sobota 30. ledna 2016

Tillandsia bulbosa

V posledních letech už  většinou nesháním rostliny, které se se mnou rozloučily. Možná také pro to, že těch zbývajících je pořád víc než dost. Před pár roky se se mnou rozloučila jedna z tilandsií, která patřila mezi nejoblíbenější. Tilandsie bulbosa. Koupil jsem si ji jako malý semenáček, který dlouhou dobu zdárně rostl, kvetl a odnožoval. Až ho byl větší trs, větší, než místo, které na okně na regále kde byl měl.


Díky tomu neustále padal, až jsem ho raději přemístil do vedlejšího pokoje na místo, kde bylo trochu víc chladno a možná tam bylo i trochu méně světla. Za to víc místa, kam se celý trs vešel.  Za několik málo týdnů k mému nemilému překvapení se celý trs rozpadl, všechny bulbosy byly naráz pryč. Téměř to na mě zapůsobilo tak, že se jí nové místo nelíbilo, naštvala se a rozloučila se.


Před třemi roky jsem se rozhodl pořídit si Tilandsii bulbosu znovu. Stýskalo se mi po ní. I když je to jedna z nejdostupnějších a nejlevnějších tilandsií, myslím, že patří k těm nezaměnitelným, naprosto originálním a svým zvláštním způsobem i nevšedně pěkným. Když ji před lety poprvé uviděla má neteř, zeptala se, co je to za trifida, čímž mě utvrdila v přesvědčení o jejím výjimečném vzhledu.


Bulbosa je i tilandsie přijatelné velikosti, takže pokud nevyroste do velkého trsu, snadno se někam vejde. Teď se tedy vešla na místo, kde má dost světla i tepla. Za to se odvděčila jednou mladou odnoží, byť zatím ještě ani nekvetla. Její květ mohu představit na fotce té mé první bulbosy, třeba jako vzpomínku na ni.


Tilandsie bulbosa pochází z Mexika a severu a východu Jižní Ameriky. Například u Guatemaly, Kolumbie, Venezuely, Belize. Díky takovému rozsáhlému území se vyskytuje ve více formách, které se mohou lišit velikostí. Ta, kterou momentálně mám, má proti té minulé o něco delší „listy“, které na sebe nepřiléhají tak těsně, jak to naopak bylo u té minulé.  Snad se jí bude dařit i v dalších letech, stěhovat ji na jiné místo pro jistotu už nebudu.

https://youtu.be/3XhDGkg8SpQ
https://youtu.be/VjEq-r2agqc

sobota 23. ledna 2016

Peruánci – výsev semen tillandsií

Za pár týdnů jim budou už čtyři roky, tak už o nich snad mohu napsat pár řádků. Tedy jak jsem k těm „peruáncům“ přišel. Moje bývalá kolegyně se koncem roku 2011 chystala na měsíc na vandr do Peru. Poprosit ji o nějakou  tilandsii, kterou by cestou potkala, to jsem si netroufl. Asi se to ani nesmí a nechtěl jsem, aby kvůli tomu riskovala při případné prohlídce na letišti. Ale protože jsem za ní dělal v době její nepřítomnosti část její práce, poprosil jsem ji o nějaká semínka tilandsií, kdyby nějaké na svých cestách potkala. Vysvětlil jsem jí i jak vypadá tilandsie, kde by ji mohla najít a jak vypadají její ochmýřená semena.


Když se začátkem dalšího roku vrátila, ptal jsem se, tedy kromě toho jaké to tam bylo a co všechno viděla i na to, zda nějaká semena přivezla. Prý ano, ale neví, kde jsou, jestli se někde nevysypala. Nebudu to prodlužovat. Po pár dnech jsem dostal tři malé papírové  „balíčky“ z toaletního papíru, ve kterých bylo vždy po několika ochmýřených semínkách. Doma jsem vzal kousek toho dřívka s kůrou, které zbylo po nějaké tilandsii, semínka na tu kůru přimáznul, nebo jak ten úkon mám jinak nazvat, ono se těmi vlákny z ochmýřeného semene za výstupky kůry snadno zachytí. Samozřejmě jsem dřívko i pořádně orosil, ale při tom opatrně, aby voda ty semínka nespláchla.


