Jaro má spoustu barev. Čím jsem
starší, tím víc si jara užívám. Ne, že bych si myslel, že už
je poslední, takový pesimista snad nejsem. Ale na přesýpacích
hodinách života už je přesypáno hodně dnů i roků, některé
věci ztrácí hodnotu a význam, jiným hodnota roste. Příroda,
její bohatství, rozmanitost a její krása a dokonalost, to je pro
mě jedna z největších cenností, které nám život nabízí. V
dřívějších letech jsem si toho, že je jaro všimnul, když už
pomalu přicházelo léto. Ne, že bych nevěděl, jaký je datum,
ale ten jarní pocit jsem úplně propásl.
Tak si teď chci každé jaro vychutnat
jak můžu, hlavně vzhledem k omezenému času, který většina z
nás pracujících má. S příchodem jarních dnů část cesty do
práce chodím pěšky. V zimním období jezdím autobusem, potom
přestupuji na tramvaj.
To, co vidíte na první fotografii je
má ranní cesta. Vede do kopce, mezi poli. Je to jedna z nejhezčích
chvílí dne, vyšlo slunce, jdu mezi poli a nad hlavou mi zpívá
skřivan. A tady je ta první výrazná barva jara, žlutá. Řepkové
pole září nepřehlédnutelnou jasně žlutou. Na těch polích se
ob rok řepka střídá s obilím. Mám raději to obilí s jeho
zelení a s jeho vůní, tu vůni, nebo spíš vtíravý smrádek
řepky moc nemusím. Na druhé straně, kdyby nebylo všude
přeřepkováno a člověk viděl takové pole poprvé, asi by to byl
velký zážitek. Bohužel, řepka vytlačila mnoho jiných, dříve
běžně pěstovaných polních plodin. Kde je dnes jetel, vojtěška,
a další, dnes málokdy k vidění dříve pěstované plodiny jako
hrách, mák, len, cukrová řepa, bob. Ale žlutá k jaru neodmyslitelně patří. Podběl, petrklíč, pampeliška, blatouchy..., i ta řepka.
Další barva letošního i dlouhé
řady předchozích jar je růžová. Na konci léta před téměř
čtyřiačtyřiceti lety jsme se přestěhovali zpět do Plzně.
Následující jaro jsem poprvé uviděl kvést v sousední ulici
sakury. Myslím, že před tím jsem je neviděl, nebo si jich
nevšímal. Tenkrát a následovně každý následující rok, když
vidím rozkvétat stromy sakur, prožívám znovu a znovu okouzlení,
nadšení, nebo jak to nazvat. Ten strom je mimo dobu kvetení docela
nezajímavý, taková třešeň, co nemá ani plody. Co do ní. Ale
jakmile stromy začnou kvést, dalo by se říct, že patří mezi ty
nejkrásnější.
V Japonsku mají dvě stovky kultivarů
sakur. Jak jsem se na internetu dočetl, zatímco v Číně tyto
květy symbolizují ženskou krásu a lásku, v Japonsku jsou
vzhledem ke krátkému období kvetení symbolem pomíjivosti života.
Ano, krása rozkvetlých sakur rychle
pomíjí. Není to sice těch pověstných pět minut slávy, je to
pár dnů, možná i týden, dva. Když jsem začátkem týdne sakury
fotil, byly asi v tom nejlepším okamžiku kvetení. Koncem týdne
už na chodníku a na silnici pod nimi a kolem nich ležel růžový
koberec z okvětních lístků. Ty se při větru občas snášely
jako bláznivý růžový sníh na zem.
Tou ulicí se sakurami chodím na
autobus při odpolední cestě z práce. Je to zas jiná trasa, cesta
mezi rodinnými domky se zahradami, na kterých už od jara stále
něco kvete. Nejdřív čemeřice, sněženky, bledule, kalina vonná,
fialky, petrklíče, potom narcisy, hyacinty, zlatý déšť,
tulipány, magnólie. Teď začaly rododendrony, azalky a vistárie,
kdybych měl psát o všech jejich barvách … Ty ulice mohu
obměňovat, střídat, až do podzimu se bude na co dívat.
Tak na závěr ještě tu pro jaro
nejtypičtější barvu, jasně, že zelenou. Tentokrát z výletu za
město, do lesa k Berounce. Na první fotce je místní epifyt a
zároveň poloparazit, jmelí bílé na vršku borovice. Ta jeho
zeleň je tak trochu do žluta. Jmelí prý symbolizuje plodnost a
štěstí. Myslím, že díky svému nezvyklému způsobu života má
pro většinu z nás své kouzlo. Na které také zvláště v době
vánoc doplácí. Myslím, že potkat se s ním s přírodě, s
živým, rostoucím někde vysoko na borovici je mnohem zajímavější,
než vidět je utržené a všelijak pozlacené a postříbřené pro
vánoční výzdobu.
Poslední fotka jarní zelené patří
obyčejnému šťavelu rostoucímu a kvetoucímu v pomalu tlejícímu
kmeni. Nový život vzcházející na životě minulém. Mezi tím
šťavelem je i malý stromek, snad habr.
Tak si užívejme všech barev, které
pro nás jaro má.
Ten poslední je nejpěknější, mému srdci milý. Ty bílé kvítky šťavelu a mech. Zdravím, Eva
OdpovědětVymazat