letních dovolených u moře. I já si malou odnož přivezl, ale když po pár letech vyrostla natolik, že už se na okno nevešla, našel jsem jí místo u okna v meziposchodí. Asi se někomu líbila, zakrátko zmizela. Dostal jsem náhradou jinou, dokonce tu ozdobnější, se žlutým lemováním listů. Vše se opakovalo, i nová rostlina se zřejmě zalíbila nějaké sousedce.

Mně se také agáve stále líbila a tak jsem zkoušel pěstovat darovanou odnož Agáve potatorum a semenáček Agáve victoriae-reginae. Ty ale za pár let také přerostly a tak byly převezeny do práce, kde snad ještě budou nějaké roky dělat okrasu. Alespoň do té doby, dokud tu budu, abych je zalil. Snad se jich po mně jednou někdo ujme. V současné době považuji za „své“ hlavně dvě, dá se snad napsat miniaturní agáve. Jsou staré pár let, už když jsem je koupil jako malé semenáče, měli jistě nějaký rok za sebou. Za pět let u mě trochu povyrostly.

To s menším počtem listů identifikuji celkem přesně, je to Agáve filifera „compacta“. Dnes má na výšku sedm centimetrů, na šířku přibližně deset. Větší počet tenkých listů má zřejmě Agáve stricta nana. Jedno jsem už ale měl, bylo trochu jiné. Rostlo rychleji, na rozdíl od tohoto, co mám teď nemělo hladké okraje těch úzkých listů. To, které vidíte na fotce je třináct centimetrů vysoké, růžice má průměr patnáct centimetrů.

Agáve jsou krásné rostliny, dost známé, abych se o nich nějak více rozepisoval. Tak jen úplný základ. Pocházejí z Mexika, ze Střední a Jižní Ameriky a z jihozápadu Spojených států. Kvetou jedenkrát za život, na svém konci vysokým, u větších druhů dosti vysokým a výrazným květenstvím. To je poslední, co ve svém životě udělají, ale předtím ještě dají život mnohým odnožím, je to podobné jako u tilandsií nebo jako u našich netřesků. Bohužel, pro bytové pěstitele mají kromě trnů, o které se lze nepříjemně popíchat ještě jednu výrazně negativní vlastnost, tedy většina z nich, jsou moc veliké.

Agáve chtějí co nejvíce slunce a tepla. Jsou i mrazuvzdorná agáve, na internetu najdete nejméně dvě nabídky českých pěstitelů. Ty mé dvě malé agáve jsou pěstované zatím celoročně v místnosti, přímo na okně, kde je maximální světlo i dostatek slunce. Zalévám jedenkrát týdně, což je jak jste si možná už všimly u sukulentů (kromě tilandsií a některých více žíznivých voskovek) mým zvykem. V zimě spíše symbolicky nějakou tou „lžičkou“ vody. Snažím se také zalévat ráno, dokud není moc slunce a horka. Snad to je důkaz a inspirace, pro někoho, komu se agáve také líbí a váhá nad tím, jestli by šly pěstovat v bytových podmínkách. I když to pro agáve samotné zřejmě ideální není, jde to, alespoň do doby, než přerostou místo, které jim můžeme nabídnout. Já jen doufám, že ty mé moc rychle přirůstat nebudou a ještě dlouho u mě vydrží.