sobota 29. října 2016

Sansevieria kirkii “Silver Blue” - kytka, která překazila mé předsevzetí

Měl jsem jedno odvážné předsevzetí, že do konce roku k mým počtem až příliš hojným rostlinám do konce roku už žádná nová nepřibude. Snažil jsem se. Vynechal jsem i letošní prodejní výstavu plzeňských kaktusářů. Nechodím do Hornbachu, OBI, místnímu květinářství se vyhýbám obloukem. No, je pravda, že z návštěvy ve Lhotě u Radky a Jirky jsem si přinesl malé semenáčky gasterie a aloe, ale jsou zatím tak malé, že to se téměř nepočítá.


Ale minulé úterý jsem přišel do práce, otevřel poštu a z mailu na mě vypadla nová nabídka od Lukscheiterů. Jejich nabídky považuji za bezpečné, je v nich  většinou plno krásných orchidejí. Ty jsou sice krásné, ale bohudík jsem jejich kouzlu nepropadl. Naštěstí, protože v opačném případě při té široké nabídce a rozmanitosti bych také mohl skončit v blázinci. Někdy nabízejí zajímavé bromélie, ale to si vždy podle pravdy zdůvodním, že na ně prostě už nemám místo.


Tak jsem si jen tak pro zajímavost a pro potěchu oka nad fotografiemi hezkých kytek nabídku otevřel a nejednou ve mě zatrnulo. Uviděl jsem fotku Sansevierie kirkii “Silver Blue”, sansevierie, nad jejímiž fotkami jsem se rozplýval už před pár lety jako nad naprosto nedosažitelným rostlinným klenotem. Mnoho pěstitelů tomu říká špek, ale tento název ve mně evokuje kus tlustého, mastného podkožního tuku prasete, který jako převážně vegetariánsky se stravující člověk nemusím.


Odjížděl jsem na služební cestu, měl jsem pár minut na rozmyšlenou. Chtěl jsem si kytku objednat, ale v tom rozrušení, přímo pohnutí mysli, jsem asi nenaťukal správně heslo a potom už jsem musel vypnout počítač a jít, aby na mě kolegové nečekali.


Na služební cestě jsem byl myšlenkami částečně, nebo spíše převážně nepřítomný. Prodléval jsem v nich u zmíněné sansevierie a sváděl další boj. To už jsem tušil, že předem prohraný. Nebo naopak vyhraný?


Hned po návratu jsem se znovu zkusil přihlásit na zmíněný e-shop pánu Lukscheiterů. Tentokrát jsem uspěl a po chvíli ze  mě spadla tíha rozhodování. Kytka byla objednána. Sice jsem při pohledu na všechna kytkami přeplněná okna, co se v mé blízkosti vyskytují, jisté výčitky svědomí pociťoval, ba i určité pochybnosti o zdraví mého rozumu, ale těšení se na nový přírůstek převládalo.


V posledních několika letech se mě při obdržení balíku s novou kytkou většinou stává, že jsem tak trochu v rozpacích a vyrovnávám se s myšlenkou, zda jsem ten nový zelený přírůstek opravdu tak nezbytně potřeboval. Už to nejsou takové ty druhé vánoce, jako dřív, kdy jsem byl nad novými tilandsiemi a spol., štěstím bez sebe. Tentokrát to zas vyšlo, ten pocit zadostiučinění, radosti a nadšení, že ta krásná, sukulentní “stříbrno-modrá” rostlinná bytost bude se mnou sdílet prostor, čas, dýchat stejný vzduch a pít stejnou vodu. Pro tak zvaně normálního člověka zřejmě pocity nepochopitelné, spřízněné duše rozumí.


Možná by bylo záhodno, kromě fotek, napsat o kytce i nějaká fakta. Podle internetu tato velmi zvláštní forma pochází z provincie Mbeya v Tanzanii. Jsou i pochybnosti, zda je opravdu Sansevierií kirkii, protože oproti ní má přece jen trochu jiný vzhled. Listy jsou velmi robustní, silné a kratší. Jejich barva není stříbrně modrá, ale určitě je moc pěkná. Listy jsou i zajímavě zvlněné a olemované. Rostlina, kterou představuji na fotkách má v nejdelším rozpětí dvou listů 35cm od konce jednoho ke konci protilehlého. Nejdelší list je téměř 20cm dlouhý, 8cm široký. Na výšku je to relativně nízkých 10cm.


