sobota 29. srpna 2015

Aloe erinacea

Myslím, že většině zájemců o sukulentní rostliny je důvěrně známá adresa Sekce pěstitelů sukulentů-SPS : www.sukulenty-sps.cz. Její stránky si průběžně prohlížím během roku, zejména potom v období jara, kdy se po Akci semena v nabídce objeví ještě Akce rostliny. Měl jsem si to už dávno zakázat, ale ani letos mi to nedalo a znovu jsem si objednal. Téměř se divím, že se mi nové přírůstky ještě podařilo umístit, ale jak koukám, už je opravdu plno…. Jenže nekupte tak pěkné rostliny za tak nízkou cenu, několika málo symbolických desetikorun. No jo, ale co živého si objednáme, za to už bychom měli mít zodpovědnost, ať je to jak chce drahé, nebo levné…


Před více než třemi lety mně z této Akce rostliny mezi jiným přišel i semenáček Aloe erinacea, jedné z aloí, po které jsem už pár let pokukoval. Jednou před léty jsem na pěkné exempláře narazil v jednom obchodním domě. Nebyly nejlevnější, dovoz zřejmě z Holandska, nebo kdoví odkud. Zaváhal jsem, nekoupil jsem, ale kytka už zůstala v mé hlavě. Když jsem při prohlížení nabídky rostlin Sekce pěstitelů sukulentů toho roku našel v nabídce semenáčky tohoto aloe za nějakou tu desetikorunu, neodolal jsem.


Malý, mohu-li to tak napsat i roztomilý semenáček Aloe erinacea jsem dal na nejsvětlejší okno a doufal, že poroste. Jak jsem o ní do té doby četl na internetu, tato poměrně vzácná rostlina může být i trochu choulostivější. Musím zaklepat, kromě spálení horní části jednoho listu, které jsem nedávno zavinil tím, že jsem ji přisunul až ke sklu okna, s ní problémy nikdy nebyly.


Alou erinacea je endemit z Namibie. Měla by tam růst ve velmi suchých oblastech v kamenitých a písčitých půdách na kopcích a horách v nadmořské výšce 900 – 1350 metrů nad mořem.  Objevená pro příznivce sukulentních a krásných rostlin vůbec, byla poměrně nedávno, podle jednoho zdroje na internetu v roce 1971, podle druhého dokonce až v roce 1980. V případě tak pěkné rostliny se mi chce přímo napsat, že její objev je mimořádně významná událost.


Jak jsem se dočetl, Aloe erinacea by poprvé měla kvést nejdříve až po dvacátémpátém    roku života. No, vzhledem k tomu, jak poměrně nedávno byla objevena s ní asi moc pěstitelů letité zkušenosti mít nebude. Neměla by ani moc často odnožovat, tedy alespoň v kultuře. Jak vidíte, Aloe erinacea může růst i v paneláku. Podmínkou je dostatek světla a snad i slunce, se kterým, jak dokazuje spálený list na mé rostlině se musí pozvolna. Zalévám jako ostatní sukulenty jednou týdně, v zimě spíš symbolicky. V zimním období se snažím o nejnižší teplotu, jaká v paneláku jde, netopím, ale kolem těch 18°C v pokoji asi mít budu.


Příští rok si tu akci s rostlinami u SPS už budu muset opravdu zakázat. Alespoň se víc budu věnovat rostlinám, které už u mě mají své domovské právo. Pokud ale nemáte problémy s místem, určitě se podívejte, co bude v nabídce.  Za tak příznivé ceny to vždy stojí za to.    

sobota 22. srpna 2015

Tillandsia sp. Peru

Tilandsie sp. Peru, značí původem z Peru, mně přišla jako dárek s ostatními tilandsiemi před více než devíti lety. Dvě malé, dá se napsat miniaturní rostlinky na kolíku z černého bezu. Další tilandsie, kterou by zřejmě většina lidí, včetně mě, mohla považovat za kousek mechu. Když jsem před lety psal na Zelené listy  o miniaturních tilandsiích, byla k článku o nich připojena fotka této tilandsie. Někdo v komentáři připsal, že by se mohlo jednat o Tilandsii tricholepis, tedy nějakou její formu.


Nevím, nejsem znalec, měl jsem dvě formy tilandsie  tricholepis, z nichž jedna, taková atypičtějčí s více sevřenými a kratšími listy se se mnou už rozloučila.  Obě se spíš protahovaly do délky, jejich květenství, tedy miniaturní květní klasy byly na delších stoncích. Tato tilandsie roste jako kompaktní zelená miniaturní štětka, když kvete, její květenství není na žádném dlouhém stonku.


