PF 2016

Do konce starého roku už moc dnů nezbývá. Dá se to napsat i jinak, do začátku nového roku už moc dnů nezbývá. I když je to jen pomyslná hranice, vytvořená lidmi, je docela významnou symbolikou konců a začátků. Pochopitelně, že si přejeme ty nové začátky a nové roky lepší než ty staré, pro to i všechna tahle novoroční přání.

Jako malý a později jako mladý jsem měl od každého nového roku velká očekávání. Později jsem zjistil, že je velmi moudrá myšlenka z písničky jedné známé skupiny, která praví, jaké si to uděláš, takové to máš.

Musím přiznat, že v posledních letech jsem se těšil na skutečnosti daleko prostší, tedy na to, že čím dál uplyne nového roku, tím více bude světla a slunce. Těšil jsem se i na nové kytky, které mi nový rok přinese, přesněji napsáno, které si objednám. Čím víc a těsněji s nimi žiji, tím víc si uvědomuje, že tím nejdůležitějším, co potřebuji já i ony je dobrý vzduch, voda, světlo a slunce a nějaká dobrá výživa pro dobrou kondici. Když už jsem u té výživy, také si občas uvědomujete, jak i v této oblasti jsme naprosto závislí na rostlinách?

Posledních pár let vybírám vždy nějakou rostlinu, kterou Martin vyfotí na tradiční PFku. Letos došlo na Tilandsii stelliferu, která během letošních letních dnů docela povyrostla a z oblíbené se stala hodně oblíbenou. Asi jsme k sobě našli ten správný vztah. To píšu možná pod dojmem vánočního dárku od Martina, knihy Tajný život rostlin, které u nás před krátkým časem vyšla. Trochu opožděně, světlo světa spatřila už v roce 1973. Kniha je plná zajímavých myšlenek a popisuje mnoho výzkumů rostlin, které by měly dokázat, že rostliny patří mezi vědomé, cítící a prožívající bytosti. Některé myšlenky v knize jsou někdy až těžko uvěřitelné, jiné zas velmi inspirativní.

Pro letošní, pomalu končící rok se se všemi návštěvníky těchto stránek loučím, děkuji za všechny návštěvy a kromě nezbytného předpokladu ke spokojenosti, dobrého zdraví a lásky, přeji vám i vašim rostlinám hodně kvalitního vzduchu, dobré vody, laskavého světla a hřejivého slunce, to vše ať je součástí naplněných, příjemně prožitých dní.

Medinilla sedifolia (zatím bez květu)

Včerejší den byl po dlouhé době slunečný a tak jsem poprosil o vyfocení rostliny, kterou mám od letošního jara. Tedy novinka, zřejmě nejen u mě.

Začnu ale vzpomínkou, starou už pěknou řádku let, ani sám už nevím, jak dlouhou. Už tenkrát jsem měl v oblibě tři druhy obchodů, u jejichž výkladů jsem se vždy zastavoval a často je i navštěvoval a prohlížel, co nabízejí. Prodejny knih, gramofonových desek (to ještě nebyla CD a internet..) a poslední, to byly samozřejmě prodejny tehdejších květinářství. Ten sortiment nebyl tak rozmanitý jako dnes, a o to víc byla pro mě událostí nabídka nějaké neznámé exotické rostliny. Ta vzpomínka se týká větší rostliny se zvláštními listy a ještě zvláštnějším květem, vlastně nemohu říct, že by se mě přímo líbila. Připadala mi taková divná, jako by se do obyčejného bytu ani nehodila. Spíš do nějakého zámku, nebo alespoň vily. Medinilla magnifica, česky zvláštně pojmenovaná Tupoušek. To jméno by podle mě sedělo spíš někomu s pomalejším chápáním, ale ten, kdo tu medinilu tak pojmenoval měl jistě nějaký důvod. Tato medinila pochází z Filipín.

foto (c) Martin Hetto

V loňské nabídce Ing.Zdeňka Ježka, kterou vždy pozorně prohlížím jsem se se jménem Medinnilla opět setkal, tentokrát to byla ale sedifolia a měl to být epifyt s malými listy a výraznými květy. Fotky rostliny jsem si vyhledal na internetu a v mé hlavě se začal odehrávat známý proces, na jehož konci byl balík s několika rostlinami, z nichž jsem se nejvíc těšil právě na Medinillu sedofolii.