Tak koukám, jak jsem se dnes zas rozepsal. Nakonec bych chtěl vyjádřit obdiv a vděčnost Lukscheiterům za to, jaké krásné sansevierie (a jiné druhy) dokážou pro své zákazníky a příznivce rostlin opatřit a nabídnout. Zajímavých sansevierií je víc, tak doufám, že se ještě jiné, zajímavé v příštích nabídkách objeví. Sice mně hrozí, že zas poruším nějaké předsevzetí, ale pokud za jeho porušení budu rád jako za to, o kterém jsem dnes napsal, bude to stát za to.


   

neděle 23. října 2016

Hoya linearis

Před týdnem poprvé úspěšně rozkvetla Hoja linearis. Snahu o kvetení měla už v loni v tu samou dobu. Rozkvétá na podzim, když se začínají krátit dny. Před tím rokem byla obsypaná možná třiceti květenstvími, která všechna před otevřením květů opadala. Zřejmě toho světla bylo až moc málo.


Letos je květenství zhruba polovina, za to se jedno po druhém otevírá. Slabě, ale docela příjemně voní po meduňce a citronu.


Hoju linearis jsem si koupil vloni na jaře. Koupil jsem si ji už jako hotovou kytku v květinářství. Kdybych si koupil její řízek, vyšel by mě pomalu stejně draho, nebo levně, jak se to vezme. Každopádně jsem se nemusel obávat, jak přežije dopravu a zda zakoření. I když jak jsem se sám později přesvědčil, zakořeňování z kousku stonku s několika páry listů je bezproblémové.


Nebyla to sice voskovka, kterou bych měl na prvních místech ve svém  pomyslném seznamu, ale když už se v tom nedalekém květinářství nabízela… Hoju linearis jako rostlinu někdy využívá trochu extravagantní francouzský botanik, vědec a umělecký designér Patrick Blanc
k výzdobě interiérů budov. Je známý hlavně svými venkovními vertikálními zahradami.


Ona tato voskovka je svým způsobem velmi originální a ve vhodných podmínkách na správných místech i atraktivní. Její výhony s mírně chlupatými listy téměř dokonale svisle visí. Mají příjemně zelenou barvu a i bez kvetení vytvářejí zajímavé závěsy.


Hoja linearis roste jako epifyt v Indii, na jihu Číny a v Nepálu. Roste v nadmořských výškách 1500 - 2000 m.n.m. Z čehož lze odvodit, že se nebude jednat o přehnaně choulostivou kytku.


To dokazuje i ta má. Je zavěšená na jednom z horním konců stojanu na tilandsie, takže přímého slunce si příliš neužije. Protože je v malém, závěsném květináči, dostává napít v menším množstvím dvakrát týdně, v zimě jedenkrát. Přesto celkem dobře přirůstá, do délky někdy až moc.


Jednotlivé listy jsou dlouhé tak do pěti centimetrů, výhony už dosahují dvou metrů, ale na jaře budou podstatně zkráceny. Květenství je stejně jako například u Hoji belly “jednorázové”. Tedy netvoří ty pro voskovky dost typické květní stopky, ze kterých květy opakovaně vykvétají. Velikost jednotlivých květenství je tak 3,5 - 4cm. Teď jsem na jednom napočítal 14 květů. Ty mají v nejširším místě tak 1cm.


Protože mi po dlouhé době potěšila novými písničkami z nového CD irská zpěvačka, skladatelka a hudebnice Lisa Hannigan, přikládám několik odkazů, možná potěší i někoho z vás.



sobota 15. října 2016

Sedum humifusum - pokus, který (zatím) vyšel

O malém, přímo jednom z nejmenších rozchodníků, mexickém Sedum humifusu jsem psal před třemi lety. Dnes mohu přidat pár dalších zkušeností ze spolužití s tímto rozchodníkem.


