PF 2017 (O konci a začátku a koloběhu času)

Zbývá něco přes padesát hodin a a koncovou šestku v datu roku nahradí (šťastná) sedmička.

Jeden rok uplyne, nový přijde, pro někoho důvod k oslavě, pro jiného k bilancování, pro někoho čas k novým předsevzetím a třeba k novým začátkům. Pro někoho den jako každý jiný a jako každý jiný bude mít jen čtyřiadvacet hodin.

Čas se mění s přibývajícími léty, nějak rychleji utíká. Měnil se jistě i s dobou. Nebo doba s ním? Kdysi jsme prý měli společné předky nejen s primáty, ale v dobách mnohem a mnohem vzdálenějších i s příslušníky rostlinné říše. Teoreticky vzato, čas ubíhal, střídaly se dny a noci.

Ale pro ty dávné a zapomenuté, ze kterých jsme se možná v průběhu miliónů let vyvinuly byl jistě úplně něco jiného, než pro nás, pokud existenci času vnímaly.

Co je čas pro stromy? Za každý rok jeden letokruh v dřevu kmenů. Nové listy, květy a plody. Naši předkové, ti, kteří jsou v relativitě času nám na dohled vnímali čas možná i právě podle stromů a rostlin, podle zrání plodů a sklizně úrody. Podle koloběhu opakujících se událostí, ze kterých se se zvyšující moudrostí a znalostí přírody a dějů hvězdné oblohy  vznikaly první kalendáře. Nebo to bylo jinak a tu moudrost nám jako dar přinesli návštěvníci z hvězd?

Na  podobné otázky se odpověď hledá asi tak snadno, jako na tu známou, co bylo první, slepice, nebo vejce. Ono vůbec na ty nejpodstatnější otázky o životě  a jeho vzniku, smyslu a naplnění se těžko hledá odpověď. Možná je život sám učitel a pro každého má odpověď trochu jinou.

Život se za ta tisíciletí změnil. Už nesejeme a nesklízíme, alespoň co se našeho denního “chleba” týká. Sedíme v kancelářích, pracujeme v továrnách a podobně, vyměňujeme drahý čas našeho života za peníze, za které nakupujeme potraviny v supermarketech a šetříme na věci a zážitky, které někdy ani nepotřebujeme.

Vzdalujeme se přírodě, kterou si možná nejvíc užíváme na dovolené, někde ve vzdálených zemích, dokud ji zvyšující se počet turistů a rostoucí populace dovolí mít takovou podobu, jakou by příroda měla mít.

Ale snad není ještě pozdě, ani pro nás, ani pro přírodu. Čas obsahuje nekonečné množství možností vývoje budoucnosti a záleží na nás, co si vybereme, jakým směrem se vydáme a hlavně co uděláme. Věřím, že zájem o rostliny je  tím správným směrem k přírodě a k něčemu pro život pozitivnímu.

A co bych rád všem nám i přírodě do příštího roku popřál? Dobré zdraví, jako základ pro kvalitní život. Čerstvý vzduch, dobrou vodu, dostatek slunce i deště. A pokud je nějaká vyšší moudrost a inteligence nad námi, ať už ji nazveme jakkoliv, tak bych ji prosil o inspiraci, jak zlepšit, co se zlepšit dá, v přírodě i v lidech, na Zemi, v tom domově, který spolu se všemi bytostmi, ať už z říše živočišné, nebo rostlinné sdílíme.      

Pokud někdo v něco vyššího věřit nedokáže, potom mu nezbude nic  jiného, než uvěřit sám v sebe a v to, že něco dobrého pro sebe, pro život a pro přírodu, pro naději, která je k životu potřebná dokáže udělat sám.

Tak ještě jednou to toho roku 2017, hodně všeho dobrého, hodně síly, štěstí, optimismu, dobrých nápadů, radosti a naděje.

        

Haworthia bolusii var. blackbeardiana

Dnes se dostávám k jedné z mých prvních haworcií. V době, kdy jsem ji po internetu objednával jsem vlastně neměl představu, jak vypadá. Nalákala mě na to slovo blackbeardiana. Jenže ani tomu slovu jsem pořádně nerozuměl. Myslel jsem si, že je to něco jako černý medvěd, ale on to má být černý vous. Představil jsem si ji jako temně zelenou, kompaktní růžice s pevnými, tvrdými listy.

První pohled na ni byl trochu zklamání, mladá, nevelká, světle zelená rostlina, měkké listy, po té černé, na kterou mě nalákala ani stopy. Asi proto, že jsem od ní potom už tolik nečekal, začala mě už jen příjemně překvapovat. Dobře přirůstala, přímo rostla do krásy, ty průsvitné listy s měkkými “ostny” měly něco do sebe.

Za chvíli ji byl plný květináč, že se ani nedalo ji zalévat shora a vodu celé roky dostávala do misky. Tedy dnes už ji mohu kápnout i trochu ze shora. Můj velmi pořádkumilovný kolega ji totiž otrhal všechny za ty roky uschlé listy, které ještě vidíte na fotkách.

Na těch fotkách je také vidět, že jejím listům nechybí jakýsi temný odstín, možná právě to je důvod  k jejímu názvu. Zatímco některé jiné haworcie v průběhu roku prožívají viditelná období stagnace, většinou v létě, blackberdiana vypadá spokojeně celý rok.

