PF 2016

Do konce starého roku už moc dnů nezbývá. Dá se to napsat i jinak, do začátku nového roku už moc dnů nezbývá. I když je to jen pomyslná hranice, vytvořená lidmi, je docela významnou symbolikou konců a začátků. Pochopitelně, že si přejeme ty nové začátky a nové roky lepší než ty staré, pro to i všechna tahle novoroční přání.

Jako malý a později jako mladý jsem měl od každého nového roku velká očekávání. Později jsem zjistil, že je velmi moudrá myšlenka z písničky jedné známé skupiny, která praví, jaké si to uděláš, takové to máš.

Musím přiznat, že v posledních letech jsem se těšil na skutečnosti daleko prostší, tedy na to, že čím dál uplyne nového roku, tím více bude světla a slunce. Těšil jsem se i na nové kytky, které mi nový rok přinese, přesněji napsáno, které si objednám. Čím víc a těsněji s nimi žiji, tím víc si uvědomuje, že tím nejdůležitějším, co potřebuji já i ony je dobrý vzduch, voda, světlo a slunce a nějaká dobrá výživa pro dobrou kondici. Když už jsem u té výživy, také si občas uvědomujete, jak i v této oblasti jsme naprosto závislí na rostlinách?

Posledních pár let vybírám vždy nějakou rostlinu, kterou Martin vyfotí na tradiční PFku. Letos došlo na Tilandsii stelliferu, která během letošních letních dnů docela povyrostla a z oblíbené se stala hodně oblíbenou. Asi jsme k sobě našli ten správný vztah. To píšu možná pod dojmem vánočního dárku od Martina, knihy Tajný život rostlin, které u nás před krátkým časem vyšla. Trochu opožděně, světlo světa spatřila už v roce 1973. Kniha je plná zajímavých myšlenek a popisuje mnoho výzkumů rostlin, které by měly dokázat, že rostliny patří mezi vědomé, cítící a prožívající bytosti. Některé myšlenky v knize jsou někdy až těžko uvěřitelné, jiné zas velmi inspirativní.

Pro letošní, pomalu končící rok se se všemi návštěvníky těchto stránek loučím, děkuji za všechny návštěvy a kromě nezbytného předpokladu ke spokojenosti, dobrého zdraví a lásky, přeji vám i vašim rostlinám hodně kvalitního vzduchu, dobré vody, laskavého světla a hřejivého slunce, to vše ať je součástí naplněných, příjemně prožitých dní.

Medinilla sedifolia (zatím bez květu)

Včerejší den byl po dlouhé době slunečný a tak jsem poprosil o vyfocení rostliny, kterou mám od letošního jara. Tedy novinka, zřejmě nejen u mě.

Začnu ale vzpomínkou, starou už pěknou řádku let, ani sám už nevím, jak dlouhou. Už tenkrát jsem měl v oblibě tři druhy obchodů, u jejichž výkladů jsem se vždy zastavoval a často je i navštěvoval a prohlížel, co nabízejí. Prodejny knih, gramofonových desek (to ještě nebyla CD a internet..) a poslední, to byly samozřejmě prodejny tehdejších květinářství. Ten sortiment nebyl tak rozmanitý jako dnes, a o to víc byla pro mě událostí nabídka nějaké neznámé exotické rostliny. Ta vzpomínka se týká větší rostliny se zvláštními listy a ještě zvláštnějším květem, vlastně nemohu říct, že by se mě přímo líbila. Připadala mi taková divná, jako by se do obyčejného bytu ani nehodila. Spíš do nějakého zámku, nebo alespoň vily. Medinilla magnifica, česky zvláštně pojmenovaná Tupoušek. To jméno by podle mě sedělo spíš někomu s pomalejším chápáním, ale ten, kdo tu medinilu tak pojmenoval měl jistě nějaký důvod. Tato medinila pochází z Filipín.

foto (c) Martin Hetto

V loňské nabídce Ing.Zdeňka Ježka, kterou vždy pozorně prohlížím jsem se se jménem Medinnilla opět setkal, tentokrát to byla ale sedifolia a měl to být epifyt s malými listy a výraznými květy. Fotky rostliny jsem si vyhledal na internetu a v mé hlavě se začal odehrávat známý proces, na jehož konci byl balík s několika rostlinami, z nichž jsem se nejvíc těšil právě na Medinillu sedofolii.