Připomenu jen, že jeho pěstování probíhalo v té době od května  do konce září na lodžii. Potom se přesunulo přibližně na sedm měsíců do kumbálu na chodbě, kde vyčkávalo na dobu, kdy přijdou jarní dny a bezmrazé noci. V době, kdy se opět stěhovalo na balkon bylo vždy velmi zubožené, takové tenké neduživé nitky, kterým trvalo nějaký ten měsíc, než se na čerstvém vzduchu a slunci vzpamatovaly.


V zimě 2014/2015 při tom pro něj nevhodném prostředí rozchodník poprvé a zatím naposled vykvetl. Možná se díky tomu rostlina i dost vysílila a na jaře vypadala ještě hůř než ve stejném čase v jiných letech. Kořeny během zimy odešly a loňské výhonky v sobě uchovaly jen zbytky života v podobě malých zárodků budoucích výhonků.


Na jaře 2015 jsem také zjistil, že pár v loňském roce spadlých stonků tohoto rozchodníku zakořenilo ve vedle stojícím  květináči s keříkem přezimujícím na lodžii. Na jaře vypadalo živé v mnohem větší kondici, než to, které přezimovalo v místnosti. Sedum humifusum by mělo být mrazuvzdorné. Ale nakolik se liší naše a mexické mrazy, to je otázka.


Relativně nejlépe a živě vypadající stonky rozchodníku jsem znovu zasadil do misky a malého květináče. Přes léto se pomalu a jistě probudily k životu. Nestačily dorůst do velikosti, jako v předešlých letech. Na podzim jsem se rozhodoval, zda to risknout a nechat je na zimu na balkoně, nebo je jako vždy dát do kumbálu a na jaře je zas křísit k životu.Rozhodoval jsem se tak dlouho, že už byl listopad, potom prosinec...Jak jistě vzpomínáte, poslední dvě zimy byly mírné. Sedum humifusum zůstávalo na “čerstvém” plzeňském vzduchu.
   

V lednu, tedy myslím, že to byl leden, měly přijít 10° mrazy a to už začalo jít do tuhého. Při představě, jakému teplotnímu šoku by byla rostlina vystavena, kdyby byla v tu dobu přemístěna do kumbálu jsem raději zvolil jinou možnost. Toto období větších mrazů bylo humifusum sice dále na balkoně, ale v krabici, ze zdola i ze shora vycpané novinovým papírem.


Z krabice jsem květináče vytahoval s určitým napětím a ani další týdny do jara jsem si nebyl jistý, zda rostlina přežila. Jak to dopadlo vidíte na dnešních fotkách. Ještě musím dodat, že ten kousek humifusa, který neplánovaně zakořenil v květináči na balkoně přezimujícího malého stromku jeřábu bez ochrany, ty větší mrazy nepřežil. Možná mohu ještě doplnit, že nepřezimoval zcela nasucho. Tak jedenkrát měsíčně, v den, kdy nebyl mráz jsem zem tak spíše symbolicky pokropil.


Nevím, jestli to projde i nadcházející zimu, ale zatím jsem rozhodnutý Sedum humifusum opět nechat na lodžii.



sobota 8. října 2016

Tillandsia tenebra

Už nějakých patnáct let je jednou z mých každodenních ranních činností rosení tilandsií. Ze začátku jich nebylo mnoho a byla to pro mě vždy radostná činnost. Později, jak tilandsií přibývalo, se rosení prodlužovalo z pár minut na hodinu i déle. Už to taková radost nebyla.  
A současný stav? Každé ráno mě čeká jedno okno a z radosti je spíš povinnost. Také častěji přemýšlím o tom, jaké by to bylo pěkné, mít těch kytek méně.


Situaci zatím zachraňují moji oblíbenci. Na ty se vždy těším a naštěstí je na každém ze tří oken takových favoritů pár. To je i případ dnes představené tilandsie, tenebry.


Malá tilandsie s dvouřadým uspořádáním listů. Po pěti letech má celý její trsík na délku jedenáct centimetrů, na výšku necelých  sedm a jednotlivé listy měří na délku tak čtyři centimetry.


