sobota 30. července 2016

Gasteria baylissiana

Gasteria baylissiana patří k mým oblíbeným sukulentům. Je malá, pohledná a nenáročná. Tedy vždy to tak nebývalo. Nevím, jestli už jsem ji koupil s kořenovkou, nebo jak se těm červcům správně říká, nebo jestli ji chytila od nějakého již napadeného souseda.


Bylo docela smutné vidět, jak stále víc a víc živoří. Potom mi napadlo přesadit ji a uviděl jsem zbytky kořenů napadené a obalené tím nechutným hmyzem. Nastala delší anabáze v boji o její život, kdy jsem zkoušel několik rostlin oddělených z původního trsu jednotlivě pěstovat.


Jedna přežila. Díky pro mě zásadnímu objevu přípravku Careo, a jeho účinkům proti vlnatce a kořenovce, kterému vděčím za záchranu mnohých sukulentů. Dnes už je z ní zas “trs” čtyř poměrně vzrostlých gasterií s nějakým mrňousem k tomu. Tedy zachovávají si velmi přijatelné rozměry několika centimetrů.


Na asi dva měsíce starých fotkách je zachycena s prvním letošním květenstvím, od té doby následovaly ještě tři další. Květy připomínají malé, kulaté lampionky. Co je na této gasterii asi nejzajímavější je povrch jejích listů. Je hustě pokryt světlými bradavičkami. Celá rostlina působí hezky a zajímavě.


Gasterii baylissianu mám umístěnou na okenním parapetu, před ní sice stojí jedna větší haworcie, která ji trochu stíní, ale světlo má snad dostačující. Zálivka jednou týdně, v zimě spíš pár symbolických kapek.


Jako asi všechny gasterie pochází z Jihoafrické republiky, z provincie Východní Kapsko, konkrétně z národního parku Addo Elephant. Jméno získal na počest sběratele a příznivce sukulentů plukovníku Roye Baylisse.


     

sobota 23. července 2016

Tillandsia harrisii - druhé kvetení

Přesně před třemi roky a dvěma dny jsem představil poprvé kvetoucí Tilandsii harrisii. Přesně před týdnem znovu rozkvetla.


Možná i podle toho si lze udělat představu o tom, jak tilandsie rychle rostou, jak dlouhý mají život. I když, jak která. Například Tilandsie neglecta, její velká forma, ta roste a prodlužuje se do délky už jistě déle, než třináct let a zatím nerozkvetla.


Když před třemi lety rozkvetla předchozí generace dnes zmiňované harrisii, pár týdnů poté, se objevila mezi listy kousek pod květenstvím malá odnož. Jenom jedna? V knize jsem četl, že má většinou více odnoží. Aby mi to nebylo líto, za nedlouho se objevily odnože i u dvou dalších listů pod květenstvím.


Tedy odnože, já jim sám pro sebe říkal mláďata. Lidé se rozplývají nad roztomilostí štěňátek, koťátek a dalších mláďátek a mně se zdála zrovna tak roztomilá ta malá harrisiiátka. Škoda, že jsem nepoprosil o jejich vyfocení, třeba příště.


Jak rostla a zvětšovala se, byl jsem rád, že jsou jen tři, protože se zvětšujícím se trsem se bohužel nezvětšovala okna. To by byl vynález, okna, která by se zvětšovala zároveň s rozrůstajícími se obyvateli oken.

Předchozí generace předávala sílu té nové. Listy mateřské tilandsie postupně odumíraly a opadávaly a na jaře už zůstaly ty tři nové, spojené jen stonkem té staré tilandsie.


Odnož nejblíž ke sklu okna, tudíž užívající si i nejvíce světla, dala před poměrně krátkým časem na jevo, že bude kvést. Zásadní okamžik v životě tilandsie, protože tímto vyvrcholením svého života překročí pomyslně bod, kdy začne dávat síly svým potomků a sama se bude pomalu, ale jistě loučit se zdejším světem. Pomalu by se dalo napsat, že je to smutné. Ale koloběh života je prost takových emocí.

Když Tilandsie harrisii minule kvetla, říkal jsem si, no pěkné, ale žádný zázrak. Teď se mi to naopak zdálo jako takový sice všední, obyčejný, přesto však zázrak života, který nás někdy už nechává chladným, protože takových už jsme viděli….


Tak jsem Martina opět přemluvil k zachycení toho okamžiku v životě jedné tilandsie. Kdo chce,
může se podívat.




    

sobota 16. července 2016

Hoya pandurata

Minulý týden rozkvetla jedna z pandurat. Tedy ze dvou, které mám. Tato voskovka se mi zalíbila před čtyřmi roky a o rok později jsem si ji u polské pěstitelky Edyty objednal.


