Stará láska nerezaví, tvrdí jedno přísloví. Nevím, jak platné je to v mezilidských vztazích, každý jsme trochu, nebo více jiní. Ale co jde o mě a haworcie, ty se mně budou líbit do konce života.
I když na nové nemám už nikde místo a času je také čím dál méně, těch co se mnou zůstaly, si považuji. Přečkaly nájezdy vlnatky a kořenovky, kterým se tu v práci, kde část sukulentů mám, ukázkově dařilo. Kancelář je pod střechou a v létě je někdy ve dne i v noci teplota kolem 30°C. Naštěstí po pro mě zásadním objevu přípravku Careo se ti nevítaní vetřelci z drtivé většiny ztratili a sukulenty začaly víc žít než živořit.
Dávno, tomu dávno, téměř před třiceti lety byly prodejní výstavy plzeňských kaktusářů v obchodním domu Centrum v Plzni na Doubravce a tam jsem tehdy zakoupil malinkou rostlinku Haworcie truncaty. O té dnes ale psát nebudu. Bude to o její vzhledově nejbližší haworcii, která se někdy uvádí i jako její odrůda, Haworcie maughanii. Tedy někdy uvedeno Hawocie truncata var. maughanii. Jak je to správně, nevím.
Obě tyto rostliny mají tlusté, sukulentní listy nahoře jakoby useknuté. To „useknuté“ místo je navíc průsvitné. Zatím co truncata má listy v jedné řadě a jsou širší a tenčí, listy maughanii rostou do spirály a jaký tvar má jejich průřez, to vidíte na fotkách. Mně zvláště Haworcia maughanii připomíná takové ty čedičové sloupy, známé jako „kamenné varhany“.
Svým vzhledem se tato haworcie řadí mezi ty nejzajímavější malé listové sukulenty, jako jsou Lithopsy, Fenestarie. Připomínající živé kameny, taková malá, krásná, umělecká dílka přírody, které zkrášlí a dodají zajímavosti každému okennímu parapetu.
Když jsem si tehdy trunkátu přinesl domů, divil jsem se tomu, jak vzhledově odlišná je od mé první haworcie, kterou byla taková ta klasická Haworcie attenuata. V té době jsem neměl ani ponětí, jak jsou různorodé, jako by ani nepatřily do stejné skupiny rostlin. Tedy květenství je prozradí, to mají hodně podobné.
Hawortcie maughanii, které dnes představuji mám deset let. V té době jsem si vysel několik druhů sukulentů, H. maughanii i truncata byly mezi nimi. Semena dobře vzešla a rostlinky celkem dobře rostly, i když ne všechny přežily. V té době jsem si objednal i malý semenáč maughanii, takže netuším, která z nich je která. Zpočátku nerostly rychle, pomalu se zvětšovaly, teď dokonce i odnožují.
Na zalévání nejsou moc náročné, tedy musely se přizpůsobit režimu. Které tady mají všechny sukulenty. Napít dostanou jedenkrát týdně, nejčastěji je to pondělí. Jen se podle roční doby a množství světla a slunce mění její množství. I tak nikdy není moc velké, haworcie zalévám dost opatrně.
Musím napsat, že nejlépe se jim daří od podzimu do začátku léta. To je tu na ně příliš slunce, a je to i důsledek mé neznalosti, v době, kdy jsem prožíval největší nákupní horečku těchto rostlin. Netušil jsem, že přímé slunce pro ně není to pravé a tady na ně v létě někdy praží velkou část dne. Haworcie v přírodě rostou v zákrytu jiných rostlin, když jsem viděl fotky H.mauganii z přírody, někdy jim ze země vyčnívají jen horní části listů s průhlednými ploškami, kterými propouští světlo potřebné k fotosyntéze.
Pro ukázku, jak jsou haworcie vzhledově různorodé přikládám čerstvou fotku H.cumingii, o které jsem už před nějakým časem psal. Ale teď se tak pěkně rozkošatila, že mi to nedalo a znovu jsem ji vyfotil.
Tillandsie a další zelená havěť která s námi může žít v bytě, k našim velkým radostem, nebo také starostem.
sobota 27. února 2016
sobota 20. února 2016
Baby ananas
Jednou okolo vánoc
v roce 2012, ano, v tom roce co se čekal konec světa, jsme v jednom
obchodním domě při nákupu ovoce zahlédli malý, krásný ananas.