Ale květy jsou žluté a stejně miniaturní, jako u tricholepisu a také v tomto případě dochází u většiny květů k samoopylení. Po prasknutí zralých semeníků jsou vidět drobná ochmýřená semena. Nikdy jsem je neodstraňoval, ani jsem se je nepokoušel přemisťovat a probouzet k životu.


Příroda si poradila sama, za nějaký čas rostlo kolem staré rostliny větší množství malých rostlinek. Přiznám se, že tato tilandsie docela dlouho  nepatřila k těm, kterým bych věnoval zvýšenou pozornost. Rosil jsem ji stejně často jako ostatní a jinak jsem si ji příliš nevšímal.


Možná i to, že některým rostlinám nevěnujeme přehnanou péči a pozornost může přinést dobré výsledky. Po těch devíti letech je z těch dvou mrňavých rostlinek už docela solidní trsík, tvořený větším množstvím už poměrně vzrostlých semenáčků, které po dalším kvetení a dozrání další generace semen průběžně přibývají.



Ani nevím, kde jsou ty původní dvě rostliny. Zřejmě posloužily jako  podklad svým potomkům. Možná někdy celý trs upadne, nebo se rozpadne. Zatím drží a je plný života, čímž se více  a více stává objektem mého zájmu. Snad mu to nebude na škodu.


sobota 15. srpna 2015

Ledebouria socialis – návrat po několika létech

Bylo to někdy více jak před třiceti lety, kdy jsem v Plzni, v prodejně pěstitelských přebytků v Solní ulici poprvé uviděl kytku, o které dnes budu psát. Spíš zajímavá, než krásná.  Tmavá, do fialova zbarvená cibule a několik úzkých, kropenatých listů. Za pár korun, jako většina kytek, které se tam prodávali.


Doma jsem zřejmě dostal vynadáno, co jsem to zas přinesl za další kytku, obdobnou kytkomilností u nás netrpěl nikdo další. Řešil jsem to tak, že jsem vždy nový přírůstek nějak propašoval, a když se nové kytky po nějakém čase někdo všimnul, bránil jsem se tvrzením, že ta je tady přece už tak dlouho…


Ale na Scillu violaceu, jak se tehdy nazývala, nebo podle jedné starší knížky o kytkách z tehdejší doby česky Ladoňka si dobře vzpomínám. Dal jsem ji na světlé místo do kuchyně, kde byla záhy objevena. Obdiv u ostatních členů domácnosti nezískala, ale mé sympatie k ní vzrostly, když rozkvetla květenstvím s malými, zelenkavými kvítky, ve kterých bylo i trochu fialové. Sice na to bylo zapotřebí dobrého zraku, ale ten v tu dobu nechyběl.


Neoplývaje žádnými zkušenostmi s pěstováním afrických cibulovin, stejně jsem ani netušil, odkud pochází, nechal jsem ji prvních pár let v kuchyni. Tam od jara do podzimu prosperovala, v ostatním ročním období spíše degenerovala. Žádné období zimního klidu.   Na jaře se vždy  vzpamatovala.
Kytek přibývalo a po nějakém čase jsem potřeboval uvolnit pěkné, světlé místo v kuchyni pro nějaký nový objev. A tak Ledebouria socialis, to už jsem znal její nový název, sukulentní negramotnost v tu dobu vrostla do mírné gramotnosti, se stěhovala na nějaké okno do práce. Ale i tam přibývalo nových objevů a tak za čas skončila na chodbě, kde bylo světla méně.



V té době už to byl velký trs se spoustou cibulek, přes zimu nevypadal moc pěkně, spoustu uschlých listů. Tak jsem se ani nedivil, když někdy na jaře zmizel, nejspíš vyhozen nějakou kolegyní, která už se na to nemohla dívat.

Téměř přesně před sedmi lety napsal pan Janda na svých stránkách o malé formě Ledebourie socialis. Na fotkách k článku představil malou, moc pěknou rostlinku se širšími listy, krásně vybarvenou. Malou, s malým, nízkým květem.  I když jen málogdy pěstuji znova kytky, které se se mnou rozloučily, nebo naopak, začalo se mně po této kytce stýskat. Ale už jsem nechtěl tu původní, s delšími listy, v hlavě se mně usadila ta malá ze zmíněného článku. Díky panu  Jandovi se mi vyplnilo už pár velkých kytkových přání a tak jsem se na něj po delším čase nakonec před rokem s prosbou o cibulku miniaturní ledebourie opět obrátil.


