Tak od začátku. Jsou to čtyři roky a pět měsíců, co jsme podruhé a zatím naposledy navštívili Ischii. Hned první den jsme se procházeli jednou z hlavních ulic Foria, asi největšího a nejznámějšího města ostrova. Na konci té ulice stál bytový dům, u něj závora, aby na parkoviště, které k němu patřilo nemohla cizí auta. A u té závory taková velká nádoba na kytky. Takové, jako jsou i na našich náměstích s květinovou výzdobou, tamější rostliny jsou zas jiné, trochu exotičtější. Mezi těmi rostlinami bylo i jedno až příliš vysoké aloe, na jeho spodní části už téměř chyběly listy, za to na ní rostlo několik mladých odnoží, z toho jedna u hlavního kmene rostliny částečně odlomená, hlavou dolů.
Já hned na Martina, že takto tam ten malý chudák zajde, že ho půjdu dolomit a zachránit. On na to, že ne, že to aloe je jednak moc velké, za druhé, že nebudu rvát cizí kytky a že je to na té hlavní ulici, plné lidí nemyslitelné vůbec. Musel jsem uznat, že má jako většinou pravdu.
Jenže touto ulicí jsme procházeli během toho týdne několikrát a já se vždy nezapomněl podívat, zda tam ta jedna odnož stále visí, nebo zda už ji někdo „zachránil“. No, ono takových bláznů asi zas tak moc nebude. Zbývala poslední noc dovolené a po poledni odjezd autobusem. Vždy, když jsem se tu noc probudil, vzpomněl jsem si na to aloe.
Ráno jsme naposledy zajeli do Foria, nakoupit nějaké jídlo na dlouhou, téměř den a noc trvající cestu autobusem. A já zas podlehl své zelené vášni a i když bylo to sobotní ráno na té ulici hodně lidí, to nalomené mládě neznámého aloe jsem odlomil.
Na třech prvních fotkách vidíte, jak vypadalo po nějakém čtvrt roce, kdy už si užívalo českého dopoledního slunce na lodžii. Tam tráví období od zhruba poloviny května až do doby, než začnou hrozit noční mrazíky. Letos se do kumbálu, kde přeřívá na regále u okna zimu stěhovalo až 11.října. V tom kumbálu přes zimu vždy trochu degeneruje, zřejmě bych měl zalévat méně, aby nemohla v zimě vytahovat.
To, jak vypadá v současné době vidíte na Martinových fotkách z minulého týdne. Dnes je už opravdu trochu přerostlá. Na výšku 43cm, růžice v průměru v nejširších místech dosahuje kolem dvaceti centimetrů. Jestli takto poroste dál, za chvíli se na ten zimní regál nevejde a začnu přemýšlet, kam s ní dál. Letos, ani příští rok to snad nebude. Naštěstí už při zemi vyrostlo potomstvo, zatím velmi přijatelných rozměrů, tak u mě může alespoň v podobě další generace zůstat.
Na internetu, mezi fotkami aloí jsem hledal, jakou aloi jsem si to jako jednu ze živých památek na Ischii přivezl. Nakonec se mi nejvíc podobná zdála Aloe distans. Nevím ale jestli je to správný název, nebo zda se dnes už nejmenuje Aloe perfoliata. Protože mi správné názvy zas tak moc netrápí, už jsem se tím dál nezabýval, stejně je pro mě stále aloí z Foria. Každopádně by původně měla pocházet z Kapska v Jihoafrické republice.
Měla by být hodně odolná, nenáročná a dobře pěstovatelná. To mohu potvrdit. O Aloi distans i perfoliata jsem se dočetl, že se na jihu Evropy a zřejmě i na jiných místech světa, kde je větší teplo a světlo staly vděčnými, zahradními rostlinami, které snáší i delší období sucha a někdy i nízké teploty kolem nuly. Na té Ischii a myslím, že i jeden v středomoří je celkem rozšířeným druhem a možná se časem ve větším množství zabydlí i víc na sever, ve sklenících milovníků sukulentů a na světlých místech našich bytů.
Když byl jen horní skleník, tedy minimum místa, mořila jsem léčivou aloi po babičce rok bez zálivky, na zemi pod stolem, voda se k ní mohla dostat jen když něco steklo po skle spodem květináče, nebo při vysoké vzdušné vlhkosti, jestli si dokázala vysát. Světla měla dost. Nerostla, ale neseschla.
OdpovědětVymazatNyní je dole v tropickém, dohání růst a vypadá podstatně hůř. Měla bych ji vrátit nahoru a přestat zalévat. Eva