S označením Baby ananas. Nějak jsem se špatně podíval na
cenovku, až na pokladně jsem zjistil, že je nejméně jednou tak
drahý, než jsem si myslel. No co, alespoň jednou ho můžeme
vyzkoušet. Ale když už byl tak drahý, zkusím z jeho malé hezké
růžice na vrcholu vypěstovat rostlinu. Za kytky přece utrácím
podstatně víc peněz a jak jsem rád, že je mám.
Jak to udělat,
abych byl v jeho pěstování úspěšný? Neporušený střed růžice
byl, to je první základ úspěchu. Další radu jsem našel na
internetu. Růžice se má vykroutit, jakoby vyšroubovat.
Tedy nevím, zda
jsem nešrouboval nesprávným směrem, růžice se od plodu sice
oddělila, ale ten její základ, nebo budoucí kmínek, jak to
správně nazvat se částečně rozpůlil. Ne po celé délce, ale
relativně hluboko. Ananas jsme snědli, nějak se mi ani nezdál
lepší, než ten obvyklý, větší. Růžici jsem ještě trochu
opižlal nožem, sloupal spodní lístky a dal do misky s mokrým
rašeliníkem, abych to hned nevzdal. Možná na to vykroucení musí
být plod více zralý, možná se to může někdy stát. Kdybych to
měl zkoušet znovu, asi bych vrchlík ananasu s růžicí uřízl
ostrým nožem a základ budoucí rostliny od zbytku dužiny opatrně
okrájel. Někde jsem četl, že taková růžice může zakořenit
ve vodě, nebo ve vlhkém písku.
V tom rašeliníku
to po nějakém měsíci, kdy růžice budoucí rostliny vypadala
chvíli na vyhození, chvíli, že se může vzpamatovat, docela
vyšlo. Objevily se první malé kořeny. A opět bylo, tedy je o
rostlinu víc. Dnes má průměr víc jak půl metru. Někde jsem se
dočetl, že u takto pěstovaných rostlin se květenství s budoucím
plodem může vytvořit už po třech letech. No, nevím. Viděl jsem
takovou rostlinu vypěstovanou z klasicky velkého plodu ananasu.
Její průměr byl myslím hodně přes metr a těch let aniž by
kvetla a plodila rostla už mnohem víc. Ono přece jen ty podmínky
někde na plantážích, kde rostou jsou trochu jiné. Doufám, že
se ten malý ananas u nás v paneláku moc netrápí. Je celkem
nenáročný, vzhledem k větší velikosti je až v nějaké třetí
řadě u okna, jednou až dvakrát týdně podle roční doby a tepla
zalévám, stejně tak často ho orosím, stejně jako tilandsie. Jen
se vyhýbám tomu, aby voda stála ve středu růžice.
Nakonec šanci na
život využil, tak snad si nějaký ten rok života, než vykvete
ještě užije.
Na focení byl už
trochu velký, tak na fotkách je představený tak částečně, jak
se vešel na pozadí.
A abych přidal i
nějaký květ, poprosil jsem o vyfocení právě kvetoucí Tilandsie
dyeriany. Toto je už „vnouče“ té, co jsem si před nějakým
tím rokem koupil. Kvete po dvou letech. Květ je menší než
posledně, jistě i vzhledem k tomu, že se začal vyvíjet na podzim
a kvete v zimě.
Příjemně mě
překvapilo, jak se květní klas vybarvil, vzhledem k období, ve
kterém kvete, jsem tak výraznou barvu ani nečekal.
sobota 13. února 2016
Anthurium sp., Semuc Champey
Před několika
lety, přesně před devíti, vyšla kniha Rostliny pro vzdušné
zahrady, která se pro mě opakovaně stala inspirací při
rozšiřování naší zelené domácnosti. I v případě dnešní
rostliny, jsem se opět obrátil na autora knihy, pana Ing. Zdeňka
Ježka a v loňském roce si konečně pořídil jedno epifytní
hnízdovité anturium. O těch je v knize velmi zajímavá a lákavá
kapitola.
V té jsou
hnízdovitá anturia popsána jako velmi chytré rostliny, s výhodnou
životní strategií. Kromě běžně rostoucích kořenů jim
vyrůstají ještě kořeny směřující vzhůru, vytvářející
jakýsi „kartáč“ do kterého se zachytávají různé organické
zbytky, které se časem přemění na humus, ze kterého rostlina
čerpá živiny.
