sobota 30. dubna 2016

Aloe humilis a další rostliny v jednom snu

Dnes to bude spíš takové vyprávění, které si vzhledem k době, před kterou se stalo, už nepamatuji tak přesně, ale na co nikdy nezapomenu, byl sen o těch, kterých se to týkalo.
Vždy jsem dostával bláznivé nápady. Nevím, jestli se jeden z nich, pěstovat pravý papyrus uhnízdil v mé hlavě v roce 2000, nebo o rok dříve. Nepamatuji se, jak jsem přišel na to, že papyrus mají ve skleníku Vysoké zemědělské školy v Praze – Suchdole. Vzpomínám si na to, jak jsem se tam dovolal nějakému ochotnému profesorovi, který mi řekl, že když mám o ten papyrus takový zájem, ať si přijedu, že mi kousek dá.

O pěstování papyru a o tom, jak je velký jsem tehdy vlastně věděl velké kulové. V té době jsem služebně jezdil často do Prahy, tedy na úplně opačný konec, než je Suchdol. Na tu nejbližší cestu jsem tehdy vyrazil co nejdřív ráno, abych nejprve stačil dojet pro kousek toho papyru. Nebyl to kousek, byl to pěkný kus kořenového balu zabalený v novinách, ze kterého vyrůstaly dva, nebo tři dvoumetrové starší stonky a jeden asi půlmetrový. Když jsem se z toho překvapení vzpamatoval a vymotal se z areálu školy, uvědomil jsem si, jaká mě na ten druhý konec Prahy čeká ještě dlouhá cesta autobusem, tramvají metrem a dalším autobusem a že s takovým zavazadlem budu jistě špatně cestovat a že mě ještě čeká zpáteční cesta autobusem, metrem a vlakem… Prostě jsem ty velké trojhranné stonky papyru upižlal klíčem, lepší vhodný nástroj jsem u sebe neměl.

Ještě se pamatuji, že když jsem doma na lodžii ten kořenový bal vybaloval z těch novin, vyskočil z něj pavouk. Tak velkého pavouka jsem nikdy neviděl. Rychle zaběhl někam pod regál, který tam tehdy byl. Ne, že bych měl nějakou fobii z pavouků, ale byl jsem rád, že jsem se s ním už potom nesetkal.
Ten papyrus sice obrazil, ale o úspěchu s jeho pěstováním se nedá mluvit ani náhodou. Ten „největší“ byl snad ten, že v roce 2001 vykvetl a já posbíral semena k botanickému pokusu.

Teď přeskočím o pár měsíců dál do začátku září 2001. S kolegyní a kamarádkou z práce, s jejím mužem a také mým kamarádem a jejich  švagrem jsem byl na dovolené v pěkném malém městečku San Vito, na západním cípu Sicílie. Jeli jsme autobusem a ty dva dny tam a dva dny zpět, to už bych zopakovat nechtěl. Týden tam byl krásný a krátký. Já si kromě zážitků a vzpomínek odvážel také nějaká ta semena a odnože. Mezi jinými i semena pěkné palmy, která v tamní přírodě žije. 11. září v časných, ještě nočních hodinách jsme byli konečně doma. Po dvou nocích a dnech v autobuse jsem usnul a spal jak zabitý. Večer jsem v televizních novinách uviděl letadla nalétávající do newyorských dvojčat. Nevěřícně na to zíral s obavou, že z toho bude zas nějaká válka.

Semena palmy jsem vysel do několika květníků, k jednomu jsem nasypal i miniaturní semínka papyru.
Přeskočím na konec téhož roku, kdy jsem se v jednom obchodním domě dopustil něčeho, čeho by se člověk dopouštět neměl a za co by se měl stydět. Snad je to díky té době trochu promlčené. Za podle mě nekřesťanské peníze tam prodávali rozkvetlá aloe, podle mého, ne zcela 100% určení Aloe humilis. Jedno kolem sebe mělo hodně malých odnoží a já tu jednu utrhl. Byly to tak dva dvoucentimetrové listy a další malý v jejich středu. Na několika milimetrovém stonku. Taková podtržená, příliš malá, neperspektivní odnož.

Zpětně jsem litoval, že jsem zas podlehl té své zelené vášni a zbytečně trhal něco, co ani neporoste. Nakonec jsem ty dva ubohé lístky dal do „prázdného“ květníku, tedy do toho, kde nevzešla ani palma, ani papyrus. Ty palmy naštěstí v jiných květináčích začínaly vystrkovat první listy.
Dlouho se nic nedělo, tedy dělo se to, že mezi těmi dvěma malými listy uschnul ten nejnovější. Měl jsem chuť celý květináč vysypat do koše. Ale v těch dvou listech přece jen nějaký život stále zbýval. Tak jsem si nebo spíš jim slíbil, že jim dám šanci do konce května.