Jako všechny haworcie chce dostatek světla. Na druhou stranu nemusí přímé slunce, hlavně to polední. Zálivka opatrná, jednou týdně. To se týká přes zimu vytápěných místností.  

Mohu, možná už zbytečně zopakovat, že haworcie  pocházejí z jihu Afriky. I když na své, téměř totožné nenápadné květy by asi těžko někoho nalákaly, co se týká jejich sukulentních těl, jejich rozmanitost je převeliká. Taková, že by si z té nabídky jistě vybral každý příznivce rostlinného světa.

https://youtu.be/8inJtTG_DuU

Aloe suprafoliata

S tímto aloem jsem delší čas otálel. Líbilo se mi už nějaký ten rok, tedy v podobě mladé rostliny. Ale věděl jsem, že je po nějakém roce, na internetu je zmínka o pěti letech, rostlina svůj růst změní. A z podoby “otevřené knihy”, jak jsem také na internetu našel výstižné přirovnání růstu listů této rostliny v jejím mládí začne růst do obvyklé růžice.

V loňském roce na jaře jsem v nabídce Sekce pěstitelů zahlédl jednu haworcii, kterou mě někdo odcizil. Stýskalo se mi po ni (někdy o ni také napíšu) a tak jsem ji znovu objednal. A aby se po cestě v balíku v té tmě samotná nebála, objednal jsem ještě i Aloe suprafoliatu. Konečně u rostlin je i značka pěstitelů a tak jsem věděl, že tyto poslal do světa dál z Prostějova pan pěstitel A.Tomandl, jehož jméno je zárukou kvality.    

Protože nabídka rostlin ze Sekce pěstitelů je v poměru cena a kvalita na trhu asi ta nejvýhodnější, objednal jsem za nějakou symbolickou desetikorunu hned dvě rostliny tohoto aloe, co kdybych jednu nějak nechtěně umořil.

Jak vidíte, zatím přežila obě aloe a uchovala si  formu té otevřené zubaté knihy. Moc by se toho z ní přečíst nedalo, ale pohled na její “stránky” je pěkný.

Co jsem o ní na internetu vyčetl. Jak jinak, pochází z Afriky. Tedy z Jihoafrické republiky. Má patřit k těm odolnějším aloím, které žijí ve vyšších, chladnějších polohách skalnatých horských svahů. V nadmořské výšce 1000-1600 m.n.m.

Mám je na okně v práci, na jih, světla a slunce si užijí celý rok dost. Zasazené jsou do zeminy pro kaktusy a sukulenty. Zalévané vždy jednou týdně, v zimě tedy menším množstvím vody. Ale v místnosti je i přes zimu přes dvacet stupňů, u oken snad trochu méně.

Z toho, co jsem dále vyčetl je pro mě celkem příznivá informace, že Aloe suprafoliata by nemělo růst moc rychle. Tak snad na tom okně ještě nějaký ten rok vydrží, než se bude kvůli větší velikosti muset přestěhovat jinam.

https://youtu.be/yrleydRwWms

https://youtu.be/nH7bjV0Q_44

Hoya imperialis - téměř zimní kvetení

Téměř před týdnem, poslední listopadovou neděli, se otevřel první květ poměrně velkého květenství Hoji imperialis. Hoja imperialis nekvetla minulý, ani předminulý rok. Už jsem si začínal myslet, že to několikeré kvetení v roce 2013 se snad ani už opakovat nebude.

Letos vykvetla už jednou začátkem léta. Z více poupat na květenství jich postupně většina opadala. Zbyly asi jenom tři, které dorostly a otevřely se.

Na konci září se těsně pod stropem začalo vyvíjet další květenství. Zdálo se, že je na ně už trochu pozdě, světla a slunce ubývalo. Navzdory tomu se květenství zvětšovalo a naděje, že by kvetení mohlo úspěšně proběhnout byla větší a větší.

No, vždy je něco za něco. V tomto případě jsou květy, za to pozdní kvetení, velmi málo vybarvené. Na druhou stranu, i tak mají něco do sebe. Nakonec, tato voskovka kvete v různých barvách a v jejich různé intenzitě, závisející na dostatku světla a slunce.

Počítal jsem květy, ale nějak se nemohl dopočítat. Je jich nejméně třináct, možná i o jeden více. Velikost mezi osmi a devíti centimetry, celé květenství dosahuje tak dvaceti centimetrů.

Květy vypadají jako z porcelánu, i takto světlé stojí za to.

Když už jsem představil jedno  květenství právě ubíhajícího týdne, přidám i druhé z téže doby. Začátkem tohoto týdne rozkvetla i Hoja tomsonii, bylo to letos už její třetí podzimní kvetení a květů bylo více, než minulý rok, kdy kvetla poprvé.

Proti světlu jsou květy téměř průhledné, jakoby skleněné. Mají v průměru centimetr a působí křehkým a něžným dojmem. Do té doby, než ucítíte jejich silnou “vůni”. Ta docela překvapí. Já si na ni už zvykl a jak se říká, zvyk je železná košile. Nejen, že mi nevadí, naopak je mi i docela příjemná.

https://youtu.be/YDlF4Nozi2w