Aloe striata – mláďata

Někdy se mi stává, že se rozhoduji, zda si nějakou kytku koupit, nebo nekoupit. Rozum správně argumentuje, proč se bez ní obejít, ale vítězí nerozum, kterému jsou všechny rozumné argumenty fuk. Tak se stalo i začátkem minulého roku, kdy jsem ještě s několika jinými rostlinami objednal i Aloe striata.

Proč si ho neobjednat, za cenu několika málo desetikorun. Vždy se mi líbilo. Jenže Aloe striata rozhodně nepatří mezi malé rostliny. Až vyroste, nechám ho v práci u okna u schodiště, tam se vejde. Tak to byl ten nerozumný argument, který rozhodl o tom, že za pár dnů se mezi jinými objevily i rostliny zmíněného aloe, hodný pan pěstitel poslal za cenu jednoho hned dvě malé, tak rok staré pěkně vybarvené semenáčky.

V tu chvíli mi bylo jasné, že bych se s Aloí striata jednou nerad loučil a nechával ji v práci někde u schodiště. Problém „kam s ním“ mě bude čekat v budoucnu, jeho řešení záleží i na tom, jak budou zmíněné rostliny rychle, nebo lépe pomalu přirůstat.

Za pár týdnů po zasazení začalo jedno z aloí růst, druhé bylo stále stejné, spíš se zdálo, že nějak vadne. Vzchopilo se až po půl roce, ale jak vidíte z fotky, vitálnějšího sourozence ve velikosti zatím nedohnalo. To by po čase mohlo být i jeho předností.

Co o Aloi striata napsat. Podle mě je to jedno z nejzajímavějších a nejhezčích aloí. Nemá, tak jako většina ostatních aloí zubaté, nebo přesněji trnité okraje listů. Hladké listy jsou lemovány narůžovělými okraji. Zeleno šedé, i trochu do modra zbarvené listy jsou decentně podélně pruhované, čemuž jak jsem se dočetl vděčí za svůj název – striata.

Aloe striata pochází z Jihoafrické republiky, kde roste na kamenitých půdách a skalnatých svazích suchých oblastí. Vyskytuje se ve třech poddruzích. Aloe striata subs. striata, subs. karasbergensis a subs. Kommagasensis. Druhé dvě jsou v kultuře údajně hůře pěstovatelné.

Aloe striata je podle internetu populární a vděčná zahradní rostlina, no, našich zahrad se to bude týkat tak leda od konce jara do podzimu, na jih od nás to možná bude platit. Údajně vydrží mráz

do -5°C. Aloe striata by také měla kvést krásnými červenými květy, květenství rostlinu zdobí dlouhou dobu. Díky svým květům má za hranicemi i další jméno Coral Aloe.

V optimálních podmínkách, tedy v dostatku slunce, světla a tepla by mělo kvést už třetím, čtvrtým rokem. I když v kanceláři na okně má světla dost, myslím, že kvetením mě v nejbližších letech nepřekvapí. Úplně mi stačí koukat na její listy, tak jak jsou dnes. Jen doufám, že poroste co nejpomaleji.

https://youtu.be/QYi4ajAnAyY

Druhé kvetení Gasterie brachyphylly var. bayeri a Euphorbia cylindrifolia

V průběhu jara a léta jsem Martinovi podstrkoval různé kytky k vyfocení. Někdy namítá, že dotyčnou kytku už přece fotil, ale i kytky se v průběhu času mění, stejně tak jako lidé. Málokdo má své fotky jen z jednoho období svého života, tak proč by víc fotek nemohly mít i oblíbené rostliny?

Gasteria brachyphylla var. bayeri si o opakované vyfocení letos v červnu sama řekla. Znovu, tedy podruhé vykvetla. Zatím co loňské kvetení byl jen takový malý vzorek, jak květy vypadají, letošní kvetení už bylo velmi povedené. Pamatuji si, že jsem počítal, kolik je na stonku květů, dokonce jsem výšku celého květenství i změřil. Bylo to ale v červnu a čísla jsem pochopitelně zapomněl. Vzhledem k tomu, že kytka celá se nevešla před černé pozadí, byla výška myslím kolem padesáti centimetrů.

I když květy gasterií nepatří k nejvýraznějším květům, svým způsobem jsou pěkné a zajímavé. Mohou se zdát podobné, ale pokud jich kvete víc najednou, jsou vidět patrné rozdíly. Jak v intenzitě vybarvení, tak i ve tvaru, který je někdy užší a protáhlejší, jindy jsou ty „balonky“ v jeho horní části víc nafouklé.

Euphorbii cylindrifolii jsem nechal vyfotit také v červnu. To se paní Eva ptala, jak se má. Tak jsem ji nechal vyfotit, že jí ty fotky pošlu. No, neposlal jsem, tak je uvidí alespoň teď. Přes léto větve cylindrifolie možná o něco povyrostly. Jak se na ni teď dívám, je na okně kousek ode mě, ještě stále kvete, téměř na všech výhonech.

Když jsem si ji před devíti lety přivezl z Letňan, byl to myslím roční semenáček, tedy nejméně roční byl, tak teď je alespoň desetiletá. Jak velký kus života v životě euphorbií to je nevím, ale celých těch deset let s ní nebyly žádné problémy, snad mohu napsat, že je to kytka vhodná do bytových podmínek. Tedy pokud ji poskytnete hodně světlé místo na okně a alespoň jednou za týden trochu zalijete.

