Tillandsii flabellatu nemám moc dlouho. Něco přes rok. Byla to jedna z těch kytek, u kterých jsem váhal, zda ji mám objednat. Na první dojem mě překvapila svými na pohled jemnými, měkkými nesukulentními listy, pravým opakem listů „stříbrných, tvrdých listů“ suchomilnějších tilandsií.
Tillandsie flabellata , ještě přesněji její varianta rubra si mě ale každým dalším týdnem získávala víc a víc. Jednak tím, že i jako nekvetoucí je zase trochu jiná, potom tím, jak má docela pěkně tvarované listy,které se u této varianty na slunci pěkně vybarvují. Jistě by se v příhodných podmínkách na větším světle vybarvovaly i víc, i když větší sucho a na plné slunce by pro ni asi to pravé také nebylo.
Mám ji na východním okně v druhé řadě za jinou tilandsií, slunce na ni během dopoledne také trochu posvítí, v době od jara do podzimu to stačí na to, aby její listy trochu zčervenaly. Flabellata dobře přirůstala, v jejím případě, hlavně v teplejší a světlejší polovině roku jsem ji rosil čtyřikrát týdně tak, aby trochu vody zůstalo i v jejím středu jako u cisternovitých tilandsií, nebo bromélií.
Ve druhé polovině letošního jara se flabellata rozhodla vykvést. Nejprve se v jejím středu objevilo sedm krátkých, zelených tenkých klásků, které se tou pomalou rychlostí, vlastní tilandsiím postupně prodlužovaly, sílily a v průběhu léta se i zbarvovaly do hezké červené barvy.
Škoda, že mě dřív nenapadlo ten vývoj zdokumentovat, na fotkách je flabellata minulou sobotu ve chvíli, kdy naplno rozkvetl její první květ. Taková ta typická fialová „trubka“. Samotný květ dlouho nevydrží, tak dva, tři dny, ale na každém ze sedmi květních klasů jich naroste několik, tak to zřejmě nějaký týden potrvá.
Když si k tomu přičtete, že už nejméně měsíc, nebo spíš dva před samotným květem tyto klásky rostlinu pěkně zdobí, vyjde z toho velmi pohledná a zajímavá tilandsie.
Flabelata pochází z Mexika a z dalších států Střední Ameriky jako je Kolumbie, Guatemala, Honduras a Nikaragua. Stejně jako ostatním pěkným tilandsiím, ani jí nic nebrání v dalším rozšiřování se do námi obydlených míst v našem civilizovaném světě.
http://youtu.be/WPS1zdjHwpE
Tillandsie a další zelená havěť která s námi může žít v bytě, k našim velkým radostem, nebo také starostem.
sobota 30. srpna 2014
sobota 23. srpna 2014
Dorstenia foetida, případně crispa
Tak dnes vám představím dorstenie,
které jsem vysel před osmi lety a pár měsíci. Ale přesně
neřeknu, které to jsou. Tehdy jsem si objednal semena Dorstenie
crispy, Dorstenie foetidy a ještě nějaké sp., myslím Somálsko.
Zasetá semínka vzešla od všech tří.
Nějaký čas jsem si pamatoval, jaký název jim patří. Musím
přiznat, že mě ty dorstenie až tak nenadchly a tak jsem je pustil
z hlavy, díky čemuž dnes nevím, která je která.
Na druhou stranu musím uznat, že
rostly všechny ty roky na okraji mého zájmu a dostalo se jim
pozornosti prakticky jen jednou týdně při zalití, rostly celou tu
dobu vděčně a bezproblémově. Což mě následně zaujalo na
tolik, že jsem si v práci, kde je všechny ty roky mám, dvě
rostliny druhé generace postavil přímo na stůl.
Druhá generace je dá se říci
nechtěná, ale ta semínka, které dorstenie vystřelují dost často
vzklíčí v sousedních květináčích u jiných rostlin a pokud je
včas nevytrhnu, je mi potom líto už pěkně přirůstající
rostlinu vyhodit.
Také se mi líbí jejich zelené,
květy, připomínající dětskou kresbu slunce. Působí docela
optimisticky. Ty tři mé druhy se od sebe přece jen trochu liší.
Jedna přirůstá více do výšky, to bude zřejmě Dorstenia
crispa. Druhé dvě se drží víc při zemi, odlišují se tvarem
květu, které je u jedné podobný kulatému sluníčku, zatímco ta
druhá má takové neforemnější slunce.