Zmíněná Ledebourie se nelíbila jen mně a tak žádná volná cibulka nebyla. Prosbu jsem zopakoval opět letos na jaře, ale to už milá kytka nebyla k nalezení. Možná někdo vyprosil poslední cibulku. Pan Janda slíbil, že se při další návštěvě zahradnictví, kde onu malou ledebourii sehnal po ní opět podívá.


Začátkem léta, po návštěvě onoho zahradnictví napsal, že z něj přivezl i tři malé formy ledebourie. O všechny tři jsem  si poprosit netroufl, ale o dvě ano. Když ještě s několika dalšími dorazily, bylo jasné, že tyto dvě ledebourie mi padly do oka na první pohled. Jedna s výraznější kresbou, o něco větší, druhá opravdová miniatura, s téměř modrošedými listy, téměř bez skvrn.


No, mé pěstování sukulentů…. Vím, že většina opravdových sukulentářů se snaží o to, aby sukulenty vypadaly co nejvíc tak, jak vypadají tam, odkud pocházejí. Mám to trochu jinak. Použil bych přirovnání, které se jistě většině pěstitelů sukulentů bude zdát zcela mimo. Jako by si někdo adoptoval malého Somálce, zvyklého na minimální příděl jídla. Tak i já koukám na sukulenty a říkám si, ať se pořádně nají, přece nebudou trpět hladem a žízní, toho si už užily dost. A tak pravidelně zalévám, občas přihnojím a kytka roste a roste.


Tak i při současných vedrech chodím každý večer na balkon, kde jsou mezi jinými vyletněnými sukulenty i zmíněné ledebourie. A když vidím, že mají v květníku suchou zeminu, nedá mi to a trochu je zaliju. Kytky z vděčnosti rostou, možná trochu víc, jsou větší, než když dorazily, ta s těmi listy téměř bez fleků už je flekatější. Zda je  jedna z nich ta z článku pana Jandy, to přesně nedovedu posoudit, on ji asi tak nepřekrmoval a tak možná vypadala trochu jinak. Zdá se mi, že jsou spíš trochu jiné, i když stejně pěkné. Možná jsou ty mé vykrmené o něco větší a listnatější, než by měly být.


Malé formy ledebourií jsou každopádně velmi pohledné  a přál bych si, aby u mě vydržely alespoň tak dlouho, jako jejich předchůdkyně, to je nejméně dvacet let. Své místo na slunci a světle alespoň od jara do podzimu už mají jisté.  

sobota 8. srpna 2015

Hoya callistophylla

Nedávno poprvé kvetla Hoja callistophylla. Poprosil jsem o její vyfocení, aby mohla být představena.
Callistophylla je jednou z voskovek, které jsem si dlouho přál. Znal jsem ji z fotek na internetu a její světle zelené listy s tmavozelenou kresbou si můj zájem zcela získaly.


První callistophyllu jsem si objednal u pana Hojného. Dorazila, ale nebyla to ta, co jsem znal z fotek. Callistophylla se vyskytuje ve více formách, tedy co vím, nejméně ve dvou až třech. Ta, co se mně tak líbila, má vedle svého názvu ještě označení „krátký list“ a ta, která první dorazila byla zřejmě s označením „dlouhý list“. Tedy dlouhé a poměrně úzké listy ji rostou, moc jich za těch pár let nenarostlo, callistophylla neroste příliš rychle. Alespoň mně ne.


Za nějaký rok jsem z Polska sehnal i tu pod označením „krátký list“. Přišla koncem léta a poměrně brzy zakořenila. Měla snahu růst a rostly jí i nové listy, které ale nikdy nedorostly a opadávaly. To se změnilo až další rok na jaře, kdy bylo konečně dostatek světla, aby nový list pořádně vyzrál. Za ty dva roky trochu narostla, na jaře poprvé projevila snahu kvést, avšak poupata opadala dříve, než trochu víc narostla. Napravila to v druhé polovině července.


Květy byly pěkné, příjemné vůně. Možná nebyly tak zajímavé, jako její listy, kvůli kterým je callistophylla vyhledávána. Já za ně byl rád a shledal jsem u nich jen jeden zápor. Vydržely kvést jen tři dny, to kvetení proběhne opravdu rychle.


