Za pár týdnů jim budou už čtyři roky, tak už o nich snad mohu napsat pár řádků. Tedy jak jsem k těm „peruáncům“ přišel. Moje bývalá kolegyně se koncem roku 2011 chystala na měsíc na vandr do Peru. Poprosit ji o nějakou tilandsii, kterou by cestou potkala, to jsem si netroufl. Asi se to ani nesmí a nechtěl jsem, aby kvůli tomu riskovala při případné prohlídce na letišti. Ale protože jsem za ní dělal v době její nepřítomnosti část její práce, poprosil jsem ji o nějaká semínka tilandsií, kdyby nějaké na svých cestách potkala. Vysvětlil jsem jí i jak vypadá tilandsie, kde by ji mohla najít a jak vypadají její ochmýřená semena.
Když se začátkem dalšího roku vrátila, ptal jsem se, tedy kromě toho jaké to tam bylo a co všechno viděla i na to, zda nějaká semena přivezla. Prý ano, ale neví, kde jsou, jestli se někde nevysypala. Nebudu to prodlužovat. Po pár dnech jsem dostal tři malé papírové „balíčky“ z toaletního papíru, ve kterých bylo vždy po několika ochmýřených semínkách. Doma jsem vzal kousek toho dřívka s kůrou, které zbylo po nějaké tilandsii, semínka na tu kůru přimáznul, nebo jak ten úkon mám jinak nazvat, ono se těmi vlákny z ochmýřeného semene za výstupky kůry snadno zachytí. Samozřejmě jsem dřívko i pořádně orosil, ale při tom opatrně, aby voda ty semínka nespláchla.
To rosení jsem opakoval dvakrát denně. Semínka byla rozmístěna na tom dřívku na třech různých místech a já čekal, zda vyklíčí. Dočetl jsem se, že doba jejich klíčivosti není příliš dlouhá, tak jsem doufal, že alespoň jedna z těch tří budou čerstvá. A opravdu, asi po třech týdnech se jedno místo začalo trochu zelenat. Takové miniaturní zelené tečky. Odborníci a profesionální pěstitelé mají na výsevy tilandsií určitě nějaké lepší metody a hlavně i podmínky, ve kterých rostlinky přirůstají podstatně víc a rychleji, než mně. Já už byl v trpělivosti od tilandsií poměrně vycvičen, tak jsem nějaký ten měsíc rosil dvakrát denně, potom už jen jednou. Kromě rosení potřebují k růstu i dostatek světla, nejlépe umístit na okně. Ranní a odpolední slunce také uvítají, vždy je dobré pamatovat na to, že při svých miniaturních velikostech mohou poměrně snadno vyschnout.
Ostatní dvě místa s dalšími semínky dlouhou dobu nic nedělala, ale přibližně po půl roce se začala také zelenat. Nevím, proč si dala tak načas, na to nemám znalosti a zkušenosti. Podstatné je, že se také probudila k životu. Téměř po roce začaly z těch zelených teček vyrůstat takové minirostlinky, ty na nejhořejším místě začaly vypadat trochu jinak, než ty pod nimi. Ty vypadaly a do dnešních dnů vypadají stejně. Ta horní byla ta, co vzešla první. Dnes vypadají podstatně lépe ta pod nimi. Na ten samý kolík jsem přidal časem ještě dvoje další tilandsiová semínka, obě od tilandsie aizoides.
Před třemi lety kvetla Tilandsie tectorum a po odkvětu mě obdařila úrodou semínek. Pokusně jsem je zas „vysel“ na další pozůstalý kolík. Také vzešla a jak vypadají po necelých třech letech také vidíte na fotce. Aby jste měli přehled o jejich velikosti, uvedu přibližné rozměry dřívek, na kterých jsou umístěné. Peruánci, necelé čtyři centimetry šířka, jedenáct výška. Tectorum, stejná výška, šířka tři centimetry.
Přiznám se, teď už je rosím jako ostatní tilandsie, tedy třikrát týdně. Vyhráno ještě zdaleka nemají, na to jsou zatím příliš malé. Je to takový pokus, trochu zábavný a vzhledem k pomalému růstu i trochu nudný. Vypěstovat pro amatéra ze semínka tilandsii, to chce pěknou dávku trpělivosti a pár let času. A velkou sympatii k těmto rostlinám, jinak je daleko praktičtější koupit si už tilandsie hotové.