Abych nebyl za úplného pitomce, tak
přidám alespoň pár vyčtených faktů. Dorstenie pochází z
čeledi morušovníkovité. Jak název napovídá, zahrnuje i
morušovník, ale také třeba chlebovník, fíkovník smokvoň a
ostatní fíkusy. Dorstenie byly pojmenovány po německém lékaři
Theodoru Dorstenovi (1492 – 1552).
Rod Dorstenia zahrnuje asi 105 druhů
pocházejících z Afriky, Jižní Ameriky, Srí Lanky a Sokotry.Jsou
mezi nimi jak sukulentní, tak nesukulentní rostliny. Ty o kterých
dnes píšu jsou mezi pěstiteli sukulentů asi nejrozšířenější.
Jak už jsem se i zmínil, asi i nejvděčnější. Za světlé a
slunné místo na okně budou vděčné a při přiměřené zálivce
budou tloustnout, tak jak to mají sukulentáři rádi a ochotně
kvést.
sobota 16. srpna 2014
Kalanchoe thyrsiflora
Kalanchoe
thyrsiflora je velmi pohledná, sukulentní kytka. Občas
jsem ji zahlédl v Baumaxu, OBI a podobných obchodech. Se
zalíbením jsem se a ni podíval a šel vždy dál. Pro její
rozměry mě ani nenapadlo, že bych ji chtěl mít doma.
Ale
znáte to,
člověk
míní, život
mění. Tak jsem se jednoho letního dne před třemi lety s trsem
této rostliny setkal na Ischii, kde si rostla v jedné zahradě
pod širým nebem. V tom trsu byla jedna rostlina odkvetlá. Na
jejím stonku se za listy tvořilo něco podobné mladým rostlinám.
Dva malé, sotva
dvoucentimetrové listy, které šly snadno odlomit. Moje botanické
zaujetí, nebo také posedlost mi v té chvíli zatemnily rozum
a já za chvíli, bez uvažování držel ty dva lístky v ruce.
Co
s nimi, když už jse je ulomil…..Přečkaly
dalších pár dnů na Ischii, potom i dlouhou cestu autobusem. Než
jsem se dostal domů, rána na ministonku spojujícím ty dva malé
listy zaschla a tak jsem je rovnou zasadil do zeminy pro sukulenty a
protože byl konec června, dal jsem je rovnou na balkon.
A
od té doby roste, pomalu a jistě
se zvětšuje. Až trochu moc, ale za tu dobu jsem si na ni zvykl.
Co si budeme povídat, i když není úplně malá a skladná, je to
velice pěkná kalanchoe. Alespoň
do doby, než začne vytahovat na květ. Pěstuje
se také dobře. Přes zimu je v kumbále, kde se ji snažím
zalévat minimálně, aby v té době nerostly nové listy.
Občas nejstarší list uschne, ale na jaře nebo v létě
naroste další. Od května do konce září je na balkoně a v tu
dobu je vždy nejhezčí a
zalévám
ji
jednou
týdně. Doufám,
že ještě nějaký čas nebude chtít kvést, protože jak jsem se
dočetl, kvetení ji může zcela vysílit, zvlášť v našich
podmínkách. Řešením je začínající květenství uříznout.
Co
o Kalanchoi thyrsifloře
ještě napsat? Pochází z Jižní Afriky. Thyrsiflora znamená
mnoho květů . Tam,
odkud pochází má název „meelplakkie“. Meel znamené mouka,
voskový povrch listů, který se někdy může z rostliny sypat
vytváří zdání, že je posypaná moukou. Myslím, že to platí
hlavně tam, pod africkým sluncem, kterému se právě tímto
voskovým povlakem na listech brání. V našich podmínkách, ještě
když jde na rostlinu slunce jen pár hodin ráno a to ještě když
není zataženo zas
tak „posypaná“ nebude, přesto je na listech patrný každý
případný dotek.
Nevím,
jak dlouho u mě toto kalanchoe vydrží. Záleží to hlavně na
jeho velikosti. Každopádně je to pěkná rostina, která udělá
radost každému pěstiteli s dostatkem světlého a slunného místa.
Tedy pokud o ni bude stát.
neděle 10. srpna 2014
Aloe bellatula
Aloe bellatula si mě získala svým
květem. Bellatula znamená krásná a jistě se bude vztahovat ke
květenství této rostliny, protože v nekvetoucím stavu je toto
aloe rostlinou docela nenápadnou.