Hoya callistophylla Short Leaves je hodně podobná, možná i totožná s Hojou sp. Kalimantan. Obě mají krásnou kresbu na listech a pokud to nejsou totožné rostliny, vypadají jako dvojčata, a nebo alespoň jako hodně si podobní sourozenci z jedné rodiny. Ono každý jejich list je svým způsobem originál, na každém je podobná, ale trochu jiná, originální kresba.


Dnes zmíněnou voskovku můžete sehnat v Polsku, kromě zmiňované pěstitelky Edyty je u nich také obdoba našeho aukra www.allegro.pl , kde když si dáte do vyhledávání „hoya“, v nabídce se objeví kromě filtrů do fotoaparátů i velké množství řízků voskovek za zajímavé, někdy hodně lákavé ceny. Problém je v tom, že prodávající by měl mít PayPal, platba přes jejich PayU funguje prý jen vnitrostátně v Polsku.



U nás Hoju callistophyllu pokud vím prodává ještě pan Kopáček, ale vzhledem k jejímu nepříliš rychlému růstu na ni bude asi delší fronta. Konečně v těch vedrech, které jsou bych voskovky ani objednávat nedoporučoval, k čemu by vám byl vařený, nebo pečený řízek voskovky, ze kterého by po cestě možná i listy opadaly.   

pondělí 3. srpna 2015

Podražec z Ischie

Co si myslíte, že udělá amaterský botanický šílenec  v botanické zahradě, když se přímo před ním objeví zralé semeníky liány s krásnými květy?  Odpověď je jednoduchá, jeden s těch semeníků skončí v jeho kapse. Jo, nemělo by se to. Ale takoví kytkoví  závisláci  si prostě nedovedou pomoc. A i když sebou mají dohled, který je bedlivě hlídá, stačí malá chvilka a neuhlídá.



Tak jsem v botanické zahradě Giardini Ravino Ischia přišel k semenům podražce, který se po zdech zahrady, jinak zaměřené spíš na kaktusy a v menší míře na sukulenty vyskytuje přímo přehojně. Budiž mi to alespoň malou omluvou. Tím podražcem je porostlá celá dlouhá stěna zahrady v ulici, kde se do této zahrady vchází, může to být také její poznávací znamení. Upoutají vás hlavně velikánské květy této liány, spousty těch, co už odpadly se válí jako nějaké mírně zmuchlané, hnědé kapesníky na úzkém chodníku u této stěny.



Je jasné, že rozumný člověk by si řekl, co by dělal s takovou mnohametrovou liánou, která i kdyby tady v našich zeměpisných šířkách vyrostla, stejně asi nikdy nevykvete a kam by ji dal….Botanický šílenec takto neuvažuje, napřed jedná, až potom myslí.


Když už jsem ta semínka dovezl až do Plzně, co s nimi? Nějaké jsem poslal milé kolegyni Zuzce do Brna, která je na kytky podobně ujetá. Potom jsem jí téměř záviděl, když jí už ze semínek rostly malé rostlinky a mně stále nic. Možná to bylo tím, že já je tehdy v červnu před čtyřmi lety vysázel rovnou na balkon a neměly tam tolik tepla. Za nějaký týden mně ale také vzešly. Nějaké vzešlé rostlinky se brzy rozloučily, jiné později, pár nejodolnějších jedinců vydrželo déle až nakonec  do dnešních dnů zbyly dvě rostliny. Zuzce myslím během její dovolené všechny uschly.


No, v našich podmínkách vyletněný na balkoně nerostl podražec nějak skvěle. Byla to taková slabá liánka, „normální“, kytkami nezasažený člověk by ji nejspíše vyhodil. To mně jí bylo líto vyhodit a tak jsem ji po zimě téměř utrápené odnesl znovu vyletnit na balkon, kde znovu nabyla trochu sil, aby se to celé přes další zimu opakovalo.


Předminulý podzim jsem ji dal k oknu v meziposchodí, kde je dost světla a milá liána se tam tak nějak zabydlela, že jsem ji už minulé léto ani na balkon nepřenášel. Rostla si jak chtěla, u země celkem zdřevnatěla a zesílila. I když zas tak moc pěkná nebyla, v tom meziposchodí nepřekážela. Že by na tom místě co je mohla někdy kvést, to mě ani nenapadlo.


