Jeden malý výlet v čase

Dnes vás pozvu na jedem malý výlet. Do minulosti. Je téměř před devíti lety a my jsme na první dovolené na krásném řeckém ostrovu Korfu, nebo také chcete li Kerkyře. Je první polovina září a na tu dobu je tady poměrně chladno, alespoň místní a ti, co sem jezdí pravidelně říkají.

Moře je docela studené, na nějaké velké plavání to není, ale o to lépe se v takovém počasí chodí. Korfu dostálo své pověsti zeleného ostrova, je radost vystoupat někam na kopec a rozhlížet se po krajině a při pohledu do dálky zahlédnout tu úžasnou modř moře.

Procházet se olivovými sady, ve kterých jsou některé letité olivy tak nádherně pokroucené, chodit kolem bílých skal a sledovat, čím vším jsou jejich stěny porostlé. Mým oblíbeným stromem u nás je dub a tady nacházím nejméně jeho dvě jižní varianty s tuhými, ostnitými listy připomínající listy cesmíny. Pár žaludů jsem si přivezl domů, ale botanický pokus, vysetí skončil naprostým neúspěchem. To bylo nakonec dobře, co bych tady dělal se stromkem zvyklým na jižní slunce?

Ten výlet, o kterém chci psát vedl cestou, kterou si i dnes dovedu docela dobře představit. Na některých místech bylo znát, že většinu roku oplývají dostatkem vody a vláhy. Mechy, lišejníky, kterým se tu dařilo. Každou chvíli jsem se zastavoval a přemlouval Martina, ať vyfotí tohle a hned zas tamto...

Lišejníky, mechy, zajímavý uschlý plod květiny, žalud a list dubu. Zajímavý kámen, ve kterém je vrostlý jiný, jako nějaké ztracené vejce pravěkého plaza. Stěnu svahu u cesty poskládanou z bílých kamenů.

Samozřejmě došlo i na pohled do krajin ostrova, i do té úžasné modři místního moře. To bylo u malého městečka Liapades, ve kterém jsme tu dovolenou prožívali opravdu průzračné, čisté, škoda jen, že tak studené.

Nakonec jsme si i to moře o rok později užili. Při té naší první návštěvě Korfu jsem byl poslední den před zpátečním odletem na procházce tou cestou, o které dnes píšu. Potkali jsme kouzelného řeckého dědečka a i když slovy jsme se kvůli jazykové bariéře příliš domluvit nemohli, pochopili jsme, že nám ukazuje cestu, kterou se máme dostat k moři. A protože pohádkoví i řečtí dědečci se mají poslouchat, po té cestě, kterou nám ukazoval jsme se vydali.

I když vedla po kopcích a byla dost dlouhá, dovedla nás k malé, opuštěné pláži. Byla tak pěkná a bylo na ní tak pěkné koupání, že jsem na ni po příletu domů stále myslel a říkal si, jak by bylo pěkné prožít na ni daleko víc času. A tak jsme přesně po roce letěli na to samé místo znovu, do stejného hotelu a aniž by jsme to očekávali, dostali jsme i ten samý pokoj.

Nevím, jestli se na tento krásný ostrov ještě někdy podíváme. Já si ho čas od času připomínám fotkami z obou dovolených. Nejčastěji právě fotkami z výletu, o kterém jsem dnes psal.

Foto (c) Martin Hetto

https://youtu.be/xrfVaPNMCM8