Potom se mi jednou, myslím v březnu zdál sen. V tom snu jsem držel ten květináč v ruce, koukám, jak z těch starých dvou lístků aloe vyrůstají tři nové rostlinky. Těsně u stěny květináče vyrůstá první list palmy a na povrchu země jsou jakési zelené nitky a mě dochází, že to jsou ty rostlinky papyru. A přesně tak se ve skutečnosti v květnu stalo. List palmy vyrůstal u stěny květináče, ze zbytků odnože rostly tři nové rostlinky, povrch země se zelenal nitkami vzcházejícího papyru.
Tu palmu jsem někomu daroval, papyrus vypěstovaný ze semínek žil ještě pár let. Od loňského roku pěstuji papyrus (i šáchor) ze semen z Madeiry. Aloe bylo léta krásné, potom chytlo od jiné rostliny vlnatku a šlo to s ním z kopce. Když už to vypadalo dost vážně, vzpomněl jsem si na vše, o čem jsem dnes psal a zbytky vrcholů jsem nechal zakořenit ve vodě. Jednomu z nich jsem díky své nešikovnosti vytrhl téměř celý stonek, zbyla jen růžice listů, takřka bez stonku. I ta zakořenila. Dnes mám toto aloe ve čtyřech květináčích v práci. Až odtud budu odcházet, doufám, že se toho ve zdraví dožiji, jeden si vezmu sebou domů.

https://youtu.be/h4hvix14NBA

sobota 23. dubna 2016

Haworthia cymbiformis var. transiens

Když jsem dnešní haworcii poprvé uviděl v Encyklopedii sukulentů, vůbec se mi nelíbila. Taková nevýrazná, vodnatá, vybledlá. Ale jak jsem se na ni opakovaně díval, přišla mi zajímavá, zvláštní a svým způsobem i velmi pěkná. Snad to může být  důkaz toho, že první dojem někdy nemusí být správný.  

Jednu, dokonce s lokalitou na cedulce, jsem si přivezl ze stejné návštěvy Letňanech, ze které je i posledně představený pryšec. Druhá, přesně taková, jaká je na zmíněné fotce v encyklopedii dorazila týž rok, kde přesně jsem ji objednal si už nevzpomínám. Ta lokalitní, kterou dnes představuji byla výrazněji zbarvená, méně odnožující. Druhá, více průsvitnější a světlejší bujně odnožovala a její trs brzy zaplnil květináč.


Během následujících deseti let byl její velký trs napadený vlnatkou, možná i kořenovkou. Pokud mají sukulenty své nebe, doufám, že tam dnes spokojeně roste a že ji tam nesužují žádní parazité. Ta druhá během té doby sice přišla o svou cedulku s lokalitou, nepřišla však o život a tak ji na pár obrázcích mohu představit.


Jako všechny haworcie pochází z jihu Afriky. Jak je uvedeno ve zmiňované knize :” rostlina ve své domovině vytváří řadu lokálních a vzhledově odlišných variet”.


V době focení H.cymbiformis var. transiens právě kvetla, ale fotka květu se mi tak nepovedla, že ji nemohu zveřejnit. U haworcií je květ až na malé výjimky stále stejný a zaměnitelný. Abych nějaký květ představil, použiji týden starou fotku Pachypodia brevicaule, o kterém jsem před nějakým časem psal.


Je také deset let staré a je pro mě o to cennější, že se mi ho podařilo vypěstovat ze semínka. Vypěstovat jakoukoliv rostlinu, nebo i strom ze semene, to je zážitek daleko větší, než koupit rostlinu hotovou.

Přidám ještě další květ, tentokrát bílý, patří begonii. Tu jsem vypěstoval z malého kousku stonku s několika listy, přivezl jsem si ho z Madeiry. Ač má begonie docela malé listy, které tak docela pohledně cik cak rostou, už nějak moc přerůstala  a tak skončila v práci na chodbě, u okna schodiště.


Světla má dost a myslím, že se jí tam daří celkem dobře. I když je pravda, že tam, kde jsem její kousek uštípl, mohla růst pod širým nebem celý rok. Omluvou mi snad může být to, že jí tam bylo tolik, že těch pár centimetrů stonku v tom porostu ani nebylo znát.



Dnes bych vás chtěl ještě pozvat na koncert, tedy trochu  výlet časem, nejen do roku 1983. Tehdy jsem na koncerty Jany Kratochvílové chodil téměř pokaždé, když byla v Plzni. Proto jsem byl moc rád, když jsem tyto písničky z koncertu objevil na YouTube. Pokud máte zájem, ani si nemusíte kupovat lístky a někam chodit.