Aloe bellatula je jednou z prvních
rostlin z mého sukulentářského nadšení, které se u mě
dostavilo před devíti lety. Jak už jsem se v některém minulém
příspěvku zmínil, společně se sukulenty jsem se seznámil i s
vlnatkou a kořenovkou, které toto nadšení velmi významně
utlumily.
Aloe bellatula moc pěkně rostla,
odnožovala. Brzy jsem ji měl ve třech květináčích, ale potom
začala chřadnout, hynout. Zůstala jen jediná rostlina, kterou mám
v práci a která právě teď kvete.
Důvod, proč zbyla jen tato jediná
uhádnete. Ten podlý červec, vyskytující se na kořenech rostlin.
Dřív jsem se nekompromisně bránil
použít chemické přípravky proti škůdcům rostlin v bytě,
nakonec jsem rezignoval a díky tomu přežila i tato aloe.
Co o ní napsat. Pochází jako mnoho
jiných pěkných sukulentů z Madagaskaru, kde se nachází ve
výškách 1500 až 2000 metrů. Listy dosahují až 25 cm délky,
jsou tenké, jemně zubaté. Konečně vidíte na fotce.
Než si na ní začaly pochutnávat
zmínění červci, rostla naprosto bezproblémově. Protože neměla
chladné přezimování, byla zalévána pravidelně, jednou týdně.
V zimě symbolicky, od jara do konce podzimu přiměřeně.
Umístění na okně, na světle a
slunci. Těch pěkných květů jsem se někdy dočkal i vícekrát
za rok. Snad ta poslední Aloe bellatula vydrží, pokud se nějaký
škůdce objeví, Careo doufám opět pomůže.
Jedny z prvních fotek květů této
aloe jsou od Martina. Květy na nich jsou zvětšené, přesně tak,
aby dostály svému názvu.
sobota 9. srpna 2014
Hechtia sp.
Před dvěma lety mě na výstavě
Klubu plzeňských kaktusářů zaujala jedna rostlina z čeledi
broméliovitých. Na výstavu jsem šel s předsevzetím, že domů
nepřinesu žádnou novou kytku a to předsevzetí, ač jsem se tomu
sám divil jsem dodržel. Ta kytka se mě nějak dostala do hlavy,
vlastně už když jsem se vrátil z oné výstavy domů, podléhal
jsem nutkání vrátit se pro ni. Během dalších dvanácti měsíců,
než opět následovala další výstava kaktusářů jsem si na
zmíněnou rostlinu mnohokrát vzpomněl.
Jak se blížil termín další
výstavy, vzrůstala i chuť jít se přesvědčit, zda dotyčnou
rostlinu bude ještě její pěstitel nabízet. No, myslím že to
byly ty samé rostliny, které tam na mě pár minut před oficiálním
zahájením výstavy čekaly. Byly tam dvě, pro mě znamení, že už
nemám váhat. Za symbolickou cenu, myslím čtyřiceti korun, opět
přibyla další kytka.
Uběhl rok a dva měsíce a já
poprosil Martina, aby ji vyfotil. Tedy co? Rostlina neměla označení
a musím přiznat, že mě to ani moc netrápilo. Na 99% je to
Hechtie, zemní broméliovitá rostlina vyskytující se hlavně v
Mexiku, Střední Americe a Texasu. Hechtie jsou odolné rostliny,
přizpůsobené životu v suchých podmínkách. Ve Wikipedii jsem
našel 67 uvedených druhů hechtií, kromě jednoho, jsou všechny
dvoudomé. Samičí a samčí květenství se vytváří na
oddělených rostlinách. Na pojmenování hechtií má zásluhu
Julius Gottfried Conrad Hecht, což byl zřejmě kromě jiného i
botanik, Wikipedie mu přisuzuje i úlohu rádce pruského krále,
kdo ví, ten pán není bezmála dvě stovky let mezi živými.
Hechtie nezklamala. Možná roste až
moc rychle, připadá mi, že je o hodně větší, než před rokem.
Při tom, jak jsem se dočetl má růst pomalu. Možná v přírodě,
kde se jí nedostává od jara do podzimu pravidelné zálivky, jako
té mé. V této době je také na balkoně, na místě, kde má i
dostatek dopoledního slunce. Tedy upřesním, je tam od dnů, kdy
nehrozí nízké noční teploty. Zimu přečkala v kumbálu v
meziposchodí, u okna. Tady je asi nejnižší teplota, kterou ji
mohu v paneláku v tomto období poskytnout, něco kolem 15°C.
