O (Z)zemi

Už nějaký čas chci napsat pár vět o zemi. O zemi, po které chodíme, a někdy už ji ani nevnímáme. O zemi, na které vše stojí, roste. Živly potřebujeme k životu. Vzduch je pro nás nezbytný od prvního nádechu do posledního výdechu. Vodu nejen, že pijeme, z vody je převážná část našich těl a ostatních živočichů i rostlin. Bez vzduchu a vody by mnoho živého nepřežilo.  Oheň, to je slunce, teplo i teplá krev v tělech savců. Jak vzduch, voda i oheň, všechny tyto živly mají schopnost očišťovat, omývat, jsou vznešené, téměř mysteriózní a posvátné.

A co země? Kdo pracuje se zemí, umyje si zašpiněné ruce. Je v ní přece tolik bakterií. Je v ní přece tolik života. Vždyť všechny zázraky, které vzduch, voda i oheň slunce umí vznikají na zemi, nebo i v zemi, ze které vzchází život. Jistě, učíme se, že život vzešel z moře. Z vody. Ale každé moře má své dno a když voda vysychá, stává se zemí. Nejdříve snad skálou, na které se ta zem, jakou známe dnes začíná tvořit. Roky, tisíce let, miliony, kdo ví, jak přesně dlouho.

Život vystoupí z vody na zem, ta věta se snadno napíše, ale jak to bylo, jak dlouho to trvalo, bude to někdy někdo z lidí schopný  říct? Možná jsme jako mravenci, kteří se nikdy nedozví nic o měsíci, o hvězdách, o vesmíru. O těch mi něco snad víme, ale víme něco opravdu důležitého o životě, o ztracené historii?

Nevíme možná ani moc o zemi, po které celý život chodíme. Na které začalo svůj život veškeré stvoření, které tu bylo, je a bude, a ve které skončilo. Živočichové, rostliny, možná se během miliónů let, až se slunce víc rozepne, rozdrobí i skály a skončí v zemi se vším, co na ní kdy žilo.

Dnes, dnes je ještě plná života. Stačí jít do lesa a dívat se, jak se loňské listy zvolna začínají rozpadat, za nějaký čas, možná rok, možná za víc se stanou zemí. Spolu s tím, co zbude z hmyzu, živočichů. Přirozený koloběh života, kterému se dnešní svět rychle vzdaluje a odcizuje.

Zem, léta největší bohatství je dnes jen podkladem, pro naše města, domy, silnice, nákupní střediska. Pole hnojená moderními chemickými hnojivy ztrácejí sílu a nedají se nazývat zdravou zemí. Nedávno jsem v jedné knize četl, že na zdravé zemi je zdravý život. I ten náš, lidský. V zemi vyčerpané, zastavěné, v zemi pokryté skládkami a odpadem, může být takový život zdravý?

Rád se dívám na kořeny stromů, jak jsou pevně vrostlé do země. To spojení, jako by upomínalo, že veškeré stvoření má své kořeny v zemi, odkud vzešlo. Vždyť díky zemi a ostatním živlům žijeme. Ale veškerá potrava, nebo potrava zvěře, za potravu sloužící vyrostla ze země. Možná je čas k návratu ke kořenům, ke své zemi. Možná je ještě čas. Země toho dává tolik, a když lidstvu někdo už celé generace dává, nebylo by správná také vracet? Zem bez lidí lehko přežije, ale přežijí lidé bez země?

V naší době, kdy dochází k převratným technickým objevům, k dříve nevídaným možnostem cestování, zábavy, k dříve nepředstavitelnému množství informací a možnosti vzdělání, dochází i k pocitu, že svět se zbláznil. Alespoň ten lidský svět. 1% nejbohatších má stejný majetek, jako 99% těch ostatních. Možná i to 1% nejmocnějších rozhoduje o tom, kam se bude ubírat náš svět. Možná je na čase, začít se starat o (Z)zemi. O své kořeny, které v ní máme.