Dnes to bude spíš takové vyprávění, které si vzhledem k době, před kterou se stalo, už nepamatuji tak přesně, ale na co nikdy nezapomenu, byl sen o těch, kterých se to týkalo.
Vždy jsem dostával bláznivé nápady. Nevím, jestli se jeden z nich, pěstovat pravý papyrus uhnízdil v mé hlavě v roce 2000, nebo o rok dříve. Nepamatuji se, jak jsem přišel na to, že papyrus mají ve skleníku Vysoké zemědělské školy v Praze – Suchdole. Vzpomínám si na to, jak jsem se tam dovolal nějakému ochotnému profesorovi, který mi řekl, že když mám o ten papyrus takový zájem, ať si přijedu, že mi kousek dá.
O pěstování papyru a o tom, jak je velký jsem tehdy vlastně věděl velké kulové. V té době jsem služebně jezdil často do Prahy, tedy na úplně opačný konec, než je Suchdol. Na tu nejbližší cestu jsem tehdy vyrazil co nejdřív ráno, abych nejprve stačil dojet pro kousek toho papyru. Nebyl to kousek, byl to pěkný kus kořenového balu zabalený v novinách, ze kterého vyrůstaly dva, nebo tři dvoumetrové starší stonky a jeden asi půlmetrový. Když jsem se z toho překvapení vzpamatoval a vymotal se z areálu školy, uvědomil jsem si, jaká mě na ten druhý konec Prahy čeká ještě dlouhá cesta autobusem, tramvají metrem a dalším autobusem a že s takovým zavazadlem budu jistě špatně cestovat a že mě ještě čeká zpáteční cesta autobusem, metrem a vlakem… Prostě jsem ty velké trojhranné stonky papyru upižlal klíčem, lepší vhodný nástroj jsem u sebe neměl.
Ještě se pamatuji, že když jsem doma na lodžii ten kořenový bal vybaloval z těch novin, vyskočil z něj pavouk. Tak velkého pavouka jsem nikdy neviděl. Rychle zaběhl někam pod regál, který tam tehdy byl. Ne, že bych měl nějakou fobii z pavouků, ale byl jsem rád, že jsem se s ním už potom nesetkal.
Ten papyrus sice obrazil, ale o úspěchu s jeho pěstováním se nedá mluvit ani náhodou. Ten „největší“ byl snad ten, že v roce 2001 vykvetl a já posbíral semena k botanickému pokusu.
Teď přeskočím o pár měsíců dál do začátku září 2001. S kolegyní a kamarádkou z práce, s jejím mužem a také mým kamarádem a jejich švagrem jsem byl na dovolené v pěkném malém městečku San Vito, na západním cípu Sicílie. Jeli jsme autobusem a ty dva dny tam a dva dny zpět, to už bych zopakovat nechtěl. Týden tam byl krásný a krátký. Já si kromě zážitků a vzpomínek odvážel také nějaká ta semena a odnože. Mezi jinými i semena pěkné palmy, která v tamní přírodě žije. 11. září v časných, ještě nočních hodinách jsme byli konečně doma. Po dvou nocích a dnech v autobuse jsem usnul a spal jak zabitý. Večer jsem v televizních novinách uviděl letadla nalétávající do newyorských dvojčat. Nevěřícně na to zíral s obavou, že z toho bude zas nějaká válka.
Semena palmy jsem vysel do několika květníků, k jednomu jsem nasypal i miniaturní semínka papyru.
Přeskočím na konec téhož roku, kdy jsem se v jednom obchodním domě dopustil něčeho, čeho by se člověk dopouštět neměl a za co by se měl stydět. Snad je to díky té době trochu promlčené. Za podle mě nekřesťanské peníze tam prodávali rozkvetlá aloe, podle mého, ne zcela 100% určení Aloe humilis. Jedno kolem sebe mělo hodně malých odnoží a já tu jednu utrhl. Byly to tak dva dvoucentimetrové listy a další malý v jejich středu. Na několika milimetrovém stonku. Taková podtržená, příliš malá, neperspektivní odnož.
Zpětně jsem litoval, že jsem zas podlehl té své zelené vášni a zbytečně trhal něco, co ani neporoste. Nakonec jsem ty dva ubohé lístky dal do „prázdného“ květníku, tedy do toho, kde nevzešla ani palma, ani papyrus. Ty palmy naštěstí v jiných květináčích začínaly vystrkovat první listy.
Dlouho se nic nedělo, tedy dělo se to, že mezi těmi dvěma malými listy uschnul ten nejnovější. Měl jsem chuť celý květináč vysypat do koše. Ale v těch dvou listech přece jen nějaký život stále zbýval. Tak jsem si nebo spíš jim slíbil, že jim dám šanci do konce května.
Potom se mi jednou, myslím v březnu zdál sen. V tom snu jsem držel ten květináč v ruce, koukám, jak z těch starých dvou lístků aloe vyrůstají tři nové rostlinky. Těsně u stěny květináče vyrůstá první list palmy a na povrchu země jsou jakési zelené nitky a mě dochází, že to jsou ty rostlinky papyru. A přesně tak se ve skutečnosti v květnu stalo. List palmy vyrůstal u stěny květináče, ze zbytků odnože rostly tři nové rostlinky, povrch země se zelenal nitkami vzcházejícího papyru.
Tu palmu jsem někomu daroval, papyrus vypěstovaný ze semínek žil ještě pár let. Od loňského roku pěstuji papyrus (i šáchor) ze semen z Madeiry. Aloe bylo léta krásné, potom chytlo od jiné rostliny vlnatku a šlo to s ním z kopce. Když už to vypadalo dost vážně, vzpomněl jsem si na vše, o čem jsem dnes psal a zbytky vrcholů jsem nechal zakořenit ve vodě. Jednomu z nich jsem díky své nešikovnosti vytrhl téměř celý stonek, zbyla jen růžice listů, takřka bez stonku. I ta zakořenila. Dnes mám toto aloe ve čtyřech květináčích v práci. Až odtud budu odcházet, doufám, že se toho ve zdraví dožiji, jeden si vezmu sebou domů.https://youtu.be/h4hvix14NBA
