Už pěkných pár let na sobě
pozoruji vliv počasí. Jako bych se při tom soužití s rostlinami
také stával závislým na dostatku světla a slunce. Ve dnech, kdy
je obojího dostatek, si připadám víc plný života. Ve dnech, kdy
se slunce dlouho neukazuje a světla je málo, spíš přežívám a
závidím přírodě její zimní spánek.
Kolikrát si říkám, jak se mají
lidé na jihu Evropy, kde je toho slunce a světla daleko víc. Ale
potom jdeme na procházku kousek za město a já vnímám, jak je
naše česká příroda krásná.
A to i když přichází podzim a před
námi je dlouhé období, kdy dny jsou krátké, noci dlouhé. Do
práce za tmy, z práce opět za tmy. Půlroční čekání na to, až
se to zas obrátí.
Potom přijde den, jakým byla
například minulá neděle. Obloha vymetená, pomalu až kýčovitě
modrá, jak bývá jen na jaře a na podzim. Stačí vyjít kousek za
město a rozhlédnout se dokola. Stromy a keře jsou vybarvené,
listí už opadává a vzduch voní podzimem.
V takový den bych tu naši krajinu za
žádnou z těch více na jich neměnil. I když právě v takových
dnech si i daleko víc uvědomuji pomíjivost. Nejen těch spadlých
listů, krátících se dnů a pomalu končícího roku.
Podzim je opakem jara, kdy se vše
probouzí, kdy začíná nový život. Podzim je doba sklizně,
zralosti a snad i posledního slunného období před zimou, před
dobou zimního spánku a klidu před dalším začátkem.
I čas našich životů by se dal
přirovnat k ročním obdobím. Nezbývá, než si přát, bez
ohledu na to, zda se nacházíme v mladém jaře, plném očekávání
a nadějí, v létě plném síly a zrání, na podzim při sklizních
toho, co bylo zaseto, nebo v zimě, která kromě zkušenosti někdy
přináší i moudrost a vyrovnanost, aby těch sluncem a světlem
prozářených dnů bylo co nejvíce.
Žádné komentáře:
Okomentovat