V posledních letech už většinou nesháním rostliny, které se se mnou rozloučily. Možná také pro to, že těch zbývajících je pořád víc než dost. Před pár roky se se mnou rozloučila jedna z tilandsií, která patřila mezi nejoblíbenější. Tilandsie bulbosa. Koupil jsem si ji jako malý semenáček, který dlouhou dobu zdárně rostl, kvetl a odnožoval. Až ho byl větší trs, větší, než místo, které na okně na regále kde byl měl.
Díky tomu neustále padal, až jsem ho raději přemístil do vedlejšího pokoje na místo, kde bylo trochu víc chladno a možná tam bylo i trochu méně světla. Za to víc místa, kam se celý trs vešel. Za několik málo týdnů k mému nemilému překvapení se celý trs rozpadl, všechny bulbosy byly naráz pryč. Téměř to na mě zapůsobilo tak, že se jí nové místo nelíbilo, naštvala se a rozloučila se.
Před třemi roky jsem se rozhodl pořídit si Tilandsii bulbosu znovu. Stýskalo se mi po ní. I když je to jedna z nejdostupnějších a nejlevnějších tilandsií, myslím, že patří k těm nezaměnitelným, naprosto originálním a svým zvláštním způsobem i nevšedně pěkným. Když ji před lety poprvé uviděla má neteř, zeptala se, co je to za trifida, čímž mě utvrdila v přesvědčení o jejím výjimečném vzhledu.
Bulbosa je i tilandsie přijatelné velikosti, takže pokud nevyroste do velkého trsu, snadno se někam vejde. Teď se tedy vešla na místo, kde má dost světla i tepla. Za to se odvděčila jednou mladou odnoží, byť zatím ještě ani nekvetla. Její květ mohu představit na fotce té mé první bulbosy, třeba jako vzpomínku na ni.
Tilandsie bulbosa pochází z Mexika a severu a východu Jižní Ameriky. Například u Guatemaly, Kolumbie, Venezuely, Belize. Díky takovému rozsáhlému území se vyskytuje ve více formách, které se mohou lišit velikostí. Ta, kterou momentálně mám, má proti té minulé o něco delší „listy“, které na sebe nepřiléhají tak těsně, jak to naopak bylo u té minulé. Snad se jí bude dařit i v dalších letech, stěhovat ji na jiné místo pro jistotu už nebudu.
https://youtu.be/3XhDGkg8SpQ
https://youtu.be/VjEq-r2agqc
Tillandsie a další zelená havěť která s námi může žít v bytě, k našim velkým radostem, nebo také starostem.
sobota 30. ledna 2016
sobota 23. ledna 2016
Peruánci – výsev semen tillandsií
Za pár týdnů jim budou už čtyři roky, tak už o nich snad mohu napsat pár řádků. Tedy jak jsem k těm „peruáncům“ přišel. Moje bývalá kolegyně se koncem roku 2011 chystala na měsíc na vandr do Peru. Poprosit ji o nějakou tilandsii, kterou by cestou potkala, to jsem si netroufl. Asi se to ani nesmí a nechtěl jsem, aby kvůli tomu riskovala při případné prohlídce na letišti. Ale protože jsem za ní dělal v době její nepřítomnosti část její práce, poprosil jsem ji o nějaká semínka tilandsií, kdyby nějaké na svých cestách potkala. Vysvětlil jsem jí i jak vypadá tilandsie, kde by ji mohla najít a jak vypadají její ochmýřená semena.
Když se začátkem dalšího roku vrátila, ptal jsem se, tedy kromě toho jaké to tam bylo a co všechno viděla i na to, zda nějaká semena přivezla. Prý ano, ale neví, kde jsou, jestli se někde nevysypala. Nebudu to prodlužovat. Po pár dnech jsem dostal tři malé papírové „balíčky“ z toaletního papíru, ve kterých bylo vždy po několika ochmýřených semínkách. Doma jsem vzal kousek toho dřívka s kůrou, které zbylo po nějaké tilandsii, semínka na tu kůru přimáznul, nebo jak ten úkon mám jinak nazvat, ono se těmi vlákny z ochmýřeného semene za výstupky kůry snadno zachytí. Samozřejmě jsem dřívko i pořádně orosil, ale při tom opatrně, aby voda ty semínka nespláchla.