Měla dvě formy a nějak jsem si nebyl jistý, kterou ke štěstí víc potřebuji, tak jsem si pro jistotu objednal obě. Čím se od sebe odlišují?  Název pandurata prý znamená podobná houslím, což by se mělo vztahovat na tvar listu.

Ta dnes představená má listy o něco menší, ty nejdelší dosahují devíti, desíti centimetrů. Jsou tmavozelené barvy s občasnými světlými skvrnami. Každý  z nich je trochu jiný, vidět v nich  tvar houslí chce hodně bujnou fantazii. Květ je žlutý, s červeným středem.


Druhá forma má listy delší, naměřil jsem i osmnáct centimetrů. Listy mají olivovou barvu, světlejší skvrny jsou ojedinělé, listy jsou si podobné a v jejich tvaru jsou ty housle o něco víc patrné. Květy mají jsou žluté.

Květy jsou hodně podobné známější thajské Hoje lobbii. Pandurata je ale čínský endemit, dokonce je jako zranitelný druh zařazena v Červeném seznamu ohrožených druhů. Pochází z hornaté provincie Jün-nan na jihu Číny. Měla by se tam vyskytovat ve výškách mezi 1000 až 1600 metrů nad mořem.


Na internetu jsem našel dvě navzájem si odporující tvrzení. Jedno zastává názor, že pro pěstování potřebuje teplo, druhé, že se ji daří více v chladnějších podmínkách.Ta vyšší nadmořská výška by napovídala spíš chladnějším podmínkám.

Ta pandurata, kterou dnes představuji je umístěná v kuchyni, kde je díky odpolednímu slunci vyšší teplo, než ta, kterou mám v pokoji a která je i hodně blízko otevřeného, nebo v zimě pootevřeného okna. Rostou obě přibližně stejně úspěšně.


Co si myslím, že je pro ně podstatné, je dostatek světla. Čím víc, tím lépe. Obě totiž téměř za každým novým dvojlistem vyženou většinou i zárodek květenství, který zřejmě díky nedostatku světla zůstane jen pokusem o kvetení. K tomuto prvnímu  kvetení došlo zřejmě díky lepším světelným podmínkám léta. Přiznávám, pandurata je přímo naproti oknu, tedy víc jak metr od něj. Jenže okno je plné tilandsií, vyžadujících ještě víc světla, než voskovky. A ty docela stíní.


Snad nezůstane u jednoho květenství. Květy drží už víc, než týden. Jejich vůně, nevůně neurazí, ani nenadchne. Když ji chcete ucítit, musíte strčit nos až ke květenství. Tak tou vůní určitě neobtěžuje.


sobota 9. července 2016

Medinilla sedifolia - kvetení

Když jsem v loňském prosinci představil madagaskarský epifyt Medinillu sedifolii, chyběla k jejímu alespoň částečnému obrazu jedna podstatná věc, její květ.


Přiznám se, že mně samotnému nebylo jasné, zda někdy v podmínkách paneláku vykvete. Vlastně jsem si jen přál, aby zvládla další zimní měsíce a dožila se jara.


I v zimě mám přes noc okno v pokoji pootevřené, bez toho by se mi s tím množstvím kytek špatně spalo. Teď už je jedna třetina okna od konce jara na noc vždy dokořán.


Kytky tedy mají  dostatek čerstvého vzduchu, ale v zimě i nižší teplotu. Jak jsem se přesvědčil, medinile to neuškodilo. Přes tu zimu ji stačilo většinou rosit každé ráno jednou denně. Ale jak začalo jaro a začala pomalu přirůstat, dávala svraštělým povrchem svých malých lístků najevo, že jedno napití denně ji rozhodně nestačí.


Tak rosím ještě podruhé kolem páté odpolední. Když výjimečně zapomenu, je mi to následující ráno jejími lístky hned připomenuto. Koho by bavilo stále si pamatovat, že jeden epifyt musí být opečovávaný dvakrát denně. Tak jsem si kolikrát v duchu říkal, počkej ty mrcho, až vykveteš, tak půjdeš. Nemyslel jsem to sice tak úplně vážně, ale do konce života být kvůli jedné kytce, jak se říká uvázaný jako pes u boudy, bych nechtěl. Také doufám, že si ještě někdy užiji alespoň týdenní dovolenou a to by tato kytka bez přísunu vody nezvládla.


Vlastně o ní a o jejích životních pochodech mnoho nevím. V loňském roce jsem zkusil dvě větvičky ustřihnout a nechat zakořenit ve vodě, ale žádný kořínek nevyrostl, naopak opadaly všechny lístky. Možná to chtělo do vody nějaký stimulátor, třeba to chtělo jen hodně vlhký rašeliník. Co jsem se dočetl, Medinila sedifolia se často pěstuje v závěsných květnících.


