neděle 26. července 2015

Modré a bílé květy


Dnes bych chtěl věnovat pár řádků jedné všeobecně známé a po světě hojně rozšířené rostlině. Žádná exotika, žádná vzácnost. Stačí vyjít kousek za město a někdy se s ní pravidelně setkáváte i ve městě.
V době, kdy nekvete to není ani moc vzhledná rostlina, ovšem v okamžiku, kdy se otevřou její modré květy, zřejmě bude jen málo kolemjdoucích, kteří by se na ni alespoň na malou chvilku nepodívali.


Já ji každoročně pár měsíců v roce vídám každý, nebo téměř každý den. Ráno při cestě do práce, v sobotu a v neděli při pravidelné procházce, kde kousek od tratě na Prahu celé roky žije. Kdo ví, možná žila už dávno před tím, než jsem tu začal chodit a možná i před tím, než trať postavily.


Čekala čekanka u trati, nečekej čekanko, už se ti nevrátí.


Tento verš si pamatuji už od dětských let, i v jiných podobných se modré květy čekanek přirovnávají ke smutným dívčím modrým očím, které čekají na někoho, koho se nedočkají.
Kdo ví, jak čekanka ke svému jménu přišla. Ale je takové hezké, české, domácí. Ta čekanka, se kterou se často venku potkáváme je čekanka obecná. Používá se jako bylina, myslím, že dobře působí na zažívání, jistě je o tom víc na internetu.


Příbuzné čekanky se používají i jako zelenina, čekanka listová, kadeřavá, salátová červenolistá kadeřavá. Kořen některých se zpracovává na cikorku, náhražku kávy.


Kromě známých modrých květů se někdy stane, že čekanka kvete i jinou barvou. My pravidelně chodíme kolem bílé. Jeden čas, než naše pracoviště změnilo starou budovu za novou jsem chodil pravidelně kolem řeky, kde čekanka kvetla blízko sebe hned ve třech barvách, v modré, bílé a růžové.



Myslím, že být to nějaká ojediněle se vyskytující se rostlina, asi by byl o ní zájem i jako o okrasnou rostlinu do zahrad. Naštěstí pro ni je zatím celkem hojně se vyskytující. Tak ať jí to dlouho vydrží a ať se s ní ještě dlouho a dlouho potkáváme.



sobota 25. července 2015

Aeonium lindleyi

Dlouho jsem se aeoniím úspěšně vyhýbal, až do první dovolené na ostrově Ischia. Místní lidé mají aeonia zřejmě v oblibě, narazíte na ně velmi často a tak se stalo, že jsem si jako památku na dovolenou pár růžic aeonií přivezl. Všechny úspěšně zakořenily a přežily do dnešních dnů.



Až na jedno, které sice také zakořenilo a pár let dobře rostlo. Mělo jedinou, docela velkou zelenou růžici, po pár letech už na přiměřeně silném kmínku. Přes léto vždy prospívalo na balkoně, v zimě na okně v kumbále spíše strádalo. V loňském roce na podzim začalo kvést velkým květenstvím se značným množstvím žlutých kvítků. Čekal jsem, že z jara někde na kmínku obrazí, ale vyčerpáno kvetením a zřejmě i nedostatkem světla v zimě se rozloučilo.



Aeonium lindleyi se mně dostalo také v té době, asi někdy před čtyřmi roky. Jedna malá větvička s dvěma malými růžicemi ochotně zakořenila. Pomalu a jistě přirůstala, delší dobu to byl takový sympaticky malý „stromeček“. Myslím, že sukulenty nedovedu pěstovat tak jak by se mělo, nenechávám je žíznit a občas jim dopřeju i kapku toho hnojiva.


A tak se milé aeonium trochu nemile zvětšilo. Sem tam nějaký výhonek z něj opadl. V loňském roce na podzim jsem si jich pár v práci zasadil do misky, kterou právě uvolnil nějaký jiný sukulent. Jak od té doby vyrostly, vidíte na pár dnů starých snímcích.


Ta původní rostlina, která se bez opěry pomalu sama neudrží, byla na jaře jako obvykle vyletněna. Před nějakým týdnem mě překvapila i svými květy, které ukázala poprvé. Květy jsou to pěkné, sluníčkové. Někde v přírodě, na ostrově Tenerife, odkud toto aeonium pochází a v podmínkách, na které je zvyklé, je jistě pěkné vidět více takto rozkvetlých rostlin. Jeho keříky by tam měly dorůstat do půlmetrové výšky.


