čtvrtek 29. prosince 2016

PF 2017 (O konci a začátku a koloběhu času)



Zbývá něco přes padesát hodin a a koncovou šestku v datu roku nahradí (šťastná) sedmička.
Jeden rok uplyne, nový přijde, pro někoho důvod k oslavě, pro jiného k bilancování, pro někoho čas k novým předsevzetím a třeba k novým začátkům. Pro někoho den jako každý jiný a jako každý jiný bude mít jen čtyřiadvacet hodin.
Čas se mění s přibývajícími léty, nějak rychleji utíká. Měnil se jistě i s dobou. Nebo doba s ním? Kdysi jsme prý měli společné předky nejen s primáty, ale v dobách mnohem a mnohem vzdálenějších i s příslušníky rostlinné říše. Teoreticky vzato, čas ubíhal, střídaly se dny a noci.
Ale pro ty dávné a zapomenuté, ze kterých jsme se možná v průběhu miliónů let vyvinuly byl jistě úplně něco jiného, než pro nás, pokud existenci času vnímaly.
Co je čas pro stromy? Za každý rok jeden letokruh v dřevu kmenů. Nové listy, květy a plody. Naši předkové, ti, kteří jsou v relativitě času nám na dohled vnímali čas možná i právě podle stromů a rostlin, podle zrání plodů a sklizně úrody. Podle koloběhu opakujících se událostí, ze kterých se se zvyšující moudrostí a znalostí přírody a dějů hvězdné oblohy  vznikaly první kalendáře. Nebo to bylo jinak a tu moudrost nám jako dar přinesli návštěvníci z hvězd?

Na  podobné otázky se odpověď hledá asi tak snadno, jako na tu známou, co bylo první, slepice, nebo vejce. Ono vůbec na ty nejpodstatnější otázky o životě  a jeho vzniku, smyslu a naplnění se těžko hledá odpověď. Možná je život sám učitel a pro každého má odpověď trochu jinou.
Život se za ta tisíciletí změnil. Už nesejeme a nesklízíme, alespoň co se našeho denního “chleba” týká. Sedíme v kancelářích, pracujeme v továrnách a podobně, vyměňujeme drahý čas našeho života za peníze, za které nakupujeme potraviny v supermarketech a šetříme na věci a zážitky, které někdy ani nepotřebujeme.

Vzdalujeme se přírodě, kterou si možná nejvíc užíváme na dovolené, někde ve vzdálených zemích, dokud ji zvyšující se počet turistů a rostoucí populace dovolí mít takovou podobu, jakou by příroda měla mít.
Ale snad není ještě pozdě, ani pro nás, ani pro přírodu. Čas obsahuje nekonečné množství možností vývoje budoucnosti a záleží na nás, co si vybereme, jakým směrem se vydáme a hlavně co uděláme. Věřím, že zájem o rostliny je  tím správným směrem k přírodě a k něčemu pro život pozitivnímu.
A co bych rád všem nám i přírodě do příštího roku popřál? Dobré zdraví, jako základ pro kvalitní život. Čerstvý vzduch, dobrou vodu, dostatek slunce i deště. A pokud je nějaká vyšší moudrost a inteligence nad námi, ať už ji nazveme jakkoliv, tak bych ji prosil o inspiraci, jak zlepšit, co se zlepšit dá, v přírodě i v lidech, na Zemi, v tom domově, který spolu se všemi bytostmi, ať už z říše živočišné, nebo rostlinné sdílíme.      
Pokud někdo v něco vyššího věřit nedokáže, potom mu nezbude nic  jiného, než uvěřit sám v sebe a v to, že něco dobrého pro sebe, pro život a pro přírodu, pro naději, která je k životu potřebná dokáže udělat sám.
Tak ještě jednou to toho roku 2017, hodně všeho dobrého, hodně síly, štěstí, optimismu, dobrých nápadů, radosti a naděje.

        

Vystavil v 1 komentář:
Štítky:

sobota 17. prosince 2016

Haworthia bolusii var. blackbeardiana

Dnes se dostávám k jedné z mých prvních haworcií. V době, kdy jsem ji po internetu objednával jsem vlastně neměl představu, jak vypadá. Nalákala mě na to slovo blackbeardiana. Jenže ani tomu slovu jsem pořádně nerozuměl. Myslel jsem si, že je to něco jako černý medvěd, ale on to má být černý vous. Představil jsem si ji jako temně zelenou, kompaktní růžice s pevnými, tvrdými listy.
První pohled na ni byl trochu zklamání, mladá, nevelká, světle zelená rostlina, měkké listy, po té černé, na kterou mě nalákala ani stopy. Asi proto, že jsem od ní potom už tolik nečekal, začala mě už jen příjemně překvapovat. Dobře přirůstala, přímo rostla do krásy, ty průsvitné listy s měkkými “ostny” měly něco do sebe.