To rosení jsem opakoval dvakrát denně. Semínka byla rozmístěna na tom dřívku na třech různých místech a já čekal, zda vyklíčí. Dočetl jsem se, že doba jejich klíčivosti není příliš dlouhá, tak jsem doufal, že alespoň jedna z těch tří budou čerstvá. A opravdu, asi po třech týdnech se jedno místo začalo trochu zelenat. Takové miniaturní zelené tečky. Odborníci a profesionální pěstitelé mají na výsevy tilandsií určitě nějaké lepší metody a hlavně i podmínky, ve kterých rostlinky přirůstají podstatně víc a rychleji, než mně. Já už byl v trpělivosti od tilandsií poměrně vycvičen, tak jsem nějaký ten měsíc rosil dvakrát denně, potom už jen jednou. Kromě rosení potřebují k růstu i dostatek světla, nejlépe umístit na okně. Ranní a odpolední slunce také uvítají, vždy je dobré pamatovat na to, že při svých miniaturních velikostech mohou poměrně snadno vyschnout.


Ostatní dvě místa s dalšími semínky dlouhou dobu nic nedělala, ale přibližně po půl roce se začala také zelenat. Nevím, proč si dala tak načas, na to nemám znalosti a zkušenosti. Podstatné je, že se také probudila k životu. Téměř po roce začaly z těch zelených teček vyrůstat takové minirostlinky, ty na nejhořejším místě začaly vypadat trochu jinak, než ty pod nimi. Ty vypadaly a do dnešních dnů vypadají stejně. Ta horní byla ta, co vzešla první. Dnes vypadají podstatně lépe ta pod nimi. Na ten samý kolík jsem přidal časem ještě dvoje další  tilandsiová semínka, obě  od tilandsie aizoides.


Před třemi lety kvetla Tilandsie tectorum a po odkvětu mě obdařila úrodou semínek. Pokusně jsem je zas „vysel“ na další pozůstalý kolík. Také vzešla a jak vypadají po necelých třech letech také vidíte na fotce. Aby jste měli přehled o jejich velikosti, uvedu přibližné rozměry dřívek, na kterých jsou umístěné. Peruánci, necelé čtyři centimetry šířka, jedenáct výška. Tectorum, stejná výška, šířka tři centimetry.


Přiznám se, teď už je rosím jako ostatní tilandsie, tedy  třikrát týdně. Vyhráno ještě zdaleka nemají, na to jsou zatím příliš malé. Je to takový pokus, trochu zábavný a vzhledem k pomalému růstu i trochu nudný. Vypěstovat pro amatéra ze semínka tilandsii, to chce pěknou dávku trpělivosti a pár let času. A velkou sympatii k těmto rostlinám, jinak je daleko praktičtější koupit si už tilandsie hotové.

sobota 16. ledna 2016

Tillandsia mitlaensis

Před chvílí jsem si opět vzal do rukou svou nejoblíbenější knihu o tilandsiích „Pěstujeme tilandsie“. Vyšla už v roce 2001 a i když jsem ji kupoval nějaký rok poté, koukám, že častým čtením a prohlížením se na jejím brožovaném vydání čas už docela podepsal. Zvláště ze začátku jsem stále prohlížel všechny tilandsie na fotkách v knize. Zprvu nesměle jsem plánoval i těšil se, jak se s nimi budu seznamovat osobně.

Fotka Tilandsie mitlaensis o které chci dnes psát je v této knize také, její stříbrný, nebo bílý trs se vyjímá na skále porostlé lišejníky. Jedna z rostlin trsu má pěkné, výrazně zbarvené květenství.


Tilandsie mitlaensis je endemit, vyskytující se v okolí jednoho z největších archeologických nalezišť zapotecké kultury, v osadě Mitla, která se nachází v mexickém státě Oaxaca. Zmíněná tilandsie tam roste na skalách, ve výšce kolem 2000m.n.m.. Patří k tilandsiím, které k úspěšnému růstu potřebují dostatek slunce, podle zmíněné výšky nejlépe slunce horského. No a k tomu je ještě endemit, což znamená, že se v přírodě už na jiném místě nevyskytuje. Na fotce se mi líbila, ale vzhledem k uvedeným okolnostem jsem si říkal, že na ni mohu raději zapomenout.