Ale stalo se. Možná za to mohly ty letošní červencová vedra a slunce, které do jejího velkého okna svítilo téměř celé odpoledne.  Při jednom zalévání jsem si všiml jednoho jediného, už poměrně velkého poupěte. No, nebyla to tak pěkná kytka, abych si ji každý den důkladně prohlížel. To, nevydrží, to spadne, ozval se ve mně starý pesimista.


Ale budoucí květ se každým dnem zvětšoval, až se minulou sobotu konečně otevřel. U toho okna šel špatně fotit, omlouvám se za „kvalitu“ obrázků, berte to spíš jako důkaz, co se dá vypěstovat v paneláku. Nechybí-li  pěstiteli patřičná dávka šílenosti. Na starších Martinových fotkách  z Ischie jsou květy podražce v plné kráse, navštívíte-li Ischii a její krásné botanické zahrady Ravino a La Mortela, určitě chybu neuděláte a možná si nějaké exotické semínko také přivezete.



Zkoušel jsem najít, o který že podražec vlastně jde. Nejpodobnější se mi zdá Aristolochia gigantea pocházející z Brazílie. Ten květ, co mně v meziposchodí paneláku vykvet měří na výšku 24cm, u květu zmíněného podražce je uvedeno až 30cm. To by v lepších podmínkách, které v Brazílii má jistě mohlo být. Ale co mě mate, u Aristolochie gigantey  se uvádí, že její květy velmi zapáchají. Když vykvetl ten květ minulou sobotu, voněl pěkně, jako citrón.  


Květ v sobotu vykvetl, včera, v úterý, tedy čtyři dny ode dne, kdy se otevřel vypadal už jak kousek splihlého hadru.

sobota 1. srpna 2015

Kus přírody na lodžii

Většinou tomu nevelkému prostoru říkám balkon, ale technicky správně, je to lodžie. Mým představám by vyhovovala daleko víc zahrada, nebo alespoň prostorná a dlouhá terasa. Nakonec jsem rád i za nějaký ten metr čtvereční, na kterém mohou přebývat mrazuvzdorné rostliny, především netřesky a rozchodníky.


Kam se také od konce dubna, někdy až do poloviny října musí vejít i nemrazuvzdorné sukulenty a jiné, sezónní kytky, jako je třeba begonie boliviensis, fialový oxalis  a ještě jedna hlíznatá liána, jejíž název mi právě vypadl z hlavy.(Už jsem si vzpomněl, glorioza.)


Vidím, že ta paměť už není, co dřív bývala i když já měl myslím vždy velmi dobrou paměť. Tak si teď už jenom pomalu vybavuji, která z těch rostlin, které se dnes na tom malém prostoru tísní je tu už nejdéle. Vzpomínám si, je to malý netřesk od jednoho už před tím čtvrtstoletím velmi starého pána, kterého jsem služebně navštívil.


Tehdy mu možná bylo devadesát, nebo mu do tohoto věku moc nechybělo. Byl to farář v Kraslicích a měl velkou krásnou zahradu, myslím, že jsem od něj dostal těch sazenic víc, ale přežil jen ten malý netřesk.



Ještě před tím se na lodžii vystřídalo více rostlin. Zkoušel jsem tu pěstovat různé okrasné cibuloviny, kvetly tu i slunečnice. Pár let se tu dařilo rajčatům, než je definitivně nahradily truhlíky s netřesky. Těm také předcházeli truhlíky s řeřichou, což je má oblíbená kytka. Na té se pásly housenky bělásků.


Vzpomínám na hrachor, okrasné fazole, vzešla tu i oliva z pecky z Kréty, nějaký ten rok po sobě tu přes léto kvetly i muškáty, fuchsie a petúnie. Dnes se na lodžii tísní dost velké množství rostlin, část vidíte na fotkách. Protože jsem bordelář a stále nějak nestíhám, není tu moc uklizeno a nějak lépe uspořádáno. Člověk stárne, je pomalejší, zdá se, že času ubývá. Kytky, ty naopak přibývají.



No, nemohou přibývat do nekonečna, už i já si to začínám uvědomovat, byť mi to poznání pranic  netěší. Tak nevím, zda vám ty fotky předkládám coby inspiraci, jak si na lodžii nebo balkon pořídit trochu přírody, nebo spíš jako odstrašující příklad, jak to může dopadnout, když to s množstvím kytek „kapánek“ přeženete. Odpovědět si může každý sám.