Co je na ní tak zvláštního? Pro mě je to ten typ jednoduché, nekomplikované, ale zajímavé rostliny. Malé, kulaté listy na červené, časem dřevnatějící větvičce. Ten úplně největší má na délku centimetr, ostatním do něj nějaký milimetr chybí.

Květ její zajímavost podstatně zvyšuje. Oproti lístkům větší, výrazné růžové barvy. Na internetu je jeho fotek dost, pokud se dočkám, jistě poprosím o jeho vyfocení.

foto (c) Martin Hetto

Jak jsem se dočetl, medinily nepatří k úplně ochotně rostoucím rostlinám. Když jsem si vyhledával zmínky o Medinille sedifolii, nejeden pěstitel psal, že dobře rostoucí rostlina se s ním v průběhu několika málo dnů rozloučila. Má zkušenost s touto rostlinou není dlouhá. Všiml jsem si ale jedné věci. Potřebuje často rosit. V horkých letních dnech ráno i večer. Jinak jsou její téměř sukulentní lístky svraštělé. Teď jim stačí rosení jednou denně. Zatím jsem její nároky snad uspokojil, na druhou stranu rostliny, které vyžadují rosení v horkých dnech dvakrát denně určitě nebudou zajímavé pro každého. Možná by bylo dobré pěstovat ji v nějaké vitríně s větší vzdušnou vlhkostí, do paneláku to zřejmě ideální rostlina nebude. Jak je vidět na fotce, některé listy jsou pokryté bílou solí z vody, kterou ji rosím. Ideální by byla dešťová voda, mé kytky se musí spokojit s převařenou. Je pověšena na východním okně, kde má snad dostatek světla i ranního slunce.

Dočetl jsem se, že medinil je 193 druhů, některé zdroje uvádějí víc. Vyskytují se v tropické Africe, a Asii, ta dnešní pochází z ostrova, známého především krásnými sukulenty, z Madagaskaru.  

Hechtia nebo Dyckia?

Tak se nám zas dostavilo období krátkých dnů, dlouhých nocí a inverze k tomu. Fotit při také tmě se dost dobře nedá a tak jsem vybral rostlinu nafocenou na samém začátku podzimu. Koupil jsem ji jako malý semenáček na výstavě plzeňských kaktusářů. Myslím, že to bylo před pěti lety a tím, kdo jí vysel a tak pomohl k životu, byla zřejmě Radka Matulová a pokud to nebyla ona, potom Jirka Maule. Ta rostlina pocházela z jejich líhně, tedy správně pěstírny.

foto (c) Martin Hetto

Myslím, že byla uvedena jako Dyckia sp., ale pokud jsem se na internetu přehraboval obrázky Dyckií a Hechtií, spíš mě připomínala tu druhou. Nakonec, obě jsou to zemní broméliovité rostliny. Dyckií je kolem stovky a pocházejí ze sušších oblastí Brazílie. Hechtií je přibližně o polovinu méně a rostou většinou v Mexiku a na jihu USA. To cituji Encyklopedii sukulentů.

foto (c) Martin Hetto

Mezi Dyckiemi a Hechtiemi je mnoho krásných rostlin a kultivarů. Z těch výstav plzeňských kaktusářů jsem si během několika let přinesl tři celkem podobné zubaté rostliny a opakovaně Dyckii marnier lapostollei, která se se mnou nikdy moc kamarádit nechtěla.