To rosení jsem opakoval dvakrát denně. Semínka byla rozmístěna na tom dřívku na třech různých místech a já čekal, zda vyklíčí. Dočetl jsem se, že doba jejich klíčivosti není příliš dlouhá, tak jsem doufal, že alespoň jedna z těch tří budou čerstvá. A opravdu, asi po třech týdnech se jedno místo začalo trochu zelenat. Takové miniaturní zelené tečky. Odborníci a profesionální pěstitelé mají na výsevy tilandsií určitě nějaké lepší metody a hlavně i podmínky, ve kterých rostlinky přirůstají podstatně víc a rychleji, než mně. Já už byl v trpělivosti od tilandsií poměrně vycvičen, tak jsem nějaký ten měsíc rosil dvakrát denně, potom už jen jednou. Kromě rosení potřebují k růstu i dostatek světla, nejlépe umístit na okně. Ranní a odpolední slunce také uvítají, vždy je dobré pamatovat na to, že při svých miniaturních velikostech mohou poměrně snadno vyschnout.
Ostatní dvě místa s dalšími semínky dlouhou dobu nic nedělala, ale přibližně po půl roce se začala také zelenat. Nevím, proč si dala tak načas, na to nemám znalosti a zkušenosti. Podstatné je, že se také probudila k životu. Téměř po roce začaly z těch zelených teček vyrůstat takové minirostlinky, ty na nejhořejším místě začaly vypadat trochu jinak, než ty pod nimi. Ty vypadaly a do dnešních dnů vypadají stejně. Ta horní byla ta, co vzešla první. Dnes vypadají podstatně lépe ta pod nimi. Na ten samý kolík jsem přidal časem ještě dvoje další tilandsiová semínka, obě od tilandsie aizoides.
Před třemi lety kvetla Tilandsie tectorum a po odkvětu mě obdařila úrodou semínek. Pokusně jsem je zas „vysel“ na další pozůstalý kolík. Také vzešla a jak vypadají po necelých třech letech také vidíte na fotce. Aby jste měli přehled o jejich velikosti, uvedu přibližné rozměry dřívek, na kterých jsou umístěné. Peruánci, necelé čtyři centimetry šířka, jedenáct výška. Tectorum, stejná výška, šířka tři centimetry.
Přiznám se, teď už je rosím jako ostatní tilandsie, tedy třikrát týdně. Vyhráno ještě zdaleka nemají, na to jsou zatím příliš malé. Je to takový pokus, trochu zábavný a vzhledem k pomalému růstu i trochu nudný. Vypěstovat pro amatéra ze semínka tilandsii, to chce pěknou dávku trpělivosti a pár let času. A velkou sympatii k těmto rostlinám, jinak je daleko praktičtější koupit si už tilandsie hotové.
Když se začátkem dalšího roku vrátila, ptal jsem se, tedy kromě toho jaké to tam bylo a co všechno viděla i na to, zda nějaká semena přivezla. Prý ano, ale neví, kde jsou, jestli se někde nevysypala. Nebudu to prodlužovat. Po pár dnech jsem dostal tři malé papírové „balíčky“ z toaletního papíru, ve kterých bylo vždy po několika ochmýřených semínkách. Doma jsem vzal kousek toho dřívka s kůrou, které zbylo po nějaké tilandsii, semínka na tu kůru přimáznul, nebo jak ten úkon mám jinak nazvat, ono se těmi vlákny z ochmýřeného semene za výstupky kůry snadno zachytí. Samozřejmě jsem dřívko i pořádně orosil, ale při tom opatrně, aby voda ty semínka nespláchla.
