Myslím, že většině z nás se líbí stromy v přírodě a snad i ve městech, v ulicích a městských parcích. Chápu, že někdy je nepříjemné, když se strom vysadí blízko oken bytu, kde může po čase trochu víc stínit. Mám rád světlo, co nejvíce světla a v takto stíněném bytě by se mně asi nelíbilo.
Když jsou stromy na místě, třeba v parku, kde nepřekáží, to je jiná. Nebo překáží? V části Plzně kde bydlím je hezký park. Tedy už je ho mnohem méně, než ho bývalo. Překážel. Byl blízko trati Plzeň- Praha, nebo spíš Praha-Plzeň podle města většího a známějšího. Trať se modernizuje a za čtyři miliardy se délka trati zkrátí údajně o šest kilometrů a sto metrů. Trasa železnice se napřímí, postaví se náš nejdelší tunel vedoucí pod vrchy Chlum a Homolka. Speciálně k tomu k nám z Německa dorazila největší razící souprava, pokřtěná na Viktorii. Prostě zas vítězství techniky a smělých lidských plánů, které zrychlí dopravu mezi Prahou a Plzní, zrychlí už beztak zrychlený čas a spěch naší doby. Dříve se mohl člověk cestou vlakem rozhlížet po krajině, dnes vlak pojede tak rychle, že se krajina jen mihne kolem.
No, pokrok je pokrok, ten se nezastaví. To musel respektovat i park a stromy, které tady rostly desítky let a musely uhnout, aby nepřekážely. Lidé se možná chodí dívat, jak stavba začínala i pokračuje (hotovo má bát příští rok na podzim), já spíš vnímal, jak mizí stromy, kolem kterých jsem čtyřicet let chodil, které za tu dobu vyrostly. Každý týden jich ubývalo víc a víc, kus parku zmizel. Naštěstí dost jich ještě zbylo.
Odneslo to ještě daleko víc stromů, které stály v blízkosti trati a překážely pracím s modernizací trati spojeným. A jak jsem viděl, odnesly to i stromy, které s modernizací tratě moc společného neměly, na jaře se kácelo kolem trati i v částech, kde nová část nepovede. Možná by hrozilo, že při vichřici spadnou na koleje a ohrozí vlak, prostě taková čistka kolem tratě, kdy asi není čas, možná i vůle přemýšlet nad tím, které stromy se dají za případné nebezpečí považovat a které už ne. Mně to někdy přijde, že je třeba zaměstnat lidi, nebo takové akce, kdy se kácí, co je v cestě bez nějakého většího přemýšlení. Asi nejsem odborník a nemám ty správné informace.
Když si vezmete, kolik stromů v průběhu lidské existence a myslím hlavně v průběhu minulých dvou století muselo nám lidem a našim zájmům jít z cesty, není potom otázka z úvodu článku namístě?
Pokud soudím podle sebe, vždy, když vidím nějaký z těch několika stromů, které jsem zasadil a které mě od té doby už o pěkných pár metrů přerostly, mám z toho dobrý pocit a vždy prožívám trochu radosti. I když jsou to pro kolemjdoucí jen anonymní stromy, pro mě jsou to „mé“ stromy a když nic jiného, alespoň budou tím, co tu jednou po mně zůstane.
Můj praděda už dávno před lety vysadil u hřiště, které patřilo plzeňskému Sokolu na Slovanech každému vnoučeti jeden strom. I to se mi zdá hezké, zasadit strom pro někoho, koho máme rádi, kdo je nám blízký. Ty stromy tam dodnes stojí, alespoň některé, je jim kolem 80 let.
Některé pesimistické předpovědi ohledně naší budoucnosti praví, že bude i krize energetická. Až přijde zima a bude chybět energie, kdo nás zahřeje? Zřejmě by to zas zůstalo na dřevu stromů a i z tohoto rize praktického důvodu by bylo nejlepší mít jich kolem sebe co nejvíc.
Tak si někdy tu otázku zkuste také položit. Doufám, že si na ni kladně odpovíte a ze svého stromu, nebo stromů budete mít jednou také radost.
2 komentáře:
Moc pěkně napsané, abych vzala konve s vodou a táhla do parku zalít ty naše tři letos vysazené borovice a modlila se, aby je nějaký kretén nezničil. V jedné knize stálo, jsou lidé stavitelé a lidé ničouři, těch druhých je nyní mnohem víc, bohužel, Eva
Moc hezky napsaný článek. Na můj vkus až příliš optimisticky. Pravda je totiž taková, že za oběť "modernizace" železniční trati Plzeň-Praha padl skoro celý park pod Chlumem - zbylo tu jen hřiště a několik stromů kolem něho, ale i moc hezká zeleň v parku ve Staniční ulici a navíc jsou ničeny moc hezké mosty, které jsou nahrazovány strašlivými betonovými monstry. Kolem trati je budouvána třímetrová betonová zeď. Z romantické krajiny pod Chlumem se stalo obří staveniště, po kterém tu zbyde železobetonový pomník. A proč tohle všechno, aby se cesta z Plzně do Prahy zrychlila o šest minut pro vlaky, ve kterých stejně nikdo nejezdí (to vím, protože se den co den dívám dovnitř a v celém vlaku sedí od 6 do 30 lidí) , protože autobusem to bude stejně vždy rychlejší. Dělá to na mně dojem, že je prostě stůj co stůj potřeba utratit peníze z EU, tak budeme budovat (ale současně děsivě ničit) úplně nesmyslné železobetové pomníky.
Já to vyřešil po svém, protože jsem se nevydržel dívat na to ničení zbytků zeleně na Doubravce, ale vlastně i míst, kde jsem vyrůstal a ke kterým mě vázalo spousta krásných vzpomínek, a přestěhoval jsem se na venkov, kde snad k ničemu podobnému v nejbližší době nedojde. Chápu ale, že se všichni od těch oblud co tu vznikají odstěhovat nemůžou. Tak tedy žijme za zdmi a v kupé rychlovlaků si poklepávejme po ramenou, že už zase naše ekonomika hezky roste.
Okomentovat