Často jsem také na internetu při hledání informací o ní narazil na stížnost, že krásně rostoucí a kvetoucí medinila  najednou opadala a rozloučila se. Možná mohlo být důvodem opomenutí zálivky, nebo naopak přelití.


Před pár týdny jsem při rosení na rostlině  objevil dvě poupata. Ne tam, kde bych je očekával, ale na zadní, od světla obrácené straně, tak jako by se schovávala, aby nebyla vidět. Hned mě napadla ta souvislost s mým vyhrožováním. To, že kytky nějakým způsobem mohou číst naše myšlenky nikdo nepotvrdil, ani nevyvrátil. Pokud je to velký nesmysl, myslím, že lidé mnohdy věří ještě větším.


Kvetení mně každopádně udělalo radost. Další bod květu mohu připsat za jeho příjemnou ovocnou vůni. Martinovi připomínala ovocné bonbony Lipo. Když už tedy vykvetla, měl jsem předsevzetí pokusit se zastat práci včely nebo jiného hmyzu a květ opylit. Ale když jsem viděl, že namísto přehledného uspořádání blizny, pestíku a tyčinek jakési divné ostruhy, bylo mi jasné, že se o to nebudu ani pokoušet.


Po týdnu je květ uvadlý, druhý se ale na otevření chystá. Na fotkách můžete zaregistrovat povlak minerálů z vody vysrážený na lístcích rostliny. Vodovodní voda, byť převařená tu dešťovou těžko nahradí. Ale i s ní to zatím jde.

sobota 2. července 2016

Tillandsia capillaris

Už dlouho nebyla žádná tilandsie. Tak dnes alespoň jednu hodně malou. Ve dvou mírně rozdílných formách.

Na první fotce ji vidíte nějaký čas potom, co ke mně poštou doputovala, ostatní jsou několik týdnů staré. Z desetiletého rozdílu je patrné, že nepřirůstá až tak rychle a zůstává trvale malá.
Tedy alespoň jedna její polovina. Ta druhá je pravidelně krácena, aby tu menší neutiskovala.


Tak a teď něco o ní. Při prohledávání fotek tilandsií na internetu jsem ji náhodou objevili na nějakém českém diskusním fóru, ani už nevím, jestli to bylo jen o tilandsiích, nebo i o jiných sukulentech. Někdo tam uveřejnil fotku malé kvetoucí Tilandsie capillaris i s informací, že byla koupena u Lukscheiterů.


V té době jsem na internetu vyhledával především fotky tilandsií a na zmíněná fotka se zobrazovala opakovaně. Při každém setkání s ní se mi tilandsie na ní líbila víc a víc, až jsem si tu fotku půjčil a napsal na mail pana Lukscheitera mladšího objednávku této tilandsie s přiloženou fotkou.


Tu objednávku jsem musel asi dvakrát zaurgovat, důvodem bylo, že si pan Lukscheiter nebyl jistý, zda mají ještě přesně tu formu, která byla na fotografii. Nakonec ale dorazila, ještě spolu s jednou další miniaturou. Hned jsem si všiml, že  ta malinká tilandsie je ze dvou výhonků a každý se mi zdál trochu jiný. Ta, o kterou mně šlo je ta s lístky těsně za sebou naskládanými. Ten druhý výhonek je měl takové rozvolněnější a o něco delší lístky.


To, že se jedná o dvě různé formy, jsem se přesvědčil i při kvetení, které v minulém, cihlovém bytě probíhalo každou zimu hned na začátku roku. V paneláku zatím nekvetly ani jednou. Ta kompaktnější forma měla květ přisedlý na konci svého “těla”, tvořeného dvěma řady listů. Druhá forma měla květ na tenké, možná centimetr dlouhé stopce. Květy jsem nikdy vyfotit nenechal a jak ta paměť někdy stávkuje, už si nejsem jistý ani barvou těch miniaturních kvítků, ale domnívám se, že víc jak na 50% byly žluté.   


Během let se ta rozvolněnější forma bujněji rozrůstala, tedy přímo se cpala na stranu té kompaktnější, která rostla hodně pomalu. Také květy té rozvolněné produkovaly dobře klíčivá semena, která se občas uchytla na okolních tilandsiích. Prostě přírodní výběr, který v bytě omezuji tím, že ji vždy trochu ostřihám, aby neutiskovala tu pomaleji rostoucí příbuznou.


Tilandsie capillaris rostou na rozsáhlém území zahrnujícím několik států Jižní Ameriky, díky jehož velikosti se vyskytují v různých formách. Většinou malých až miniaturních. Mají rádi dostatek světla, umístění na okně je optimální. Další typ pro příznivce tilandsií a zajímavých kytek s malými prostorovými možnostmi pro jejich pěstování.


Přesvědčil jsem se, jak zapomínám. Martin přece jen  květ této tilandsie vyfotil. Alespoň se můžu utěšovat tím, že byl opravdu žlutý.