Catopsis sp. Guatemala II

Jako by se tři z mých čtyřech katopsů domluvily a rozhodly se, že mi konec léta zpříjemní svými květy. Dvěma do rozkvětu ještě nějaký čas zbývá, ten, který jsem koupil pod označením Catopsis sp. Guatemala II spíš už dokvétá.

foto (c) Martin Hetto

Jeho kvetení probíhalo téměř měsíc a najednou rozkvetly dva ze tří „sourozenců“. Ten třetí, nejmenší ještě tak nevyrostl, možná proto, že byl ve stínu svého „rodiče“, který mu trochu stínil.

foto (c) Martin Hetto

Tu rostlinu předchozí generace vidíte na první fotce. Záměrně jsem ji odstranil až po jejím vyfocení.

Když její potomci začínaly kvést a zároveň začínaly růst jejich odnože, rozhodla se opustit tento svět. Ztratila zelenou barvu, zežloutla a zhnědla a tak nějak zprůsvitněla a zvodnatěla, přímo bylo vidět, jak z ní odchází život.

foto (c) Martin Hetto

Po vyfocení na ni stačilo lehce zatlačit, vyvrátila se o odpadla. Tak elegantně končí svůj život některé katopsy. Měl jsem ještě Catopsis sp. Guatemala I, ten se se mnou rozloučil definitivně, ani žádnou odnož nezanechal. Po odkvětu věnoval veškerou energii do tvorby semen, bylo to během obzvláště tmavé zimy před třemi lety. Semena jsem sice zkoušel vysít, ale nevzešla. Možná jsem pro ně neměl vhodné podmínky.

foto (c) Martin Hetto

Čím se liší tyto Guatemalské katopsy? Vypadají téměř stejně, jednička má matnější povrch listů, dvojka je má lesklé, zelené, což u té mé rostliny díky zalévání, tedy rosení vodou z vodovodu tak úplně neplatí. Odlišnost se projeví při kvetení. Jednička měla kratší květní stonek s menším množstvím květů, myslím, že tak šest sedm. Snad byly o malinko větší, než u dvojky. Ta to zas vynahradila rozvětveným stonkem květenstvím a desítkami postupně vykvétajících květů.

foto (c) Martin Hetto

Že bych si těch květů zas tak moc užil, to nemohu napsat. Oba tyto katopsy mě překvapily dobou svého kvetení. Otevírají se, když se začíná stmívat a zavřou se v časných dopoledních hodinách. Takže květ, který vidíte na fotce, se už zavírá, je téměř odkvetlý. Květy obou katopsů celkem příjemně voní, tedy pokud nekvetou v zimě. To se stalo právě u předchozí generace tohoto katopsu. Asi na nějakou vůni v tom šeru neměl ani pomyšlení.

foto (c) Martin Hetto

O katopsy se starám jako o tilandsie, nakonec, jsou to příbuzní a v nekvetoucím stavu mohou některou „zelenou“ tilandsii i připomínat. V období světla a tepla rosím klidně každý den, po zbytek roku nejméně třikrát týdně.

foto (c) Martin Hetto

O katopsech je to dnes vše, ještě připojím odkaz na jeden zajímavý dokumentární film:

https://youtu.be/god62gLOx_4

Tillandsia hondurensis

Už je to víc než tři roky zpět, kdy jsem ač nerad začal chápat, že všechna místa na oknech, které nechávám tilandsiím jsou obsazená.  Tak naposled, řekl jsem si a rozmýšlel se, kterou z tilandsií jsem ještě  chtěl mít. Tilandsií je hodně a seznam těch, které by se líbily dlouhý. Místo téměř žádné.

foto (c) Martin Hetto

Byl konec února, bylo celkem nezvykle teplo a já si objednal šest „posledních“ tilandsií. Přišly přesně 24.2., na Matěje. Ne, že bych měl až tak dobrou paměť, ale vždy, když dojdou nové kytky, napíšu si jejich jména do kalendáře, který mám v práci na stole. Pokud starý kalendář najdu, mám i přehled, od kdy co mám.  Poslední samozřejmě nebyly, na druhou stranu snad mohu napsat jedny z posledních.  Když to vezmu z dnešního pohledu, i těch šest bylo možná zbytečně moc, ale nejméně za čtyři jsem dodnes rád a za dvě opravdu hodně rád.

foto (c) Martin Hetto

Jedna z těch dvou je Tilandsie hondurensis. Na internetu toho o ní zas tolik není, jak její název napovídá, pochází z Hondurasu. Často bývá srovnávána s Tilandsií harrisii. Protože nejsem odborník, nemohu se vyjadřovat k tomu, jak moc si jsou, nebo nejsou podobné a příbuzné. Myslím, že většina lidí, která se o tilandsie nezajímá, by shledala podobnost u velké části z nich. Když laicky srovnám svou harrisii s hondurensis, vidím rozdíl v tom, že harrisii je větší, má „tvrdší“ a delší listy. Hondurensis má listy měkčí, kratší a líbí se mi o něco víc. Květem mě zatím potěšila jen harrissii, květy tedy srovnávat nemohu. Hondurensis by měla mít květenství kratší.

foto (c) Martin Hetto

Na slunci získávají listy hondurensis mírně načervenalý odstín, spíš jen tak konce a okraje nejmladších listů. To je za oknem v paneláku, v přírodě, nebo vyletněná někde na stromě může být vybarvená jistě víc. V minulém, cihlovém bytě byla menší, krásně kompaktně rostlá. V paneláku je vidět, že přes zimu není zrovna v optimální kondici, ale s příchodem slunných dnů a s větším množstvím světla přímo viditelně pookřeje. Konečně tak slunce a světlo působí na mnohé z nás.

foto (c) Martin Hetto