Šumavské vršky

Jsou místa, které se pro náš život staly důležitější, než mnohá ostatní. Pro mě je takovým místem šumavský Špičák a místa kolem něj.

v pozadí Špičák s rozhlednou ze Železné Rudy

Je to i časem, i vzpomínkami, nejvíce snad tím, jak jsem se na těch místech cítil. Přesně si nepamatuji, kolik let mně bylo, když jsem poprvé vlakem dorazil se svými rodiči, možná také s babi a s dědou na malé nádraží na Špičáku. Možná tři, čtyři roky. Pamatuji si na dlouhý tunel, kterým se projelo a který byl zároveň i znamením, že se za chvíli bude vystupovat. Malá budova nádraží byla ozdobena kresbami zdejších míst, myslím, že na jedné bylo jedno z dvou nejznámějších jezer, ale které, nemohu si vzpomenout. Potom cesta k dřevěné chatě na úpatí Špičáku, kde jsme prožili pár krásných dnů. Vnímal jsem krásu lesa, byl jsem okouzlen zdejším Černým a Čertovo jezerem. Dýchal horský vzduch, tolik jiný, než ten městský.

Myslím, že toto místo vždy mělo velmi podstatný vliv na můj vztah k přírodě, tady jsem jí byl uchvácen a pohlcen, v tom nejlepším a nejpříjemnějším slova smyslu. Roky ubíhaly, měnila se místa pobytu, ale zdejší místa pro mě svou přitažlivost nikdy neztrácela. Zdejší místa mají pro mnohé přitažlivost v zimě, kdy si užívají zdejších sjezdovek a běžeckých tratí. Pro mě je Šumava nejpřitažlivější v období, kdy se po dlouhé zimě příroda probudí k životu. V měsících před letními prázdninami, nebo těsně po nich, kdy není tolik přelidněná.

Javor z Jezerní hory

Pamatuji si, jak jsem se dříve, v minulém století z různých míst  díval na horu Javor a na Ostrý, nazývaný podle dvou vrcholů také jako Prsa matky boží. Byly v tehdejším NSR a mně připadalo absurdní, že ač na dohled, nebyla vyhlídka, že na ně budu moct někdy vylézt. Zvláště Javor mě přitahoval a lákal.

stromy umírají ve stoje

Ale i bez těch zapovězených hor měla Šumava svá kouzla. Mnoho let jsem vystačil se Špičákem, na jehož vrchol jsem se šplhal po jeho sjezdovkách, s oběma jezery, z nichž to Čertovo mně bylo  o něco milejší.  

Čertovo jezero z rozhledny - v pozadí Javor

Po roce devadesát se otevřely dříve uzavřené hranice a na Šumavě se stalo dostupným mnohem více míst. Javor a Ostrý se staly oblíbenými cíli mých výletů. Javor, to byl vždy dlouhý pěší výlet začínající na Špičáku, pokračující cestou přes Železnou a Bavorskou Rudu. Potom stoupání až k Velkému Javorskému jezeru. Odtud jsou tři možnosti, jak se dostat na vrchol, tedy Velký Javor má těch vrcholů víc. Jedna cesta, ta nejkratší a nejpohodlnější je lanovkou. Z ní je jistě krásný výhled, ale dostat se takto na horu je pro mě zatím tak trochu podvod. I když připouštím, že s přibývajícím věkem to může být nakonec jedinou možností.  Druhá cesta je asi nejčastěji používaná, taková upravená a i když má značné stoupání, celkem pohodlná.

Ostrý z rozhledny

Třetí cesta začíná na opačné straně jezera než ta druhá. Vede jezerní stěnou. Ta je asi nejtěžší, zároveň nejkrásnější. Zde jsem vždy vzpomínal na naše turistické značky, protože zdejší značení mě opakovaně dovedlo ke kratšímu, nebo delšímu bloudění. Je třeba sledovat i vyšlapanou cestu pod nohama, nejen značky na stromech, které jsou někdy docela skryté. Tady jsem si poprvé připadal jako v pořádném pralese. Staré, krásné stromy, skalky, potok, ve kterém jsem si vždy nabral vodu na pití. Po nějaké té hodině, spíš několika jsem na vrchol Javoru došel, už tak naplněný prožitky, krásou míst a výhledů, která cesta jezerní stěnou má.

jižní strana Šumavy - uprostřed v údolí matně vystupuje rozhledna Poledník

Na samém vrcholu jsem potom ještě vyšplhal na všechny skály,  které tvoří vrcholy této hory. Z každé je trochu jiný výhled, ale pokaždé moc pěkný.

pohled na nýrskou přehradu

Před pár lety, tedy už o dost víc než deseti se vrátila v restituci původním majitelům chalupa, kterou do té doby využívala plzeňská policie a která umožňovala levné ubytování i ostatním zájemcům, mezi které jsem patřil a kam jsem pár let většinou dvakrát za rok jezdil.

přiblížený pohled na Javor

V návštěvách Šumavy nastala asi nejdelší, asi desetiletá přestávka. Před třemi roky jsem se na Špičák, tedy přesněji na Jezerní horu dostal služebně, alespoň na pár hodin a od té doby se sem každý rok vracím. Je to jen krátká návštěva. Před těmi třemi lety jsem měl pocit, že se tu něco změnilo. Možná větší sucho, stromy napadené kůrovcem….Potom mi došlo, že jsem se asi změnil hlavně já. Přibylo pár let a ty byly znát.

rozhledna na Špičáku

Před pár dny jsem služebně se dvěma kolegy navštívil Jezerní horu znovu. Měli jsme chvilku čas, cesta na nově postavenou rozhlednu na Špičáku netrvala ani dvacet minut. Trochu jsem fotil, abych se s tím zatím posledním šumavským zážitkem mohl podělit.