Co je na ní tak zvláštního? Pro mě je to ten typ jednoduché, nekomplikované, ale zajímavé rostliny. Malé, kulaté listy na červené, časem dřevnatějící větvičce. Ten úplně největší má na délku centimetr, ostatním do něj nějaký milimetr chybí.

Květ její zajímavost podstatně zvyšuje. Oproti lístkům větší, výrazné růžové barvy. Na internetu je jeho fotek dost, pokud se dočkám, jistě poprosím o jeho vyfocení.

foto (c) Martin Hetto

Jak jsem se dočetl, medinily nepatří k úplně ochotně rostoucím rostlinám. Když jsem si vyhledával zmínky o Medinille sedifolii, nejeden pěstitel psal, že dobře rostoucí rostlina se s ním v průběhu několika málo dnů rozloučila. Má zkušenost s touto rostlinou není dlouhá. Všiml jsem si ale jedné věci. Potřebuje často rosit. V horkých letních dnech ráno i večer. Jinak jsou její téměř sukulentní lístky svraštělé. Teď jim stačí rosení jednou denně. Zatím jsem její nároky snad uspokojil, na druhou stranu rostliny, které vyžadují rosení v horkých dnech dvakrát denně určitě nebudou zajímavé pro každého. Možná by bylo dobré pěstovat ji v nějaké vitríně s větší vzdušnou vlhkostí, do paneláku to zřejmě ideální rostlina nebude. Jak je vidět na fotce, některé listy jsou pokryté bílou solí z vody, kterou ji rosím. Ideální by byla dešťová voda, mé kytky se musí spokojit s převařenou. Je pověšena na východním okně, kde má snad dostatek světla i ranního slunce.

Dočetl jsem se, že medinil je 193 druhů, některé zdroje uvádějí víc. Vyskytují se v tropické Africe, a Asii, ta dnešní pochází z ostrova, známého především krásnými sukulenty, z Madagaskaru.  

Hechtia nebo Dyckia?

Tak se nám zas dostavilo období krátkých dnů, dlouhých nocí a inverze k tomu. Fotit při také tmě se dost dobře nedá a tak jsem vybral rostlinu nafocenou na samém začátku podzimu. Koupil jsem ji jako malý semenáček na výstavě plzeňských kaktusářů. Myslím, že to bylo před pěti lety a tím, kdo jí vysel a tak pomohl k životu, byla zřejmě Radka Matulová a pokud to nebyla ona, potom Jirka Maule. Ta rostlina pocházela z jejich líhně, tedy správně pěstírny.

foto (c) Martin Hetto

Myslím, že byla uvedena jako Dyckia sp., ale pokud jsem se na internetu přehraboval obrázky Dyckií a Hechtií, spíš mě připomínala tu druhou. Nakonec, obě jsou to zemní broméliovité rostliny. Dyckií je kolem stovky a pocházejí ze sušších oblastí Brazílie. Hechtií je přibližně o polovinu méně a rostou většinou v Mexiku a na jihu USA. To cituji Encyklopedii sukulentů.

foto (c) Martin Hetto

Mezi Dyckiemi a Hechtiemi je mnoho krásných rostlin a kultivarů. Z těch výstav plzeňských kaktusářů jsem si během několika let přinesl tři celkem podobné zubaté rostliny a opakovaně Dyckii marnier lapostollei, která se se mnou nikdy moc kamarádit nechtěla.

foto (c) Martin Hetto

Dnešní článek by měl být i takovým malým upozorněním na to, jaké pěkné rostliny dovedou naši pěstitelé ze semen vypěstovat. Vypěstovat něco úplně od mala, to je podle mého ta největší pěstitelská radost. Vzhledem k omezenému prostoru se takto moc realizovat nemohu, ale zhruba před rokem mně to přece jen nedalo a u jedné české firmy jsem objednat šest balíčků semen, z toho tři druhy mučenky. Z možná čtyřiceti zasetých semen vzešla jedna jediná mučenka, ale úplně jiný druh, než jsem si objednal.