Za chvíli ji byl plný květináč, že se ani nedalo ji zalévat shora a vodu celé roky dostávala do misky. Tedy dnes už ji mohu kápnout i trochu ze shora. Můj velmi pořádkumilovný kolega ji totiž otrhal všechny za ty roky uschlé listy, které ještě vidíte na fotkách.
Na těch fotkách je také vidět, že jejím listům nechybí jakýsi temný odstín, možná právě to je důvod  k jejímu názvu. Zatímco některé jiné haworcie v průběhu roku prožívají viditelná období stagnace, většinou v létě, blackberdiana vypadá spokojeně celý rok.
Jako všechny haworcie chce dostatek světla. Na druhou stranu nemusí přímé slunce, hlavně to polední. Zálivka opatrná, jednou týdně. To se týká přes zimu vytápěných místností.  
Mohu, možná už zbytečně zopakovat, že haworcie  pocházejí z jihu Afriky. I když na své, téměř totožné nenápadné květy by asi těžko někoho nalákaly, co se týká jejich sukulentních těl, jejich rozmanitost je převeliká. Taková, že by si z té nabídky jistě vybral každý příznivce rostlinného světa.
Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 10. prosince 2016

Aloe suprafoliata

S tímto aloem jsem delší čas otálel. Líbilo se mi už nějaký ten rok, tedy v podobě mladé rostliny. Ale věděl jsem, že je po nějakém roce, na internetu je zmínka o pěti letech, rostlina svůj růst změní. A z podoby “otevřené knihy”, jak jsem také na internetu našel výstižné přirovnání růstu listů této rostliny v jejím mládí začne růst do obvyklé růžice.


V loňském roce na jaře jsem v nabídce Sekce pěstitelů zahlédl jednu haworcii, kterou mě někdo odcizil. Stýskalo se mi po ni (někdy o ni také napíšu) a tak jsem ji znovu objednal. A aby se po cestě v balíku v té tmě samotná nebála, objednal jsem ještě i Aloe suprafoliatu. Konečně u rostlin je i značka pěstitelů a tak jsem věděl, že tyto poslal do světa dál z Prostějova pan pěstitel A.Tomandl, jehož jméno je zárukou kvality.    


Protože nabídka rostlin ze Sekce pěstitelů je v poměru cena a kvalita na trhu asi ta nejvýhodnější, objednal jsem za nějakou symbolickou desetikorunu hned dvě rostliny tohoto aloe, co kdybych jednu nějak nechtěně umořil.


Jak vidíte, zatím přežila obě aloe a uchovala si  formu té otevřené zubaté knihy. Moc by se toho z ní přečíst nedalo, ale pohled na její “stránky” je pěkný.


Co jsem o ní na internetu vyčetl. Jak jinak, pochází z Afriky. Tedy z Jihoafrické republiky. Má patřit k těm odolnějším aloím, které žijí ve vyšších, chladnějších polohách skalnatých horských svahů. V nadmořské výšce 1000-1600 m.n.m.


Mám je na okně v práci, na jih, světla a slunce si užijí celý rok dost. Zasazené jsou do zeminy pro kaktusy a sukulenty. Zalévané vždy jednou týdně, v zimě tedy menším množstvím vody. Ale v místnosti je i přes zimu přes dvacet stupňů, u oken snad trochu méně.


Z toho, co jsem dále vyčetl je pro mě celkem příznivá informace, že Aloe suprafoliata by nemělo růst moc rychle. Tak snad na tom okně ještě nějaký ten rok vydrží, než se bude kvůli větší velikosti muset přestěhovat jinam.



Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 3. prosince 2016

Hoya imperialis - téměř zimní kvetení

Téměř před týdnem, poslední listopadovou neděli, se otevřel první květ poměrně velkého květenství Hoji imperialis. Hoja imperialis nekvetla minulý, ani předminulý rok. Už jsem si začínal myslet, že to několikeré kvetení v roce 2013 se snad ani už opakovat nebude.



Letos vykvetla už jednou začátkem léta. Z více poupat na květenství jich postupně většina opadala. Zbyly asi jenom tři, které dorostly a otevřely se.



Na konci září se těsně pod stropem začalo vyvíjet další květenství. Zdálo se, že je na ně už trochu pozdě, světla a slunce ubývalo. Navzdory tomu se květenství zvětšovalo a naděje, že by kvetení mohlo úspěšně proběhnout byla větší a větší.