  

sobota 16. dubna 2016

Euphorbia francoisii a její odvrácená strana

Před chvílí jsem se kochal novou nabídkou pana Mgr.Pavelky - http://www.palkowitschia.cz/ .
Je to trochu masochismus, jako když vyléčený alkoholik chodí kolem hospody a odolává pokušení otevřít dveře a vejít. Myslím, že ze své zelené závislosti se nevyléčím nikdy, ani bych to asi nechtěl. Někdy ale musí převládnout rozum, stačí se podívat na přeplněné okenní parapety.



Před deseti lety tak zaplněné nebyly, byly naopak dost prázdné. A tak jsem si při své návštěvě v Letňanech s chutí vybíral. Euforbia francoisii sice nebyla v seznamu rostlin, které jsem si chtěl koupit. Ale při pohledu na malé rostlinky, na to, jak každá měla svým způsobem originální kresbu na listech jsem neodolal a s tou, jejíž listy se mi zdály nejzajímavější jsem se vítězně vracel domů.



O tomto malém madagaskarském  pryšci jsem už myslím psal, ale v posledním čase jsem se se stále větším a větším zalíbením díval na jeho odvrácenou stranu, i když bych to mohl napsat spíš naopak. Tedy za odvrácenou stranu považuji tu, na kterou nesvítí slunce, která je odvrácena od okenního skla. Protože se listy snaží natočit na světlo a slunce, na táto zastíněné straně víc vyniká “kmen a jeho silné větve”.



Poprosil jsem o vyfocení a fotky jako dnešní fotogalerii s několika větami dnes předkládám.


Mohu zavzpomínat, jak ze začátku rostlina pomalu přirůstala. Po těch deseti společných létech nedosahuje ani 10cm výšky. Šířka v nejširším místě je už téměř 15cm a “kmen” u země v nejširším místě je široký šest centimetrů.



I když u sukulentů mě vždy spíše upoutávala ta  listová sukulence, přiznávám, že tato rostlina, připomínající malý stromek s tlustým kmenem a silnými větvemi líbí právě pro ně. Pochopitelně i pro listy, které mají také své kouzlo. I pro květy, jejichž krása, nebo zajímavost vynikne při jejich zvětšení.



Euphorbia francoisii je podle mé zkušenosti nenáročná rostlina, dobře roste i v paneláku a ani v zimě na ní není vidět, že by strádala. Zalévám jednou týdně, v zimě opatrně, od jara do podzimu trochu víc, ale nikdy ne tak, aby v misce pod květináčem stála voda.


Deset společných let uteklo jako voda a když jsem si dnes při prohlížení nabízených rostlin připomněl velikost, v jaké jsem si dnes zmiňovanou rostlinu přivezl, musel jsem konstatovat, že stárnu nejen já, ale i mé rostliny. Těm ta přibývající léta na rozdíl ode mě víc sluší.


sobota 9. dubna 2016

O (Z)zemi

Už nějaký čas chci napsat pár vět o zemi. O zemi, po které chodíme, a někdy už ji ani nevnímáme. O zemi, na které vše stojí, roste. Živly potřebujeme k životu. Vzduch je pro nás nezbytný od prvního nádechu do posledního výdechu. Vodu nejen, že pijeme, z vody je převážná část našich těl a ostatních živočichů i rostlin. Bez vzduchu a vody by mnoho živého nepřežilo.  Oheň, to je slunce, teplo i teplá krev v tělech savců. Jak vzduch, voda i oheň, všechny tyto živly mají schopnost očišťovat, omývat, jsou vznešené, téměř mysteriózní a posvátné.


A co země? Kdo pracuje se zemí, umyje si zašpiněné ruce. Je v ní přece tolik bakterií. Je v ní přece tolik života. Vždyť všechny zázraky, které vzduch, voda i oheň slunce umí vznikají na zemi, nebo i v zemi, ze které vzchází život. Jistě, učíme se, že život vzešel z moře. Z vody. Ale každé moře má své dno a když voda vysychá, stává se zemí. Nejdříve snad skálou, na které se ta zem, jakou známe dnes začíná tvořit. Roky, tisíce let, miliony, kdo ví, jak přesně dlouho.


Život vystoupí z vody na zem, ta věta se snadno napíše, ale jak to bylo, jak dlouho to trvalo, bude to někdy někdo z lidí schopný  říct? Možná jsme jako mravenci, kteří se nikdy nedozví nic o měsíci, o hvězdách, o vesmíru. O těch mi něco snad víme, ale víme něco opravdu důležitého o životě, o ztracené historii?


Nevíme možná ani moc o zemi, po které celý život chodíme. Na které začalo svůj život veškeré stvoření, které tu bylo, je a bude, a ve které skončilo. Živočichové, rostliny, možná se během miliónů let, až se slunce víc rozepne, rozdrobí i skály a skončí v zemi se vším, co na ní kdy žilo.