To rosení jsem opakoval dvakrát denně. Semínka byla rozmístěna na tom dřívku na třech různých místech a já čekal, zda vyklíčí. Dočetl jsem se, že doba jejich klíčivosti není příliš dlouhá, tak jsem doufal, že alespoň jedna z těch tří budou čerstvá. A opravdu, asi po třech týdnech se jedno místo začalo trochu zelenat. Takové miniaturní zelené tečky. Odborníci a profesionální pěstitelé mají na výsevy tilandsií určitě nějaké lepší metody a hlavně i podmínky, ve kterých rostlinky přirůstají podstatně víc a rychleji, než mně. Já už byl v trpělivosti od tilandsií poměrně vycvičen, tak jsem nějaký ten měsíc rosil dvakrát denně, potom už jen jednou. Kromě rosení potřebují k růstu i dostatek světla, nejlépe umístit na okně. Ranní a odpolední slunce také uvítají, vždy je dobré pamatovat na to, že při svých miniaturních velikostech mohou poměrně snadno vyschnout.
Ostatní dvě místa s dalšími semínky dlouhou dobu nic nedělala, ale přibližně po půl roce se začala také zelenat. Nevím, proč si dala tak načas, na to nemám znalosti a zkušenosti. Podstatné je, že se také probudila k životu. Téměř po roce začaly z těch zelených teček vyrůstat takové minirostlinky, ty na nejhořejším místě začaly vypadat trochu jinak, než ty pod nimi. Ty vypadaly a do dnešních dnů vypadají stejně. Ta horní byla ta, co vzešla první. Dnes vypadají podstatně lépe ta pod nimi. Na ten samý kolík jsem přidal časem ještě dvoje další tilandsiová semínka, obě od tilandsie aizoides.
Před třemi lety kvetla Tilandsie tectorum a po odkvětu mě obdařila úrodou semínek. Pokusně jsem je zas „vysel“ na další pozůstalý kolík. Také vzešla a jak vypadají po necelých třech letech také vidíte na fotce. Aby jste měli přehled o jejich velikosti, uvedu přibližné rozměry dřívek, na kterých jsou umístěné. Peruánci, necelé čtyři centimetry šířka, jedenáct výška. Tectorum, stejná výška, šířka tři centimetry.
Přiznám se, teď už je rosím jako ostatní tilandsie, tedy třikrát týdně. Vyhráno ještě zdaleka nemají, na to jsou zatím příliš malé. Je to takový pokus, trochu zábavný a vzhledem k pomalému růstu i trochu nudný. Vypěstovat pro amatéra ze semínka tilandsii, to chce pěknou dávku trpělivosti a pár let času. A velkou sympatii k těmto rostlinám, jinak je daleko praktičtější koupit si už tilandsie hotové.
sobota 16. ledna 2016
Tillandsia mitlaensis
Před chvílí jsem
si opět vzal do rukou svou nejoblíbenější knihu o tilandsiích
„Pěstujeme tilandsie“. Vyšla už v roce 2001 a i když jsem ji
kupoval nějaký rok poté, koukám, že častým čtením a
prohlížením se na jejím brožovaném vydání čas už docela
podepsal. Zvláště ze začátku jsem stále prohlížel všechny
tilandsie na fotkách v knize. Zprvu nesměle jsem plánoval i těšil
se, jak se s nimi budu seznamovat osobně.
Fotka Tilandsie
mitlaensis o které chci dnes psát je v této knize také, její
stříbrný, nebo bílý trs se vyjímá na skále porostlé
lišejníky. Jedna z rostlin trsu má pěkné, výrazně zbarvené
květenství.
Tilandsie mitlaensis
je endemit, vyskytující se v okolí jednoho z největších
archeologických nalezišť zapotecké kultury, v osadě Mitla, která
se nachází v mexickém státě Oaxaca. Zmíněná tilandsie tam
roste na skalách, ve výšce kolem 2000m.n.m.. Patří k tilandsiím,
které k úspěšnému růstu potřebují dostatek slunce, podle
zmíněné výšky nejlépe slunce horského. No a k tomu je ještě
endemit, což znamená, že se v přírodě už na jiném místě
nevyskytuje. Na fotce se mi líbila, ale vzhledem k uvedeným
okolnostem jsem si říkal, že na ni mohu raději zapomenout.