No, vždy je něco za něco. V tomto případě jsou květy, za to pozdní kvetení, velmi málo vybarvené. Na druhou stranu, i tak mají něco do sebe. Nakonec, tato voskovka kvete v různých barvách a v jejich různé intenzitě, závisející na dostatku světla a slunce.



Počítal jsem květy, ale nějak se nemohl dopočítat. Je jich nejméně třináct, možná i o jeden více. Velikost mezi osmi a devíti centimetry, celé květenství dosahuje tak dvaceti centimetrů.


Květy vypadají jako z porcelánu, i takto světlé stojí za to.


Když už jsem představil jedno  květenství právě ubíhajícího týdne, přidám i druhé z téže doby. Začátkem tohoto týdne rozkvetla i Hoja tomsonii, bylo to letos už její třetí podzimní kvetení a květů bylo více, než minulý rok, kdy kvetla poprvé.



Proti světlu jsou květy téměř průhledné, jakoby skleněné. Mají v průměru centimetr a působí křehkým a něžným dojmem. Do té doby, než ucítíte jejich silnou “vůni”. Ta docela překvapí. Já si na ni už zvykl a jak se říká, zvyk je železná košile. Nejen, že mi nevadí, naopak je mi i docela příjemná.



Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 26. listopadu 2016

Tillandsia dodsonii - úspěch jen částečný

Ne vždy se všechno úplně povede. Chcete zkusit pěstovat krásnou tilandsii, kterou znáte jen z fotek. Vyjde to, tilandsii seženete. Teď co dál. Hledat na internetu. Někdo uvádí, že chce hodně světla, jiný, že roste dobře i při nižším osvětlení. Všichni se shodnou, že ji dělá dobře teplo a vlhko.

Tilandsia dodsonii je zelená tilandsie. Přišla ve stejné zásilce jako Tilandsie narthecioides. Někdo by mohl říct, že jsou si hodně podobné. Na první pohled je patrné, že zatím co narthecioides připomíná trs tuhé trávy, dodsonii roste v pohledněji tvarovaných růžicích.

Podstatnější rozdíl je v kvetení. Zatímco narthecioides kvetl už třikrát, tedy měl bych spíš počítat dvakrát, protože když ke mně dorazila, přišla s krásným květenstvím jen pár dnů před otevřením prvních květů. Ale i ty dvě další kvetení proběhla relativně velmi úspěšně. To letošní probíhalo v průběhu celého března. Květenstvích bylo více a tak se každý večer otevřel jeden, i více, voňavých květů.

To dodsonii se poprvé rozhodla vykvést také hned v prvním roce, kdy se u mě zabydlovala. Květenství se začalo vyvíjet koncem léta a na podzim už bylo zaschlé, bez jediného otevřeného květu. Po tomto neúspěšném pokusu vypustila alespoň dvě odnože, které pěkně a dobře přirůstaly. Také o ně bylo dobře postaráno. Rosení od jara až do podzimu denně, ve zbývajícím období alespoň čtyřikrát týdně.

Letos se květenství začala vyvíjet už na konci jara. Optimisticky jsem  doufal, že v průběhu léta se konečně dočkám květů, které znám z fotek. Jenže květenství se vyvíjela velmi pomalu. Jednomu ze dvou květenství zasychaly květní listeny více než druhému. Květenství se začalo kroutit a když jsem se ho pokoušel trochu narovnat, zřejmě jsem ho poškodil a po pár týdnech odešlo docela.

Na to druhé, zasychající o poznání méně, jsem raději ani nesahal. Stejně se vyvíjelo nějak divně, neotvíralo se do známé podoby. Možná i přes to denní rosení je v bytě malá vzdušná vlhkost, dále voda z vodovodu, byť převařená, nebude ta samá, jakou má v lesích Ekvádoru, z mlhy a z dešťů.

A tak pro mě bylo vlastně velké překvapení, když v pátek ráno před dvěma týdny začal vykukovat první květ. Tedy než jsem se večer už za tmy vrátil z práce, byl už odkvetlý. Naštěstí v neděli se otevřel druhý květ, který vidíte na fotce. Na tilandsie je to poměrně velký květ, čtyř centimetrový. Očichal jsem ho, necítil jsem nic. No, co bych po něm ještě chtěl. V dalším týdnu se objevil ještě jeden květ a jestli se objeví ještě nějaký, to je ve hvězdách.



