Dnešní tilandsii jsem si pořídil
hned dvakrát. Ne najednou, ale po roce. Ta první mě přišla asi
před devíti lety v zásilce ze Sibřiny, od pana Ing. Heřtuse.
Přesně taková, jakou jsem si přál. Miniatura, tak kolem tří,
čtyř centimetrů. Po roce jsem se do Sibřiny s Radkou a Jirkou ze
Zelených listů i dostal osobně. Zas tam v nabídce Tilandsii
latifolii Enano Red měli.
Ta první za ten rok v našich
podmínkách ztratila to Red vybarvení a já také zřejmě za ten
rok zapomněl, jakou barvu před tím rokem ta první měla. Prostě
zdála se mi na rozdíl od té, kterou jsem měl doma daleko
vybarvenější a tak jsem jednu koupil.
Po nějakém čase se zbarvení obou
naprosto srovnalo. Prostě slunce jako v jihoamerických pěstírnách
u nás není. Obě tilandsie jsem umístil na jednu malou podložku,
kterou jsem po čase vyměnil za větší misku. Pár let bylo
poznat, která je ta mladší a menší, potom se to srovnalo a už
dlouho jsou to pro mě dvojčata.
Tedy dnes už tak miniaturní nejsou.
Jejich výška je dnes šestnáct centimetrů a průměr růžice
dosahuje šesti až sedmi centimetrů. Coby tilandsie s prodlouženým
stonkem, přesněji prodlužujícím se, mají výhodu „věčného
mládí“. Z jedné strany stárnou, listy a stonek opadávají a
odumírají, na opačném konci jsou listy stále mladé a nové.
Tedy až do té doby, než vykvetou.
Jak jsem ale na fotkách na internetu
viděl, u této tilandsie by místo květů měla na konci květního
klasu vyrůstat nová rostlina. To jsem už zažil s latifolií var.
nigra, o které jsem už dříve psal. Bohužel, ty nové rostliny z
tohoto bezkvětého „květenství“ se už nikdy nevyrovnaly
původní rostlině.
Také z tohoto důvodu jsem rád, že
tato oblíbená dvojčata latifolie Enano Red nekvetou a spokojeně
si pomalu, ale jistě rostou. Jsou to docela nenáročné tilandsie,
tedy pokud mají na okně dostatek světla a pravidelné rosení, tak
třikrát týdně od jara do podzimu, přes zimu dvakrát, tady při
bytové teplotě. Myslím, že tímto jsem představil poslední z
mých Tilandsií latifolií. Víc jich naštěstí nemám.
Žádné komentáře:
Okomentovat