Po nějakém roce
jsem objevil firmu Kakteen pana Ing. Heřtuse a v nabídce jsem
objevil i Tilandsii mitlaensis, za pro mě neuvěřitelně nízkou
cenu, 60Kč. No, je to už pomalu deset let, od té doby šly ceny
téměř všeho nahoru, za tu cenu už se pravděpodobně dnes
nesežene. Nešlo mi to nějak do hlavy, představoval jsem si, že
ta vzácnost musí být mnohem dražší.
Tilandsii jsem si
objednal, přišla pěkně velká, ovšem ne tak bělostná jako na
té fotce z knihy. Zřejmě z nějaké evropské pěstírny, kde ji
zřejmě ve velkém množství dokázali vypěstovat, aby byla za tak
příznivou cenu. To mexické slunce a horské ovzduší 2000m nad
mořem přece jen chybělo.
Umístil jsem ji na
okno, téměř jsem ji „přilepil“ na sklo, aby toho světla a
slunce měla co nejvíc. I tak jsem počítal s tím, že v českých
podmínkách bude spíš strádat a možná se brzy rozloučí. Opak
je pravdou, ukázala se velmi vděčnou a vlastně i nenáročnou
tilandsií, tedy kromě toho nároku na nejsvětlejší místo na
okně. Myslím, že vypadá asi jinak, než by vypadal v podmínkách
domova, ze kterého pochází. Ale dobře se aklimatizovala a vypadá
jako jedna z nejvíce životaschopných tilandsií. Možná oproti
těm mexickým od Mitly zchoulostivěla a navykla si na pravidelnou
zálivku dvakrát týdně a stabilní podmínky v paneláku, bez
velkých výkyvů teplot, které ve 2000m určitě jsou. Vždy je
něco za něco.
Poprvé kvetla v
květnu 2010. Vidíte na prvních fotkách. Od té doby se trochu
rozrostla a zas se chystá kvést. Jak za těch pět let od prvního
kvetení do začátku druhého vyrostl a následujících fotkách
můžete posoudit sami.
sobota 9. ledna 2016
Hoya heuschkeliana yellow
Původně jsem měl
připravený pro první příspěvek v letošním roce tilandsii. Ale
jistě uznáte, že když v prvním týdnu nového roku poprvé
vykvete voskovka, dostane přednost.
O Hoje heuschkelianě
jsem psal sice už dvakrát, bylo to ale o té známější a
rozšířenější, s růžovým květem. Rozumnému člověku by
jistě stačila jedna heuschkeliana, já chtěl ještě její
žlutokvětou variantu.
Ta dříve nebyla
moc dostupná a v zahraničních prodejnách byla o dost dražší,
než ta s květem růžovým. Dnes už bývají obě za stejnou cenu,
díky relativně snadnému pěstování a dobrému růstu patří k
těm levnějším, tedy dostupnějším. Dražší je jejich
variegátní forma, například na thajské Epiphytice si ji cení
pětkrát víc, než obě zmíněné zelenolisté formy.
Ta má žlutě
kvetoucí heuschkeliana je od polské pěstitelky hojí Edyty.
Myslím, že už je u mě třetím rokem. Heuschkeliany podle mé
zkušenosti ze začátku nerostou příliš rychle, ani na kvetení
nepospíchají. Pokud mají dostatek světla a přiměřenou zálivku,
po nějaké době, u mě tak po třech letech začínají docela
přirůstat a celkem často kvést.
To dnes vyfocené a
představené květenství se otevřelo před dvěma dny. Pět
kvítků, jednotlivý nedosahuje ani pět milimetrů. Vůně nevůně,
píše se o kyselém mléce, nebo o karamelu. Mně není nepříjemná,
docela jsem si zvykl. To jak jsou pěkné vynikne hlavně při jejich
zvětšení, jinak vypadají jako malé korálky. Hladké, sytě
zelené listy dosahují maximálně tří centimetrů.