Dnes vás pozvu na jedem malý výlet.
Do minulosti. Je téměř před devíti lety a my jsme na první
dovolené na krásném řeckém ostrovu Korfu, nebo také chcete li
Kerkyře. Je první polovina září a na tu dobu je tady poměrně
chladno, alespoň místní a ti, co sem jezdí pravidelně říkají.
Moře je docela studené, na nějaké
velké plavání to není, ale o to lépe se v takovém počasí
chodí. Korfu dostálo své pověsti zeleného ostrova, je radost
vystoupat někam na kopec a rozhlížet se po krajině a při pohledu
do dálky zahlédnout tu úžasnou modř moře.
Procházet se olivovými sady, ve
kterých jsou některé letité olivy tak nádherně pokroucené,
chodit kolem bílých skal a sledovat, čím vším jsou jejich stěny
porostlé. Mým oblíbeným stromem u nás je dub a tady nacházím
nejméně jeho dvě jižní varianty s tuhými, ostnitými listy
připomínající listy cesmíny. Pár žaludů jsem si přivezl
domů, ale botanický pokus, vysetí skončil naprostým neúspěchem.
To bylo nakonec dobře, co bych tady dělal se stromkem zvyklým na
jižní slunce?
Ten výlet, o kterém chci psát vedl
cestou, kterou si i dnes dovedu docela dobře představit. Na
některých místech bylo znát, že většinu roku oplývají
dostatkem vody a vláhy. Mechy, lišejníky, kterým se tu dařilo.
Každou chvíli jsem se zastavoval a přemlouval Martina, ať vyfotí
tohle a hned zas tamto...
Lišejníky, mechy, zajímavý uschlý
plod květiny, žalud a list dubu. Zajímavý kámen, ve kterém je
vrostlý jiný, jako nějaké ztracené vejce pravěkého plaza.
Stěnu svahu u cesty poskládanou z bílých kamenů.
Samozřejmě došlo i na pohled do
krajin ostrova, i do té úžasné modři místního moře. To bylo u
malého městečka Liapades, ve kterém jsme tu dovolenou prožívali
opravdu průzračné, čisté, škoda jen, že tak studené.
Nakonec jsme si i to moře o rok
později užili. Při té naší první návštěvě Korfu jsem byl
poslední den před zpátečním odletem na procházce tou cestou, o
které dnes píšu. Potkali jsme kouzelného řeckého dědečka a i
když slovy jsme se kvůli jazykové bariéře příliš domluvit
nemohli, pochopili jsme, že nám ukazuje cestu, kterou se máme
dostat k moři. A protože pohádkoví i řečtí dědečci se mají
poslouchat, po té cestě, kterou nám ukazoval jsme se vydali.
I když vedla po kopcích a byla dost
dlouhá, dovedla nás k malé, opuštěné pláži. Byla tak pěkná
a bylo na ní tak pěkné koupání, že jsem na ni po příletu domů
stále myslel a říkal si, jak by bylo pěkné prožít na ni daleko
víc času. A tak jsme přesně po roce letěli na to samé místo
znovu, do stejného hotelu a aniž by jsme to očekávali, dostali
jsme i ten samý pokoj.
Nevím, jestli se na tento krásný
ostrov ještě někdy podíváme. Já si ho čas od času připomínám
fotkami z obou dovolených. Nejčastěji právě fotkami z výletu, o
kterém jsem dnes psal.