   
Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 19. listopadu 2016

Sedum commixtum

Letos se sukulenty, trávící na lodžii tu příjemnější část roku, stěhovaly dovnitř poměrně dlouho. Až druhého listopadu. Sedum humifusum, o kterém jsem nedávno psal, na čerstvém povětří ještě zůstalo. Nedávno, myslím minulý týden, byly očekávané mrazivé noci. Humifusum šlo do krabice vycpané novinami, kde úspěšně ty -5° C přečkalo. Dnes jsem se všiml, že jsem zapomněl přestěhovat jedno malé aeonium, které nezakryté zůstalo v těch dvou mrazivých nocích. Kupodivu vypadá naprosto v pořádku. Že by se rostliny během několika let víc otužily a přizpůsobily?

Dnes to bude o jednom sympatickém rozchodníku, který jsem si přinesl z předposlední návštěvy z Lhoty u Plzně. Nakonec, když jsem hledal dnes na internetu informace o této rostlině, vypadl na mě jako první a asi poslední zdroj informací článek Jirky Mauleho na ZL.

Na té návštěvě jsem jako vždy navštívil i skleník Radky a Jirky a zaujala mě tam rostlina, takový keřík, který bych asi obtížně určoval. Myslím, že tehdy byl i ve květu a ty zvláštní, do červena zbarvené kvítky mě připomínaly nejspíš nějaký Tylecodon, tedy ne že bych na tyto rostliny byl nějaký odborník. Bylo mi nabídnuto, zda si nechci vzít větvičku a tak jsem si kousek té zvláštní rostliny přinesl domů.

Rostliny se zvláštním názvem, který mi evokoval oblíbené komiksové filmy a jejich hrdiny. Sedum commixtum. Tedy i když na názvy a jména v posledních letech nemám paměť, toto jsem si díky těm komiksům zapamatoval. Co mě na ní zaujalo? Vybarvení sukulentních listů a jejich tvar. Pro takové ty atypické rozchodníky mám docela slabost.

Na fotkách vidíte, jak z jedné větvičky po roce a několika měsících vyrostlo stále ještě skladné křovíčko. Nevím, jestli je to na fotkách vidět, ale nové rostlinky tohoto rozchodníku na povrchu zeminy začínají růst i ze spadaných listů. Určitě je vidět, že vzdušné kořeny rostou i na stoncích, takže rostlina je velmi vitální a životaschopná.

Když jsem dnes  pročítal Jirkův pěkný článek, dozvěděl jsem se, že rostlina pochází z Mexika, kde roste ve vyšších nadmořských výškách. Dnes je má rostlina už zazimovaná v kumbále, u mírně přivřeného okna. Příští rok pravděpodobně zkusím nějaký kousek hned na jaře znovu zasadit a vyzkoušet, zda by na té lodžii nepřečkala i tu naši českou zimu.

A ještě odkaz na jednu velmi čerstvou a velmi pěknou písničku:


Vystavil v Žádné komentáře:

sobota 12. listopadu 2016

Hoya sp. (NS 05 - 213) - neočekávané kvetení

Obrázek květu Hoji sp.NS 05-213 jsem poprvé uviděl před pár lety na stránkách www.epiphytica.com, které pro mě byly ohledně voskovek vždy velkou inspirací. Tyto stránky se mi v poslední době načítají podstatně hůř než dřív. Taky už mám voskovek víc, než je únosné, přesto je ještě stále pár druhů, které jsou pro mě téměř neodolatelné. No, momentálně odolávám. Dnešní voskovka byla právě jedna z těch, které pro mě byly díky fotce květu velmi přitažlivé. Považoval jsem ji za těžko sehnatelnou, v Thajsku jsem se nakupovat neodvážil.


Asi před třemi roky jsem se dost často díval na polskou obdobu našeho aukra, allegro.pl .Tam jsem jednou na řízek dnešní voskovky narazil za velmi příznivou cenu, myslím 19, nebo 20 zlotých. S prodávající jsem se domluvil a za týden dorazil balíček, stonek se dvěma velikými, pěknými listy. Bylo to myslím v září, pamatuji si, že trvalo snad měsíc, možná i trochu déle, než řízek této voskovky ve vodě pustil první kořeny. Bylo to podobné jako u Hoji buotii (někde se uvádí buotti), která je určitě její blízká příbuzná. Pokud se nejedná o vybarvenější variantu jedné a té samé s většími listy, jinak neobyčejně podobnými.


Zato po zakořenění začala růst více než bujně. Přesunul jsem ji do bytu rodičů, kde bylo na jednom okně ještě relativně docela volno. Po počátečním bujením ale většina listů opadala a do vzhledné rostliny měla čím dál tím víc hodně daleko. Tak trochu zklamání a poznání, že ne každé voskovce se  bude v bytě dařit. Těch druhů je opravdu hodně. Některé vděčné, bezproblémové, ochotně kvetoucí, jiné sotva rostou, nebo u té dnešní, sice roste, ale zároveň opadává a vypadá jako nevzhledné koště. Možná to s ní neumím, možná chce vyšší vzdušnou vlhkost. Ale podle mé zkušenosti jsou voskovky s většími, avšak tenčími listy v bytě trochu víc náročné.   
    