foto (c) Martin Hetto

Dnešní článek by měl být i takovým malým upozorněním na to, jaké pěkné rostliny dovedou naši pěstitelé ze semen vypěstovat. Vypěstovat něco úplně od mala, to je podle mého ta největší pěstitelská radost. Vzhledem k omezenému prostoru se takto moc realizovat nemohu, ale zhruba před rokem mně to přece jen nedalo a u jedné české firmy jsem objednat šest balíčků semen, z toho tři druhy mučenky. Z možná čtyřiceti zasetých semen vzešla jedna jediná mučenka, ale úplně jiný druh, než jsem si objednal.

foto (c) Martin Hetto

Možná by se to dalo svést i na výsevní substrát, jenže jsem vysel i pár semen z Madeiry a ta vzešla téměř všechna. U té nejmenované firmy už nikdy nic neobjednám, ani nejde o ty peníze, ale o zkaženou radost z těch výsevů. No, utěšoval jsem se také slovy, co bych s tím vším dělal, kdyby to vzešlo. Ti, kdo semena sukulentů a jiných exotických rostlin vysévají častěji už mají jistě přehled, která firma prodává kvalitní, čerstvé osivo a od které to moc nevzchází.

foto (c) Martin Hetto

Zpět k dnešní zemní bromélii. Naprosto nenáročná, jednou za týden ji zespoda naliji trochu vody do podmisky. Přiznám se, že takto ty bromélie zatím trápím všechny, protože se obávám toho, že by po přesazení do většího možná dost povyrostly. Nakonec, možná i v přírodě rostou v nějaké skulině mezi kameny a ani ten pravidelný příděl vody jednou za týden nemají. Snažím se jim to vynahradit alespoň tím, že jsou přímo u okna, aby měly dostatek světla.

foto (c) Martin Hetto

Co napsat na závěr? Snad popřát všem, kdo si najde zálibu v pěstování a setí rostlin, aby vše úspěšně vzcházelo a rostlo a zajímavé a pěkné kytky úspěšně vegetovaly spolu s námi v našich domácnostech.

Aloe millotii

Ke koupi Aloe millotii mě svým článkem na Zelených listech inspiroval Jirka Maule. Zalíbila se mně ta malá rostlina, která byla u jeho článku. Když se potom v nabídce Sekce pěstitelů sukulentů za poměrně krátkou dobu objevilo, za symbolickou cenu několika málo desetikorun, téměř bez váhání jsem ji objednal.

foto (c) Martin Hetto

Měla pro mě i další kouzlo, pochází z Madagaskaru. Už od dětství, zřejmě pod dojmem z četby Robinsona Crusoe, mám k ostrovům velmi vřelý a zřejmě hodně zidealizovaný vztah. Ale každá rostlina, pocházející z nějakého ostrova, natož tak zajímavého a exotického jako je Madagaskar, je pro mě malým živým pozdravem z té dálky.

foto (c) Martin Hetto

Jirka Maule ve svém článku o Aloi millotii zmiňoval, jak je pro udržení kompaktního vzhledu rostliny důležité šetřit s vodou při jejích zálivkách. Na jihu ostrova, kde je těch srážek pomálu je tato aloe na nedostatek vody zvyklá, já ale nějak nedokážu nezalévat. Tak se stalo, že má Aloe millotii dopadla právě tak, před čím Jirka varoval. Myslím, že by byla ideální rostlinou do závěsného květináče, ze kterého by její často odnožující výhony pěkně visely dolů.

foto (c) Martin Hetto

Kompaktní vzhled je ten tam, ale rostlině se jinak daří a docela bujně přirůstá. Když letos začátkem podzimu podruhé vykvetla, poprosil jsem o její vyfocení. Martin se podivoval, jaké koště to chci vyfotit. Celá rostlina nešla vyfotit, na to byla příliš rozlezlá do všech směrů.