Tyto anturia i díky
této schopnosti opatřit si výživu dorůstají větších rozměrů
a to byl hlavní důvod, který mi od nich odrazoval. Když jsem ale
před víc jak rokem v nabídce rostlin zahlédl i jedno, které bylo
označené jako drobné, proběhl mi hlavou obrázek hezké a
sympatické rostliny. Ta představa se vracela a tak bylo rozhodnuto.
Když ono anturium
ze Semuc Champey dorazilo, mělo dva menší, celkem o ničem
nevypovídající listy. Jako bonus byl u anturia ještě kousek
Dischidie nummularifolie. Dischidie začala pěkně přirůstat,
anturium stálo, asi si zvykalo. Až koncem léta, možná po pěti
měsících mu začal růst třetí list. Opravdu krásný, asi i
díky němu jsem si toto anturium velmi oblíbil. Nejnovější,
čtvrtý začal vyrůstat před vánoci. Měl jsem obavu, jak to
zvládne v období krátkých dnů a deficitu světla. Navíc u sebe
v pokoji kvůli ostatním kytkám netopím, přes noc mám okno
většinou pootevřené, o teplu a světlu, co měli jeho předkové
v Guatemale si může tak leda nechat zdát.
Asi už si zvyklo na
českou zimu i na panelák, nový list předčil má očekávání.
Dosáhl délky 20cm, takže jak to bude s tím drobným růstem,
ukáže čas. Ty vzhůru směřující kořínky už má tři, tedy
mělo je už když dorazilo, jen ještě trochu poporostly. Moc
rychle snad neporoste, také z toho ranního postřiku, ve kterém je
jen homeopatické množství hnojiva moc výživy mít nebude. Na
druhou stranu obdivuji, jak pěkné listy mu z té vody, vzduchu a
světla zatím narostly. A když už mám tedy lokalitní kytku,
podíval jsem se na internetu, jak to v tom Semuc Champey vypadá.
Nádherné místo, ale pro mě moc daleko. Nikdy se tam nedostanu,
ale alespoň malou útěchou může být tato rostlina, jejíchž
předkové v tom krásném místě žili celá staletí a možná
tisíciletí.
sobota 6. února 2016
Tillandsia gilliesii
Tak dnes to bude
taková malá fotogalerie jedné malé tilandsie, o které toho téměř
nic nevím, a o moc víc jsem toho o ní nezjistil ani na internetu.
V té mé první
knize o tilandsiích je jedna černobílá kresba Tillandsie
gilliesii, coby příklad dvouřadé tilandsie. Na té kresbě mě
zaujala a tak když byla k mání, hned jsem ji objednal. Přišla
malá, krásná rostlina, pěkně dvouřadá, jak jsem si ji
představoval. Možná jsem ji moc rosil, za krátký čas se se mnou
rozloučila. Protože se mi ale moc líbila, objednal jsem ji za rok
znovu.
Přišla trochu
větší a zdála se i trochu jiná. Nerostla přesně v těch dvou
řadách, stáčela se tak trochu do spirály.
O pár let později
jsem si objednal Tilandsii tenebru, a přišla ta samá malá
rostlina na kolíku, kterou spolu s tou druhou gilliesii vidíte na
fotce. Je to ta samá tilandsie. Tenebru jsem získal později, ta je
jiná, opravdu jí rostou listy ve dvou řadách. Také kvete hnědým
květem oproti této, která má květ žlutavý.
Podle fotek na
internetu je to zřejmě Tilandsie gilliesii ssp.polysticha, ale ruku
do ohně bych za to nedal. Ta na tom kolíku kvete poprvé, její
stejná předchůdkyně kvetla už možná třikrát. Dokonce z
jejího kvetení byla i semínka, ze kterých nyní na sousední
paleacee rostou milimetrové rostlinky.
Jeden zdroj uvádí,
že Tilandsie gilliesii pochází z Bolívie, další za její
domovinu označil Argentinu. Každopádně tedy Jižní Amerika. Tato
malá tilandsie, jejíž rozpětí nejdelších listů je sotva
dvanáct centimetrů je docela skromná, pohledná, relativně pomalu
rostoucí. Dobrý typ pro příznivce tilandsií s omezeným místem
na oknech.
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)