I když se u mě pár aeonií nachází a nehodlám se jich cíleně zbavovat, k mým největším oblíbencům zřejmě nikdy patřit nebudou. Na druhou stranu oceňuji jejich nenáročnost a ochotu růst a hlavně přezimovat v ne právě optimálních podmínkách. Domů si zřejmě už další pořizovat nebudu. Pokud se dostanu na jih Evropy, nebo na Kanárské ostrovy, rád je uvidím na místech, kde se jim opravdu daří, nebo odkud pocházejí.        

sobota 18. července 2015

Bonusové tillandsie

Už nějaký čas chci napsat o plánovaném výsevu tilandsií. Hodilo by se napsat spíš o pokusném výsevu, protože jde vlastně o několikaletý pokus s nejistým koncem. Než jsem se k napsání takového příspěvku rozhoupal, vykvetly mně dvě tillandsie, které mám obě „hodně od mlada“. Bonusové tilandsie.


Občas se stane, že si s kytkou domů přineseme nějaký bonus. Často nechtěný v podobě nějakého nevítaného hmyzu, například vlnatky, nebo puklice. Jednou jsem si takto splnil dlouholetý sen, koupil jsem si krásnou rostlinu parožnatky, poměrně vzrostlou a drahou. Bohužel, v květinářství jsem si nevšimnul,  že je poměrně dost napadená puklicí. Ač jsem tehdy puklici hubil, jak jsem uměl, vždy se znovu a znovu objevila. Když se potom začala stěhovat i na jiné rostliny, skončila puklice i s parožnatkou v popelnici. Docela drastické řešení, ale na nic lepšího jsem v té době nepřišel.


Nemusí být jenom takové bonusy, někdy vám u kytky vyrůstá i další, která se třeba i hodí. U tilandsií, které si přinesete, nebo vám přijdou poštou po nějakém dni objevíte, že na listu vyrůstá něco malého, zeleného. Většinou tak malého, že zprvu nevíte, o co se může jednat, pokud už s tím nemáte zkušenost. To milimetr, dva velké, zelené, co si někdy můžeme splést s mšicí je ze semínka vyrůstající mladá tilandsie.


Než bude tilandsii připomínat, uteče hodně vody, nebo spíš uběhne nějaký ten rok. Pokud na takovou, právě život začínající tilandsii na své rostlině narazíte, můžete se rozhodnout, zda ji dát šanci, nebo zda je pro vás dlouhou dobu neurčitelný druh nezajímavý.


Pokud se rozhodnete, ponechat ji na živu, je asi velkou chybou s takto miniaturní rostlinkou manipulovat a nějak ji „přesazovat“. To jsem udělal, když jsem dostal první zásilku tilandsií, na kterých se takové čerstvě vzrostlé, sotva dva milimetry velké rostlinky nacházely. Dal jsem je na vatu, kterou jsem častěji rosil, předpokládaje, že co nejvíc vlhka jim bude svědčit.   Špatný předpoklad, uhnily, nepřežila ani jediná. Časem jsem pochopil, že nejlepší možnost, alespoň co znám,  je nechat je právě tam, kde se nachází. Na listu jiné tilandsie, kterou bude rosit, tak, jako bychom ji rosili, kdyby na ní žádný malý semenáček jiné tilandsie nebyl.


Samozřejmě, že při plánovaných výsevech je rosení častější, zřejmě hlavně v pěstírnách tilandsií, kde je zapotřebí vypěstovat co nejvzrostlejší tilandsii za co nejkratší čas. I tak si myslím, že to příliš rychlé nebude.


Z těch pěti, dnes už poměrně vzrostlých tilandsií, které se ke  mně dostaly jako neplánované bonusy k jiným tilandsiím, dnes představím dvě. Tillandsie mallemontii byl trsík přichycených klíčících semínek uTilandsie ehlersiany. Myslím, že s ní tak čtyři, pět let zůstal pohromadě, potom byl úspěšně oddělen.  Nejprve jsem pochopitelně nevěděl, co se z trsíku vyklube, teď po rozkvětu prvního květu je to snad zřejmé. Květ opravdu moc příjemně voní, další dva budou brzy následovat.


Další „rozkvetlou“ tilandsií je Tilandsie tricholepis. Tak u té mi bylo hned jasné, co to bude zač. Když jsem si tilandsii koupil, při pozorném prohlédnutí jsem zjistil, že přímo na odkvetlém klásku jednoho výhonu začínají z klíčících semen růst nové rostlinky. Martin to tehdy, v roce 2007 vyfotil. Rostlinky také na mateřské rostlině vydržely nějaký rok, možná dva a potom přesídlily na jinou podložku. Ne, že bych tolik toužil po dalších tricholepisech, ale bylo to takové pozorování, zda poroste, neporoste.