Proto bylo pro mě minulý týden opravdové překvapení, když jsem objevil již otevírající se květ, o kterém jsem nevěděl a ani s ním nepočítal. Roste dost ve stínu, na téměř bezlisté větvi. Možná, kdyby byl na větším světle, bylo by i vybarvení trochu intenzivnější. Ještě bych měl dodat, že téměř totožné květy má i další Hoja sp. i s podobnými čísly NS 05 - 233. Na Epiphytice jsou hned vedle sebe a není mně moc jasné, čím se mají lišit.


Květy jsem pochopitelně také očuchal. “Voní”, pokud se to tak dá napsat, až když se setmí a jejich vůně mně stále něco připomínala. Nakonec jsem si vzpomněl,  že před více jak půl stoletím se prodávaly gumové, pískající hračky. Když byly nové, “voněly” stejně jako tento květ. Na větší vzdálenost cítit není, tak v žádném případě vůní ani zápachem neobtěžuje. Květy jsou poměrně velké, něco mezi 2,5 až 3 cm. Tím květem si to u mě trochu vylepšila, tak doufám, že to nebylo první a poslední kvetení.




Vystavil v 2 komentáře:

sobota 5. listopadu 2016

Procházka v přírodě

Před pár týdny jsem vyplňoval dotazník týkající se psychické pohody. Už si přesně nepamatuji znění otázek, ale jedna se dotazovala ve smyslu, co děláte, když je vám nejhůř a druhá, co děláte, když je vám nejlépe. Po pravdě jsem odpověděl a odpověď byla pro obě stejná - jdu se projít do přírody.


V poslední době se s tvrzením  o prospěšnosti procházek a chůze setkávám dost často, naposled dnes na internetu, kdy jsem se dozvěděl, že chůze a procházky jsou lepší prevencí demence než luštění křížovek a sudoku.


Chůze se doporučuje pro zlepšení zdraví, pro zlepšení nálady, no nechci, aby ten dnešní příspěvek vypadal jako agitka do turistického kroužku. Do toho jsem tedy na základní škole také vstoupil, abych se záhy přesvědčil, že hromadně organizované akce nejsou nic pro mě.


Vlastně si myslím, že má obliba chůze začala kvůli přírodě. Už v tom dětském věku mě přitahovaly rostliny a živočichové a ty se nacházely vždy kousek za městem a bylo k nim třeba dojít. Časem se i chůze samotná stávala oblíbenou činností a vzhledem k tomu, že mě nikdy nelákaly sporty, tak ji mohu být vděčný i za to, že jsem fyzicky nezakrněl.


K dnešním fotkám. 28.října, státní svátek. Pro některé příležitost na veřejnosti agitovat proti někomu, nebo pro někoho. Pro jiné třeba příležitost k návštěvě nějakého kulturního zařízení, které tady v Plzni v tento den nabízí vstup za symbolických 28 Kč.


Uvažovali jsme o návštěvě ZOO a botanické zahrady, ale při představě davů, které napadne stejná myšlenka jsme nakonec toto sváteční dopoledne prožili kousek za městem, v místech blízko řeky Berounky.


Prý se má denně nachodit 10.000,- kroků. Tak tahle vycházka  jich obsáhla asi 18.000. No, počítání kroků může být zábava, motivace, pocit, že děláme něco pro sebe, pro své zdraví.
Ale pro mě je vždy o dost důležitější to setkání s přírodou, se stromy, občas i s nějakým zvířetem. Nedávno jsme se setkali s mlokem, posílám odkaz na video: https://youtu.be/diyERGgK4Cg


Les má své kouzlo v každou roční dobu, ale na podzim, když jsou zbarvené listy stromů a vše voní podzimem, spadaným listí, zemí a možná i houbami... Vzduch se se tak pěkně dýchá a v takové chvíli vlastně ani nepřijde myšlenka na to, že se pomalu krátí rok, blíží ze zima a do jara bude zas tak daleko.



Tak namísto nějaké exotické kytky z daleka dnes můžete vidět stromy, mech, kapradí, houby a přírodu z naší české krajiny. Je krásná a nezbývá, než si přát, aby taková i dále zůstala.


Vystavil v 1 komentář:
Přihlásit se k odběru: Příspěvky (Atom)