foto (c) Martin Hetto

Možná by se to dalo svést i na výsevní substrát, jenže jsem vysel i pár semen z Madeiry a ta vzešla téměř všechna. U té nejmenované firmy už nikdy nic neobjednám, ani nejde o ty peníze, ale o zkaženou radost z těch výsevů. No, utěšoval jsem se také slovy, co bych s tím vším dělal, kdyby to vzešlo. Ti, kdo semena sukulentů a jiných exotických rostlin vysévají častěji už mají jistě přehled, která firma prodává kvalitní, čerstvé osivo a od které to moc nevzchází.

foto (c) Martin Hetto

Zpět k dnešní zemní bromélii. Naprosto nenáročná, jednou za týden ji zespoda naliji trochu vody do podmisky. Přiznám se, že takto ty bromélie zatím trápím všechny, protože se obávám toho, že by po přesazení do většího možná dost povyrostly. Nakonec, možná i v přírodě rostou v nějaké skulině mezi kameny a ani ten pravidelný příděl vody jednou za týden nemají. Snažím se jim to vynahradit alespoň tím, že jsou přímo u okna, aby měly dostatek světla.

foto (c) Martin Hetto

Co napsat na závěr? Snad popřát všem, kdo si najde zálibu v pěstování a setí rostlin, aby vše úspěšně vzcházelo a rostlo a zajímavé a pěkné kytky úspěšně vegetovaly spolu s námi v našich domácnostech.

Aloe millotii

Ke koupi Aloe millotii mě svým článkem na Zelených listech inspiroval Jirka Maule. Zalíbila se mně ta malá rostlina, která byla u jeho článku. Když se potom v nabídce Sekce pěstitelů sukulentů za poměrně krátkou dobu objevilo, za symbolickou cenu několika málo desetikorun, téměř bez váhání jsem ji objednal.

foto (c) Martin Hetto

Měla pro mě i další kouzlo, pochází z Madagaskaru. Už od dětství, zřejmě pod dojmem z četby Robinsona Crusoe, mám k ostrovům velmi vřelý a zřejmě hodně zidealizovaný vztah. Ale každá rostlina, pocházející z nějakého ostrova, natož tak zajímavého a exotického jako je Madagaskar, je pro mě malým živým pozdravem z té dálky.

foto (c) Martin Hetto

Jirka Maule ve svém článku o Aloi millotii zmiňoval, jak je pro udržení kompaktního vzhledu rostliny důležité šetřit s vodou při jejích zálivkách. Na jihu ostrova, kde je těch srážek pomálu je tato aloe na nedostatek vody zvyklá, já ale nějak nedokážu nezalévat. Tak se stalo, že má Aloe millotii dopadla právě tak, před čím Jirka varoval. Myslím, že by byla ideální rostlinou do závěsného květináče, ze kterého by její často odnožující výhony pěkně visely dolů.

foto (c) Martin Hetto

Kompaktní vzhled je ten tam, ale rostlině se jinak daří a docela bujně přirůstá. Když letos začátkem podzimu podruhé vykvetla, poprosil jsem o její vyfocení. Martin se podivoval, jaké koště to chci vyfotit. Celá rostlina nešla vyfotit, na to byla příliš rozlezlá do všech směrů.

foto (c) Martin Hetto

Pokud je tato aloe ve své domovině už celkem vzácná, může být alespoň trochu útěchou, že dobře a bujně roste i jinde, než jen na ostrově, ze kterého pochází. Ten, kdo ji dokáže „trápit“ suchem, dočká se zřejmě podoby, která se bude blížit rostlinám na Madagaskaru. V opačném případě se může těšit z aloe vhodné pro pěstování v závěsném květináči. Díky své nenáročnosti a ochotě růst může i tak udělat radost.

foto (c) Martin Hetto