Nakonec se uplatnily jako podložka pro další tilandsie, jak vidíte na fotce.  Na jedné návštěvě jsem dostal kousíček Tilandsie brealitoensis, moc malý na to, abych ho při své „šikovnosti“ někam přimontoval. V té době mi také přišel objednaný semenáček tilandsie ericii, s jehož velikostí to bylo obdobné. Tak jsem je posadil do toho malého trsu tricholepisu. Celkem úspěšně se spolu s ním zvětšují.

Teď  tento trs také vykvetl, dokonce v květních klasech jsou vidět i žluté minikvítky, což se u mých tricholepisů tak často nestává. Květenství probíhá skrytě a nejednou začne růst semeník, jako důkaz, že proběhlo.


Tak to je o těch dnešních bonusových tilandsiích  téměř  vše. Dost často se stalo, že nějaká taková bonusová tilandsie, právě začínající svou životní pouť chvíli rostla a potom se rozloučila. Také někdy spadla a ztratila se. Někdy to vyjde, někdy ne. Když si od toho raději nebudete moc slibovat, třeba vám taková rostlina také vyroste a dočkáte se i toho květu. Ale pár let to potrvá.

neděle 12. července 2015

Proč nezasadit strom

Hned na začátek musím uvést na pravou míru, jak je to s tím názvem článku. V časopise National Geographic jsem četl článek o americkém Detroitu, velkém městě, které zažilo svou slávu, potom jistý úpadek a teď se zřejmě opět pozvedá. V tom článku se mně líbila jedna věta pána, který se město snažil zkrášlit svým způsobem. Jak? To je patrné z jeho věty. Proč nezasadit stromy, které tak málo chtějí a tolik toho dávají?  Tedy spíš proč sázet.


Myslím, že většině z nás se líbí stromy v přírodě a snad i ve městech, v ulicích a městských parcích. Chápu, že někdy je nepříjemné, když se strom vysadí blízko oken bytu, kde může po čase trochu víc stínit. Mám rád světlo, co nejvíce světla a v takto stíněném bytě by se mně asi nelíbilo.


Když jsou stromy na místě, třeba v parku, kde nepřekáží, to je jiná. Nebo překáží? V části Plzně kde bydlím je hezký park. Tedy už je ho mnohem méně, než ho bývalo. Překážel. Byl blízko trati Plzeň- Praha, nebo spíš Praha-Plzeň podle města většího a známějšího. Trať se modernizuje a za čtyři miliardy se délka trati zkrátí údajně o šest kilometrů a sto metrů. Trasa železnice se napřímí, postaví se náš nejdelší tunel vedoucí  pod vrchy Chlum a Homolka.  Speciálně k tomu k nám z Německa dorazila největší razící souprava, pokřtěná na Viktorii. Prostě zas vítězství techniky a smělých lidských plánů, které zrychlí dopravu mezi Prahou a Plzní, zrychlí už beztak zrychlený čas a spěch naší doby. Dříve se mohl člověk cestou  vlakem rozhlížet po krajině, dnes vlak pojede tak rychle, že se krajina jen mihne kolem.



No, pokrok je pokrok, ten se nezastaví. To musel respektovat i park a stromy, které tady rostly desítky let a musely uhnout, aby nepřekážely. Lidé se možná chodí dívat, jak stavba začínala i pokračuje (hotovo má bát příští rok na podzim), já spíš vnímal, jak mizí stromy, kolem kterých jsem čtyřicet let chodil, které za tu dobu vyrostly. Každý týden jich ubývalo víc a víc, kus parku zmizel. Naštěstí dost jich ještě zbylo.



Odneslo to ještě daleko víc stromů, které stály v blízkosti trati a překážely pracím s modernizací trati spojeným.  A jak jsem viděl, odnesly to i stromy, které s modernizací tratě moc společného neměly, na jaře se kácelo kolem trati i v částech, kde nová část nepovede. Možná by hrozilo, že při vichřici spadnou na koleje a ohrozí vlak, prostě taková čistka kolem tratě, kdy asi není čas, možná i vůle přemýšlet nad tím, které stromy se dají za případné nebezpečí považovat a které už ne. Mně to někdy přijde, že je třeba zaměstnat lidi, nebo takové akce, kdy se kácí, co je v cestě bez nějakého většího přemýšlení. Asi nejsem odborník a nemám ty správné informace.
 