Z toho mála, co jsem o ní na internetu našel jsem se dozvěděl, že pochází z Argentiny, kde by měla růst na skalách ve výškách mezi 850 - 1900 m.n.m.. Také to, že by její malý, hnědý květ  měl silně vonět. U mě kvetla už dvakrát, ale ať jsem čichal, jak jsem čichal, moc jsem toho necítil. Možná takový slabý náznak. Ale kvetla vždy v zimě, kdy měla málo světla a on ten panelák, co si budeme povídat, nejen těm tilandsiím, to nejvhodnější prostředí k životu nenabízí.  


Na druhou stranu Tilandsie tenebra i v něm vypadá celkem spokojeně a zdá se, že nestrádá. Místo má přímo u skla okna, kam jde nejvíc světla i odpoledního slunce. To její místo je v horní části okna, kde je přes léto pěkné vedro. V tomto období dostane svůj příděl vody možná i pětkrát týdně, v zimě nejméně dvakrát.


Těch pět rosení během jednoho týdne se může zdát trochu přehnané, na druhou stranu, co by jeden neudělal pro jednoho ze svých velkých tilandsiových oblíbenců, který ho motivuje k tomu, aby to se všemi ostatními tilandsiemi i přes někdy úmorné zalévání co nejdéle vydržel.


sobota 1. října 2016

Neplánované výsevy kapradin - Adiantum 2

Původně to měl být plánovaný výsev. Na dovolené na Madeiře v září 2014 jsem si natrhal pár článků listů kapradin s jejich výtrusy. Povzbuzen úspěchem, kdy mi takto z výtrusů vyrostlo Cyrtomium, rozhodl jsem se vyzkoušet i “vysetí” dalších kapradin. Myslím, že hned druhý den po příjezdu z dovolené jsem do malých rašelinových výsevních květináčů naplněných kokosovým vláknem  nasypal na jejich povrch výtrusy různých kapradin. Opatrně zalil, přikryl igelitem a dal do tepla, očekávaje brzké zazelenání povrchu substrátu.



Nedělo se nic. Měsíc, druhý, třetí. Tak jsem to vzdal a vlastně si už ani nevzpomínám, co jsem s platem těch výsevních květináčů udělal. Asi vyhodil. Ten den, kdy jsem sázel kapradí jsem sázel i pár řízků, které jsem si také přivezl. Po roce v se v květináči u jednoho z nich začalo na dvou místech něco zelenat.  Z řízku rostliny nakonec nic nebylo, ale z těch malých lístků už bylo patrné, že vyrůstá nějaké kapradí.



Zřejmě se při těch plánovaných výsevech pár lehkých prachových výtrusů dostalo buď vzduchem, nebo na mých prstech i tam, kde s nimi nebylo počítáno. Jak je vidět, na neumytých prstech se nepřenášejí jen bakterie, ale třeba i výtrusy kapradí. Za nějaký měsíc bylo patrné, že se jedná o dva různé druhy.



V letošním roce jeden z nich začal přímo bujet a přerůstat ten druhý, malý, který naopak zakrňoval. I když přesazování nemám rád a vyhýbám se mu, jak můžu, tady jsem se naštěstí pro to malé kapradí rozhodl tu nechuť překonat a oběma kapradinám jsem dopřál větší příbytky. To velké se “odvděčilo” ještě většími listy.



A jak to malé, to vidíte na dnešních, tedy přesněji na týden starých obrázcích. Je mi jasné, že je to Adiantum, tedy mnou oblíbené kapradiny. Ale která z nich to je, to si netroufám napsat. Mám sice nějaké návrhy, třeba Adiantum hispidulum, které pochází z tropické východní Afriky, Madagaskaru, Mauriciu, Austrálie. Nebo se podobá i Adiantu pedatum, které se vyskytuje ve východní části Severní Ameriky.



Rostlina je zatím mladá, časem se uvidí, jestli se její další výhony budou více větvit, nebo zda zůstanou v dnešní podobě. Tento neplánovaný výsev mě každopádně potěšil a doufám, že toto Adiantum, česky “netík” dobře poroste a zachová si přiměřenou velikost, tedy v tomto případě spíš malost.