foto (c) Martin Hetto

Pokud je tato aloe ve své domovině už celkem vzácná, může být alespoň trochu útěchou, že dobře a bujně roste i jinde, než jen na ostrově, ze kterého pochází. Ten, kdo ji dokáže „trápit“ suchem, dočká se zřejmě podoby, která se bude blížit rostlinám na Madagaskaru. V opačném případě se může těšit z aloe vhodné pro pěstování v závěsném květináči. Díky své nenáročnosti a ochotě růst může i tak udělat radost.

foto (c) Martin Hetto

Hoya thomsonii

Díky tomu, že před dvěma dny vykvetla, bude dnes představena Hoja thomsonii. Někdy nesprávně psaná thompsonii. To „p“ uprostřed do názvu nepatří, protože je pojmenovaná po jednom ze dvou pánů, kteří ji objevili, po Thomasu Thomsonovi. K jejímu objevení došlo podle údajů na internetu již v roce 1883 v borových lesích v horách indického Assamu. V nadmořské výšce kolem 900 m.n.m.

foto (c) Martin Hetto

Hoja thomsonii se vyskytuje ještě v Tibetu, Číně a v Thajsku. Díky tak velikému území jsou u této voskovky i některé rozdíly ve velikosti listů. Ty mohou být buď se světlými skvrnami, nebo téměř bez nich. Pokaždé jsou díky krátkému, hustému porostu chloupků jakoby sametové. Té mé měří ty největší na délku 6cm, na šířku něco přes 2cm. Květy mohou být bílé, nebo narůžovělé.

foto (c) Martin Hetto

Nedá mi to a ještě se vrátím k objeviteli této rostliny, resp. k tomu druhému. Je jím Joseph Dalton Hooker (1817-1911), vzdělaný Angličan, lékař, cestovatel, botanik. Procestoval mnoho zemí, Antarktidu, Indii, odkud do Anglie přivezl rododendrony, Tibet, Maroko, Nový Zéland, Austrálii, Falklandské ostrovy, pohoří Himaláj a Severní Ameriku. Stal se ředitelem londýnské botanické zahrady. Po plně prožitém životě zemřel ve spánku ve věku 94 let. Vidíte, jak ten zájem o botaniku lidem svědčí.

foto (c) Martin Hetto

Zpátky k dnešní voskovce. Byla jedna z prvních, kterou jsem si objednal, od našeho pěstitele a průkopníka pěstování těchto rostlin, pana Hojného. Když přišla, řekl mi můj kolega v práci, který se o kytky moc nezajímá, že je to nejzajímavější voskovka, kterou u mě viděl. Zřejmě díky těm tmavozeleným, pěkně tvarovaným, sametovým listům.

foto (c) Martin Hetto

No, musím přiznat, že Hoja thomsonii se k mým nejoblíbenějším nepřiřadila. Nejdříve jsem ji měl v práci, kde začala dobře růst, ale to nemělo dlouhého trvání. Navíc zachutnala vlnatce a nakonec jsem byl rád, že jsem zachránil kousek stonku s třemi páry listů. Na tři díly rozdělené jsem je znovu ve vodě zakořenil, zasadil. Začaly růst, ale potom vždy shodily nové listy, jeden z těch řízků se rozloučil a zbylé dva se jen s těmi původními listy dva roky nehnuly. Když už mi docházela trpělivost, zkusil jsem ještě poslední možnost, dát je do kuchyně na okno, kde je nejvíc světla.

foto (c) Martin Hetto

Na internetu jsem se před tím dočetl, že by ji měl vyhovovat spíš stín a větší vlhkost. Ono je těžké najít nějaký přesný návod na jednotlivé druhy voskovek, nakonec je většinou každý pěstujeme v trochu jiných podmínkách. A hlavně záleží na přizpůsobivosti rostlin samotných. Každopádně to přestěhování Hoji tomsonii prospělo, začala pomalu, ale přece přirůstat. Když jsem před pár týdny objevil svazek s několika málo poupaty, moc nadějí, že vykvete jsem si nepřipouštěl. Jak jsem teď vyhledával různé údaje, dočetl jsem se, že začíná kvést v období s krátícími se dny. Jak vidíte, rozkvetla. I se rozvoněla. Tedy nevím, jestli je to správně, je to spíše taková nevůně. Ne přímo smrad. Vzhledem k tomu, že rozkvetly zatím jen dva květy, je to docela silná „vůně“, pokud by bylo květů více, mohlo by jich být i kolem 20, byla by to už síla.

foto (c) Martin Hetto

Hoja thomsonii možná může být pro někoho výzvou, někomu může růst i kvést zcela bez problémů.

