Bylo to někdy více jak před třiceti lety, kdy jsem v Plzni, v prodejně pěstitelských přebytků v Solní ulici poprvé uviděl kytku, o které dnes budu psát. Spíš zajímavá, než krásná. Tmavá, do fialova zbarvená cibule a několik úzkých, kropenatých listů. Za pár korun, jako většina kytek, které se tam prodávali.
Doma jsem zřejmě dostal vynadáno, co jsem to zas přinesl za další kytku, obdobnou kytkomilností u nás netrpěl nikdo další. Řešil jsem to tak, že jsem vždy nový přírůstek nějak propašoval, a když se nové kytky po nějakém čase někdo všimnul, bránil jsem se tvrzením, že ta je tady přece už tak dlouho…
Ale na Scillu violaceu, jak se tehdy nazývala, nebo podle jedné starší knížky o kytkách z tehdejší doby česky Ladoňka si dobře vzpomínám. Dal jsem ji na světlé místo do kuchyně, kde byla záhy objevena. Obdiv u ostatních členů domácnosti nezískala, ale mé sympatie k ní vzrostly, když rozkvetla květenstvím s malými, zelenkavými kvítky, ve kterých bylo i trochu fialové. Sice na to bylo zapotřebí dobrého zraku, ale ten v tu dobu nechyběl.
Neoplývaje žádnými zkušenostmi s pěstováním afrických cibulovin, stejně jsem ani netušil, odkud pochází, nechal jsem ji prvních pár let v kuchyni. Tam od jara do podzimu prosperovala, v ostatním ročním období spíše degenerovala. Žádné období zimního klidu. Na jaře se vždy vzpamatovala.
Kytek přibývalo a po nějakém čase jsem potřeboval uvolnit pěkné, světlé místo v kuchyni pro nějaký nový objev. A tak Ledebouria socialis, to už jsem znal její nový název, sukulentní negramotnost v tu dobu vrostla do mírné gramotnosti, se stěhovala na nějaké okno do práce. Ale i tam přibývalo nových objevů a tak za čas skončila na chodbě, kde bylo světla méně.
V té době už to byl velký trs se spoustou cibulek, přes zimu nevypadal moc pěkně, spoustu uschlých listů. Tak jsem se ani nedivil, když někdy na jaře zmizel, nejspíš vyhozen nějakou kolegyní, která už se na to nemohla dívat.
Téměř přesně před sedmi lety napsal pan Janda na svých stránkách o malé formě Ledebourie socialis. Na fotkách k článku představil malou, moc pěknou rostlinku se širšími listy, krásně vybarvenou. Malou, s malým, nízkým květem. I když jen málogdy pěstuji znova kytky, které se se mnou rozloučily, nebo naopak, začalo se mně po této kytce stýskat. Ale už jsem nechtěl tu původní, s delšími listy, v hlavě se mně usadila ta malá ze zmíněného článku. Díky panu Jandovi se mi vyplnilo už pár velkých kytkových přání a tak jsem se na něj po delším čase nakonec před rokem s prosbou o cibulku miniaturní ledebourie opět obrátil.
Zmíněná Ledebourie se nelíbila jen mně a tak žádná volná cibulka nebyla. Prosbu jsem zopakoval opět letos na jaře, ale to už milá kytka nebyla k nalezení. Možná někdo vyprosil poslední cibulku. Pan Janda slíbil, že se při další návštěvě zahradnictví, kde onu malou ledebourii sehnal po ní opět podívá.
Začátkem léta, po návštěvě onoho zahradnictví napsal, že z něj přivezl i tři malé formy ledebourie. O všechny tři jsem si poprosit netroufl, ale o dvě ano. Když ještě s několika dalšími dorazily, bylo jasné, že tyto dvě ledebourie mi padly do oka na první pohled. Jedna s výraznější kresbou, o něco větší, druhá opravdová miniatura, s téměř modrošedými listy, téměř bez skvrn.
No, mé pěstování sukulentů…. Vím, že většina opravdových sukulentářů se snaží o to, aby sukulenty vypadaly co nejvíc tak, jak vypadají tam, odkud pocházejí. Mám to trochu jinak. Použil bych přirovnání, které se jistě většině pěstitelů sukulentů bude zdát zcela mimo. Jako by si někdo adoptoval malého Somálce, zvyklého na minimální příděl jídla. Tak i já koukám na sukulenty a říkám si, ať se pořádně nají, přece nebudou trpět hladem a žízní, toho si už užily dost. A tak pravidelně zalévám, občas přihnojím a kytka roste a roste.
Tak i při současných vedrech chodím každý večer na balkon, kde jsou mezi jinými vyletněnými sukulenty i zmíněné ledebourie. A když vidím, že mají v květníku suchou zeminu, nedá mi to a trochu je zaliju. Kytky z vděčnosti rostou, možná trochu víc, jsou větší, než když dorazily, ta s těmi listy téměř bez fleků už je flekatější. Zda je jedna z nich ta z článku pana Jandy, to přesně nedovedu posoudit, on ji asi tak nepřekrmoval a tak možná vypadala trochu jinak. Zdá se mi, že jsou spíš trochu jiné, i když stejně pěkné. Možná jsou ty mé vykrmené o něco větší a listnatější, než by měly být.
Malé formy ledebourií jsou každopádně velmi pohledné a přál bych si, aby u mě vydržely alespoň tak dlouho, jako jejich předchůdkyně, to je nejméně dvacet let. Své místo na slunci a světle alespoň od jara do podzimu už mají jisté.