Zmíněná hechtie zatím neodnožila.
Na letošní výstavě jsem opět neodolal a zakoupil další. Té co
vidíte na fotkách je podobná, i když bych řekl, že je malinko
jiná. Ta nová, která bude třeba příští rok také představená,
celkem bohatě odnožuje. A jak se na ni teď dívám, má již
nejméně šest odnoží.
sobota 2. srpna 2014
Agáve a jeho miniatury
Jedna z mých vzpomínek, na
které nikdy nezapomenu je má první dovolená u moře na ostrově
Hvar, tehdy ještě v Jugoslávii. Nejvíc mě okouzlilo moře,
ale hned za ním následovala příroda středomořského ostrova.
Jednou z rostlin, která mě tam zaujala, i když to nejsou
původní rostliny, byly mohutná agáve. Jejich podstatně menší,
u nás vyrostlé rostliny jsem je znal už dříve. Malé sazenice
agáve byly oblíbenými suvenýry z letních dovolených u
moře. I já si malou odnož přivezl, ale když po pár letech
vyrostla natolik, že už se na okno nevešla, našel jsem jí místo
u okna v meziposchodí. Asi se někomu líbila, zakrátko
zmizela. Dostal jsem náhradou jinou, dokonce tu ozdobnější, se
žlutým lemováním listů. Vše se opakovalo, i nová rostlina se
zřejmě zalíbila nějaké sousedce.
Mně se také agáve stále líbila
a tak jsem zkoušel pěstovat darovanou odnož Agáve potatorum a
semenáček Agáve victoriae-reginae. Ty ale za pár let také
přerostly a tak byly převezeny do práce, kde snad ještě budou
nějaké roky dělat okrasu. Alespoň do té doby, dokud tu budu,
abych je zalil. Snad se jich po mně jednou někdo ujme. V současné
době považuji za „své“ hlavně dvě, dá se snad napsat
miniaturní agáve. Jsou staré pár let, už když jsem je koupil
jako malé semenáče, měli jistě nějaký rok za sebou. Za pět
let u mě trochu povyrostly.
To s menším počtem listů
identifikuji celkem přesně, je to Agáve filifera „compacta“.
Dnes má na výšku sedm centimetrů, na šířku přibližně deset.
Větší počet tenkých listů má zřejmě Agáve stricta nana.
Jedno jsem už ale měl, bylo trochu jiné. Rostlo rychleji, na
rozdíl od tohoto, co mám teď nemělo hladké okraje těch úzkých
listů. To, které vidíte na fotce je třináct centimetrů vysoké,
růžice má průměr patnáct centimetrů.
Agáve jsou krásné rostliny, dost
známé, abych se o nich nějak více rozepisoval. Tak jen úplný
základ. Pocházejí z Mexika, ze Střední a Jižní Ameriky a
z jihozápadu Spojených států. Kvetou jedenkrát za život,
na svém konci vysokým, u větších druhů dosti vysokým a
výrazným květenstvím. To je poslední, co ve svém životě
udělají, ale předtím ještě dají život mnohým odnožím, je
to podobné jako u tilandsií nebo jako u našich netřesků.
Bohužel, pro bytové pěstitele mají kromě trnů, o které se lze
nepříjemně popíchat ještě jednu výrazně negativní vlastnost,
tedy většina z nich, jsou moc veliké.
Agáve chtějí
co nejvíce slunce a tepla. Jsou i mrazuvzdorná agáve, na internetu
najdete nejméně dvě nabídky českých pěstitelů. Ty mé dvě
malé agáve jsou pěstované zatím celoročně v místnosti,
přímo na okně, kde je maximální světlo i dostatek slunce.
Zalévám jedenkrát týdně, což je jak jste si možná už všimly
u sukulentů (kromě tilandsií a některých více žíznivých
voskovek) mým zvykem. V zimě spíše symbolicky nějakou tou
„lžičkou“ vody. Snažím se také zalévat ráno, dokud není
moc slunce a horka. Snad to je důkaz a inspirace, pro někoho, komu
se agáve také líbí a váhá nad tím, jestli by šly pěstovat
v bytových podmínkách. I když to pro agáve samotné zřejmě
ideální není, jde to, alespoň do doby, než přerostou místo,
které jim můžeme nabídnout. Já jen doufám, že ty mé moc
rychle přirůstat nebudou a ještě dlouho u mě vydrží.