Každopádně je to další ze zajímavých voskovek, která si jistě své příznivce najde.

Tillandsia latifolia Enano Red

Dnešní tilandsii jsem si pořídil hned dvakrát. Ne najednou, ale po roce. Ta první mě přišla asi před devíti lety v zásilce ze Sibřiny, od pana Ing. Heřtuse. Přesně taková, jakou jsem si přál. Miniatura, tak kolem tří, čtyř centimetrů. Po roce jsem se do Sibřiny s Radkou a Jirkou ze Zelených listů i dostal osobně. Zas tam v nabídce Tilandsii latifolii Enano Red měli.

foto (c) Martin Hetto

Ta první za ten rok v našich podmínkách ztratila to Red vybarvení a já také zřejmě za ten rok zapomněl, jakou barvu před tím rokem ta první měla. Prostě zdála se mi na rozdíl od té, kterou jsem měl doma daleko vybarvenější a tak jsem jednu koupil.

foto (c) Martin Hetto

Po nějakém čase se zbarvení obou naprosto srovnalo. Prostě slunce jako v jihoamerických pěstírnách u nás není. Obě tilandsie jsem umístil na jednu malou podložku, kterou jsem po čase vyměnil za větší misku. Pár let bylo poznat, která je ta mladší a menší, potom se to srovnalo a už dlouho jsou to pro mě dvojčata.

foto (c) Martin Hetto

Tedy dnes už tak miniaturní nejsou. Jejich výška je dnes šestnáct centimetrů a průměr růžice dosahuje šesti až sedmi centimetrů. Coby tilandsie s prodlouženým stonkem, přesněji prodlužujícím se, mají výhodu „věčného mládí“. Z jedné strany stárnou, listy a stonek opadávají a odumírají, na opačném konci jsou listy stále mladé a nové. Tedy až do té doby, než vykvetou.

foto (c) Martin Hetto

Jak jsem ale na fotkách na internetu viděl, u této tilandsie by místo květů měla na konci květního klasu vyrůstat nová rostlina. To jsem už zažil s latifolií var. nigra, o které jsem už dříve psal. Bohužel, ty nové rostliny z tohoto bezkvětého „květenství“ se už nikdy nevyrovnaly původní rostlině.

foto (c) Martin Hetto

Také z tohoto důvodu jsem rád, že tato oblíbená dvojčata latifolie Enano Red nekvetou a spokojeně si pomalu, ale jistě rostou. Jsou to docela nenáročné tilandsie, tedy pokud mají na okně dostatek světla a pravidelné rosení, tak třikrát týdně od jara do podzimu, přes zimu dvakrát, tady při bytové teplotě. Myslím, že tímto jsem představil poslední z mých Tilandsií latifolií. Víc jich naštěstí nemám.

foto (c) Martin Hetto

Hoya sp. aff. walliniana UT 152

Tak tuto voskovku jsem si koupil od polské pěstitelky Edyty pod názvem Hoya sp. aff. walliniana UT 152 . V názvosloví se nevyznám, nevím tedy, zda to je „pravá“ walliniana, nebo nějaká, která je wallinianě jen podobná. Na internetu jsem narazil na to, že název walliniana může být synonimum pro Hoju sipitangensis.