Po nějakém roce jsem objevil firmu Kakteen pana Ing. Heřtuse a v nabídce jsem objevil i Tilandsii mitlaensis, za pro mě neuvěřitelně nízkou cenu, 60Kč. No, je to už pomalu deset let, od té doby šly ceny téměř všeho nahoru, za tu cenu už se pravděpodobně dnes nesežene. Nešlo mi to nějak do hlavy, představoval jsem si, že ta vzácnost musí být mnohem dražší.


Tilandsii jsem si objednal, přišla pěkně velká, ovšem ne tak bělostná jako na té fotce z knihy. Zřejmě z nějaké evropské pěstírny, kde ji zřejmě ve velkém množství dokázali vypěstovat, aby byla za tak příznivou cenu. To mexické slunce a horské ovzduší 2000m nad mořem přece jen chybělo.


Umístil jsem ji na okno, téměř jsem ji „přilepil“ na sklo, aby toho světla a slunce měla co nejvíc. I tak jsem počítal s tím, že v českých podmínkách bude spíš strádat a možná se brzy rozloučí. Opak je pravdou, ukázala se velmi vděčnou a vlastně i nenáročnou tilandsií, tedy kromě toho nároku na nejsvětlejší místo na okně. Myslím, že vypadá asi jinak, než by vypadal v podmínkách domova, ze kterého pochází. Ale dobře se aklimatizovala a vypadá jako jedna z nejvíce životaschopných tilandsií. Možná oproti těm mexickým od Mitly zchoulostivěla a navykla si na pravidelnou zálivku dvakrát týdně a stabilní podmínky v paneláku, bez velkých výkyvů teplot, které ve 2000m určitě jsou. Vždy je něco za něco.


Poprvé kvetla v květnu 2010. Vidíte na prvních fotkách. Od té doby se trochu rozrostla a zas se chystá kvést. Jak za těch pět let od prvního kvetení do začátku druhého vyrostl a následujících fotkách můžete posoudit sami.

sobota 9. ledna 2016

Hoya heuschkeliana yellow

Původně jsem měl připravený pro první příspěvek v letošním roce tilandsii. Ale jistě uznáte, že když v prvním týdnu nového roku poprvé vykvete voskovka, dostane přednost.


O Hoje heuschkelianě jsem psal sice už dvakrát, bylo to ale o té známější a rozšířenější, s růžovým květem. Rozumnému člověku by jistě stačila jedna heuschkeliana, já chtěl ještě její žlutokvětou variantu.


Ta dříve nebyla moc dostupná a v zahraničních prodejnách byla o dost dražší, než ta s květem růžovým. Dnes už bývají obě za stejnou cenu, díky relativně snadnému pěstování a dobrému růstu patří k těm levnějším, tedy dostupnějším. Dražší je jejich variegátní forma, například na thajské Epiphytice si ji cení pětkrát víc, než obě zmíněné zelenolisté formy.


Ta má žlutě kvetoucí heuschkeliana je od polské pěstitelky hojí Edyty. Myslím, že už je u mě třetím rokem. Heuschkeliany podle mé zkušenosti ze začátku nerostou příliš rychle, ani na kvetení nepospíchají. Pokud mají dostatek světla a přiměřenou zálivku, po nějaké době, u mě tak po třech letech začínají docela přirůstat a celkem často kvést.


To dnes vyfocené a představené květenství se otevřelo před dvěma dny. Pět kvítků, jednotlivý nedosahuje ani pět milimetrů. Vůně nevůně, píše se o kyselém mléce, nebo o karamelu. Mně není nepříjemná, docela jsem si zvykl. To jak jsou pěkné vynikne hlavně při jejich zvětšení, jinak vypadají jako malé korálky. Hladké, sytě zelené listy dosahují maximálně tří centimetrů.