Barvy podzimu

Už pěkných pár let na sobě pozoruji vliv počasí. Jako bych se při tom soužití s rostlinami také stával závislým na dostatku světla a slunce. Ve dnech, kdy je obojího dostatek, si připadám víc plný života. Ve dnech, kdy se slunce dlouho neukazuje a světla je málo, spíš přežívám a závidím přírodě její zimní spánek.

Kolikrát si říkám, jak se mají lidé na jihu Evropy, kde je toho slunce a světla daleko víc. Ale potom jdeme na procházku kousek za město a já vnímám, jak je naše česká příroda krásná.

A to i když přichází podzim a před námi je dlouhé období, kdy dny jsou krátké, noci dlouhé. Do práce za tmy, z práce opět za tmy. Půlroční čekání na to, až se to zas obrátí.

Potom přijde den, jakým byla například minulá neděle. Obloha vymetená, pomalu až kýčovitě modrá, jak bývá jen na jaře a na podzim. Stačí vyjít kousek za město a rozhlédnout se dokola. Stromy a keře jsou vybarvené, listí už opadává a vzduch voní podzimem.

V takový den bych tu naši krajinu za žádnou z těch více na jich neměnil. I když právě v takových dnech si i daleko víc uvědomuji pomíjivost. Nejen těch spadlých listů, krátících se dnů a pomalu končícího roku.

Podzim je opakem jara, kdy se vše probouzí, kdy začíná nový život. Podzim je doba sklizně, zralosti a snad i posledního slunného období před zimou, před dobou zimního spánku a klidu před dalším začátkem.

I čas našich životů by se dal přirovnat k ročním obdobím. Nezbývá, než si přát, bez ohledu na to, zda se nacházíme v mladém jaře, plném očekávání a nadějí, v létě plném síly a zrání, na podzim při sklizních toho, co bylo zaseto, nebo v zimě, která kromě zkušenosti někdy přináší i moudrost a vyrovnanost, aby těch sluncem a světlem prozářených dnů bylo co nejvíce.