Byl konec února, bylo celkem nezvykle teplo a já si objednal šest „posledních“ tilandsií. Přišly přesně 24.2., na Matěje. Ne, že bych měl až tak dobrou paměť, ale vždy, když dojdou nové kytky, napíšu si jejich jména do kalendáře, který mám v práci na stole. Pokud starý kalendář najdu, mám i přehled, od kdy co mám. Poslední samozřejmě nebyly, na druhou stranu snad mohu napsat jedny z posledních. Když to vezmu z dnešního pohledu, i těch šest bylo možná zbytečně moc, ale nejméně za čtyři jsem dodnes rád a za dvě opravdu hodně rád.
Jedna z těch dvou je Tilandsie hondurensis. Na internetu toho o ní zas tolik není, jak její název napovídá, pochází z Hondurasu. Často bývá srovnávána s Tilandsií harrisii. Protože nejsem odborník, nemohu se vyjadřovat k tomu, jak moc si jsou, nebo nejsou podobné a příbuzné. Myslím, že většina lidí, která se o tilandsie nezajímá, by shledala podobnost u velké části z nich. Když laicky srovnám svou harrisii s hondurensis, vidím rozdíl v tom, že harrisii je větší, má „tvrdší“ a delší listy. Hondurensis má listy měkčí, kratší a líbí se mi o něco víc. Květem mě zatím potěšila jen harrissii, květy tedy srovnávat nemohu. Hondurensis by měla mít květenství kratší.
Na slunci získávají listy hondurensis mírně načervenalý odstín, spíš jen tak konce a okraje nejmladších listů. To je za oknem v paneláku, v přírodě, nebo vyletněná někde na stromě může být vybarvená jistě víc. V minulém, cihlovém bytě byla menší, krásně kompaktně rostlá. V paneláku je vidět, že přes zimu není zrovna v optimální kondici, ale s příchodem slunných dnů a s větším množstvím světla přímo viditelně pookřeje. Konečně tak slunce a světlo působí na mnohé z nás.
Žádné komentáře:
Okomentovat