foto (c) Martin Hetto

Přesné názvy, lokality a podobné speciality mě nermoutí. To, že sipitangensis a walliniana jsou si hodně podobné, toho jsem si všiml už v době, kdy jsem na internetu vyhledával fotky různých druhů hojí. Možná je to náhoda, že se mi na jedné z těch fotek o něco více líbila walliniana a to bylo i příčinou, že jsem ji před nějakými, myslím třemi roky objednal.

foto (c) Martin Hetto

Pamatuji si, že to bylo na podzim. Přes tu zimu, kdy jsem její, ve vodě zakořeněný řízek zasadil, nebyla na úplně světlém místě a to vedlo k postupnému opadávání listů. Naštěstí do jara nějaký list vydržel a s větším světlem a sluncem začala ochotně přirůstat. Po přemístění na okno začal přímo bujet.

foto (c) Martin Hetto

Podle mé zkušenosti je jednou z nejlépe rostoucích voskovek. Její výhony jednak visí z květináče do všech stran, pokud narazí na vhodnou oporu, obtočí ji a šplhají po ní. Listy jsou tmavozelené, s občasnou světlou skvrnou. Když jsou mladé a mají dostatek světla, vybarví se do červena. Jejich délka se pohybuje kolem šesti centimetrů, u největších dosahuje osmi.

foto (c) Martin Hetto

Tato aff. walliniana i ochotně a poměrně často kvete. A to i na výhonech, které visí v poměrně velkém stínu. Nejprve jsem byl přesvědčený, že květy nevoní. Potom jsem si k nim přičichl jednou hned ráno, když jsem vstal, tedy po čtvrté ranní a překvapila mě svěží, nevtíravá a pro mě velmi příjemná vůně. Ta ještě pár ranních hodin vydrží. Během dne se ztrácí aby se zas někdy v noci, nebo nad ránem vrátila.

foto (c) Martin Hetto

Teď v listopadu potěší každá kvetoucí rostlina a aff. walliniana rozkvetla včera. Dnes jsem poprosil o její vyfocení a výsledek si můžete za čerstva prohlédnout. Světlo v bytě už nebylo ideální, na některých fotkách jsou květy zbarvené víc do červena, ale líbili se mi, tak jsem Martina poprosil, ať je také zveřejní.

foto (c) Martin Hetto

Celé květenství je čtyři centimetry velké, jednotlivé květy tak půl centimetru. Walliana by měla pocházet z Malajsie, Bornea a Sarawaku. Myslím, že je to další vděčná voskovka, která si zaslouží větší rozšíření mezi příznivci těchto rostlin i na dalších místech našeho stále se zmenšujícího se světa.

foto (c) Martin Hetto

Barvy podzimu

Už pěkných pár let na sobě pozoruji vliv počasí. Jako bych se při tom soužití s rostlinami také stával závislým na dostatku světla a slunce. Ve dnech, kdy je obojího dostatek, si připadám víc plný života. Ve dnech, kdy se slunce dlouho neukazuje a světla je málo, spíš přežívám a závidím přírodě její zimní spánek.

Kolikrát si říkám, jak se mají lidé na jihu Evropy, kde je toho slunce a světla daleko víc. Ale potom jdeme na procházku kousek za město a já vnímám, jak je naše česká příroda krásná.

A to i když přichází podzim a před námi je dlouhé období, kdy dny jsou krátké, noci dlouhé. Do práce za tmy, z práce opět za tmy. Půlroční čekání na to, až se to zas obrátí.

Potom přijde den, jakým byla například minulá neděle. Obloha vymetená, pomalu až kýčovitě modrá, jak bývá jen na jaře a na podzim. Stačí vyjít kousek za město a rozhlédnout se dokola. Stromy a keře jsou vybarvené, listí už opadává a vzduch voní podzimem.

V takový den bych tu naši krajinu za žádnou z těch více na jich neměnil. I když právě v takových dnech si i daleko víc uvědomuji pomíjivost. Nejen těch spadlých listů, krátících se dnů a pomalu končícího roku.