Dnes, dnes je ještě plná života. Stačí jít do lesa a dívat se, jak se loňské listy zvolna začínají rozpadat, za nějaký čas, možná rok, možná za víc se stanou zemí. Spolu s tím, co zbude z hmyzu, živočichů. Přirozený koloběh života, kterému se dnešní svět rychle vzdaluje a odcizuje.


Zem, léta největší bohatství je dnes jen podkladem, pro naše města, domy, silnice, nákupní střediska. Pole hnojená moderními chemickými hnojivy ztrácejí sílu a nedají se nazývat zdravou zemí. Nedávno jsem v jedné knize četl, že na zdravé zemi je zdravý život. I ten náš, lidský. V zemi vyčerpané, zastavěné, v zemi pokryté skládkami a odpadem, může být takový život zdravý?


Rád se dívám na kořeny stromů, jak jsou pevně vrostlé do země. To spojení, jako by upomínalo, že veškeré stvoření má své kořeny v zemi, odkud vzešlo. Vždyť díky zemi a ostatním živlům žijeme. Ale veškerá potrava, nebo potrava zvěře, za potravu sloužící vyrostla ze země. Možná je čas k návratu ke kořenům, ke své zemi. Možná je ještě čas. Země toho dává tolik, a když lidstvu někdo už celé generace dává, nebylo by správná také vracet? Zem bez lidí lehko přežije, ale přežijí lidé bez země?


V naší době, kdy dochází k převratným technickým objevům, k dříve nevídaným možnostem cestování, zábavy, k dříve nepředstavitelnému množství informací a možnosti vzdělání, dochází i k pocitu, že svět se zbláznil. Alespoň ten lidský svět. 1% nejbohatších má stejný majetek, jako 99% těch ostatních. Možná i to 1% nejmocnějších rozhoduje o tom, kam se bude ubírat náš svět. Možná je na čase, začít se starat o (Z)zemi. O své kořeny, které v ní máme.

sobota 2. dubna 2016

Haworthia pygmaea

Dnes to bude zas jedna haworcie. Také jedna z těch, které už pár let pěstuji a která přežila do dnešních dnů. Haworcie pygmaea, nějaké dvě mírně odlišné formy a to poslední, to by měl být její kříženec, myslím, že s H.magnificou.

Nejsem si stoprocentně jistý, měl bych spíš přiznat, vím, že nic nevím, alespoň co se odborných znalostí o těchto rostlinách týká.

Nedávno jsem zjistil, že se mi v emailu jedna paní ptala ohledně nějaké haworcie. Začala měnit barvu, také se chystala kvést a paní zjistila, že kytka má asi problémy s kořeny, které začínají uhnívat. Chtěl jsem začít odepisovat, ale všiml jsem si, že tento dotaz je asi rok starý. Tak to bych přišel jak se říká s křížkem po funuse.

Nevím, z jakého důvodu se mi ten mail dřív nezobrazil, asi jsem za neslušňáka. Tak co se týká změny barvy u haworcií, tak to je podle mého laického názoru vždy signál, že se kytce něco nelíbí. Tyto jinak většinou nenáročné rostliny mají jedno citlivé místo a tím jsou jejich kořeny. Něco jsem někde četl, že ty kořeny časem vyměňují, nevím, jestli je tomu tak vždy, i v přírodě, nebo jen v našich podmínkách.

Podle mé zkušenosti je nejlépe nezdravě vypadající haworcii vyndat ze země, nechat alespoň týden na sucho a potom zasadit do nové, propustné zeminy. Nové kořeny na sebe většinou nenechají až tak dlouho čekat. Rostlina zas dostane správnou barvu a bude vypadat lépe. Takto už jsem jich pár zachránil, i když to s nimi vypadalo dost špatně. Podobnou zkušenost mám i z jinými sukulenty, třeba s gasteriemi a aloi. 

Pokud by někdo našel v těchto rostlinách zalíbení, i v naší malé zemi máme na haworcie velké odborníky. Stačí trochu hledat na internetu. Tyto krásné rostliny si větší zájem příznivců sukulentů a kytek vůbec určitě zaslouží. Tak, jako u každé skupiny rostlin jsou mezi nimi druhy nenáročné, trochu náročnější i takové, které moc nerostou. Docela dobrým ukazatelem je cena, ty co pomalu a obtížně rostou se rychle nenamnoží a tak jejich cena bude vyšší než u těch lépe rostoucích a snadno odnožujících.

Když mi před pár lety pěstitel haworcií pan Susser ty dnes představené posílal, určitě u nich bylo i jejich přesné určení, snad i lokalita. Protože na tyto přesné informace jsem nikdy neměl buňky a v mém vztahu s kytkou mě spíš vždy zajímalo, jak poroste, mohu uvést jen informaci, že Haworcie pygmaea by měla pocházet ze samého jihu Afriky, na internetu je uváděno Mossel Bay ve Western Cape. Někomu to možná něco říká, mně moc ne.