Nedávno zas vykvetlo Aloe descoingsii. Nedalo mi to, a květy jsem vyfotil. V letošním roce také už potřetí kvetl jihoafrický česnek, Tulbaghia simmleri. To druhé květenství bylo podstatně větší, než to poslední. I tak těch pár kvítků potěšilo a poprosil jsem o jejich vyfocení. Podruhé se také rozhodla vykvést Tillandsia flabellata. Její květenství už sice nemělo tolik klasů, jako když kvetla poprvé. Poprvé vykvetla na rostlině, kterou jsem koupil jako velkou, téměř dospělou. Tentokráte kvetla už odnož, která je od počátku svého života domácí.
Nedávno jsem četl přísloví. Život je krátký a člověk by neměl čekat jenom na velké radosti, kterých v životě mnoho není, ale dokázat se radovat z drobných každodenních maličkostí. V tom je umění žít.
Asi bych neměl zapomenout na cestu do práce, která vede polem, letos oseté ječmenem, s klasy nyní už téměř rozkvetlými. Jdu i místem, na kterém byl dříve les, o kterém jsem psal někdy před rokem. Na místě krásných borovic jsou jen pařezy a naděje, že by na něm opět vyrostly stromy se zdá čím dál menší. Spíš nějaké domy, protože tato lokalita je ve městě asi jedna z nejlepších, za příznivých podmínek s výhledem až na Šumavu. No, píšu o malých radostech, tak bych neměl zapomenout na to, jak pěkné je po ránu nad polem vidět a slyšet skřivana. To je po zimě radost nemalá.
Radost nám pochopitelně nedělá jen příroda, kytky a zvířata, ale i lidé, i když myslím, že bychom měli do přírody patřit, ne se z ní vyčleňovat. Když není náhodou po ruce nikdo z lidí, kdo by tu radost dělal, i když jeden člověk se snad pro druhého najde, jsou ještě jiné, ač trochu virtuální možnosti, jak od lidí trochu té radosti získat. Knihy, hudba, filmy, písničky. Nebo jiné lidské koníčky a činnosti, ze kterých je radost.
Prostě radost je trochu, jako kytka, musíme se o ní starat a trochu si ji pěstovat.
1 komentář:
Ta Tulbaghia je skvostná. Eva
Okomentovat