Podzim je opakem jara, kdy se vše probouzí, kdy začíná nový život. Podzim je doba sklizně, zralosti a snad i posledního slunného období před zimou, před dobou zimního spánku a klidu před dalším začátkem.

I čas našich životů by se dal přirovnat k ročním obdobím. Nezbývá, než si přát, bez ohledu na to, zda se nacházíme v mladém jaře, plném očekávání a nadějí, v létě plném síly a zrání, na podzim při sklizních toho, co bylo zaseto, nebo v zimě, která kromě zkušenosti někdy přináší i moudrost a vyrovnanost, aby těch sluncem a světlem prozářených dnů bylo co nejvíce.    

Tillandsie po letech

Čas je veličina velmi relativní. Je rok málo, nebo hodně? Pro jepici nepředstavitelná doba, pro želvu, nebo strom, žijící víc než století jen zlomek života.

foto (c) Martin Hetto

Letos v květnu se na kvetení zas chystala má první tilandsie. Tilandsii caput medusae jsem si koupil začátkem května před třiadvaceti roky. Dodnes mám v paměti, jak jsem nevěřícně zíral na pro mě tehdy neznámé rostliny přilepené na kameni. I jak jsem se nemohl rozhodnout, která z nich se mi líbí více a tak jsem koupil obě dvě. Caput medusae i ionanthu. Víc jich tam naštěstí tehdy neměli.

foto (c) Martin Hetto

Ale o své první tilandsii jsem psal už několikrát. Dnes to má být úvaha spíš nad tím, jak dlouho s námi v bytech mohou tilandsie vydržet. Myšleno tím při obyčejné péči nás amaterských nadšenců, kteří nějakou tu rostlinu v bytě ke spokojenosti potřebují.

foto (c) Martin Hetto

Přirozené domácí prostředí tlandsií je od podmínek našich bytů přece jen dost odlišné, ale jak dokazují třeba mé tilandsie, pár desítek let s námi klidně vydrží. Ne všechny, ne vždy, ale když si spočítám, kolik tilandsií se se mnou rozloučilo a kolik vydrželo, drtivá většina vydržela.

foto (c) Martin Hetto

První T, ionantha, koupená zároveň s T. caput medusae nepřežila přílišnou péči, konkrétně každodenní zimní zalévání. U tilandsií s tou péčí platí, že méně je někdy více. Nejlépe je mít jich tolik, kolik jich bez přílišného násilí zvládáme, což platí u všech kytek. Musím přiznat, že u mě je to množství několikanásobně překročeno a mohl bych jít spíš odrazujícím příkladem.

foto (c) Martin Hetto

Také jsem někdy slyšel, i četl, že tilandsie se mohou léty zmenšovat, nebo začít postupně degenerovat. Myslím, že většina rostlin, pěstovaných v našich bytech vypadá jinak, než tam, kde jsou doma. Stačí se jen podívat, jak rostou fíkusy a třeba ibišky někde v Řecku, nebo Itálii. I tamější sukulenty rostou daleko bujněji, než v našich podmínkách.

foto (c) Martin Hetto

Má Tilandsie caput medusae je sice dostatečně velká, ale její listy už asi nejsou tak efektně zkroucené jako u té první generace. Také je vidět, že je asi spokojenější, když roste v trsu, tvořeném nejméně třemi generacemi. Protože ta „výroční“ fotka caput medusae je jen ta první, doplněná je staršími fotkami téže rostliny. Já vím, třiadvacet let není žádné výročí, ale zatím je to nejdelší doba, ve které se mnou jedna tilandsie ve více generacích přežívá.

foto (c) Martin Hetto

Ještě jsem přidal fotky Tilandsie kammii, tu mám také nějakých deset let. Fotky jsou z letošního roku, těsně před tím, než rozkvetla. Tato semišová, nenápadná CITESovka je docela vděčná a také se tváří, že ještě nějaký ten rok vydrží. No, snažit o to se budu muset také já.