Když si vezmete, kolik stromů v průběhu lidské existence a myslím hlavně v průběhu minulých dvou století muselo nám lidem a našim zájmům jít z cesty, není potom otázka z úvodu článku namístě?
Pokud soudím podle sebe, vždy, když vidím nějaký z těch několika stromů, které jsem zasadil a které mě od té doby už o pěkných pár metrů přerostly, mám z toho dobrý pocit a vždy prožívám trochu radosti. I když jsou to pro kolemjdoucí jen anonymní stromy, pro mě jsou to „mé“ stromy a když nic jiného, alespoň budou tím, co tu jednou po mně zůstane.


Můj praděda už dávno před lety vysadil u hřiště, které patřilo plzeňskému Sokolu na Slovanech každému vnoučeti jeden strom. I to se mi zdá hezké, zasadit strom pro někoho, koho máme rádi, kdo je nám blízký. Ty stromy tam dodnes stojí, alespoň některé, je jim kolem 80 let.


Některé pesimistické předpovědi ohledně naší budoucnosti praví, že bude i krize energetická. Až přijde zima a bude chybět energie, kdo nás zahřeje? Zřejmě by to zas zůstalo na dřevu stromů a i z tohoto rize praktického důvodu by bylo nejlepší mít jich kolem sebe co nejvíc.

Tak si někdy tu otázku zkuste také položit. Doufám, že si na ni kladně odpovíte a ze svého stromu, nebo stromů budete mít jednou také radost.

sobota 11. července 2015

Frithia pulchra – kvetení v letošním roce

O Frithii pulchře jsem psal v loňském červenci. Je sice zbytečné se opakovat. Na druhou stranu, po delším období, kdy od podzimu až do jara, nekvete, připadá mi potom její první rozkvetlý květ jako událost hodná zaznamenání.



Když minulý týden bylo rozkvetlých najednou deset květů, zas jsem poprosil o její vyfocení. Frithia je pohledný sukulent i bez květů, její listy působí zajímavým a hezkým dojmem sami o sobě. V případě, že otevře vice květů najednou se ihned zařadí k těm nejpěknějším sukulentům.

Podle mých zkušeností za těch osm společných let docela nenáročná rostlina, jak vidíte, roste a kvete i v paneláku. Podmínkou k takovému kvetení je kromě maxima světla i přímé slunce, alespoň na pár hodin, protože bez něj se květy neotevřou.

Na tu mou svítí během dopoledne. Ve dnech, kdy chodím do práce mám smůlu, odpoledne už jsou ve stínu a zavřené. Ale to, co je v životě krásné je někdy vzácnější, snad aby to tolik nezevšednělo. Frithia pulchra naštěstí už takovou vzácností není a dá se za pár korun sehnat i v obchodních domech typu OBI, Baumax a podobně.

Pokud ji koupíte na takovém místě, raději ji hned přesaďte do propustné zeminy pro sukulenty. Na jihu Afriky, poblíž hlavního města JAR Pretorie, kde by se na několika málo místech měla vyskytovat roste v křemenném písku. Zalévám tak jako všechny sukulenty jednou týdně, od jara do podzimu podle světla a slunce a podle toho, zda kvete někdy i docela vydatně. V zimě stačí méně, opatrně, tak jednou za dva týdny.




sobota 4. července 2015

Haworthia semiviva

Další z haworcií , která v době mého nadšení pro ně, byla jedna z prvních a která vydržela do dnešních dnů. Takže to trochu popírá její jméno. Semiviva znamená napůl živá, což se může zdát díky jejímu sezonímu zevnějšku. Ta má byla vždy živá až dost, mohla by jít příkladem ostatním haworciím.



Semivivu jsem v práci vyfotil během jara, když se do oken, kde je mezi ostatními sukulenty umístěná, nejvíc opíralo slunce. Tedy samozřejmě ve dnech, kdy svítilo. Přes zimu zelená a svěže vypadající růžice listů se začala více vybarvovat a její průsvitné konce listů, s jakoby chlupatým, nebo roztřepeným koncem, se začaly naklánět k jejímu středu. Tak právě v této chvíli by se mohlo začít zdát, že rostlina chřadne a už toho před sebou moc mít nebude.


Opak je pravdou. Nějaký týden po focení vykvetla, vlastě dokvétá poslední z jejích čtrnácti nenápadných kvítků.  Semiviva patří mezi neodnožující haworcie, ale díky schopnosti našich pěstitelů se občas nabízejí rostliny vypěstované ze semen. Kdo má rád zvláštní rostliny, sukulenta a třeba ještě haworcie k tomu, semiviva by pro něj  mohla být vhodnou rostlinou.