Až na jedno, které sice také zakořenilo a pár let dobře rostlo. Mělo jedinou, docela velkou zelenou růžici, po pár letech už na přiměřeně silném kmínku. Přes léto vždy prospívalo na balkoně, v zimě na okně v kumbále spíše strádalo. V loňském roce na podzim začalo kvést velkým květenstvím se značným množstvím žlutých kvítků. Čekal jsem, že z jara někde na kmínku obrazí, ale vyčerpáno kvetením a zřejmě i nedostatkem světla v zimě se rozloučilo.
Aeonium lindleyi se mně dostalo také v té době, asi někdy před čtyřmi roky. Jedna malá větvička s dvěma malými růžicemi ochotně zakořenila. Pomalu a jistě přirůstala, delší dobu to byl takový sympaticky malý „stromeček“. Myslím, že sukulenty nedovedu pěstovat tak jak by se mělo, nenechávám je žíznit a občas jim dopřeju i kapku toho hnojiva.
A tak se milé aeonium trochu nemile zvětšilo. Sem tam nějaký výhonek z něj opadl. V loňském roce na podzim jsem si jich pár v práci zasadil do misky, kterou právě uvolnil nějaký jiný sukulent. Jak od té doby vyrostly, vidíte na pár dnů starých snímcích.
Ta původní rostlina, která se bez opěry pomalu sama neudrží, byla na jaře jako obvykle vyletněna. Před nějakým týdnem mě překvapila i svými květy, které ukázala poprvé. Květy jsou to pěkné, sluníčkové. Někde v přírodě, na ostrově Tenerife, odkud toto aeonium pochází a v podmínkách, na které je zvyklé, je jistě pěkné vidět více takto rozkvetlých rostlin. Jeho keříky by tam měly dorůstat do půlmetrové výšky.
I když se u mě pár aeonií nachází a nehodlám se jich cíleně zbavovat, k mým největším oblíbencům zřejmě nikdy patřit nebudou. Na druhou stranu oceňuji jejich nenáročnost a ochotu růst a hlavně přezimovat v ne právě optimálních podmínkách. Domů si zřejmě už další pořizovat nebudu. Pokud se dostanu na jih Evropy, nebo na Kanárské ostrovy, rád je uvidím na místech, kde se jim opravdu daří, nebo odkud pocházejí.
Žádné komentáře:
Okomentovat